Správce daně musí podle soudu zdůvodnit obavy z nezaplacení daně

Novela začne platit od června Foto: archiv

Zdrojem důvodných obav správce daně o budoucí vymahatelnost daně může být celá variabilita situací, z nichž však musí vyplývat skutečně reálná důvodnost takové pokračování obavy, například chování daňového subjektu v minulosti, či jeho aktuální ekonomická situace. Vyplývá to z aktuálního rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým rozhodl o zrušení zajišťovacích příkazů na firmu Naryner Construction. „Nic takového u žalobce zjištěno nebylo. Správce daně ani nezpochybňoval, že by se v případě žalobce nejednalo o ekonomicky zdravý podnik,“ konstatoval soud.

V odůvodnění senát dospěl k závěru, že zajišťovací příkazy nebyly opřeny o dostatečné skutkové důvody, které by svědčily o naplnění podmínek pro aplikaci tak mimořádného institutu, jakým je zajišťovací příkaz ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu. Správce daně může vydat zajišťovací příkaz na daň dosud nestanovenou pouze tehdy, existují-li objektivní skutečnosti, které zakládají odůvodněnou obavu (tj. přiměřenou pravděpodobnost), že jednak „daň bude v budoucnu v určité výši stanovena“ a dále „v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi“. Tyto podmínky musí být splněny současně a musí se opírat o dostatečné skutkové důvody zachycené v odůvodnění zajišťovacích příkazů. „V daném případě však správce daně na existenci podvodu na DPH, kterého by se měl žalobce účastnit, v zajišťovacích příkazech přímo nepoukázal.“

 Reálnost obav

Pokud se týká první zákonné podmínky, soud konstatoval, že není důvodná námitka, že nebyla naplněna podmínka pravděpodobnosti budoucího stanovení daně, neboť z povahy věci nemůže jít o jistotu jejího stanovení, nýbrž právě o relevantní směřování k jejímu stanovení, k čemuž v posuzovaném případě došlo.

Nicméně pokud jde o samotnou otázku důvodné obavy z budoucí nevymahatelnosti daně, tak tu soud dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí zajišťovacích příkazů a rozhodnutí žalovaného neobstojí, a to pro nedostatek skutkových důvodů svědčících pro splnění druhé podmínky ve smyslu § 167 odst. 1 daňového řádu. „Zdrojem důvodných obav správce daně o budoucí vymahatelnost daně může být celá variabilita situací, z nichž však musí vyplývat skutečně reálná důvodnost takové pokračování obavy,“ vysvětluje soud s tím, že může jít například o chování daňového subjektu v minulosti (např. opakované neplnění daňových povinností v zákonem stanovených lhůtách) a jeho aktuální ekonomickou situaci (např. stav majetku a závazků indikující hrozbu insolvence), a to ve spojení s dalšími okolnostmi, které správce daně zjistí např. analytickou vyhledávací činností, z nichž lze logicky dovozovat, že mohou negativně ovlivnit výběr daně.

S ohledem na výše uvedené nejsou podle soudu správné úvahy žalovaného odmítající poukaz žalobce na to, že správce daně mohl v případě stanovení daňové povinnosti využít přiměřenějších prostředků, které zajistí zaplacení daně. Naopak se v daném případě u žalobce coby fungujícího podniku jednalo o argument zcela logický a legitimní, odpovídající principu proporcionality zásahu veřejné moci do základního vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. „Z výše uvedeného vyplývá, že správce daně ani žalovaný neuvedli žádný poznatek týkající se konkrétních kroků žalobce, z nichž by bylo zřejmé, že hodlá ukončit či výrazně omezit ekonomickou činnost, nadto za situace, kdy s ohledem na několik měsíců probíhající daňovou kontrolu správce daně měl a ve vztahu ke zvažování využití institutu zajišťovacího příkazu musel mít dostatečné informace jak o majetku žalobce, tak o způsobu jeho podnikání. Ani soudu z ničeho neplyne, že by žalobce měl snahu či zájem omezit či ukončit své podnikatelské aktivity,“ pokračuje rozsudek s tím, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného a správce daně není zřejmé, zda se vůbec ekonomickou situací žalobce v tomto ohledu zabývali, či se zabývali tím, zda žalobce je subjektem, který bude schopen splnit své závazky vůči státu i jiným šetrnějším způsobem, neboť se jedná o subjekt, který vykonává vedle obchodu se stavebním materiálem i stavební činnost, vlastní automobily, zaměstnává zaměstnance a lze předpokládat, že vykazuje i trvalé cash flow. Závěr, že byla v případě žalobce dána důvodná obava o budoucí dobytnost daně, je tak podle soudu nesprávný a nepodložený.

Případů bude narůstat

„Je třeba zdůraznit, že uvedená obava správce daně nepramenila ani z dřívější zkušenosti správce daně ohledně placení daní žalobcem.  Pokud jde v této souvislosti o to, zda žalobce v nyní posuzovaném případě porušil daňové předpisy, jak poukazuje žalovaný, tak o tom nebylo doposud pravomocně rozhodnuto,“ vytýká soud berňáku. Není podle něj dále zřejmé, z jakého důvodu správce daně a žalovaný dovozovali, že žalobce je „rizikovým“ subjektem z hlediska budoucí dobytnosti a úhrady daně proto, že může rychle prodat movité věci a zásoby, protože správce daně neuvedl žádnou indicii, proč by žalobce měl takto postupovat, naopak soudu se jeví jako logické, aby např. rozpracovanou výrobu dokončil a tím zvýšil její hodnotu, jak ostatně uvádí i žalobce v žalobě. Správce daně přitom nezjistil vyhledávací činností ani personální propojení žalobce se společnostmi vykazujícími znaky možného fiktivního jednání s cílem získat odpočet DPH, či komunikaci a vzájemnou koordinaci kroků s cílem vyhnout se placení daně. Jednou z dalších indicií pro důvodné obavy správce daně by totiž mohla být právě situace, kdy by nekontaktní společnosti tvořící „prázdné schránky“ nebo kdyby společnosti, jež by se v průběhu šetření správce daně nekontaktními stávaly, byly ve skutečnosti s daňovým subjektem personálně propojeny. „Nic takového u žalobce zjištěno nebylo. Správce daně ani nezpochybňoval, že by se v případě žalobce nejednalo o ekonomicky zdravý podnik,“ uzavírá soud.

Podle advokáta předmětné společnosti a předsedy Unie daňových poplatníků ČR Ondřeje Lichovníka finanční správa zajišťovacími příkazy zprvu cílila na pachatele daňových podvodů. Postupně vsak tyto rozšířila i na legitimní podnikatele, kteří se provinili tím, že nakoupili zboží, které bylo použito k páchání daňových podvodů. „Tyto případy nyní začínají projednávat krajské soudy. Lze očekávat, že výsledky finanční správy již nebudou tak příznivé, jak tomu bylo u zajišťovacích příkazů „první vlny“. Obzvláště, když se z nich nezřídka staly běžné nástroje správy daní tak, jako v případě Naryner Construction, s.r.o. Krajsky soud tak vyslal jasny signál, ze zajištovat daň u fungujících subjektů lze pouze ve výjimečných případech po velice podrobném zvážení mnohých okolnosti, budoucí vývoj nevyjímaje.“

Dušan Šrámek