Dokument: Argumentace ÚOHS proti rozsudku Krajského soudu v Brně

Krajský soud v Brně Foto: archiv

Náš sesterský portál Ekonomický deník získal analýzu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k rozsudku Krajského soudu v Brně, který byl zveřejněn 29. května. Na následujících řádcích přinášíme exkluzivně podrobný pohled na možná precedentní rozsudek v oblasti získávání důkazů pří místních šetřeních antimonopolního úřadu z pera legislativců ÚOHS.

Jádrem celého sporu jsou takzvaná místní šetření a možnost v nich nabírat důkazní materiály pro zahájené správní řízení. Podle obsáhlého rozsudku, který je vyhotoven na 55 stranách bylo základní otázkou, kterou si musel krajský soud položit zda je možné „dozvědět se o porušení zákazu“ teprve poté, co v dané věci bylo zahájeno správní (sankční) řízení? „Jednoduše vyjádřeno – správní orgán by se měl „dozvědět o porušení zákazu“ ještě před zahájením správního řízení, příp. ve stejný okamžik, kdy řízení zahájil, což ostatně vyplývá i z rozsáhlé judikatury…,“ píše v rozsudku soudce Milan Procházka. Podrobně rozsudek rozebíráme také v textu Rafaj (ÚOHS) – rozhodnutí krajského soudu je precedentní. Skoro jako u Ratha

Právníci Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k tomu píší: Dle soudu se nejednalo o zahájení správního řízení bez důvodného podezření; nicméně při vymezení předmětu řízení v oznámení o zahájení správního řízení potažmo při vymezení účelu místních šetření správní orgán I. stupně toto podezření nerespektoval – účel místních šetření, jakož i pověření k jejich provedení, pojal neodůvodněně široce až bezbřeze a takto také postupoval při samotném provádění místních šetření. Za dané situace, kdy správní orgán I. stupně překročil rozsah odpovídající  původnímu podezření a nevyhověl tedy podmínce nezbytnosti (přiměřenosti legitimnímu cíli), nelze podle názoru krajského soudu jinak než provedená místní šetření pokládat za nezákonná – z důvodu zakázaného lovu informací (nepřípustné tzv. rybářské výpravy – fishing expedition); konkrétně se jednalo o ten typ lovu informací, který je založen na neodůvodněně širokém vymezení předmětu, resp. účelu místních šetření, jež není možné akceptovat z důvodu zájmu na zachování práva žalobců na účinnou obhajobu a respektování soukromí v širším slova smyslu, vč. nedotknutelnosti obydlí či korespondence.

Rozhodnutí předsedy Úřadu bylo zrušeno pro procesní pochybení správního orgánu prvního stupně spočívající v nesprávném zahájení správního řízení a nezákonně provedených místních šetřeních. Důkazy na těchto šetřeních získané jsounepoužitelné a bez nich podle stávajících důkazů založených ve správním spiseneobstojí výrok o vině.

Vysvětlení Úřadu k rozsudku KS

V době provedení místních šetření v roce 2012 nebyl zformulován názor tuzemských správních soudů na provádění těchto šetření Úřadem. Soudní judikatura k této otázce se rozvinula[1] až v návaznosti na vydání rozsudku Evropského soudu pro lidská práva v říjnu 2014. Do května 2017 byla soudem hodnocena tři místní šetření Úřadu a ta v testu zákonnosti před stejným soudem obstála[2]. Dva případy se týkaly místních šetření z roku 2016, z čehož je vidět, že aktuální přístup Úřadu k provádění místních šetření je souladný s pohledem správních soudů, resp. je patrné, že pokud soud hodnotil postup Úřadu při provádění místních šetření do několika měsíců od provedení úkonů, neshledal pochybení Úřadu.

Ve vztahu k vymezení předmětu řízení Úřad vycházel z dosavadní judikatury, která dovodila, že je nutné odlišovat vymezení předmětu řízení na počátku správního řízení a vymezení skutku ve výroku meritorního rozhodnutí, a že při zahájení řízení vyšetřující orgán nemůže disponovat zcela přesnými poznatky, jak je tomu v pozdějších fázích správního řízení (blíže k tomu viz níže). Jakmile Úřad nabyl ucelenější/konkrétnější představu o vyšetřovaném jednání, upřesnil předmět správního řízení, a to v době předcházející vydání sdělení výhrad a meritorního rozhodnutí, takže účastníci řízení měli dostatečný časový prostor tomuto přizpůsobit svoji obranu.

ÚŘAD MĚL DLE SOUDU MÍT JIŽ PŘEDEM DŮVODNÉ PODEZŘENÍ NA KONKRÉTNÍ KARTELEM NAPADNUTÉ ZAKÁZKY, ŽÁDNÝMI DALŠÍMI SE NEMĚL ZABÝVAT

K případu stavebníků je třeba také poznamenat, že šlo o šetření kartelu ve veřejných zakázkách (tzv. bid rigging), který v drtivé většině případů zahrnuje více zakázek a jde o komplexní, sofistikované a zpravidla i dlouhodobé jednání, kdy se firmy střídají v tom, která má vyhrát. Bid rigging proto zásadně není jednorázový delikt, a i když Úřad nemá v rukou konkrétní reálné důkazy, je z logiky věci rozumné předpokládat širší jednání, zahrnující více zakázek. Předmětem šetření v případě bid rigging tak musí být prošetření obdobných zakázek, které mohou být také dotčeny. Šetření má reálný podklad ve vstupních indiciích k některým zakázkám, tedy k části rozumně předpokládatelného komplexního jednání, a je zaměřeno na další možné konkrétní praktiky daného soutěžitele na vymezeném trhu. Nejde tak o široké šetření veškerého chování soutěžitele a náhodné vyhledávání informací. Takové šetření však nelze považovat ani za bezdůvodné, ani za bezbřehé. Z takto chápaného předmětu řízení pak vychází prováděná šetření na místě a jejich rozsah, kdy není šetřená jedna zakázka (neboť takové jednání samo o sobě nedává ekonomický smysl), ale celé možné deliktní jednání. Právě takto Úřad k případu v roce 2012 přistupoval, proto hledal důkazy o možném komplexním zakázaném jednání, nezaměřil se jen izolovaně na několik jednotlivých zakázek. Tomu odpovídal i relativně široký předmět správního řízení, kde pro Úřad bylo zásadní, že účastníkům je z něj zjevný typ praktiky, z níž jsou podezřelí, oblast podnikání, které se dotýká, a kteří soutěžitelé se měli jednání účastnit. Dle Úřadu tak přístup krajského soudu zcela odhlíží od reálného chování soutěžitelů účastnících se kartelu ve veřejných zakázkách.

Nicméně tento postup krajský soud shledal nesouladným se zákonem a porušujícím práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Úřad měl dle soudu mít již předem důvodné podezření na konkrétní kartelem napadnuté zakázky, žádnými dalšími se neměl zabývat. S tímto zúženým a ekonomicky nereálným pojetím kartelu ve veřejných zakázkách Úřad nesouhlasí a proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost. Nelze vyloučit, že Nejvyšší správní soud zaujme odlišný názor než krajský soud. Úřad bude svůj postup bránit a chce právě poukázat i na výše zmíněná specifika kartelů ve veřejných zakázkách. V tuto chvíli tak nelze předjímat, jaký bude konečný pohled národních soudů na tuto otázku.

Za podstatné Úřad považuje to, že krajský soud ve svém zrušujícím rozsudku nekonstatoval nezákonnost vlastního šetření na místě při zahájení správního řízení Úřadem v roce 2012, vstup úředníků do obchodních prostor soutěžitelů byl tedy zákonný. Soud rovněž nerozporoval skutečnost, že při šetření byly pracovníky Úřadu nalezeny indicie o dalších protisoutěžních praktikách vyšetřovaných podniků, než které byly Úřadu známy před provedením inspekce. Soud se nezabýval ani kvalitou Úřadem zajištěných důkazů o kartelových aktivitách stavebních společností, které měl Úřad za prokázané. Jádrem negativního stanoviska krajského soudu je pouze procesní postup Úřadu poté, co objevil důkazy o dalších nezákonných praktikách stavebníků. Soud tak nerozporuje to, že Úřad věc prošetřil, avšak to, že formálně pokračoval v původně zahájeném správním řízení a nezahájil o nových skutečnostech řízení nové, případně nemodifikoval jeho předmět.

Lze tak tvrdit, že pokud by Úřad v roce 2012 sepsal další dokument, popsal v něm skutečnosti, které byly účastníkům řízení tak jako tak známy z již vedeného správního spisu (kam účastníci řízení měli přístup a tento během řízení hojně využívali), avšak věc by dostala nové číslo jednací či doplněný název, mohl se Úřad všemi prověřovanými jednáními stavebníků zabývat a uložit za ně pokuty. V materiální rovině by tak kauza skončila zcela stejným způsobem.

Shrnutí zhodnocení KS

Judikatura v době provedených místních šetření

Před vydáním rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci stížnosti společnosti DELTA PEKÁRNY, a.s. (tzv. kartel pekařů) panoval v národní judikatuře jednotný názor o tom, že úprava místních šetření i způsob jejich provádění zajišťuje práva šetřených subjektů dostatečným způsobem.[3] Průběh místního šetření byl v tomto období posuzován pouze z pohledu vyvážení zájmu kontrolovaného subjektu a veřejného zájmu, nikoli podle podobných kritérií nastavených Krajským soudem v Brně v rámci prvního skutečného přezkumu místního šetření v rámci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem v rozsudku ze dne 14. 10. 2016, č. j. 62 Af 39/2016-115. Konečně i praxe Soudního dvora EU byla v roce 2012 teprve na počátku formulace přesných požadavků na limity místního šetření, když přelomový rozsudek ve věci Deutsche Bahn byl vydán dne 6. 9. 2013, resp. ve věci Nexans and Nexans ze dne 25. 6. 2014.

Co se týká vymezení předmětu správního řízení, tam tehdejší judikatura Nejvyššího správního soudu konstantně traktovala závěr, že cit.: „…mezi skutkem, pro který je „sdělováno obvinění“ a skutkem, za který je pak adresát sankčního rozhodnutí trestán, vskutku nemusí existovat po stránce skutkové naprostý soulad, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo, či může jinak dojít ke korektuře původních skutkových předpokladů.[4] Obdobně v rozsudcích Vrchního soudu v Olomouci[5] opakovaně zazníval názor, že „[n]ení chybou, jestliže žalovaný v průběhu správního řízení upřesňoval předmět řízení, neboť k tomu nepochybně správní řízení slouží. Stěží si lze představit, jak by mohl žalovaný bez provedení důkazů přesně definovat předmět řízení před jeho zahájením, jestliže teprve řádně provedené důkazy mu umožní učinit si závěr o porušení zákona, o němž získal vědomost do zahájení toliko z podnětů, které nemusí exaktně vyjadřovat objektivní skutečnost.“

Pro úplnost se sluší dodat, že v roce 2012 Úřad šetřil také bid riggingový kartel v oblasti komunální techniky, kde rovněž provedl místní šetření a kde v průběhu řízení upravoval jeho předmět v závislosti na získávání důkazů z místních šetření. Rovněž v tomto případě Úřad sankcionoval kartel u veřejné zakázky, o níž neměl před provedením místního šetření indicie, že i tato konkrétní zakázka byla napadena bid riggingem. Kauzu posuzoval tentýž krajský soud v dubnu tohoto roku a rozhodnutí Úřadu svým rozsudkem potvrdil.[6]

V době prováděných místních šetření, zde konkrétně 31. 7. 2012, Úřad tedy nemohl být s novým vývojem judikatury a zpřísněním požadavků na přesnost vymezení předmětu místního šetření seznámen. Tehdejší postup Úřadu odpovídal zavedené správní praxi, která nebyla soudy zpochybněna, tedy postup Úřadu lze považovat za lege artis.

Průběh správního řízení

Dne 31. 7. 2012 zahájil Úřad správní řízení sp. zn. S426/2012/KD ve věci možného porušení § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, se společnostmi STRABAG a.s. a EUROVIA CS, a.s. Možné porušení zákona Úřad spatřoval v jednání ve shodě a/nebo dohodě mezi účastníky správního řízení spočívající v koordinaci účasti a nabídek ve výběrových řízeních v oblasti stavebnictví, a to zejména ve výběrových řízeních vyhlašovaných veřejnými zadavateli v České republice na stavební práce v oblasti inženýrského stavitelství v roce 2011 a 2012.

Správní řízení bylo zahájeno na základě podnětu Policie České republiky doručeného Úřadu dne 20. 6. 2012, která Úřadu postoupila anonymní podání týkající se veřejných zakázek vyhlášených městem Písek a možné kartelové dohody mezi uchazeči o tyto zakázky (mj. společnostmi Strabag a Eurovia). V té souvislosti Úřad provedl analýzuzakázek na stavební práce se zaměřením na inženýrské stavitelství zadaných městem Písek a zjistil, že pravidelným vítězem těchto zakázek byla společnost Strabag. Uvedené informace představovaly ve svém souhrnu významnou indicii svědčící o tom, že hospodářská soutěž v dané oblasti není dostatečně funkční.

Současně se zahájením řízení provedl Úřad šetření na místě v  obchodních prostorách účastníků řízení, a to společnosti Strabag a společnosti Eurovia.

Na základě podkladů zajištěných Úřadem v průběhu šetření na místě a jejich následné analýzy Úřad postupně rozšířil okruh účastníků řízení o společnosti SWIETELSKY stavební s.r.o., K – BUILDING CB, a.s., SaM silnice a mosty a.s., Stavební firma UNIKO spol. s r.o. v likvidaci, M – SILNICE a.s., Lesostavby Třeboň a.s., BERGER BOHEMIA a. s., F.Kirchhoff Silnice s.r.o. v likvidaci, Skanska a.s., MANE STAVEBNÍ s.r.o., Radouňská vodohospodářská společnost, a.s., OHL ŽS, a.s. a společnost VIDOX s.r.o. (současně s provedením šetření na místě, s výjimkou společností F.Kirchhoff, Skanska, Vidox).

Dne 9. 10. 2014 Úřad upřesnil předmět správního řízení na konkrétní veřejné zakázky.

Následně dne 13. 10. 2014 Úřad vydal usnesení, jímž vyloučil ze společného řízení sp. zn. S426/2012/KD správní řízení, o kterém následně rozhodl samostatně ve správním řízení sp. zn. ÚOHS-S834/2014/KD, jehož účastníky řízení (k datu vyloučení) byly společnosti Strabag, Eurovia, Swietelsky, M – SILNICE a.s., BERGER BOHEMIA a. s., Skanska a.s., K – BUILDING CB, a.s., SaM silnice a mosty a.s., Stavební firma UNIKO spol. s r.o. v likvidaci, Lesostavby, MANE STAVEBNÍ s.r.o. a F.Kirchhoff Silnice s.r.o. v likvidaci.

Dne 8. 12. 2014 Úřad upřesnil předmět správního řízení sp. zn. ÚOHS-S834/2014/KD na konkrétní veřejné zakázky spolu s konkrétními účastníky řízení.

Dne 22. 7. 2015 vydal Úřad Výhrady k dohodám.

Dne 15. 10. 2015 Úřad zastavil usnesením správní řízení se společností F.Kirchhoff.

Dne 6. 11. 2015 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. To bylo napadeno rozklady všech účastníků řízení.

Dne 8. 2. 2016 bylo vydáno druhostupňové rozhodnutí předsedy Úřadu[7], které potvrdilo výroky o vině, a částečně změnilo – snížilo výše uložených pokut. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 2. 2016.

Soudní přezkum rozhodnutí ve věci stavebníků

Po vydání druhostupňového rozhodnutí byly postupně podány všemi účastníky řízení správní žaloby ke Krajskému soudu v Brně. Dne 29. 5. 2017 vydal Krajský soud v Brně rozsudek sp. zn. 30 Af 29/2016, kterým zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu ve věci stavebního kartelu a věc vrátil Úřadu k dalšímu řízení.

Níže Úřad uvádí závěry Krajského soudu v Brně k jednotlivým námitkovým okruhům a vlastní zhodnocení:

  1. Neexistence důvodného podezření

Důvodné podezření o spáchání správního deliktu údajně existovalo pouze ve vztahu k zakázkám vyjmenovaným v anonymním podnětu (tj. 3 zakázky města Písek z roku 2012) a žádné další či širší podezření nemá oporu ve spise. Pokud by mělo být podezření širší a mělo by se vztahovat na obor veřejných zakázek ve stavebnictví obecně, měl Úřad nejprve provádět sektorové šetření, nikoli zahajovat správní řízení s konkrétními účastníky.

Jak Úřad podrobněji objasňuje dále, neměl podezření na izolované jednání účastníků řízení, ale na komplexní kartel o rozdělení veřejných zakázek (bid rigging), který se projevuje útoky na větší množství zakázek v čase. Provedení veřejného sektorového šetření, jehož podstatou je oslovování všech účastníků trhu a zadavatelů, by vedlo ke zmaření šetření tajného kartelu o manipulaci s veřejnými zakázkami.

  1. Vymezení předmětu řízení

Specifikace předmětu řízení je dle soudu velmi široká pojímající v podstatě veškerá výběrová řízení v oblasti stavebnictví, což neodpovídá úvodnímu podezření založenému anonymním podnětem. Uvedení slova „zejména“ jakékoli zúžení předmětu zcela relativizuje a údajně umožňuje bezbřehé šetření ze strany Úřadu. Popis protiprávního jednání v oznámení o zahájení řízení byl dle soudu příliš obecný, neurčitý a neodpovídal konkrétnímu podezření, pro které bylo řízení zahájeno.

Úřad vymezil předmět řízení jak co do skutkové podstaty, tak typu poskytovaných služeb zcela adekvátně tomu, jaké podezření na počátku řízení stálo, právě s ohledem na typ zakázaného jednání, které vyšetřoval, komplexní bid rigging (viz výše).

Provedení místních šetření

Valná většina dokumentů převzatých během prvních tří místních šetření nesouvisela s uvedenými zakázkami, na které mířilo podezření založené anonymním podáním. Úřad se měl při provádění místního šetření řídit pouze rozsahem úvodního podezření, v případě, že by při místním šetření náhodně narazil na dokumenty svědčící o jiném jednání, měl pro toto jednání obratem zahájit nové správní řízení. Místní šetření měla podle soudu podobu vyšetřovací výpravy, pro kterou Úřad využil neodůvodněně širokého předmětu řízení potažmo účelu šetření. Jelikož se původní podezření ve vztahu ke třem zakázkám města Písek z roku 2012 nepotvrdilo, mělo být řízení o nich zastaveno. Místo toho Úřad šetřil další zakázky.

Úřad je specializovaným ústředním orgánem dozoru nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže, která je jevem především ekonomickým. Pojetí bid riggingu coby izolovaného dílčího deliktního jednání u konkrétní veřejné zakázky je ekonomicky zcela neopodstatněné, výklad založený na rozsudku krajského soudu je zcela odtržený od tržní reality.

Zákonnost důkazů

Důkazy získané na místních šetřeních jsou podle krajského soudu nezákonné a nemohou být ve správním řízení použity, bez těchto nezákonně získaných důkazů neobstojí prokázání viny účastníků řízení.

Úřad se domnívá, že právě jím zvolený způsob je jediný možný, jak jednání typu bid rigging odhalovat a sankcionovat. Soudem navržený postup nemůže vést efektivnímu odhalování komplexních tajných kartelů fungujících celá léta a zasahujících velké množství veřejných zakázek.

Širší dopady vývoje judikatury na správní trestání

Složitý soudní vývoj případů řešených Úřadem lze sledovat i u kartelu pekařů, který Úřad šetřil necelé tři roky od roku 2003. Od té doby bylo vydáno 16 rozhodnutí a rozsudků a případ stále není vzhledem k soudnímu přezkumu ukončen. I v tomto případě si soutěžitel stěžoval na postup Úřadu při místním šetření, Evropský soud pro lidská práva však pochybení Úřadu neshledal. Nyní, po třinácti letech, lze konstatovat vítězství Úřadu v tomto případu.

Pro dokreslení se s výše zmiňovaným případem „kartelu pekařů“ pojí také další příklad toho, jak soudní judikatura mění chápání některých institutů a výklad zákona o ochraně hospodářské, což má následně fatální dopady na předchozí rozhodnutí správních orgánů, která byla vydávána podle dřívějšího stavu poznání. V rámci jednoho z mnoha tzv. kol soudního přezkumu v případě „kartelu pekařů“ došlo k následující situaci. Rozhodnutí Úřadu o vině a pokutě bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského soudu v Brně dne 21. 10. 2010 sp. zn. 62 Ca 16/2009. Nejvyšší správní soud však přišel s novým výkladem pojmu „poslední ukončené účetní období,“ z kterého je počítán obrat soutěžitele pro uložení pokuty. Běžným postupem bylo, že při výpočtu pokuty Úřad vycházel z posledního ukončeného účetního období před vydáním rozhodnutí v prvním stupni. Nejvyšší správní soud se však rozhodl tuto běžnou praxi změnit a konkrétně uvedl: „Pokud uvedené ustanovení stanoví, že Úřad může rozhodnout o uložení pokuty podle obratu za poslední ukončené účetní období, a pokud je pod „uložením pokuty“ nutno chápat teprve „skutečný, materiální zásah do právní sféry porušitele práva“, je výši pokuty nutné bezesporu odvodit od obratu za poslední ukončené období před vydáním správního rozhodnutí druhého stupně.[8] Rozhodnutí Úřadu ve vztahu k pokutě bylo tedy následně Krajským soudem zrušeno a Úřad musel rozhodovat o pokutě znovu a vycházet přitom z posledního ukončeného účetního období předcházejícího rozhodnutí o rozkladu (tedy v druhém stupni).

Tento judikaturní odklon pak poznamenal řadu dalších případů, neboť se jednalo o do té doby běžně používanou praxi. Došlo tak například ke zrušení rozhodnutí Úřadu v případě „kartelu chovatelů kuřat“ rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 37/2011-149 ze dne 25. 10. 2012, a to opět pouze ve vztahu k výroku o trestu, kdy jediným důvodem zrušení byl právě výše popsaný judikaturní odklon od původní praxe.

Skutečným paradoxem bylo, že tento judikaturní odklon neměl dlouhou životnost a byl nakonec zvrácen zpět ve prospěch původní praxe v souvislosti s případem Českých drah[9], kde se otázka výkladu pojmu „poslední ukončené účetní období“ dostala k rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který ji závazně vyložil takto: „Pojem „poslední ukončené účetní období “ stanovený v § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009, se při rozhodování o pokutě i v řízení o rozkladu vztahuje k období, které bezprostředně předcházelo době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.“[10] Původní praxe Úřadu se tedy finálně ukázala jako správná, nicméně na zrušení rozhodnutí Úřadu v případě „kartelu pekařů“ a „kartelu chovatelů kuřat“ to již nemělo žádný vliv a Úřad musel znovu rozhodovat o pokutě, přestože podle konečného závěru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu původně vycházel ze správných účetních údajů. Následná rozhodnutí Úřadu (materiálně shodná) byla již ze strany krajského soudu potvrzena.

V nedávné době bylo vydáno rovněž usnesení rozšířeného senátu[11] NSS č. j. 5 As 104/2013-46 ze dne 16. 11. 2016, v němž zaznívá následující „Rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.

Praktickým dopadem tohoto usnesení je prolomení výkladu § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle kterého soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. NSS tak sjednotil a závazně ve výroku usnesení stanovil výklad daného ustanovení, kdy použil ústavně zakotvenou výjimku ze zákazu pravé retroaktivity při správním trestání, za předpokladu, že je to pro pachatele příznivější ve smyslu věty druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Tímto postupem se ještě dále relativizuje právní jistota správních orgánů v rámci správního trestání, neboť tyto nemohou při nejlepší vůli předvídat budoucí legislativní vývoj. Rozhodnutí správních orgánů, která jsou v době nabytí právní moci správná a zákonná se tak během soudního přezkumu mohou dostat do kolize s pozdější právní úpravou, která je příznivější pro pachatele. Ačkoli o této pozdější právní úpravě správní orgán v době vydání rozhodnutí nemohl vědět ani ji aplikovat, bude jeho rozhodnutí v souladu s tímto novým názorem Nejvyššího správního soudu zrušeno.

Závěr

Z popsaných příkladů vyplývá, že požadavky soudů na ochranu práv pachatelů správních deliktů i trestných činů se vlivem judikatury neustále mění. Převládající společenský názor upevňovaný národním soudnictvím klade ochranu práva na spravedlivý proces a procesní čistotu postupu nad veřejný zájem na vyšetření a potrestání deliktu. Nároky na vyšetřující orgány se neustále zvyšují a není možné se vždy předem zcela připravit na všechny eventuality vznikající v rámci tohoto vývoje. Letitá mravenčí práce týmu vyšetřovatelů tak nakonec z formálních důvodů přijde vniveč a delikt zůstane nepotrestán. Tento problém vyšetřovatelů graduje se zvyšujícím se časovým odstupem mezi provedením úkonů v daném trestním/správním řízení a okamžikem, kdy věc posuzují soudy.

[1] Krom staršího případu Billa Meinl, kde však předmětem posouzení byly jiné právní otázky – týkaly se ochrany některých typů dokumentů (LPP) při provádění místního šetření.

[2] Viz rozsudek KS sp. zn. 62 Af 39/2016 ze dne 14. 10. 2016 ve věci kartelu pekařů; rozsudek KS sp. zn. 62 A 236/2016 ze dne 23. 3. 2017 ve věci žaloby ČD Cargo na nezákonný zásah, a rozsudek KS sp. zn. 29A 165/2016 ze dne 31. 3. 2017 ve věci žaloby SUEZ Využití zdrojů a.s. na nezákonný zásah.

[3] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 5 Afs 18/2008 – 310 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, III. ÚS 2309/09.

[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2011, č.j. 5 Afs 91/2009-149.

[5] Viz rozsudky ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 A 10/97, ve věci Pražské kanalizace a vodní toky, s. p., a ze dne 15. 5. 2001, č. j. 2 A 10/2000 – 58, ve věci ČESKÝ TELECOM, a. s.

[6] Viz rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Af 140/2015 ze dne 5. 4. 2017 ve věci KIS plus a.s.

[7] Rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne ze dne 8. 2. 2016, č. j.: ÚOHS-R381, 382, 388, 389, 390, 393, 395/2015-04749/2016/310/JZm. Dostupné na http://www.uohs.cz/cs/hospodarska-soutez/sbirky-rozhodnuti/detail-13667.html.

[8] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5 Afs 7/2011 ze dne 29. 3. 2012

[9] Rozhodnutí Úřadu č. j. S 220/06-13976/2008/830 ze dne 14. 7. 2008.

[10] Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 57/2011- 1234 ze dne 24. 6. 2014

[11] Rozšířenému senátu NSS byla věc postoupena, neboť pátý senát NSS při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který byl odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozsudcích NSS č. j. 2 As 9/2008 – 77 ze dne 13. 6. 2008, potažmo č. j. 9 As 7/2008 – 55 ze dne 4. 12. 2008, které se v důsledku staly prejudikaturou dotčeného právního názoru NSS.

Jiří Reichl, Ekonomický deník