Místopředseda soudu Zadražil: Oddlužovací novela může zpomalit vyřizování insolvenčních věcí

Místopředseda ústeckého krajského soudu Tomáš Zadražil Foto: archiv

Pokud nedojde k významnému posílení insolvenčních úseků příslušných soudů, bude mít oddlužovací novela insolvenčního zákona velmi negativní vliv na rychlost vyřizování insolvenčních věcí, říká v rozhovoru pro Českou justici místopředseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Tomáš Zadražil.

Jaké jsou dosavadní zkušenosti ze soudní aplikace novely insolvenčního zákona, která začala platit před rokem?
Tzv. akreditační novela insolvenčního zákona účinná od 1. 7. 2017 zásadním způsobem změnila insolvenční řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen oddlužením. Povinné zpracování insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení osobou mající k tomu potřebné znalosti se projevilo ve snížení počtu odmítaných insolvenčních návrhů. V důsledku této novely též došlo k poklesu nápadu insolvenčních návrhů, byť ani v současnosti rozhodně nejsou počty nově napadlých insolvenčních věcí zanedbatelné (u Krajského soudu v Ústí nad Labem činí za poslední měsíce průměrný nápad cca 280 insolvenčních věcí měsíčně). Došlo rovněž k výraznému snížení počtu soudních jednání v insolvenčních věcech, a to o přezkumná jednání v oddlužení.

K zamýšlenému odbřemenění insolvenčních soudů však nedošlo. Z jakého důvodu?
Je tomu tak zejména proto, že zůstal plně zachován soudní přezkum insolvenčními správci prováděných přezkumů v oddlužení a soud nadále zůstal orgánem odpovědným za správnost přezkumu, jakož i za zvolený způsob oddlužení (nerozhodnou-li o způsobu oddlužení věřitelé). V důsledku této novely tak nedošlo k odbřemenění soudů od přezkumů v oddlužení, ale toliko ke změně podoby této agendy. Stávající podoba procesu přezkumu pohledávek v oddlužení přitom představuje pro insolvenční soudy výrazně větší zátěž, než přezkum prováděný při přezkumném jednání před touto novelou, což je dáno zejména tím, že v případě zjištěných nedostatků musí soud správce vyzývat na provedení oprav a následně kontrolovat, zda byly řádně provedeny. Tomuto procesu rovněž nijak nepomáhají problémy s formuláři, v nichž dochází při jejich zpracování ke změnám v údajích (je lhostejné, zda jsou tyto problémy způsobeny jejich přílišnou interaktivností nebo jinými důvody). V době předchozí přitom bylo možné většinu písařských chyb či jiných drobnějších nedostatků vysvětlit a odstranit přímo při přezkumném jednání v jednací síni.

Co dalšího novela přinesla?
Ve statistikách sice lze zaznamenat nárůst insolvenčních řízení vyřízených zastavením, avšak je nezbytné zdůraznit, že po 1. 7. 2017 došlo k významnému rozšíření důvodů pro zastavení insolvenčního řízení v důsledku nemajetnosti dlužníka nacházejícího se v úpadku. Nejedná se tedy toliko o zastavení insolvenčního řízení pro nezaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, což byl před 1. 7. 2017 nejčastější důvod zastavení insolvenčního řízení, nebo o zastavení z důvodu nedostatku podmínky řízení či zpětvzetí insolvenčního návrhu. Po 1. 7. 2017 přibylo zastavení insolvenčního řízení jako důsledek odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení oddlužení či zrušení schváleného oddlužení ve spojení se zjištěnou nemajetností dlužníka. Je evidentní, že zastavení insolvenčního řízení v těchto případech předchází věcné posouzení a jedná se tak o rozhodování výrazně složitější.
V souvislosti s insolvenčními návrhy se pak objevily nové aplikační problémy při posuzování přihlížení k insolvenčnímu návrhu podle § 97 insolvenčního zákona (např. v souvislosti s výkladem podmínky připojení procesní plné moci k insolvenčnímu návrhu dle § 97 odst. 3 ve spojení s § 80a insolvenčního zákona).
Od listopadu 2017 pak v důsledku novelizace § 298 insolvenčního zákona došlo ke zvýšení náročnosti rozhodování při vydávání výtěžků zpeněžení zajištěným věřitelům v případě zajištění tvořeného bytovou jednotkou, a to též ve vztahu k výši odměny insolvenčního správce za tuto činnost. Snížení nápadu insolvenčních věcí i počtu soudních jednání je tak v praxi plně kompenzováno zvýšením náročnosti činnosti insolvenčních soudů.

Objevila se nějaká problémová místa, která by potřebovala další legislativní úpravu?
Insolvenční soudy zpracovávají velké množství podání, zejména od insolvenčních správců. Snížit administrativní zátěž s tím spojenou by pomohlo umožnění vstupu insolvenčních správců do soudní aplikace s možností přímého vkládání dokumentů, včetně jejich zveřejňování v insolvenčním rejstříku, přičemž v takovém případě by insolvenční správci též sami zajišťovali jejich anonymizaci. Aplikace by pak soud upozornila na vytvoření nové události insolvenčním správcem v příslušném insolvenčním řízení. Ve vztahu k justičním informačním systémům veřejné správy by se přitom nejednalo o změnu převratnou (lze poukázat na oprávnění notářů ve vztahu k veřejnému rejstříku).

Hovořil jste na semináři k oddlužení o nárůstu odpůrčích žalob. V čem je příčina
Skutečně lze pozorovat nárůst náročných odpůrčích sporů též v insolvenčních řízeních, v nichž je úpadek řešen oddlužením. Mám za to, že tento nárůst odpůrčích sporů souvisí zejména s intenzivnější činností insolvenčních správců při šetření majetkových poměrů dlužníků v rámci zjišťování majetkové podstaty a při prověřování potenciálně neúčinných právních úkonů. Lze předpokládat, že na tuto činnost má pozitivní vliv též povinný intenzivnější kontakt správců s dlužníky při přezkumu pohledávek.

Osvědčily se elektronické formuláře?
Již jsem již uvedl výše, potýkáme se s problémy, že při zpracování formulářů někdy dochází ke změnám či ztrátě údajů v nich uvedených, což klade vysoké nároky na jejich kontrolu. Obecně však mám za to, že formuláře v insolvenčním řízení jsou přínosné, ovšem vyžadují ještě další úpravy jak obsahové, tak formální.

Jak vidíte současnou oddlužovací novelu, která míří do prvního čtení v Poslanecké sněmovně? Do jaké míry je odhadovaný nápad závislý od konečné podoby, respektive nastavení příslušných mantinelů?
Jelikož je cílem projednávané tzv. oddlužovací novely insolvenčního zákona umožnit oddlužení osobám nacházejícím se v tzv. dluhové pasti, jež v současnosti nesplňují zákonná kritéria pro povolení oddlužení, zejména předpoklad nejméně 30% uspokojení nezajištěných věřitelů, je již z toho zřejmé, že pokud má splnit tento účel, bude její přijetí spojeno s významným nárůstem nápadu insolvenčních návrhů spojených s návrhy na povolení oddlužení.
Podle Závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace projednávané novely insolvenčního zákona se předpokládá zvýšení ročního nápadu v oddlužení o 30 až 40 % (viz str. 59-60 této zprávy). Tato část zprávy přitom obsahuje i propočty předpokládaných rozdílů v systemizované potřebě soudních osob v případě přijetí této novely a nákladů s tím spojených a je zakončena vyjádřením předpokladu Ministerstva spravedlnosti, že velká část těchto nákladů bude kompenzována úsporami souvisejícími s administrativním odbřemeněním insolvenčních soudů, které přináší předchozí novela insolvenčního zákona. Jak jsem však již uvedl výše, tento předpoklad tzv. akreditační novely nebyl naplněn a k odbřemenění insolvenčních soudů nedošlo.
Domnívám se, že na předpokládaném zvýšení ročního nápadu v oddlužení o 30 až 40 % v zásadě nic nemění ani prozatím známé pozměňovací návrhy tzv. oddlužovací novely. Pokud totiž odpadne posuzování splnění podmínek pro oddlužení na začátku insolvenčního řízení a přesune se až na konec tohoto procesu, lze důvodně předpokládat, že významně vzroste počet podaných návrhů a vedených insolvenčních řízení.
Je třeba přitom zdůraznit, že uváděný předpokládaný vzrůst nápadu v oddlužení o 30 až 40 % je celorepublikovým průměrem, z čehož vyplývá, že ještě významnější nárůst lze očekávat právě v regionech, v nichž jsou z důvodu socioekonomické situace již v současnosti nejvyšší počty insolvenčních řízení s tímto způsobem řešení úpadku, tedy zejména v obvodu působnosti Krajského soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Co to tedy bude konkrétně pro váš soud znamenat?
Pokud nedojde k významnému posílení insolvenčních úseků příslušných soudů, bude mít tato novela insolvenčního zákona velmi negativní vliv na rychlost vyřizování insolvenčních věcí. Přestože má Ministerstvo spravedlnosti tuto informaci o předvídané vysoké zátěži insolvenčních soudů k dispozici již poměrně dlouhou dobu, nepočítá prozatím v souvislosti s přijetím oddlužovací novely s posílením insolvenčních soudů, což však může vést k jejich zahlcení.

Měla by být více omezena pravidla pro vstup do oddlužení, případně do jaké míry by měl zákon stanovit přesné legislativní mantinely, a do jaké míry by to mělo být na uvážení soudu?
Nastavení pravidel pro vstup do oddlužení je zejména úkolem legislativy. Jsou – li podmínky jasně nastaveny zákonem, je lépe zajištěna předvídatelnost práv a právní jistota účastníků insolvenčního řízení. Základní mantinely pro vstup do oddlužení by proto měly být stanoveny přímo zákonem.

Jaká by měla být role insolvenčního správce a soudce v případě oddlužení, a obecně v insolvenčním řízení?
Je třeba vycházet z toho, že i přes určitý pokles stále poměrně vysoká čísla nově zahajovaných insolvenčních řízení, v nichž je navrhováno řešení úpadku oddlužením, signalizují, že oddlužení je účinným institutem k řešení úpadku fyzických osob, a též funkčním nástrojem k zachování sociálního smíru, a je proto společensky žádoucí zachovat jeho funkčnost. Též je však potřebné zohlednit nákladnost soudního řízení, pročež není žádoucí neustále navyšovat počty insolvenčních soudních oddělení. Nemá-li však docházet k dalšímu výraznému rozšiřování insolvenčních úseků příslušných soudů, je třeba se vážně zamýšlet i nad jinými možnostmi průběhu insolvenčního řízení s oddlužením jako formou řešení úpadku.
Pro zachování funkčnosti insolvenční justice bych proto považoval za potřebné obrátit se zpět k tzv. akreditační novele insolvenčního zákona účinné od 1. 7. 2017, zaměřit se na změny, jež přinesla do činnosti insolvenčních správců, jimž výrazně přidala povinnosti a přijmout ji jako nakročení správným směrem, v němž je však zapotřebí dále postupovat.
Mám za to, že vzhledem k požadavkům v současnosti kladeným na odbornost, personální a materiální zázemí insolvenčních správců, jakož i s ohledem na zvýšený dohled exekutivy nad jejich činností, již dozrál čas na odbornou debatu nad postavením insolvenčního správce v procesu oddlužení též ve vztahu k jeho pravomocem.

Mohl by mít insolvenční  správce postavení podobné jako exekutor? Co by měl rozhodovat soud?
Jednou z možností je přitom skutečně inspirace řízením exekučním a rozdělením pravomocí a úkonů v řízení mezi soud a soudního exekutora. Též pro řešení úpadku oddlužením si dovedu představit úpravu, v níž by měl insolvenční správce postavení obdobné, jaké je postavení soudního exekutora v řízení exekučním, a to například tak, že by po zjištění dlužníkova úpadku, povolení oddlužení a ustanovení insolvenčního správce soudem, to již byl insolvenční správce sám, jenž by přezkoumával přihlášené pohledávky, posuzoval vhodnost způsobu řešení oddlužení a zvolený způsob též realizoval a své příslušné výstupy z této činnosti by sám vkládal do soudního spisu a zveřejňoval v insolvenčním rejstříku, přičemž insolvenčnímu soudu by v této fázi řízení náležela úloha soudu řešícího opravné prostředky proti rozhodnutím insolvenčního správce a rozhodujícího incidenční spory. Soudu by též zůstalo zachováno rozhodování se zásadním dopadem na průběh insolvenčního řízení (zejm. o neschválení oddlužení, o zrušení schváleného oddlužení či o osvobození dlužníka od placení pohledávek). Jsem si vědom toho, že by takové řešení nebylo bez rizik a že by správné rozdělení kompetencí mezi soud a insolvenčního správce, včetně řešení otázek dohlédací činnosti, opravných prostředků i odměny správce, muselo být předmětem podrobné odborné debaty. Pokud by však vývoj insolvenčního práva pokračoval tímto směrem, mohlo by se zabránit dalšímu – jinak nevyhnutelnému – nárůstu počtu insolvenčních soudních oddělení.

Dušan Šrámek