Jakub Drápal: Justice by se neměla bát jasně definovat principy rozhodování o trestech

Asistent soudkyně Kateřiny Šimáčkové Jakub Drápal Foto: Bakala Foundation

V listopadu minulého roku vydal Ústavní soud nález, kterým obecným soudům vyslal výrazný signál, jak mají postupovat při rozhodování o podmíněném propouštění odsouzených a čeho se mají vyvarovat. Zpravodajkou byla ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Jakub Drápal, který působí na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, se jako její asistent významně podílel na jeho přípravě.

Jak by měli soudci chápat nález ÚS 482/18, který se týkal podmíněného propouštění vězňů? Mají ho chápat jako návod, jako doporučení, jako metodiku?
Osobně bych řekl, že jako zpřesnění. Jedním z problémů, které v ČR v oblasti rozhodování o trestech máme, je, že ta pravidla nejsou úplně přesná. Nespecifikují, nedefinují, což do určité míry zákon nemůže dělat, ale musí to dělat justice. A ta by se neměla bát ty principy ani stanovovat, ani je jasněji vyjadřovat. A pokud zákon stanovuje velmi obecně podmínku předpokladu vedení řádného života, tak někdo musí definovat, co to je řádný život, někdo musí definovat, co znamená očekávání. Pokud máme podmínku polepšení, tak někdo musí říct, co se považuje za to polepšení. Pěkně to vyjadřuje místopředseda Okresního soudu v Ostravě, doktor Vicherek, ve své rigorózní práci, kde píše, že to, že se tím začal zabývat do detailu a že začal přemýšlet nad tím, co jednotlivé principy znamenají, tak ho vedlo k tomu, že začal lépe rozhodovat. Takže pokud bude jasnější, jak zacházet s velmi obecnými zákonnými definicemi, tak to povede k tomu, že se bude rozhodovat lépe.

Vy tedy vidíte jako problém, že znění zákona je příliš obecné, což vede k rozdílnému způsobu rozhodování jednotlivých soudců o podmíněném propuštění. Chápu to tak správně?
Toto je v intencích daného nálezu. Pokud by obecné soudy jakýmikoliv způsoby, ať už sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu nebo skrze praxi odvolacích soudů ty principy sjednocovaly, tak by nebyl důvod pro to, aby ÚS ty pojmy vysvětloval. Pokud by již byly vysvětleny.

Možná se pletu, ale v tom nálezu jsem až na jednu výjimku nenašel požadavek, či kritiku toho, že by se měl změnit zákon. Že by zákonodárci měli zpřesnit znění toho zákona tak, aby se zúžil prostor pro volné rozhodování soudů. Chápu to správně?
Já osobně mám dojem, že to není primární role Ústavního soudu.

Velmi často to ovšem tak dělá…
Někdy to může zmínit, ale ÚS řešil tu situaci, jak interpretovat zákonný rámec za současného stavu. Těch možností, jak definovat jednotlivé principy, je hodně. Bylo by možné jít třeba i cestou pokynů Nejvyššího státního zastupitelství. Nicméně ÚS operuje v rámci justice, která nevyčerpala své možnosti. A nevím, nakolik by v této otázce bylo dobré naznačovat zákonodárci, že by měl něco dělat, popřípadě jak.

Jde mi o to, zda si myslíte, že problém by bylo možné řešit zákonem.
Jak byste třeba definoval v zákoně onen požadavek „polepšení se“? Něco lze upřesnit a něco je nutné nechat na justici.

Někteří soudci volají po tom, aby byly zřejmé a jasné podmínky, za kterých a jak má soudce rozhodovat při podmínečném propouštění odsouzených. Současný zákon je v tom poměrně hodně volný a dává soudcům prostor, aby ty věci hodnotili hodně subjektivně. Což se i také děje.
Zde vyvstává otázka, na kolik by se to mělo řešit zákonem a nakolik by se to mělo řešit rozhodovací praxí soudů. A zda to můžeme řešit nějakým obecnějším principem, ke kterému jsou dány výjimky a jestli je lepší, aby toto bylo případně stanoveno zákonem, nebo ne. Obecně v oblasti ukládání trestů, v oblasti rozhodování o trestech, si myslím, že není dobré zužovat diskreci soudců zejména či primárně zákonem. Naopak to vnímám jako jednu z těch posledních možností. V zemích, kde se diskrece výrazně omezila zákonem, to nevedlo k dobrým výsledkům, příkladem jsou Spojené státy. Takže nejdříve by se měly používat soft-law mechanismy, třeba právě sjednocující stanoviska Nejvyššího soudu, které v tomto případě absentuje. Pak by mohlo být na místě se ptát, jaká je role odvolacích soudů. Nakolik jsou odvolací soudy ochotné vstupovat do jednotlivých věcí a nakolik jsou schopné dohodnout se nejen mezi odvolacími soudy, ale mezi jednotlivými senáty odvolacích soudů. Pokud by byli soudci v rámci soudu ochotni dohodnout, že určitou otázku budou řešit nějakým způsobem, a pak by třeba podobné rozhodnutí bylo publikováno ve sbírce, což by konkrétní otázku sjednocovalo napříč soudy; to by možná dostačovalo. Ale zatím to vypadá, že tomu tak v oblasti ukládání trestů není. A zároveň to znamená, že když nemáme podmínky jasněji definované, tak soudci, i vzhledem k tomu, že toho času na rozhodování o jednotlivých věcech nemají moc, se někdy zaměřují na jednoduše rozpoznatelné ukazatele, které ale často nesvědčí o hodnotách, na základě kterých by soudci měli rozhodovat o trestech. V předmětném nálezu je opakovaně zmiňované, že nelze hodnotit odsouzené jenom na základě počtu předchozích odsouzení, počtu porušení podmínek, za které už byli dříve podmíněně propuštěni, počtu kázeňských trestů či odměn. Proč měnit zákon, když lze danou věc řešit judikatorně? Zároveň si myslím, a teď mluvím jako akademik, že by se justice měla trošku rozmyslet, zda by neměla některé otázky ohledně ukládání trestů podrobněji řešit sama. Důvod, proč byly přijaty příliš svazující pokyny pro ukládání trestů v USA, byl ten, že řadoví Američané byli pobouřeni rozdíly mezi soudy a mezi soudci, zejména pokud bylo hůře zacházeno s Afroameričany. V ČR takové svazující pokyny v tuto chvíli nemáme, ale je otázka, pokud tu jsou podobné rozdíly jako v USA, zda by s tím justice neměla sama začít něco dělat. Protože když s tím nezačne něco dělat sama justice, tak zákonodárci nezbyde po určité době nic jiného, než přikročit k silnějším – a možná příliš omezujícím – opatřením.

Vy se otázce podmíněného propouštění věnujete dlouhodobě. Jaké vidíte zásadní problémy či chyby v rozhodování soudů o podmíněném propouštění?
Myslím, že nález ÚS shrnuje ty největší problémy. Automatické hodnocení počtu kázeňských odměn, počtu kázeňských trestů, důraz na minulost či nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Vedle publikací Romana Vicherka na toto téma byla loni obhájena výborná diplomová práce Ondřeje Klabačky z Masarykovy Univerzity, pokud dané téma někoho blíže zajímá.

Nález kritizoval automatismus soudců při rozhodování a především ten přílišný pohled do minulosti, který by se dal shrnout větou ‚je to nenapravitelný gauner, šance na nápravu není‘.
On ten nález říká, že tyto atributy jsou podstatné pro rozhodnutí soudce. A pokud má někdo určitou trestnou minulost, zejména častou a v nedávné době, tak to určitě má mít nějaký dopad. Pokud má kázeňské tresty, nebo nemá odměny, tak to asi také o něčem vypovídá. Ale nemělo by to být zautomatizované. A zejména se to pak projevuje ve chvílích, kdy se odsouzený výrazně promění a je to zjevné, tak v tu chvíli, když je hodnocen příliš příkře na základě těchto automatizovaných údajů o své minulosti a automatizovaného postupu, nastává problém.

V nálezu je ještě jedna zajímavá věc, totiž že by soudce měl sledovat, kdy nastává ten okamžik, že pobyt ve věznici je pro odsouzeného již negativní ve smyslu zhoršení jeho schopnosti návratu do společnosti. Jak takový čas mají soudci rozpoznat?
To je spojené s tím, kdo by měl rozhodovat o podmíněném propuštění a za jakých podmínek. Přibližně na polovině okresních soudů, které rozhodují o podmíněném propuštění, existují v rámci projektu Křehká šance II. komise, ve kterých sedí i zástupci Probační a mediační služby a Vězeňské služby a dávají určitá doporučení, jak by soud mohl rozhodnout. Kde tomu tak není, pak soudci nemají objektivnější předpověď (či předpověď odlišnou od té jeho), jakou trestnou činnost lze od daného člověka v blízké budoucnosti očekávat. Soudci tedy nedáváme často tolik informací, kolik by potřeboval.

V nálezu je také kritika současných resocializačních programů, které ve věznicích probíhají.
Je zde otázka, nakolik skutečně lze s odsouzenými ve vězení řádně pracovat za současných podmínek. To není kritika těch programů, ale pokud hlavní psycholog Vězeňské služby zhodnotil současnou praxi jako poměrně neefektivní, tak to svědčí o celkovém stavu českého vězeňství.Což nutně neznamená, že pracovníci ve věznicích odvádějí špatnou práci. Pokud máme někdy 40 vězňů na jednoho vychovatele, pokud jsou dva, tři psychologové v některých věznicích třeba na 800, 900 vězňů, tak co s nimi mohou dělat? Málo. A pokud s nimi mohou dělat málo, tak jak máme hodnotit podmíněné propuštění? Máme nějak vzít v potaz, že jim systém nenabízí tolik možností, jak se změnit, anebo ne? A to je třeba jedna z otázek, na kterou bychom měli také odpovědět. Na tu ten nález úplně neodpovídá. Na tu by měli odpovědět akademici, soudy, sjednocovací stanoviska a pokyny. Ale nemůžeme rozhodování o principech přenášet na soudce prvního stupně, který nemá ten luxus, aby se nad jedním případem mohl zamyslet tři měsíce, přečíst si odbornou literaturu a zjistit, jaká je situace v praxi, a pak to nějakým způsobem rozhodnout.

Jaká by měla být v celém procesu rozhodování o podmíněném propuštění role státního zástupce?
Myslím, že v tu chvíli by už opět neměl vystupovat ze strany žalobce, ale pokud ho tam zákonodárce umístil, tak ho tam mohl umístit jako určitý korektiv vůči soudu, aby nedocházelo k příliš mírným podmínečným propuštěním, aby nedocházelo k excesům. Protože on je ten jediný, pokud soudce rozhodne kladně, kdo může proti tomu podat stížnost. To je takové minimum: státní zástupci jsou ti, kteří dohlížejí na to, aby nedošlo k nedůvodně mírnému rozhodnutí. A teď jde o to, jestli SZ chtějí jít i dále. A jestliže tam mají sloužit jako určitá kontrola soudu, tak by mohli častěji podávat stížnosti i ve prospěch. K tomu by také potřebovali mít nastaveny principy, které by se vztahovaly k tomu, kdy by považovaly za vhodné, aby byl odsouzený propuštěn. A to je jenom ta funkce opravná. Pak by tam mohli vstupovat ještě aktivněji a mohli by se podílet na prokázání řádného stavu, tedy zda se osoba polepšila, či ne. Takže do určité míry mohou být těmi, kteří budou tlačit soudce, aby začali vyžadovat podrobnější materiál jako podklad k rozhodování. Je to však práce navíc, z jejich hlediska.

A jaká je současná praxe?
Role státních zástupců při ukládání trestů a rozhodování o trestech je obecně nejasná. Nevíme, jakým způsobem státní zástupci navrhují tresty. Praktici mají určitou představu, ale nevíme, co se v ČR skutečně děje. A jak by to vůbec měli dělat? Měli by navrhovat absolutně zřejmé tresty? Nebo by měli pouze stanovit rozsah, třeba v horní polovině sazby či 4-7 let? Nebo by měli žádat přiměřený trest? Také nevíme, jaká je role vedoucích státních zástupců při navrhování trestů. Na některých zastupitelstvích návrhy trestů jdou skrze vedoucí státní zástupce. A ti to schvalují, říkají ‚příliš mírné, příliš přísné‘. Je to tak správné? A jaký vliv vůbec mají? Když se pak změní vedoucí státní zástupce, tak se nejspíše změní trestní politika toho jednoho konkrétního státního zastupitelství. Je to správně, není to správně? Jde to nějakým způsobem sjednocovat? U podmíněného propuštění by třeba nemuselo být špatné upravit jeho podmínky cestou pokynu. Aby se definovala role státního zástupce a řeklo se třeba, že jeho cílem je zjistit skutečný stav, vyžadovat, aby byly zjištěny všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí, že by se tam třeba mohly dát příklady, co se považuje za potřebné podklady. Třeba i výslovně zmínit, že by státní zástupci měli v určitých případech podávat stížnost i ve prospěch, ne jenom v neprospěch. Do určité míry je to na Nejvyšším státním zastupitelství, jak si to nadefinuje. Role státních zástupců byla dlouhodobě upozaďována a to i v akademii. Teď se nad tím začíná přemýšlet, ale to rozhodnutí by mělo asi nakonec vycházet z Nejvyššího státního zastupitelství.

A vy jste nějakou debatu s představiteli státních zastupitelství, jmenovitě třeba z Nejvyššího státního zastupitelství, na to téma nevedl? Nemáte nějakou zpětnou vazbu, jestli o tom přemýšlí?
V průběhu přípravy nálezu o podmíněném propuštění jsme se o tom samozřejmě nijak nebavili. Ale obecně o sjednocujících pokynech a o možnosti větší aktivity v oblasti ukládání trestů jsme lehce diskutovali, ale tato role státního zastupitelství není ani v okolních státech běžná. Myslím, že Nizozemí je v kontinentální Evropě jedinou zemí, kde mají podrobnější doporučení pro státní zástupce, jak ukládat tresty. Já si myslím, že je to jedna z cest, kterou bychom se mohli inspirovat. Ale vzhledem k tomu, že s tím nikdo nemá pořádnou zkušenost, a jelikož máme mnohé negativní zkušenosti ze Spojených států, tak jsou někteří lidé vcelku opatrní s jakýmikoli zásahy do individualizace trestů, a to včetně jejich návrhů. Samostatnou otázkou pak je, zda by státní zástupci takové pokyny akceptovali, popřípadě po jaké době. Státní zastupitelství ale může jít (a dnes i jde) i méně formalizovanou cestou: Skrze porady, doporučení či třeba skrze rozebírání konkrétních témat v časopise Státní zastupitelství; tedy nabízet cesty těm, kteří se jimi rádi inspirují.

V nálezu se píše o tom, že stát by měl zajistit pro soudce, kteří rozhodují o podmínečném propuštění, nějaký systém, kde by se jim dala možnost, aby zjistili pravděpodobnost polepšení toho, o kom rozhodují. Co si pod tím máme představit?
Je to v souladu s doporučením Rady Evropy, týkající se podmíněného propuštění. Ta koncem minulého roku také přijala doporučení týkající se pravidel pro automatizované systémy pro predikci v oblasti justice. Jedná se o hojně diskutovanou oblast v kriminologii. Dnes přibližně víme, na základě jakých principů bychom ten systém měli poskládat. A to celé proto, aby soudci měli možnost odkázat se na objektivnější předpověď vedení řádného života, než je jeho názor. Přičemž diskrece musí být na tom soudci, který toho člověka vidí a posoudí všechny další okolnosti; tuto diskreci se jim nikdo nesnaží vzít, jen jim podat další informace, které jim pomohou učinit lepší rozhodnutí. Jak si to lze představit? Třeba by bylo řečeno, že pro tuto osobu je pravděpodobné, že v příštích dvou letech spáchá trestný čin s určitou závažností. A teď by tam byl nějaký rozptyl závažnosti a pravděpodobnost.

Tady je pak otázka, jaká vstupní data by se do toho systému zadávala.
Jistě, ne každý údaj je použitelný, a ne každý ukazatel by měl být použitý. Ale třeba Vězeňská služba používá tzv. SARPO, což je predikční nástroj, který jim umožňuje zvolit ten nejefektivnější způsob zacházení s odsouzenými. Dělají tam s každým vězněm detailní rozhovory, a pokud by se toto aplikovalo i na podmínky podmíněného propuštění, čemuž by se to však muselo přizpůsobit a znamenalo by to i práci pro Vězeňskou službu navíc, tak to výchozí postavení je relativně dobré. Muselo by se to také nějakou dobu validovat a zvažovat různé přístupy. Není to systém, který lze zavést za půl roku.

Predikce řádného života a nápravy je jedna z věcí, kde má soudce možnost rozhodnout na základě svých vlastních zkušeností a logicky, když rozhoduje soudce, který je tam rok a soudce, který tam je 40 let, tak je asi jasné, že rozhodnutí bude odlišné…
To jistě. Ale ta kritika subjektivního hlediska soudce z akademického pohledu je o tom, že i takový soudce se 40ti letou praxí možná nemusí úplně objektivně zvažovat, nebo to skutečně dobře posoudit. Když si vezmu soudce, který dlouho soudí, tak koho sleduje? On vidí jednání těch, které podmíněně propustil, a to po zkušební dobu. On nevidí jednání těch, které nepropustil, nevidí jednání těch, kteří byli propuštěni, ale ne podmíněně, a takřka nijak nesleduje jednání všech po konci zkušební doby. I takový soudce tak má velmi zkreslený pohled; společenské vědy nám právě umožňují k problémům přistupovat objektivněji.

Na závěr, co by si soudci, kteří rozhodují o podmíněném propuštění, měli z toho nálezu vzít jako základ? Na co by se měli zaměřit a primárně si vzít jako to hlavní?
Tak když si vezmu právní věty, tak je to relativně jednoduché. To, na základě čeho máme hodnotit odsouzeného, je náprava, polepšení. To je hlavní zákonné kritérium, přičemž nemůžeme výslovně říct, že se určité skupiny nemohou napravit. To je určité negativní vymezení toho, jak máme definovat polepšení. Stejně tak dalším negativním vymezením je, že nemáme hodnotit počty různých kázeňských trestů, předchozích podmíněných propuštění či odsouzení, ale máme brát v potaz, za co byly uloženy a jak na ně odsouzený reagoval a jak se s nimi vyrovnal. Což už je pozitivní definice pojmu polepšení, která se úzce vztahuje k předpokladu vedení řádného života. Zda došlo k polepšení se tedy máme pokusit odpovědět na základě postoje toho člověka, na základě jeho jednání. A ne na základě některých projevů, jako je například uklizení si či vymalování cely. Další podmínky pro podmíněné propuštění, jako je určení způsobené škody, nastoupení do výkonu by pak měly hrát spíš subsidiární roli. Pokud se osoba skutečně polepšila, tak by třeba právě oblast způsobené škody, nebo včasné nenastoupení nemělo hrát tak velkou roli a spíše výjimečně by mělo zabránit podmíněnému propuštění. Nakonec celý ten smysl podmíněného propuštění je, abychom netrestali víc, než je nutné, a abychom ochránili společnost. Cokoliv proti tomu by mělo být spíše upozaděno.

Petr Dimun