Dalíkovo dovolání: údajné chyby v rozsudku a svědectví slovenského lobbisty Výboha

Marek Dalík u soudu Reprofoto: ČT

Odsouzený lobbista a někdejší pravá ruka premiéra Mirka Topolánka Marek Dalík usiluje o otevření svého procesu. Poté, co jej v létě soud poslal na 5 let do vězení, v dovolání poukazuje na zásadní chyby v rozsudku. Pomoci by mu mělo i několik nových svědectví. Například slovenský lobbista Miroslav Výboh popřel, že by si Dalík o úplatek řekl.

Nejvyšší soud už jednou Marka Dalíka (vloni na jaře) z vězení propustil. Pravomocný rozsudek, který zněl 4 roky za mřížemi, zrušil. Dalík, na podzim znovu odsouzený, tentokrát na 5 let a k pokutě 4 miliony korun, teď pokouší štěstí znovu. Pomoci mu k tomu má opět dovolání k Nejvyššímu soudu, u kterého už jednou částečně uspěl. Ani teď nejsou jeho šance malé, Vrchní soud v Praze totiž podle něj nerespektoval předchozí rozhodnutí vyšší instance.

Městský soud v Praze původně poslal Dalíka na 5 let do vězení za úplatkářství a odsoudil jej k pokutě 5 miliónů korun, za to, že si měl při vyjednávání o nákupu obrněných transportérů Pandur říci o úplatek třikrát 6 milionů Euro. Vrchní soud pak trest snížil o rok na čtyři (pod zákonem stanovenou trestní sazbou). A o milion snížil i pokutu.

Především však změnil těsně před vynesením rozsudku kvalifikaci na nedokonaný podvod, což se ukázalo jako problematické. Rozsudek zrušil Nejvyšší soud a nařídil opětovné líčení u Vrchního soudu. Ten pak Dalíka poslal za mříže za pokus o podvod, trest mu zvedl o rok. A ponechal pokutu 4 milionech korun.

Měli jsme možnost si podrobně prostudovat a analyzovat Dalíkovo dovolání. Jeho obhájce, docent Právnické fakulty Univerzity Jarlovy v Praze Tomáš Gřivna, v něm vyjmenovává možná zásadní pochybení pražské vrchního soudu.

Advokát Tomáš Gřivna Foto. archiv

Gřivna poukázal na čtyři možné problémy: Soud podle něj porušil zásadu spravedlivého procesu v odvolacím řízení. Gřivna tvrdí, že mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním jsou extrémní rozpory.  Klíčovým argumentem pak je nesprávné posouzení časové působnosti trestního zákoníku. Dalík byl odsouzen podle nového trestního zákoníku, a ne podle trestního zákona z roku 1961. Přestože se měl trestného činu dopustit v době platnosti zákona starého. I trest pro něj by byl podle této normy byl příznivější. Gřivna pak Vrchnímu soudu ještě vytýká, že výrok o trestu svou nepřiměřeností případu zasahuje do práva „být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem“.

Extrémní rozpory

Za nejzávažnější vadu rozsudku v dovolání označuje skutečnost, že „není založen na prokázaných skutečnostech, ale na spekulativních úvahách odvolacího soudu“, které měly nahradit důkazy. Nasvědčuje tomu i nepřehlédnutelný fakt, že jak první, tak druhá instance došly k odlišným závěrům o skutkovém ději a rozdílnému právnímu hodnocení. „Odvolací soud prvostupňovému rozsudku vytkl podíl spekulativních úvah na skutkových závěrech jako závažný nedostatek, svůj rozsudek na nich ale založil také,“ tvrdí Gřivna.

Podle Vrchního soudu Dalík jednal na schůzce se zástupci rakouské firmy jako solitér, který je měl uvést v omyl, že má o projektu takové povědomí a má vztah k představitelům české vlády, že byl schopen ovlivnit jejich rozhodování.

Zjednodušeně řečeno, Vrchní soud poslal Dalíka za mříže za pokus podvodu proto, že se nepodařilo prokázat jeho vliv na premiéra Mirka Topolánka. Přitom právě Topolánkovy ingerence byly pro nákup obrněných transportérů prokazatelně klíčové. „Kdyby soud neopomněl tyto důkazy, nemohl by dospět k závěru, že obviněný jednal podvodně,“ tvrdí Gřivna. Tím podle něj soud porušil Dalíkovo právo na spravedlivý proces, v němž mají být zjištěny skutečnosti a důkazy objektivně – bez ohledu na to, že svědčí ve prospěch obviněného.

Soud podle něj například nereflektoval výpověď náměstka ministra obrany Jaroslava Kopřivy. Ten prohlásil, že „pana Dalíka si klidně premiér přivedl na jednání na ministerstvu, přišli tam, sedl si, mluvilo se zbraních a jiných věcech“. Senát také zamítl návrhy svědků – exmanželky Pavly Topolánkové, premiérovy mluvčí Jany Bartošové. Tyto ženy byly navrženy jako svědkyně, aby prokázaly, jak silný vliv měl mít Dalík na Topolánkovo rozhodování.

Mohl to být lobbing?

Vrchní soud ve svém rozhodnutí také odmítl argumenty obhajoby, že v případě Dalíkova předmětného jednání mohlo jít o „netrestný“ lobbing. Senát nejprve deklaroval, že „se nehodlá pouštět do nějakých definic a analýz lobbingu“.  Aby ale vzápětí na to použil jednu z definic, takzvanou Grazianovu, a pouze na ní se pak snažil ukázat, že Dalíkovo jednání nebylo jako lobbing možné vnímat.

Lobbing je podle Lugiho Graziana (italského specialistu na problematiku lobbingu na evropské úrovni) specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. „Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace,“ míní Graziano.

Obžaloba Marka Dalíka padla v souvislosti s nákupem vojenských vozidel Pandur. Foto: AČR

Soud nicméně podle Gřivny nekonstatoval žádný závěr a svou úvahu o lobbingu uzavřel tím, že naplnění specifických znaků Grazianovy definice není třeba rozebírat. A neozřejmil ani, proč si vybral bez označení zdroje, tedy nejspíše „vygooglil“, zrovna Grazianiho definici.

To Dalíkův advokát Gřivna celkem logicky napadá. „Pravda je taková, že další kroky obviněného, které by měly navazovat na vyslovení částky třikrát 6 milionů Euro, soud nezná,“ tvrdí Gřivna. Proto podle něj senát tuto chybějící část nahrazuje spekulativní rétorickou otázkou. „Tento postup odporuje zásadám spravedlivého procesu, požadavku objektivity hodnocení důkazů i presumpci neviny a pravidlu in dubio pro reo,“ uzavírá úvahy o Dalíkově možném lobbingu Gřivna.

Nesprávně použitý zákoník

Další, ovšem zásadní kapitolou, Dalíkova dovolání je vymezení se proti použití nového trestního zákoníku. Lobbista si měl o třikrát 6 milionů Euro říci v době platnosti trestního zákona z roku 1961. Vrchní soud ale při rozhodování použil nový trestní zákoník s tím, že starý zákon, pro obviněného příznivější, nelze použít kvůli výši požadované částky. Argumentoval tím, že je pro Dalíka nový trestní zákoník výhodnější kvůli nižší horní hranici trestní sazby za podvod.

Zatímco při prvním jednání senát Vrchního soudu výši požadované částky nepřikládal zásadní význam, v posledním rozhodnutí už tak učinil. „Jestliže kritéria hodnocení zůstala stejná a nezměnily se ani hodnocené skutkové okolnosti, a přesto odvolací soud dospěl k diametrálně odlišnému závěru, nelze na jeho postup nahlížet jinak, než jako na projev libovůle odporující zásadám spravedlivého procesu z hlediska předvídatelnosti soudního rozhodování,“ namítá Tomáš Gřivna. Podotýká, že tytéž okolnosti jsou podle stejných kritérií dvakrát hodnoceny jinak. Pokud soud držel původní pohled na věc, musel v souladu s právním názorem dovolacího Nejvyššího soudu aplikovat trestní zákon z roku 1961 jako „předpis pro obviněného mírnější“.

Chybí Výboh

Další zásadní výtkou Tomáše Gřivny vůči rozhodnutí Vrchního soudu, je opomenutí výpovědi slovenského lobbisty Miroslava Výboha. Ten se jednání se zástupci firmy Steyr také účastnil. Výboh na Státním zastupitelství pro stíhání hospodářských trestních věcí a korupce ve Vídni vypovídal v prosinci 2014 a v březnu 2015. Česká justice má výpověď k dispozici. Vrchní soud ji však zcela pominul, i když byla navržena už v prvním řízení. „Soud neprovedl důkazy, které by mohly napomoci prokázat to, co obviněný vypověděl: že částku třikrát 6 milionů Euro na schůzce neuvedl on, ale Miroslav Výboh,“ ohrazuje se proti rozsudku Gřivna.

Výboh na vídeňské prokuratuře popsal průběh klíčové schůzky, na které měla výzva Dalíka zaznít, zcela jinak, než oznamovatelé údajné korupce ze Steyru. Navíc je obvinil z toho, že si konstrukci korupce sami vymysleli, protože se nedařilo zakázku dotáhnout do konce. „Pravé motivy žádosti o úplatek jsou zřejmé, odpovědné osoby odvrací pozornost od vlastní neschopnosti zajistit včasnou dodávku ze strany Steyru. Vymýšlejí si argumenty, aby podpořili žalobu vůči České republice, kterou považují za nutnou. To vše, aniž by přemýšleli o tom, jaké bude mít jejich jednání důsledky,“ uvedl ve výpovědi Výboh.

A jak měla podle něj proběhnout schůzka, na níž měla ze strany Dalíka zaznít žádost o úplatek? „Během mé přítomnosti na schůzce 8. 11. 2007 jsem neslyšel, že by Dalík požadoval peníze od Stephana Szücse nebo Victora Jackoviche. Ani chování účastníků schůzky nebylo neobvyklé. Respektive, nedalo se z něho odvodit, že by Dalík, nebo jiný účastník jednání, jednoho nebo více zaměstnanců Steyru přivedl do nepříjemné situace. Také nemohu potvrdit, že byla na ubrousek napsána nějaká čísla. Většinu času jsem byl u stolu.(…)Pokud bych byl něco slyšel, pamatoval bych si to,“ prohlásil Miroslav Výboh na rakouské prokuratuře. A dodal, že Dalík ze schůzky odjel v autě se zástupci firmy Steyr a „atmosféra byla přátelská“.Z analýzy rozsudku, dovolání, i výpovědi lobbisty Miroslava Výboha na rakouské prokuratuře je zjevné, že Vrchní soud nepoužil všechny důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch odsouzeného Marka Dalíka. Je ovšem otázkou, jak se k věci postaví Nejvyšší soud, svázaný přísnými pravidly dovolacího řízení.

Jak se rodila kauza Dalík

Policisté začali Marka Dalíka vyšetřovat na základě svědectví bývalého zaměstnance firmy Steyr Stephana Szücse. Ten na jaře roku 2011 uvedl, že lobbista měl požadovat 18 milionů Euro – zhruba půl miliardy korun – za pokračování v nákupu transportérů Pandur. Podle vyšetřovacího spisu si měl o peníze říct na neformální schůzce v listopadu 2007 v pražské restauraci U Malířů. Podle žalobce předstíral blízký vztah k představitelům české vlády a to, že může ovlivnit jejich rozhodování, ačkoliv podle konstrukce žalobce nemohl. Zároveň podle obžaloby předstíral, že má vliv na zakázku samotnou.

Nákup Pandurů v celkové hodnotě 20,8 miliardy korun schválil v roce 2006 kabinet Jiřího Paroubka. Koncem roku 2007 pak Topolánkův kabinet od zakázky ustoupil kvůli porušení smluvních podmínek ze strany dodavatele – firmy Steyr. O půl roku později ale rozhodl o nové zakázce, kde Česko koupilo 107 transportérů za 14,4 miliardy korun.

Jan Hrbáček