Danuše a Zdeněk Novotní: Společné dvě desítky let ve službách Nejvyššího soudu

Manželé Novotní po dvaceti letech opouští Nejvyšší soud Foto: NS

Společně vystudovali Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, spolu pak působili nejprve u Okresního soudu v Ostravě, u Krajského soudu v Ostravě a ve druhé polovině 90tých let byli jmenováni soudci Nejvyššího soudu. Manželé JUDr. Danuše Novotná a JUDr. Zdeněk Novotný letos k 31. prosinci Nejvyšší soud opustí, aby si užívali zaslouženého odpočinku. Slovo „odpočinek“, jak přesvědčí níže uvedené řádky, je však v podání této sympatické dvojice uznávaných soudců Nejvyššího soudu nadmíru relativním pojmem.

Z vyprávění Vašich kolegů soudců vím, že jste se spolu seznámili už jako studenti práv na fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byla to studentská láska?
Zdeněk Novotný: Je pravda, že se naše známost opravdu datuje již od studentských let, takže se vtírá poznámka, že svojí délkou poněkud přesahuje dobu našeho působení v justici. Nicméně okolnost, že jsme studovali v jednom ročníku, nevedla tak úplně automaticky k našemu seznámení vzhledem k tomu, že v ročníku, asi tak jako dneska, studovalo několik stovek studentů. Ani bydlení na stejné koleji tehdy nepřicházelo v úvahu. Protože však překážky jsou zde od toho, abychom je překonávali…  …Ano, stalo se, že jsme se na fakultě seznámili.

Měli jste už při studiích na fakultě jasno, že se chcete stát soudci?
Danuše Novotná: Musím se přiznat, že někteří spolužáci z fakulty měli snad už v prvním ročníku jasnou představu o svém budoucím povolání, ale to nebyl můj případ. Úvahy o tom, co budu dělat, kde se uplatním, co by mi asi nejvíc vyhovovalo a trvale mne bavilo, se v průběhu studia průběžně měnily. Konečné rozhodnutí bylo výrazně deklinováno sňatkem, nabídkou práce pro nás oba a slibem brzkého přidělení bytu, proto jednoznačně zvítězil Okresní soud v Ostravě.

Zdeněk Novotný: Po složení státnic jsme měli krásnou svatbu v Chrámu Svatého Mikuláše na Malé straně, podnikli jsme svatební cestu na Karlštejn, a po opadnutí euforie spojené s těmito událostmi před námi s nadsázkou vyvstala otázka: Co teď, kde složit hlavu? A tak opravdu, když se naskytla možnost uplatnění u Okresního soudu v Ostravě a s ní i příslib v dohledné době získat byt, započali jsme své působení v tehdejším ocelovém srdci republiky.

V kterém okamžiku jste se rozhodovali pro své budoucí specializace?
Danuše Novotná: Předseda okresního soudu nám v den našeho nástupu do zaměstnání udělil audienci, aby s námi mj. projednal naše představy o budoucí specializaci. Když jsme oba s manželem svorně projevili nezvratné přání věnovat se civilnímu právu, uznale pokýval hlavou a způsobem nevyžadujícím odpověď prohlásil, že manžel na civil zcela jistě a já „na chvíli“, jak to definoval, půjdu na trestní úsek. Nebyla jsem z toho nadšena ani trochu, ale když jsem absolvovala čekatelskou praxi právě jenom u trestních soudců, trestní právo si mně získalo a vtáhlo, a to „na chvíli“ k mé radosti a spokojenosti trvá 46 let. Ne každý má to štěstí dělat práci, která ho baví a těší.

Danuše Novotná se celý život věnuje trestnímu právu Foto: NS

Zdeněk Novotný: I přes propast času si vzpomínám, že civilní právo mi imponovalo svým jasným způsobem myšlení, kdy i jinak vágní pojmy dokáže racionálně uchopit a použít. Uvažte jen, jak zajímavé může být pracovat například s takovými pojmy, jako je „projev vůle“, a „projev“ a „vůle“, nebo jak košatá je třeba problematika náhrady škody. A protože moje vlastní myšlení nebylo tak křišťálově jasné, zdálo se mi tehdy, že pracovní právo by mohlo být v tomto směru to „pravé ořechové“. A tak jsem nalezl určité – a to slovo používám s výhradou – zalíbení třeba v náhradách škody, v odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Těžko bych ale chtěl v současné době někoho přesvědčovat o přednostech pracovního práva oproti jiným právním odvětvím, protože jde o otázku osobního a osobnostního zaměření.

Pamatujete si každý z Vás na svoji první rozhodovanou věc?
Danuše Novotná: Na tu si pamatuji velice živě, protože to nebyla „moje“ věc, ale kauza, která byla přidělena kolegovi, s nímž jsem sdílela kancelář. Byla jsem úplně čerstvě ve čtvrtek jmenovanou soudkyní a ještě jsem neměla přidělen žádný vlastní spis. V pondělí jsem nadšeně dorazila do práce a první zpráva, kterou jsem se dověděla, byla informace, že si kolega zlomil nohu, je v nemocnici a na úterý má nařízeno několik věcí, v nichž bude jednáno poprvé. Náměstek pro trestní úsek mne nominoval hned na tu první, jíž nešlo odročit, protože šlo o věc vazební. Pro úplnost uvádím, že zákonným soudcem byl tehdy každý soudce trestního úseku okresního soudu, takže zákon nikterak obcházen nebyl. Problém byl v tom, že jsem o kauze nevěděla zhola nic, takže když jsem po celodenním studiu večer v 10 hodin končila, věděla jsem, v čem je problém, na co zaměřit dokazování, jak povedu proces. No, věc jsem rozhodla v prvním jednání, ale propotila jsem talár. A nikdy nemohu zapomenout na vlídnou a laskavou procesní spolupráci pana obhájce a prokurátora, kteří věděli, že je to poprvé.

Zdeněk Novotný: Já si pro změnu jenom matně pamatuji, že jedním z prvních případů, které stály na počátku mého působení, byla nějaká bytová věc. Nebylo to ani pro složitost problematiky –  asi to byla věc nepříliš komplikovaná – ale proto, že to bylo poprvé, kdy na mě dolehla odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Která ze svých rozhodnutí (které případy) Vám nejvíce utkvěly v paměti?
Zdeněk Novotný: Těžiště vlastní pracovní náplně soudce Nejvyššího soudu nespočívá ani tak v rozhodování jednotlivých věcí, nýbrž v posuzování právních otázek tak, aby přijaté řešení, přijatý výklad zákona, bylo možné vztáhnout na všechny typově obdobné případy. Přesto jsou některé věci po skutkové stránce subjektivně tak intenzivní, že zůstanou v paměti bez ohledu na řešené právní otázky. Mám na mysli zejména ty případy odškodňování pracovních úrazů, kdy se poškozenému v jedné nešťastné vteřině fatálně změní život, ale odškodnění mu nelze přiznat, a je třeba jasně a bez uhýbání říci, že si úraz zavinil sám.

Soudce Zdeněk Novotný Foto: NS

Danuše Novotná: Těch rozhodnutí, jež mi utkvěla v paměti, je více. Ve věcech rozhodovaných u ostravského okresního a krajského soudu šlo zejména o pár brutálních loupeží, těžká ublížení na zdraví a pohlavní zneužívání dětí. Dodnes si v několika nejtěžších případech pamatuji čísla jednací spisů, jména obviněných, jejich obhájce a konečná rozhodnutí, ale zejména ten trvající nepříjemný pocit z utrpení obětí a tu zarážející „hravost“, s níž pachatelé své počínání popisovali. Jedna kauza za všechny: Tři mladiství pachatelé násilně vnikli do domku obývaného přestárlou paní, o níž se domnívali, že je velmi bohatá a má doma schované peníze a zlato. K tomu, aby promluvila, použili pilku na železo a rozpálenou žehličku, nakonec ji svázali do kozelce, až se pozvolna udusila. Pánové byli u hlavního líčení velmi rozladěni, když jsem četla výsledky domovní prohlídky a oni teprve tehdy zjistili, kde byla ta hlavní částka schovaná, zatímco oni si přišli jen na 1.500 Kč. Teprve tehdy uronili slzu.

Celou svoji profesní kariéru jsme absolvovali doslova bok po boku. Také soudci Nejvyššího soudu jste se stali jen s odstupem jediného roku…
Danuše Novotná: První nabídku na přechod k tehdejšímu Nejvyššímu soudu ČR dostal manžel již v roce 1988, poté jsme oba dostali nabídku k Vrchnímu soudu v Praze v roce 1993 a v roce 1996 k Vrchnímu soudu v Olomouci. Ve všech případech jsme však této možnosti nevyužili, neboť jsme byli vázáni k Ostravě, zejména já, rodinnými důvody (nemocní rodiče). Nabídka, která se neodmítá, přišla z Nejvyššího soudu pro nás oba v roce 1996, ale tehdejší předseda Krajského soudu v Ostravě si vymínil, že nás neuvolní najednou, a tak manžel odešel v roce 1996 a já jsem mohla nastoupit až 1. července 1997. Tento nástup mi mimochodem evokuje vzpomínku, že jsme se krátce na to kompletně přestěhovali do Brna, a dva dny po odjezdu bylo v naší bývalé garáži dva a půl metru vody, neboť na Moravu vtrhly ony stoleté povodně. Náš přechod k Nejvyššímu soudu jsme oba brali jako poctu a výraz uznání naší dosavadní práci, protože působení u tohoto soudu je snad metou pro všechny soudce z povolání, alespoň vždycky tak tomu bylo, a že jsme té pocty dosáhli oba společně, jako první manželský pár v historii Nejvyššího soudu, přidávalo tomu všemu z našeho pohledu ještě větší výjimečnost.

O čem už dnes víte, že Vám bude po 1. lednu 2018 v souvislosti s odchodem od Nejvyššího soudu nejvíce chybět?
Zdeněk Novotný: Průběžný kontakt s kolegy, zejména v senátě, to nepochybně.

Danuše Novotná: Bezprostředně mi nebude chybět nic, protože v současnosti si připadám velmi vytíženě, nemohu si stěžovat na nedostatek přidělovaných spisů, ani na to, že by šlo o nějaké trestní „banalitky“. Budu tedy v prvé řadě relaxovat a až se mi zasteskne, bude to stesk po bezprostředním kontaktu s konkrétními kolegy, které mám ráda a jichž si vážím. Ale nejde o nepřekonatelnou překážku, budeme se občas vídat a scházet i nadále. A bude tam jistě prostor nejen pro společenský kontakt, ale – jak to mezi soudci (i bývalými) chodí – i pro právní problémy, které se řeší stále a všude.

Zvažujete tedy další spolupráci s Nejvyšším soudem?
Danuše Novotná: Neuvažuji o ní, ale v kontaktu s trestním právem zůstanu i nadále, neboť konečně vyslyším dceřinu nabídku na občasnou spolupráci. Je advokátkou, specializuje se na obchodní a pracovní právo, tudíž mé rady z právního oboru, který ovládám, by mohly být vítané a užitečné.

Zdeněk Novotný: Určité možnosti se zde rýsují, bylo by však předčasné být konkrétnější. Jistě bych také rád dále přednášel studentům. (pozn. JUDr. Zdeněk Novotný letos přednášel na právnických fakultách v Praze, Olomouci anebo na Justiční akademii v Kroměříži)

Povídáte si o práci i doma anebo se snažíte spíše od ní co nejvíce ve volném čase oprostit?
Danuše Novotná: Ano, hovoříme. Někdo by to mohl považovat za profesní úchylku, někdo za nešvar, my jsme to naopak pokládali za potřebné a důležité. V mnoha případech se stalo, že když jsem byla nucena doma nahlas formulovat nově se vyskytnuvší právní problém ve své kauze, tak jsem už při přednesu samotném zjistila, zda uvažuji správně, případně, že projevený právní názor je poněkud scestný. K tomu mi velmi pomáhala logická podotknutí mého muže. Mě naopak zajímaly jeho kauzy, mnohdy jen jako lidské příběhy, mnohdy trochu jako detektivky, občas jsem se vyptávala, občas vedena zdravým selským rozumem jsem ventilovala svůj názor. I tímto způsobem se tříbí právní uvažovaní. Když jsem se ptala naší dcery, která se po gymnáziu přihlásila ke studiu práv, co ji k tomu vede, neboť toto rozhodnutí bylo bez nápovědy, bezelstně sdělila, že mimochodem i to, jak to právo musí být zajímavé, že se o něm dokážeme dlouze doma bavit.

Předchozí otázka už pomalu směřovala k využití Vašeho volného času. Nyní je tedy na místě se zeptat na Vaše koníčky už přímo.
Zdeněk Novotný:  Velice rádi cestujeme. Bylo by však zbytečné sestavovat seznam zemí, které jsme navštívili. Snad postačí říci, že zatím jsme se rozmáchli od Mexika po Čínu. Často kombinujeme cestování s oblíbenou jízdou na kole. Projezdili jsme Evropu snad od Anglie až po Řecko. Láká nás taková ta bezstarostná jízda, kdy není třeba dbát na formality, protože třeba ani na nábřeží Angličanů v Nice není zpocený cyklista nápadný.

Danuše Novotná: Cestování je obrovský koníček, nerozpakuji se říci kůň. Já jsem velký čtenář a byla jsem jím už jako malá holka. Vzpomínám si, že jsem v devíti letech přečetla „Afrika snů a skutečnosti“ od Hanzelky a Zikmunda a mé nadšení pro daleké kraje neznalo mezí. V dospívání jsem byla náruživou čtenářkou čehokoli, ale zejména životopisů významných malířů od Henriho Peruchotta, takže Paříž jsem teoreticky ovládala, stejně jako Florencii (Kámen a bolest), Řím, Londýn, jen mi bylo líto, že to nikdy neuvidím na vlastní oči. Je dobře, že jsem se v tomto ohledu hluboce mýlila, a své čtenářské touhy mohla posléze materializovat. Mohu neskromně říci, že Evropu jsme procestovali důkladně, a to také díky – už zmiňované – cyklistice. Projeli jsme na kole Burgundsko, Provence, Toskánsko, Elbu, Korsiku, Alsasko – tam zejména kouzelná vinařská městečka, ale i Vogézy, včetně nejvyššího vrcholu Monte Baloon, Dolomity…  všude bylo krásně. Za zajímavé cesty považuji naše pobyty v Jordánsku, Sýrii, Maroku, Egyptě. Za perly považuji cesty do Číny, Íránu a Mexika, protože jsme nahlédli do světa jiných rozměrů, hodnot a historie. A na závěr, a to se mnou manžel rozhodně nebude souhlasit, záležitost mého srdce – New York, celkem 5x. To je město pro mne nejkrásnější, které musím ještě znovu vidět. Jinak mám samozřejmě mnoho dalších cestovních plánů, ale mé zdraví si to musí nechat vysvětlit a v rozhodných chvílích nezrazovat.

Oba také rádi navštěvujete různé kulturní akce, bude teď na ně více času… Kam se třeba v nejbližší době chystáte? Jezdíte za kulturou i do zahraničí? – Třeba do Vídně?
Danuše Novotná: Návštěvy divadel, koncertů vážné, jazzové a country hudby máme rádi, náš vkus není v tomto směru ničím omezován. I samotné Brno poskytuje širokou nabídku. Ale nejsme omezeni jenom Brnem. Zajíždíme do divadel a na výstavy do Prahy, oblíbili jsme si i Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, které se vyznačuje dobrým hereckým souborem a pěkně postaveným repertoárem. Naposledy jsme ve Vídni navštívili Albertinu, kde je v současné době instalována zajímavá výstava Rafaelových madon a kreseb Pietera Breughela, tento týden se chystáme na výstavu v Jízdárně Pražského hradu, kde našli dočasný stánek čeští impresionisté, v prosinci půjdeme v Brně na koncert Magdaleny Kožené. Jak vidíte, v tomto směru nelenošíme a myslím si, že od ledna 2018 to bude ještě vydatnější, protože budeme mít na tyto zážitky více času.

Jak vnímáte, každý za sebe, úroveň našeho soudnictví ve světovém a evropském kontextu? Pan doktor má velké povědomí o justici v Německu, můžete třeba srovnat právě s Němci? V čem by se měla česká justice zlepšit? V čem bychom naopak mohli „jít světu“ příkladem (a třeba to neumíme prodat)?
Zdeněk Novotný: Bylo by ode mě dost odvážné, kdybych si měl troufnout zhodnotit naši justici v evropském, popřípadě dokonce ve světovém kontextu. Mám-li však zalistovat ve své paměti, musím se vrátit do devadesátých let, kdy rakouští soudci v čele s prezidentem Vrchního zemského soudu v Linci Dr. Othmarem Hankem začali pro nás organizovat ve velkém stylu sérii seminářů, která trvala několik let a jichž se účastnily desítky nebo i stovky našich soudců. Postupně se tyto aktivity rozšířily i na Zemský soud v Korneuburgu, kde je zase třeba ocenit nasazení prezidenta tohoto soudu Dr. Otto Capa. Předmětem debat byly jednak obecné otázky, kupř. dělby moci, samospráva v justici a její úskalí, a též otázky běžné „provozní“ problematiky. Z těchto seminářů, a ostatně i z poznatků získaných na stáži na Nejvyšším soudním dvoře ve Vídni, jsem si sám pro sebe utvořil názor, že z hlediska hmotného, ale i procesního, práva jsme vcelku srovnatelní, třeba i z toho důvodu, že vycházíme z historicky stejných kořenů, a též i proto, že pracovní právo upravuje srovnatelné společenské vztahy. Obdobný dojem mám také z poznatků a debat vedených s německými soudci, jak v Trevíru, tak i ve Wustrau. Nemohu se však zbavit dojmu, že v obou zemích se více akcentuje význam pracovního práva jako jedné z komponent pro udržení sociálního smíru ve společnosti. Nedomnívám se, že by bylo možné a žádoucí zavést pracovněprávní soudnictví coby jedno z odvětví soudní soustavy jako v Německu, kde jsou samostatné pracovněprávní soudy zastřešeny Spolkovým pracovněprávním soudem v Erfurtu. Soudím ale, že by mohl být inspirativní rakouský příklad, kdy je význam rozhodování v pracovních věcech zvýrazňován tím, že u Nejvyššího soudního dvora tyto věci projednávají senáty složené ze tří soudců z povolání a dvou soudců přísedících, z nichž jeden je nominován svazem zaměstnavatelů a druhý zase z odborových svazů zaměstnanců. Naše úprava „soudců z lidu“ na prvním stupni je spíše symbolická, bez reálného vlivu na řešení obecných pracovněprávních problémů.

Pane doktore, jako historicky první český soudce jste působil v Mezinárodní společnosti pro pracovní právo a právo sociálního zabezpečení. Jaké úkoly to s sebou přinášelo?
Zdeněk Novotný: European Organization of Labour Courtt Judges (EALCJ) je jedním z prvků podtrhujících význam pracovněprávního soudnictví v evropském měřítku. Organizace se zabývá – velmi zhruba řečeno –  srovnáváním pracovněprávních úprav v jednotlivých zemích a porovnáním s evropskou úpravou dané problematiky. Každoročně zasílají zástupci reprezentující jednotlivé země národní zprávu k dohodnutému tématu, tyto zprávy jsou potom prodiskutovány a je z nich učiněn výstup na každoročně pořádaném kongresu. Letošní kongres, na jehož pořádání se významnou měrou podílel můj nástupce, soudce Nejvyššího soudu JUDr. Lubomír Ptáček, se s úspěchem konal v Praze. Přínos z působení v této organizaci spočívá nepochybně v komplexním přehledu o pracovněprávních úpravách doslova od Finska po Portugalsko, ale samozřejmě znamená také inspiraci pro naše vlastní rozhodování.

Když se řekne Nejvyšší soud, která myšlenka Vás jako první napadne?
Zdeněk Novotný: Na tuto otázku bych si dovolil odpovědět poněkud neučesaně. Zdá se mi, že je zde nepřímá úměra mezi kvalitou práce, kterou soudci odvádějí a pracovními podmínkami, ve kterých působí. Chci věřit, že se tento nepoměr v dohledné době změní a stane se v důstojných prostorách jen předmětem bájného vyprávění starců.


JUDr. Danuše Novotná, předsedkyně senátu trestního kolegia

  • narodila se v Ostravě
  • Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
  • Soudkyní je od roku 1972, začínala u Okresního soudu v Ostravě; od roku 1980 následoval Krajský soud v Ostravě
  • Soudkyní Nejvyššího soudu je o roku 1997, jako předsedkyni senátu trestního kolegia ji za dobu působení u Nejvyššího soudu bylo přiděleno k rozhodnutí v různých agendách na 1.800 věcí, v mnoha dalších spolurozhodovala jako řádná členka senátu.

JUDr. Zdeněk Novotný, předseda senátu občanskoprávního a obchodního kolegia

  • narodil se ve Vyškově
  • Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze
  • Soudcem od roku 1973, po absolvování základní vojenské služby začínal u Okresního soudu v Ostravě; od roku 1980 Krajský soud v Ostravě
  • Soudcem Nejvyššího soudu je od roku 1996, jako předsedovi senátu mu bylo za dobu působení u Nejvyššího soudu přiděleno k rozhodnutí bezmála 2.550 dovolání.

Rozhovor vedl Petr Tomíček pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS