Řízení o ústavní stížnosti proti vyhlašování území bez dávek se komplikuje

Počet ghett, kam se soustředí někteří obyvatelé soustavně roste. Podle posledních údajů je takových míst v České republice 606. Foto: wikipedia

Ústavní stížnost a návrh na zrušení části zákona, který umožňuje obcím vyhlašovat území se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů a nevyplácet na nich podpory na bydlení, nebude v brzké době rozhodnuta. Do řízení se hlásí mnoho subjektů, které se chtějí stát jeho vedlejšími účastníky nebo dokonce účastníky a soudce se musí se všemi vypořádat. Podle stěžovatelů staví stát chudé lidi před dilema, zda se rozhodnout pro svobodu pobytu bez dávek nebo pro možnost domoci se dávek, ale ztratit svobodu.

O osud stížnosti projevili někteří angažovaní právníci. Ústavní stížnost podala loni v prosinci skupina senátorů včetně těch, kterým v letošních říjnových volbách skončil mandát. Skupinu senátorů zastupuje Pavel Uhl.

Ústavní stížnosti bývají obvykle projednávány v termínu jednoho roku: „Ohledně věci vedené pod spisovou značkou Pl. ÚS 40/17 bych rád uvedl, že v řízeních týkajících se přezkumu ústavnosti právních předpisů bývá průměrná doba řízení okolo jednoho roku,“ sdělil vedoucí odboru vnějších vztahů Ústavního soudu Vlastimil Göttinger na dotaz České justice.

Projednání brzdí množství podání

Tato stížnost však do konce roku zřejmě vyřízena nebude. Důvodem je velké množství vedlejších účastníků a dokonce subjektů, které by v dané věci vedlejšími účastníky chtěly být, s čímž se soudce musí nejprve vypořádat: „Pokud je ve věci více účastníků (a vedlejších účastníků nebo dokonce subjektů, které tvrdí, že by účastníky či vedlejšími účastníky být měly či mohly), pak je situace složitější v tom, že je nutné reagovat na jednotlivá doplnění, tvrzení a vyjádření a rozesílat je všem ostatním k replikám, což řízení přirozeně neurychluje, ba právě naopak. Stejně tak je tomu i ve vámi vzpomínaném případě,“ uvedl pro Českou justici Vlastimil Göttinger.

Podle jeho dalších slov rozhodně nelze tvrdit, že by Ústavní soud respektive soudce zpravodaj Jiří Zemánek nebyl dostatečně činný, ale velké množství úkonů spojených s řízením neumožňuje postup zásadně urychlit. „Je mi proto líto, ale nedokážu odhadnout, kdy věc může být rozhodnuta,“ vysvětlil pro Českou justici situaci způsobenou nevyhnutelnou a zjevně opakovanou komunikací se zájemci o statut vedlejšího účastníka v procesu.

Aktivní legitimace senátorů trvá jen pro podání

Co se týká obav, některých osob, že řízení o stížnosti zbrzdily senátorské volby, jsou tyto obavy liché: „Aktivní legitimace skupiny senátorů k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části /§ 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu/ je procesně zvláštním typem aktivní legitimace účastníka řízení, který – s výjimkou návrhového oprávnění – nedisponuje právní subjektivitou,“ uvedl v odpovědi na tuto otázku Vlastimil Göttinger.

„Za skupinu jedná její určený člen (většinou právního vzdělání) anebo se podle § 29 zákona o Ústavním soudu může nechat skupina zastoupit advokátem – jako v tomto případě. Podmínky stanovené pro aktivní legitimaci skupiny senátorů (tj. k podání návrhu) však platí jen k okamžiku podání takového návrhu a netrvají po celou dobu řízení. Je to proto, že skupina senátorů už s podaným návrhem nemůže dále disponovat (např. vzít jej zpět). I když následně někteří ze skupiny pozbudou funkci, zemřou, změní názor apod., nemá to vliv na běžící řízení. Ve velmi obecné rovině je to podobné, jako když někdo u členů parlamentu přijde o mandát – také to nevede ke zpochybnění právního předpisu, pro nějž dříve hlasoval,“ vysvětlil pro Českou justici Vlastimil Göttinger.

Podle informace České justice je vedlejším účastníkem řízení například veřejná ochránkyně práv. Z obsahu stížnosti, kterou má Česká justice k dispozici, vyplývá, že stát se vedlejším účastníkem by mohl chtít mimo jiné Svaz měst a obcí. Ve věci se dále angažuje například advokátka Klára Samková.

Podle advokátky Kláry Samkové se každý s nájemní smlouvou na dobu určitou stane do roka „nově příchozím“ na obcí definované území a zákon dopadne na všechny původní obyvatele pobírající příspěvek na bydlení. Foto: archiv KS

Soud má rozhodnout, zda může stát a obec omezit lidi na dávkách

I bez uvedených komplikací s vedlejšími účastníky však bude mít Ústavní soud nelehkou práci. Ve stížnosti jde o rozhodování o sociální politice státu a o vážnou odpověď na otázku, jak lze nebo nelze nakládat s nemajetnými a chudými lidmi a zda může stát finanční podporu jejich bydlení podmiňovat určením, kde mohou nebo nemohou bydlet tak, že jim ve skutečnosti bydlet na některých místech znemožní, aby nevytvářeli ghetta.

Podle napadeného opatření totiž nově příchozí lidé do míst, které obec prohlásí územím se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, nemají nárok na podporu bydlení: „Nárok na doplatek na bydlení nevznikne, pokud se byt, jiný než obytný prostor podle odstavce 6 věty první nebo ubytovací zařízení nachází v oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů vyhlášené opatřením obecné povahy podle § 33d. Ustanovení věty první se nepoužije na případy, kdy vlastnické právo nebo právo na užívání bytu, jiného než obytného prostoru podle odstavce 6 věty první nebo ubytovacího zařízení vzniklo před vydáním opatřeni obecné povahy podle § 33d,“ zní jedno ze dvou napadených ustanovení zákona 111/2006 o pomoci v hmotné nouzi.

Neúnosný stav v obcích, kam stěhují všechny žadatele o dávky

Změnu zákona prosadil přímo ve sněmovně ve druhém čtení poslanec Vladislav Vilímec (ODS) a jeho ústní odůvodnění zní takto: „Víte, já jsem v září byl pozván panem starostou jedné malé obce Semněvice na Horšovskotýnsku, je to v Plzeňském kraji, v Domažlickém okrese, na jednání, kde mi předal petici, kterou teď projednává petiční výbor, a to k neúnosnému stavu, který delší dobu v této obci panuje. Historie nějak proběhla, obytné domy, které původně patřily státnímu zemědělskému podniku, byly odkoupeny majiteli nemajícími vůbec vztah k té obci a byly pronajaty lidem, kteří fakticky výlučně žádají o dávky hmotné nouze z titulu doplatku na bydlení. V daném případě nejde ani o tzv. substandardní bydlení, to nájemní bydlení, ale jsou to vlastně přímo byty určené k trvalému bydlení. Došlo tím k nadměrné koncentraci sociálně nežádoucích jevů do určité lokality a obec včetně pana starosty vůbec neví,jak situaci řešit. A je těžké mu nějak poradit v rámci stávající legislativy.“

Dnes už bývalý poslanec Vladislav Vilímec podal pozměňovací návrh proto, že vládní návrh obce z rozhodování o vyplácení doplatků na bydlení vyřadil. V mnoha lokalitách ale roste kvůli ghettům napětí a místní obyvatelé zoufale podepisují petice proti neúnosnému stavu ve svém sousedství Foto: archiv ODS

Podle stěžovatelů, kteří nové ustanovení zákona napadli u Ústavního soudu, je však řešení problému, které zvolili poslanci, porušením práva pohybu a pobytu: „Je samozřejmé, že každý nemůže mít finanční prostředky na to, aby žil, kdekoliv se mu zlíbí.
Svoboda volby pobytu je reálně omezena finančními možnostmi každého z nás. Každý může bydlet tam, kde si to může dovolit zaplatit. Není ovšem možné, aby v právu obstála možnost, že v určité lokalitě je možné žít pouze s určitým příjmovým nebo majetkovým statusem, popřípadě původem nebo příslušností k určité sociální skupině,“ uvádí se v ústavní stížnosti s tím, že to platí i pro doplatek na bydlení.

Dilema: Svoboda nebo sociální dávky?

„Nelze ani pominout skutečnost, že snaha dosáhnout toho, aby chudí lidé v některých oblastech nebydleli, je z hlediska vývoje evropské civilizace historickým příznakem jevů, které jsou protikladné s hodnotami, na kterých je vystavěn současný demokratický a právní řád,“ uvádí se ve stížnosti, podle které zákon dále porušuje právo podnikat a je v rozporu s principem racionality normy a nepodmíněnosti výkonu práv.

Poslední otázka nepodmíněnosti výkonu práv při tom obsahuje zásadní dilema: „Jedním z prvků ochrany práv a výkladovým principem jejich katalogů je tzv. princip nepodmíněnosti. Jeho podstatou je skutečnost, že stát nesmí garanci těchto práv podmiňovat podmínkami, které nejsou důvodné z hlediska logiky ochrany předmětného práva, popřípadě omezovat ochranu těchto práv způsobem, který ústavní pořádek výslovně nepřipouští. V souzené věci zákonodárce dává možnost obci ve spolupráci s obecním úřadem vytvořit situaci, ve které dotčená osoba bude stát před dilematem, zda si zvolit svobodně místo pobytu a ztratit tak nárok na pomoc v hmotné nouzi a tedy i na zajištění minimální lidské důstojnosti, nebo, zda si zvolit možnost domoci se pomoci v hmotné nouzi a zachovat si tak lidskou důstojnost, ale ztratit svobodu místa pobytu,“ uvádí ve stížnosti Pavel Uhl.

Irena Válová