Předseda NSS Mazanec: Považuji za nemožné „zařídit“, aby soud rozhodl podle přání kohokoli

Prezident Zeman jmenoval Michala Mazance do funkce předsedy NSS . Foto: Eva Paseková

Bylo by jednodušší ohnout radniční věž, než zařídit, aby senát Nejvyššího správního soudu (NSS) rozhodl ve věci na přání prezidenta či kohokoliv jiného. Předseda NSS Michal Mazanec tak reaguje na vyjádření svého předchůdce Josefa Baxy.

V poslední době přibývají ze strany soudců informace, že prezidentův kancléř Vratislav Mynář opakovaně kontaktoval soudce ve věcech, které se týkají Hradu a prezidenta. Baxa zase uvedl, že mu Hrad dával opakovaně najevo, jak má jeho soud rozhodnout v některých kauzách. Mazanec k věci sepsal obsáhlé vyjádření pro Deník N, které zaslal i České justici. Přinášíme ho v plném znění.


„Můj první kontakt s kancléřem Mynářem proběhl krátce před mým jmenováním v loňském srpnu. Dostal jsem pozvání k rozhovoru a z předchozích mediálních spekulací bylo zřejmé, že nejspíše půjde o zjištění mého stanoviska k tomu, zda přijmu, nebo nepřijmu funkci předsedy Nejvyššího správního soudu. Schůzka trvala necelou hodinu; pan Mynář se ujistil, že bude-li mi funkce předsedy nabídnuta, nemám žádný vážný důvod ji odmítnout, přestože jsem již v minulosti veřejně prohlásil, že o funkci nijak neusiluji. Sdělil mi, že pan prezident nesdílí konkrétní představy dr. Baxy o obsazení místa jeho nástupce a že po jednání se svými právními a ústavními poradci zvažuje mou nominaci.

Upozornil jsem pana kancléře, že bych funkci nemohl přijmout, pokud by snad jmenování bylo spojeno s nějakými závazky z mé strany ohledně otázek personálních či systémově organizačních; dostalo se mi ujištění, že žádný takový závazek nebude vyžadován. Současně jsem se ptal, zda pan prezident má již představu o obsazení místa místopředsedy, protože v tak vysoké funkci je třeba, aby oba vysocí funkcionáři tvořili soudržný tandem. Pan kancléř mi k tomu sdělil, že se svými představami mne chce seznámit přímo pan prezident. Schůzka byla vedena zdvořile; o soudních případech, tím méně o věcech „živých“, se při ní vůbec nemluvilo.

Na druhou schůzku přímo s panem prezidentem jsem byl pozván po nějaké kratší době a proběhla mezi čtyřma očima. Dostal jsem nabídku jmenování do funkce předsedy; své požadavky jsem mu zopakoval. Pan prezident mi jmenoval osobu, kterou zvažoval pro funkci místopředsedy. Na tom jsme se neshodli z důvodů formálněprávních, nikoli pro věcnou nezpůsobilost kandidáta. Vyšlo najevo, že pan prezident vychází z jiného právního názoru a považoval tuto osobu za „papabile“, tedy jmenovatelnou do funkce místopředsedy, můj názor byl opačný. Protože prezidentův nominant by ke svému jmenování vyžadoval můj výslovný souhlas, dostalo se jednání k bodu, který jsme při této schůzce nepřekonali. Rozešli jsme se s tím, že se neshodujeme v právním názoru, ale že na prezidentovu žádost mu předložím k úvaze tři jména osob, na kterých bychom se pro funkci místopředsedy mohli shodnout oba.

Současný předseda NSS Michal Mazanec a bývalý předseda NSS Josef Baxa Koláž: ČJ

Také tato schůzka byla korektní a žádný nátlak na rozhodnutí v konkrétních věcech jsem nezaznamenal, vůbec se o ničem takovém nemluvilo. Nad právě uvedený rámec ale nemohu k věci uvést nic dalšího; prezident mne pozval k důvěrné schůzce. Sděluji jen informace, které byly s menší či větší mírou nepřesnosti již zveřejněny.
Po několika dnech mne znovu kontaktoval pan kancléř a požádal mne o ještě jednu schůzku, jejímž předmětem mělo být vyjasnění mého právního názoru; současně omluvil pana prezidenta, který měl jednání mimo Prahu. Jak jsem vyrozuměl, právní poradci prezidenta svůj původní názor „drželi“.
U této třetí a poslední schůzky byl myslím přítomen také Ing. Nejedlý; říkám „myslím“, protože do jednání nijak věcně nezasahoval. Pochopil jsem jeho účast tak, že si jako blízký spolupracovník má na věc udělat vlastní názor a informovat o něm prezidenta. Pana kancléře jsem seznámil s výkladem právních předpisů, který ve shodě se soudci Nejvyššího správního soudu k problému setrvale zastávám, a také s dalšími vnitřními předpisy a praxí i zvyklostmi soudu. Schůzka trvala asi hodinu; nevnímal jsem ji jako ovlivňování, ale jako debatu především nad některými právními aspekty jmenování místopředsedy soudu. Je samozřejmé, že člověk, „který řekl prezidentovi NE“, z takových jednání příjemné pocity zjevně nemá. Nicméně ani toto jednání jsem nevnímal jako nepatřičné.
Pak již 18. září proběhl akt oficiálního jmenování pod dohledem kamer. K dalším schůzkám nedošlo a s panem kancléřem jsem se od té doby viděl jen ne více než dvakrát při protokolárních příležitostech na Hradě.

O podstatném obsahu těchto schůzek jsem informoval tehdejšího předsedu soudu dr. Baxu.
K poslední části Vaší otázky, totiž zda řeším a s kým, jak na případný nátlak reagovat: každý soudce se musí při případném nátlaku (jemuž jsem zde vystaven nebyl) radit se se svými povinnostmi a se svým svědomím. Řešení je tak jasné a jednoduché, že je mi až hloupé to napsat, tím méně vybubnovávat, protože každému poctivému soudci přechází taková povinnost do genů – musí mu odolat nebo se mu vzepřít. Jiná cesta není. Soudce, který to nedokáže, není hoden svého povolání.
Já v tom ale nevidím nic složitého, nic, co by si zasloužilo tak dlouhou debatu: aspoň u soudu, který řídím, považuji za nemožné „zařídit“, aby soudní senát rozhodl podle přání kohokoli, a zejména ne předsedy soudu, jehož povinností je především soud spravovat a řídit jeho chod; třicet let po Listopadu mám takovou představu skoro za komickou. „Ohnout“ tři – nebo i sedm – kolegů, aby rozhodli podle mého přání nebo přání kohokoli jiného a proti vlastnímu názoru? To je asi jednodušší ohnout radniční věž.“


(epa)