Podle šéfa katedry trestního práva UK Jelínka je potřeba zákonem upravit prostorové odposlechy  

Odposlechy byly nezákonné Foto archiv

Jedním z nedostatků platného a účinného trestního řádu je okolnost, že výslovně neupravuje provádění tzv. prostorového odposlechu i podmínky pro využití záznamu o odposlechu jako důkazu v trestním řízení. V článku „K chybějící právní úpravě tzv. prostorového odposlechu v trestním řádu“, který vyšel v Bulletinu advokacie, na to upozornil vedoucí katedry trestního práva PF UK profesor Jiří Jelínek.

Na problém s úpravou prostorových odposlechu v současném trestním řádu upozornili odborníci v čele s profesorem Jelínkem již v březnu tohoto roku na odborné konferenci „Dokazování v trestním řízení v kontextu práva na spravedlivý proces“, kterou pořádala Katedra trestního práva PF UK v pražském Karolinu.
Jak Jelínek v úvodu článku konstatuje, termín „prostorový odposlech“ trestní řád nikde nedefinuje a ponechává toto vymezení nauce a právní praxi. „Pro naše účely jej můžeme vymezit jako utajené získávání informací pomocí speciálních, pro tyto účely sestrojených technických prostředků a zařízení zaznamenávajících obraz, zvuk, přesný pohyb i činnost sledovaných osob v reálném čase a prostoru. Zjednodušeně řečeno, nejde ani o odposlech telekomunikačního provozu v širokém slova smyslu či získávání údajů o již uskutečněném telekomunikačním provozu, ale o sledování obrazu či zvuku v soukromí, domě či bytě, na ulici, v přírodě, na pracovišti, v dopravním prostředku, v restauraci, prostě kdekoliv je to technicky možné.“


Kauza Elischer

Podnětem k zamyšlení nad současnou neexistencí relevantní právní úpravy v současném znění trestního řádu byla Jelínkovi v nedávné době hojně medializovaná kauza soudce Vrchního soudu v Praze Ivana Elischera, který byl obviněn z údajné trestné činnosti, a ve které hrály důležitou roli „odposlechy“, zejména odposlechy z úřední kanceláře soudce. Zajímavosti celé kauze pak podle něj dodává skutečnost, že odposlechy byly provedeny v budově soudu a v úřední místnosti (kanceláři) přidělené tomuto soudci a že nepochybně zachytily i skutečnosti a informace při poradě senátu o rozsudku, které nesmí být podle ustanovení trestního řádu přítomen kromě soudce, přísedících a zapisovatele nikdo jiný a jejíž obsah má zůstat utajen, případně i jednání v tzv. neveřejném zasedání soudu, o kterém platí totéž. Odposlechy zachytily skutečnosti nejen z jednání, které mohlo být předmětem operativního zájmu policie v dané kauze, ale i nezjištěný, a pravděpodobně ani nezjistitelný počet dalších jednání, které s celou kauzou nemusely mít nic společného, a stalo se tak opakovaně a nikdo neví, jaký je další osud takových záznamů. „Okolnost, že tak stalo v budově soudu, do něhož je jinak přístup omezen jen pro určené osoby a budova střežena Justiční stráží, a že se tak stalo bez vědomí funkcionářů soudu, dodává celé kauze na mimořádné závažnosti. Jde o téma aktuální a mimořádně společensky závažné, jako ostatně vždy, když jde v trestním řízení o zásahy do občanských práv a svobod jednotlivce zaručených Listinou základních práv a svobod, Ústavou a mezinárodními dokumenty,“ uvedl Jelínek.

Profesor Jiří Jelínek ve své pracovně na Právnické fakultě UK Foto: Eva Paseková

Chybějící úprava

Hlavní problém záleží podle Jelínka v tom, že ačkoliv důsledky u odposlechů, zjišťování údajů o telekomunikačním provozu a operativně pátracím prostředku, za který bývá označován prostorový odposlech, jsou stejné, přesto povolovací režim těchto zásahů je neoprávněně odlišný. „Právní úprava tzv. prostorových odposlechů v českém trestním řádu chybí, ačkoliv také prostorový odposlech svým provedením a důsledky představuje vážný zásah do ústavně chráněných občanských práv a svobod. Tento zásah je nejen srovnatelný s případy odposlechů výslovně v trestním řádu upravených (§ 88 a 88a tr. řádu), ale může být i závažnější, což souvisí s jeho podstatou (je nečekaný, nepředvídaný, nepředvídatelný) a také s tím, že stále dochází ke zlepšování technických prostředků pro prostorový odposlech, takže je i výkonnější a univerzálnější.“ Zákonná úprava prostorových odposlechů je nutná proto, aby prostorový odposlech nemohl být využíván jako obvyklý (běžný) způsob získávání informací v trestním řízení, a aby nedostatek výslovné právní úpravy nesváděl k přesvědčení a praxi, že lze odposlouchávat kohokoliv a kdekoliv. „Absenci specifických pravidel pro jeho uskutečňování v českém trestním řádu považuji za podstatný nedostatek současné právní úpravy. Aplikační praxe si při neexistenci výslovné právní úpravy „vypomáhá“ aplikací § 159d odst. 3 tr. řádu jako východiskem z nouze, protože analogická aplikace ust. § 88 a 88a tr. řádu (dvou klasických případů odposlechů upravených v trestním řádu) by byla neústavní. Takový postup je nejen problematický z hlediska zákonnosti, ale praktická aplikace ust. § 158d odst. 3 tr. řádu navíc přináší dlouhou řadu teoretických a zejména praktických problémů, jak o tom svědčí nejlépe i protikladná judikatura v kauze řadu let stíhaného obviněného D. Ratha,“ připomíná Jelínek konkrétní případ.

Dosavadní demonstrativní výčet důkazních prostředků uvedený v ust. § 89 odst. 2 tr. řádu bude podle Jelínka třeba doplnit o nový důkazní prostředek – prostorový odposlech. „Do budoucna bude podle mého názoru ovšem žádoucí přistoupit k zavedení taxativního výčtu důkazních prostředků namísto dosavadního demonstrativního výčtu (dnes § 89 odst. 2 tr. řádu). Legislativní praxe se ovšem tomuto taxativnímu výčtu řadu let brání. Navrhovaná právní úprava by byla z hlediska obhajoby, resp. právní jistoty nepochybně vhodnější.“

Pokud by zákon zakotvil, že důkazy lze čerpat jen z určitých pramenů, které jsou vyjmenovány zákonem taxativně, byl by tím naplněn požadavek zákonnosti, právní jistoty a ochrany práv fyzických i právnických osob. Jako krajně problematický lze hodnotit současný stav, kdy některé důkazní prostředky (např. pachové stopy, fyziodetekční vyšetření, analýza DNA, mikrostopy) nejsou trestním právem vůbec upraveny a k jejich použitelnosti v trestním řízení se musí vyjadřovat soudní judikatura.

Jak dále konstatuje, vlastní úprava prostorového odposlechu by v trestním řádu byla vhodná současně se dvěma klasickými odposlechy a to v hlavě páté trestního řádu upravující dokazování, nikoliv v hlavě čtvrté, která pojednává o zajištění osob, věcí a jiných majetkových hodnot, jako je tomu podle současné právní úpravy. Jako žádoucí se jeví právní úprava v samostatném oddílu pojednávajícím o všech třech typech odposlechu. Zákonná úprava prostorového odposlechu by měla být souladná s oběma případy klasického odposlechu. Zejména by měla být v zákoně vymezena typová závažnost trestných činů, u kterých je možný prostorový odposlech. Dosud taková úprava v ust. § 158d tr. řádu není. „Doporučoval bych stejnou úpravu jako v ust. § 88 tr. řádu, tj. omezit prostorový odposlech na případy úmyslných trestných činů, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nebo trestný čin, k jehož trestnímu stíhání zavazuje Českou republiku mezinárodní smlouva. Omezení prostorového odposlechu jen na případy závažných trestných činů, resp. trestných činů, k jejichž stíhání nás zavazují mezinárodní právní nástroje, by jako předpoklad provedení zásahu vyjádřilo subsidiaritu použití těchto prostředků a charakter ultima ratio mezi prostředky, jež mají státní orgány při plnění svých úkolů k dispozici.“

Zákon by měl výslovně pamatovat i na vymezení okruhu osob, které lze odposlouchávat.

V souvislosti s kauzou soudce Vrchního soudu Elischera, u kterého byl tzv. prostorový odposlech instalován nejen v jeho služební kanceláři, ale i v poradních místnostech, a mohl tak zachytit i údaje, které vůbec s prošetřovanou kauzou nesouvisely, se nabízí otázka, zda by prostorový odposlech neměl být vyloučen v tzv. poradních místnostech soudu, resp. i na jiných místech. Taková úprava by zjevně dala přednost profesionálnímu tajemství před potřebou zjistit okolnosti potřebné pro trestní řízení.

Se souhlasem soudce

Nařídit prostorový odposlech by byl oprávněn jen předseda senátu a v přípravném řízení soudce, což v trestním řádu v § 159d chybí. Se souhlasem odposlouchávané osoby by bylo možné provést odposlech i bez příkazu oprávněných osob. Prostorový odposlech by bylo možné povolit jen na určitou dobu s povinností policejního orgánu průběžně vyhodnocovat důvody, které vedly k vydání prostorového odposlechu. Prodloužení prostorového odposlechu by mělo být možné opět jen na dobu určitou a za zpřísněných podmínek. Průběžné vyhodnocování výsledků a průběhu prostorového odposlechu je nutné proto, že jde o významný průlom do práva na ochranu soukromí.
Soud je přitom povinen i z vlastní povinnosti provést takové důkazy, které legitimitu nařízených, resp. povolených odposlechů osvědčují, pokud tak nečiní v rámci svých povinností již orgány veřejné žaloby. Nová právní úprava by měla také jednotně upravit další nakládání se záznamy o odposleších včetně podmínek, za kterých se uskutečněné záznamy zničí.

Dušan Šrámek