Petr Schneedörfler radí vězňům s dluhy: Insolvence se stala politickým tématem a bojem o klienta

Petr Schneedörfler, předseda spolku Lighthouse Foto: Stálá konference českého práva

Mnoho dlužníků má své zadlužení za selhání sytému, nikoli sebe. Pokud jim to teď v insolvenčním zákonu potvrdíme, dostanou se v budoucnu do stejné situace. Nejsme zastánci trendu, kdy smlouvou o důchodu a poskytnutím daru rodina platí insolvenci za propuštěného vězně. Takový závazek může rodinu ohrozit. Současné změny na poli oddlužení vnímáme jako nekoncepční a rozpolcené a máme obavy, že v insolvenci jde o obchod politiků s voliči, uvádí kromě jiného v rozhovoru pro Českou justici Petr Schneedörfler ze spolku Lighthouse.

Lighthouse vzniklý v roce 2010 pomáhá osobám ve výkonu trestu a vazby a jejich rodinám a přátelům. Petr Schneedörfler stojí v jeho čele. V rozhovoru pro Českou justici uvedl, jak vypadá dluhové poradenství, které Lighthouse poskytuje, jak vnímá změny na poli insolvencí nebo zvýšení odměn vězňům.

Jste předsedou spolku Lighthouse, který pomáhá lidem ve výkonu trestu a poté po propuštění s jejich dluhy a finančními problémy. Jak konkrétně taková pomoc vypadá?
Dluhová problematika je jedna z našich hlavních činností. Za osm let, kdy se jí zabýváme, jsme si již vytvořili funkční systém, který dovede reagovat na specifika daná výkonem trestu. Ve věznicích, do kterých pravidelně docházíme, řešíme dluhy s odsouzenými při individuálních pohovorech. Pomůžeme jim shromáždit veškeré informace, přehledně je zpracovat, získat orientaci v jednotlivých dokumentech, následně projít a zamyslet se nad důvodem vzniku dluhů a navrhnout řešení. To může spočívat například ve sloučení exekucí, jejich zastavení nebo v podání insolvence po propuštění.
Velkým trendem poslední doby je dluhové poradenství sestávající pouze ze shromáždění podkladů a přípravy nebo podání insolvenčního návrhu, kdy se využívá smlouvy o důchodu a poskytnutí daru od rodiny, která tak vlastně za svého člena insolvenci následně hradí. Nejsme až na výjimky zastánci tohoto trendu, protože z něj zcela odpadá odpovědnost dlužníka a jeho aktivní přístup při hrazení svých dluhů. Problém také vidíme v tom, že rodina se zaváže poskytovat úhradu splátek i po propuštění svého člena z vězení a nikdy nelze předem vědět, jak propuštěný zvládne svůj další život. Bude své dluhy hradit, nebo se vydá svoji předchozí cestou, tedy neplacení dluhů a páchání trestné činnosti? Závazek rodiny k pravidelnému hrazení měsíční splátky pak může takovou rodinu dostat do problémů a mít dopad na její další fungování.

S kolika klienty jste doposud pracovali a jaká byla úspěšnost řešení, dá-li se to nějak objektivně zhodnotit, jejich finanční situace?
V našem programu Finance a VT již bylo zařazeno přes 700 osob. Aktivně jich v tuto chvíli své problémy řeší přes 150. Zájem o náš program je opravdu velký. Jeho výhodou je především to, že nemáme žádná omezení daná například dobou ve VT, datem propuštění, bydlištěm nebo místem návratu. Naším jediným limitem je naše kapacita. Velký zájem o naše služby není jen ze strany odsouzených, ale kontaktují nás také jejich rodiny, které si uvědomují dopad dluhů na další společný život. Také ze strany věznic je vidět výrazný posun ve vnímání naší práce. Věznice nám vycházejí více vstříc a nastavují lepší podmínky nejen pro naši práci, ale také pro zaměstnance věznic a odsouzené, aby bylo možné náš program co nejlépe využít.
Každý náš klient má jinou potřebu, jiný důvod vzniku dluhů, jinou výši a samozřejmě také jiný život. Někomu tedy stačí absolvovat dva individuální pohovory a má veškeré potřebné informace, s někým se potkáváme pravidelně každý měsíc například dva roky a pořád nejsme u konce. Má spoustu dluhů nebo je tato problematika pro něho tak náročná, že musíme postupovat pomalu a citlivě. Někteří klienti jsou schopni po propuštění pokračovat dál sami nebo si najdou jinou organizaci, která jim pomůže v místě bydliště. Velká část se však po propuštění obrací přímo na nás a chtějí pokračovat dál. Běžně se stává, že se klienti ozvou i třeba půl roku nebo rok po propuštění. Potřebují si totiž nejdřív dát dohromady svůj osobní život, najít práci a pak začnou aktivně řešit své dluhy. Je tedy nemožné říci konkrétní číslo, protože nemáme žádná ohraničení, kdy klient spolupráci s námi ukončí. U každého je to zkrátka jinak.

Problém recidivy je podle vás zapříčiněn z velké části právě zadlužeností, co by pomohlo? Úprava podmínek oddlužení, větší zapojení probační služby, lepší finanční gramotnost a právní povědomí apod.?
Recidiva s dluhy a finančními problémy souvisí opravdu velice úzce. Dluhy jsou totiž často prvotním důvodem páchání trestné činnosti nebo s ní nějakým způsobem souvisí. Z šesti nejčastějších trestných činů dle statistiky Vězeňské služby ČR jich s tímto problémem může souviset většina – krádež, porušování domovní svobody, loupež, neoprávněné držení platební karty, podvod. U většiny těchto trestných činů je získání finančních prostředků hlavním důvodem jejich spáchání. Důvodem samozřejmě nemusí být pouze zadluženost pachatele, ale také jen jeho snaha zajistit si více prostředků na svůj život a navíc jednodušším způsobem, než je práce. My se v našich programech snažíme předávat ty informace, které odsouzený okamžitě využije při našem dluhovém poradenství. Aby je mohl bezprostředně použít a dostat je tzv. pod kůži.
Současné změny na poli oddlužení vnímáme jako nekoncepční a rozpolcené. Důvodem je to, že skupina dlužníků, které by nové podmínky měly pomoci, je sice početně definována, ale nikdo ji ještě detailně tak nerozklíčoval, aby navrhované změny mohly vycházet z jejích potřeb. Musíme si uvědomit, že pouze pochopením a odstraněním příčin zadlužení každého dlužníka, můžeme tohoto dlužníka nejenom efektivně oddlužit, ale také předpokládat, že v budoucnu nebude stejné chyby opakovat a nedostane se opět do stejné situace. Určitá „automatizace“ insolvenčního řízení, která směřuje k tomu, aby dostal dlužník co nejlepší podmínky a dokonce se na celém procesu musel podílet opravdu minimálně, je velice nebezpečná. Mnoho dlužníků již dnes vnímá své zadlužení jako selhání systému a nikoli sebe sama. Pokud jim to teď potvrdíme oddlužením, které je zprostí těch nejzákladnějších povinností, jakými jsou své dluhy alespoň v určité části uhradit nebo o svých dluzích vědět, znát důvody jejich vzniku a zasloužit si svým přístupem jejich odpuštění, nebude trvat dlouho a do stejných problémů se dostanou opětovně. Současný vývoj novely insolvenčního zákona nás děsí a absolutně v něm postrádáme dlužníka jako člověka, který má určitý problém ve vnímání běžných pravidel svého života. Obáváme se, aby se nestal pouze voličem, který za zmírnění podmínek insolvenčního řízení může v budoucnu projevit svůj vděk při příštích volbách.

U osob, které mají škodu způsobenou trestnou činností, je problém v rámci insolvenčního řízení především při odpouštění těchto dluhů. Proč?
Tyto dluhy totiž nejsou po splnění podmínek dané insolvenčním zákonem odpuštěny a odsouzený je splácí dál. Pro mnohé tedy není oddlužení konečným řešením jejich finančních problémů a insolvence tak pro ně ztrácí částečně svůj smysl. Minimálně ve vztahu k výši příjmů a k omezením způsobeným exekučním řízením, které po skončení insolvence dále může pokračovat vymáháním dluhů z trestné činnosti. Jedinou možností je v takovém případě komunikace s poškozeným, který může využít svého práva a dlužníkovi část nebo zbytek jeho dluhu odpustit. Snažíme se takový kontakt odsouzeného zprostředkovat nebo navázat a jsme velice potěšeni často pozitivním přístupem poškozených k této otázce a jejich vstřícností celou věc řešit. Jedná se však zatím pouze o jednotlivé případy a je nutné volit velice opatrný a citlivý přístup, protože otázka způsobeného trestného činu a návazné škody je mnohdy velice citlivá i po mnoha letech.

V letošním roce došlo ke zvýšení odměn vězňů. Je dostatečné a zlepší boj odsouzených s jejich dluhy?
V lednu 2000 byla minimální mzda v ČR 4.000 Kč, v červenci 2000 pak stoupla na 4.500 Kč. Pracovní odměna odsouzených byla od ledna 2000 stanovena příslušným nařízením vlády také na 4.500 Kč. Minimální mzda se mezitím 13 x zvýšila na současných 12.200 Kč. Pracovní odměna odsouzených 1 x o 1.000 Kč. Podle statistiky Vězeňské služby ČR byla v roce 2017 průměrná pracovní odměna odsouzeného 3.457 Kč, tedy výrazně pod I. skupinou, která v roce 2017 činila 4.500 Kč. Současné zvýšení je tedy zjevně nedostatečné. I když se ozývá mnoho hlasů, že dalším zvýšením by se snížila konkurenceschopnost odsouzených na trhu práce a nebyl by o jejich práci takový zájem, tak myslím, že je zde stále ještě dostatečná rezerva v řádech tisíců korun, o které by mohla být odměna navýšena, aniž by došlo ke ztrátě konkurenceschopnosti. A ušetřit by se dalo i v dalších nákladech na zaměstnávání odsouzených u externích subjektů.
Možnost uhradit odsouzeným své dluhy se tedy zvýší, ale nepůjde o zvýšení natolik citelné, že by se dalo hovořit o zlepšení situace zadluženosti osob ve výkonu trestu. Nové nařízení vlády přineslo i změnu v rozdělení pracovní odměny, protože u ní funguje jiný systém než u běžné mzdy.

Z čeho nejčastěji vznikají vězňům dluhy a jakých největších chyb se dopouštějí, resp. co brání zpravidla tomu, aby vaši klienti byli schopni dluhy uhradit?
Dluhy můžeme rozdělit podle četnosti nebo podle jejich výše. Věřitelé zůstávají prakticky stejní, jen se mění jejich pořadí. V počtu dluhů vedou náklady trestního řízení a advokáti ex-offo, pak následují banky a poskytovatelé nebankovních úvěrů, zdravotní pojišťovny, dlužné výživné, dopravní podniky a Vězeňská služba ČR. Pokud věřitele srovnáme podle výše dluhů, tak vedou samozřejmě poskytovatelé úvěrů, následují je náklady trestního řízení, zdravotní pojišťovny, dlužné výživné, dopravní podniky a mobilní operátoři. U mužů a žen je pak několik rozdílů. U žen jsou logicky mnohem nižší dluhy na výživném a za poskytnuté půjčky, proto je nižší i jejich celková zadluženost. Naopak mají ženy výrazně vyšší počet dluhů u měst a obcí. Jedná se o pokuty z přestupkových řízení, tedy vesměs za krádeže.
Pokud pomineme to, že dlužník prostě dluh neuhradí, tak je největším problémem doručování veškerých písemností a složitost dluhové problematiky. Velice často vidíme a slyšíme od našich klientů, že největší přínos v našem programu vidí v tom, že konečně pochopili, co dluhy jsou, že se v nich vyznají a že se jich přestali bát. Pochopili, že před nimi nemá smysl utíkat, nebojí se otevřít obálku a přečíst si dokumenty, které dostali. Vyznají se v nich a vědí, co s nimi dělat dál. Na svobodě pak tedy mohou začít dluhy řešit. Mají všechny informace pohromadě. Mohou se obrátit na nás nebo na kohokoliv, kdo se dluhovou problematikou zabývá. Z vězení vyjdou s dobrým základem pro další potřebné kroky.

V květnu letošního roku jste vystoupil na konferenci, kde se hovořilo i o návrhu oddlužovací novely. Jak návrh ministerstva hodnotíte?
Insolvence se stala politickým tématem a bojem o klienta. Bohužel se z ní vytratil dlužník jako takový. Nikdo neřeší příčiny a důvody, proč se do svých problémů dostal. Např. povinnost hradit vysoké úroky a smluvní pokuty je sice častý důvod jeho vysoké zadluženosti, ale není to většinou příčina jeho primární zadluženosti. Nedávno jeden dluhový „aktivista“ vyvěsil na internet exekuční příkaz, který ukládal dlužníkovi povinnost uhradit smluvní pokutu 6.900.000 Kč z původní jistiny 314.000 Kč.
Zní to samozřejmě velice děsivě. Ale při bližším prozkoumání dokumentu bylo vidět, že exekuce byla nařízena již v roce 1998, takže dluh je více než dvacet let starý. Pokud řeším dluh více než dvacet let, tak je přece problém v něčem jiném. A to je potřeba řešit. Můžeme pomoci dlužníkovi tím, že upravíme podmínky půjčování peněz, to už jsme v nedávné době udělali novelou spotřebitelského zákona, i když pouze částečně. Můžeme v rámci insolvence vyřešit právě takto vysoké smluvní pokuty a penále, ostatně jeden z návrhů novely tento problém řeší. Můžeme zajistit, aby za pokutu za jízdu „na černo“, která dělá necelých 1.000 Kč, nemusel platit 11.000 Kč. Můžeme zaručit, aby proces vymáhání měl jasná a korektní pravidla.
Nemůžeme však dlužníkovi zakázat se zadlužit. Můžeme mu ale říci, jak se chovat, aby se nezadlužil, kde udělal ve svém životě chybu a čeho se má vyvarovat. To ale diskuze o novele podle mého názoru postrádá. Jeden státní úředník mi dokonce řekl, že vysvětlovat dlužníkovi jeho problémy a umožnit mu pochopit důvody jeho zadluženosti není obsahem novely a ani jejím záměrem, pokud ale chceme, můžeme se takto o dlužníky postarat my.
Pokud tedy bude i nadále insolvence vnímána pouze jako nástroj, kterým se zbaví v tuto chvíli dluhů co nejvíce dlužníků, ale nepřinese jim žádné povinnosti, může to většina dlužníků chápat jako potvrzení toho, že oni za svoje dluhy opravdu nemohou. Pokud vůbec zvládnou 5leté nebo 3leté období oddlužení, tak se stejně velká část z nich do dluhů může dostat znovu. Nebudou totiž vědět, kde udělali chybu a jak se chovat jinak. Od tzv. nulové varianty se snad již upustilo, ale hodně diskutovaným je například návrh, který chce minimalizovat dokumenty, které dlužník k návrhu přikládá. Důvodem je to, že za současné 4.000 Kč (6.000 Kč u manželů) návrhy sepisovat a podávat nikdo nechce, ale zvýšit odměnu je neprůchozí, protože se bere jako nemravné chtít za dobře odvedenou práci peníze, pokud se jedná o dlužníka. Vždyť jde ale o obrovské dobrodiní státu a dlužník by si ho měl zasloužit.
Jen tak si ho bude vážit. Veškeré dluhy, jejich původ, důvod vzniku a celková zadluženost by se podle tohoto návrhu řešily až u insolvenčního správce při přezkumu jednotlivých pohledávek. To už ale nemusí dlužníka zajímat, protože to půjde mimo něj. On bude mít návrh podaný. Nikdo to s ním nebude procházet a řešit. A jak se takový dlužník bude dívat třeba na to, že mu oddlužení neprojde, protože má dluhy vyšší nebo že mu nakonec nebudou odpuštěny dluhy z trestné činnosti? Může to brát jako další „podraz“ od státu. Protože stát mu přece slíbil, že ho zbaví dluhů a najednou je to jinak. Je jistě pravda, že mezi současnými dlužníky je část těch, kteří potřebují od státu pomoc, protože jejich zdravotní stav nebo sociální podmínky jsou tak nepříznivé, že to bez většího zásahu státu nezvládnou, ale tyto případy jsou velmi individuální a je možné je řešit jiným způsobem, než obecnou novelou insolvenčního zákona, která dopadne na celou společnost.

Jaké otázky by měl řešit nový ministr spravedlnosti v oblasti vězeňství? Co vnímáte jako nejpalčivější problémy v této oblasti?
Nápadů na změnu a řešení problémů je mnoho a jejich popis by zabral hodně místa. Všechny mají ale jednu společnou linku, kterou je komunikace. Bez ní to jistě nepůjde. Věřím tedy, že se podaří komunikovat další projekty a vzájemnou komunikací řešit ty nejpalčivější problémy, mezi které určitě patří, kromě již zmíněného zaměstnávání odsouzených, např. další provázanost na udržení práce po propuštění nebo řešení závislostí. V tomto směru se nám daří rozšiřovat spolupráce mezi léčebnou v Červeném Dvoře a specializovanými odděleními věznic. Rádi bychom také intenzivněji řešili otázku podmíněného propuštění, které má obrovský potenciál prostřednictvím motivace odsouzených ve snižování recidivy.
V této oblasti se již provedlo mnoho a je v ní velice aktivní např. Nejvyšší státní zastupitelství. Důležité je také zaměřit se na projekty, které mají dlouhodobý význam a svojí náplní a výstupy nabízejí přesah i do dalších let. Nemohu ale ani opomenout finanční stránku věci. Práce s odsouzenými je velice namáhává a bohužel špatně finančně ohodnocená. Jistě by pomohlo zajištění takových příjmů, které by více odpovídaly neskutečně náročné práci odborných pracovníků věznic a přivedly další nové odborníky, kteří by jejich řady rozšířili. Stejný problém jistě trápí i sociální kurátory. Přitom práce všech těchto pracovníků má obrovský dopad na společnost ve vztahu k návratu odsouzených do běžného života a investované prostředky by se jistě mnohokrát vrátily ve snížení recidivy a následných výdajů, které se vynakládají na vyšetřování trestných činů, jejich odsouzení a následný pobyt pachatele ve vězení.

Jana Rosůlková