Po dvaceti letech vytýkaných průtahů udělil kárný senát soudci důtku

Soud začal projednávat kárné žaloby na mělnického soudce Veselého Foto: archiv

Výčet několika desítek pochybení obsahoval kárný návrh na soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 Jiřího Kalaše, kterým se zabýval Nejvyšší správní soud. Předsedkyně soudu svému podřízenému vytýkala především četné a opakující se průtahy v civilních a exekučních sporech, ale také další excesy procesní i administrativní povahy. Přestože soudce podobné kritice čelí opakovaně, odjel z Brna pouze s důtkou. Podle kárného senátu totiž většina výhrad byla podána opožděně nebo pochybení nebyla zásadní, jejich celkový počet přesto označil za alarmující.

Neúměrné prodlevy i mezi jednoduchými administrativními úkony v řadě kauz, opakovaná přehlédnutí důležitých podání, vadné označení účastníků řízení, chyby v doručování či nedostatečně vypracované a nepřezkoumatelné rozsudky. To vše obsahoval značně obsáhlý kárný návrh, jehož podání nemohlo být pro soudce Kalaše překvapením.
S oficiálními výhradami nadřízených se totiž potýkal prakticky od zahájení své soudcovské kariéry v roce 1994. V jeho osobním spisu se od roku 1999 postupně shromáždilo celkem 5 výtek, poslední z června 2016 s výstrahou, že pokud svůj přístup zásadně nezmění, bude nezbytné zahájit kárné řízení.

Jiří Kalaš přitom malou část pochybení přiznal a opakovaně se za ně omlouval – zdůvodňoval je jednak dlouhodobým pracovním přetížením, jednak nedobrovolným přechodem z civilního do exekučního úseku v roce 2015, což považuje za jeden z důkazů určité nevraživost nového vedení soudu vůči své osobě.
Dále se odvolával na svůj zdravotní stav – lékařskými zprávami doložil, že u něj občas dochází k nestandardnímu zhoršení zraku, což může způsobit přehlédnutí části spisu.

Hlavní taktikou jeho advokáta Josefa Ticháčka při středečním jednání kárného senátu pak bylo prokázat u většiny skutků marné uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty. Spisy jeho mandanta byly totiž kontrolovány nejen při pravidelných čtvrtletních a pololetních plošných prověrkách nedodělků podle zadání Ministerstva spravedlnosti a Městského soudu v Praze, ale navíc i při mimořádné hloubkové kontrole agendy Jiřího Kalaše z dubna 2016, kterou vedení Obvodního soudu pro Prahu 10 nařídilo na základě stížností účastníků řízení. Podle mínění obhájce tedy musela předsedkyně soudu o většině vytýkaných nedostatků vědět dávno před další mimořádnou prověrkou v srpnu 2017, na jejímž základě byl kárný návrh podán.

Značnou část téměř pětihodinového projednávání případu tak musel kárný senát věnovat právě detailnímu zkoumání termínů a průběhu jednotlivých kontrol – vycházel přitom nejen ze značně odlišných stanovisek obou stran a výpisů z informačního systému soudu, ale také z výpovědí tří předvolaných svědkyň – dvou administrativních pracovnic soudu a jeho místopředsedkyně. Kromě praxe při pohybu a datování spisů přitom zjišťoval, jakým způsobem jsou řízeni a kontrolování asistenti soudců – část žalovaných průtahů totiž měli způsobit právě oni.

Poněkud nestandardním, byť při kárném řízení ne zcela neobvyklým krokem, bylo i kárnou navrhovatelkou předložené hodnocení rozsudků soudce Kalaše předsedy senátů odvolacího Městského soudu v Praze.
Většina označila jeho práci za podprůměrnou s řadou věcných i formálních chyb, nekoncentrovaným přístupem a leckdy nepřezkoumatelnou. Tyto závěry ovšem jak v předchozích písemných vyjádřeních, tak přímo při jednání kárného senátu obhájce zpochybnil jako účelové. Ani stanovisko soudcovské rady ale kárně obviněnému příliš nepomohlo – zmíněn byl velký počet neskončených věcí při srovnatelném nápadu s jinými soudci a obtížná adaptace na novou exekuční agendu.

Kárný senát nakonec shledal jedenapadesátiletého soudce vinným jen v pouhých šesti skutcích. V jednou civilním a dvou exekučních případech šlo o neodůvodněné průtahy v samotném řízení. Zbytek šel na vrub jiných pochybení, včetně nedodržení zákonné lhůty pro vyhotovení písemného rozhodnutí – přestože tam šlo o pouhou pokutu, nebylo usnesení vyhotoveno ani po pěti letech. Další žalované skutky pak buď podle soudu nedosáhly intenzity kárného provinění, případně se vůbec nestaly, nebo u nich skutečně došlo k nedodržení subjektivní šestiměsíční lhůty mezi zjištěným pochybením a podáním kárné žaloby.

Předseda senátu Jakub Camrda přitom konstatoval, že Nejvyšší správní soud se snažil zjistit, které konkrétní spisy byly předmětem už první hloubkové kontroly v roce 2016, to se ovšem nepodařilo, protože v zápisu o této kontrole jejich přesný výčet chybí. S ohledem na vysoký počet kontrolovaných spisů (více než 100) lze přitom považovat za pravděpodobné, že mezi nimi byla řada těch, které se později objevily v kárném návrhu, a na tuto situaci je tedy nutno aplikovat elementární zásadu „in dubio pro reo“. Soud tak mohl posuzovat pouze ty spisy, u nichž se pochybení objevila až později, případně dříve zjištěné průtahy pokračovaly (v některých případech až do podání kárného návrhu) a jejich délka i pro jednoduché právní úkony výrazně přesáhla obecně deklarovanou tříměsíční lhůtu. Podle senátu nebylo prokázáno, že by Kalaš byl výrazně méně výkonný než ostatní soudci.

Mimo hru se ocitly rovněž všechny případy, kde průtahy zavinila nečinnost asistentů či jiných soudních pracovníků – ke vzniku kárné odpovědnosti je totiž nezbytnou podmínkou zavinění kárně stíhané osoby. Ohledně četných procesních pochybení soud připomněl, že u nich se primárně náprava řeší opravnými prostředky, zatímco kárnou odpovědnost lze uplatnit pouze v extrémních případech. V předložených skutcích přitom nešlo o záměr, ale většinou jen o přehlédnutí či nesprávné právní posouzení. Na druhé straně senát přisvědčil kárnému návrhu, že JUDr. Kalaš by měl se spisy pracovat mnohem pečlivěji, celkový počet zjištěných nedostatků označil za alarmující.

Při volbě kárného opatření položil NSS na jednu misku vah značně dlouhé prodlevy především v některých exekučních případech a předchozí výtky, na druhou pak výraznou redukci původního návrhu, projevenou lítost a doložený zdravotní stav zkušeného soudce, který čelil prvnímu kárnému řízení ve své kariéře. Navrhovaný postih soudcovy nadřízené – snížení platu o 20 % po dobu 10 měsíců – by tedy byl příliš tvrdý, naopak nebylo možné od kárného opatření zcela upustit. Proto jako adekvátní opatření zvolil právě důtku.

Ivan Holas