Jan Sváček: V trestním řízení by se mělo zabránit obstrukcím

Místopředseda Vrchního soudu v Praze Jan Sváček Foto: archiv

Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (za ANO) na sklonku loňského roku jmenoval bývalého dlouholetého šéfa Městského soudu v Praze Jana Sváčka místopředsedou pro trestní úsek Vrchního soudu v Praze. Česká justice se proto dlouholetého soudce a funkcionáře zeptala na jeho plány.

Vy patříte mezi soudce s dlouholetou praxí tzv. soudního funkcionáře. Bylo pro Vás obtížné období, kdy jste se musel po letech vrátit k rozhodovací činnosti a plnému nápadu? S jakými problémy jste se potýkal? A je vůbec možné být dlouholetým soudním funkcionářem a po skončení mandátu dobrým soudcem?
V době, kdy jsem byl předsedou Městského soudu v Praze, jsem byl zároveň i soudcem odvolacího senátu. Moc času nebylo, ale párkrát za měsíc jsem se do jednací síně dostal. Žádný funkcionář by neměl zapomenout na to, že je soudcem. Myslím, že každé soudní rozhodnutí o zvýšení výživného nebo uložení symbolického trestu za výtržnictví, je významnější než většina činnosti soudního funkcionáře. Protože tím rozhodnutím zasahujete do nezadatelných a ústavou chráněných občanských práv a svobod. No a po těch čtrnácti letech jsem měl tu výhodu, že mě souzení zase bavilo. Navíc jsem se ocitl v kolektivu skvělých lidí i odborníků. Takže myslím, že s tou adaptací nebyl žádný problém.

Jako dlouholetý předseda Městského soudu v Praze jste se musel scházet s politiky. Cítil jste se někdy pod nějakým tlakem, který by Vás vedl k závěru, že je zde snaha ovlivnit Vás jako soudce či přes Vás konkrétního soudce?
Pokud mě paměť neklame, stalo se mi to asi dvakrát. Někdy po roce 2000 mi napsal vysoký představitel exekutivy, jak by bylo vhodné, aby nějaké soudní rozhodnutí dopadlo. Asi o osm let později jsem něco obdobného obdržel od advokátky. V prvním případě jsem dotyčnému odpověděl písemně, že to není možné a nahlásil jsem to tehdejšímu ministrovi Motejlovi, který mi pak řekl, že si to s ním na zasedání vlády vyřídil. Ve druhém případě jsem o tom vyrozuměl Advokátní komoru ČR, která to s dotyčnou projednala a upozornila ji na nevhodný postup.

Ministerstvo spravedlnosti finišuje podle informací České justice novelu zákona o soudech a soudcích. Má Vrchní soud v Praze k představám ministerstva nějaké výhrady, konkrétní připomínky?
Přiznávám, že v tuto chvíli nejsem detailně informován o stavu této novely. Nemám ani tak připomínku za VS, jako spíše za malé okresní soudy, kde působí méně než deset soudců. Někteří z nich už působili jako soudní funkcionáři, ostatní tu řídící práci dělat nechtějí nebo z různých důvodů nemohou. Vzniká tak skutečný problém, kdo má takový soud řídit. Proto bych se v této záležitosti přimlouval za prodloužení funkčního období na deset let.

Jak hodnotíte stávající činnost soudcovský rad – konkrétně i na Vrchním soudu, kde jste byl do konce roku jejím předsedou?
Tak předně musím říct, že jsem byl potěšen důvěrou kolegů, kteří mě navrhli a zvolili předsedou soudcovské rady. Byť postavení soudcovské rady není v zákoně silné (má jen poradní hlas), předpokládám, že každý předseda soudu se soudcovskou radou komunikuje. I pro něho je výhodné, když se může v některých nepopulárních rozhodnutích (například při změnách rozvrhu práce) o názor soudcovské rady opřít.

Co je z pohledu místopředsedy Vrchního soudu v Praze pro trestní úsek akutně potřeba řešit v oblasti trestní legislativy?
Tak je to samozřejmě rekodifikace trestního řádu, se kterou se marně potýkalo předchozí vedení ministerstva. Obecně se domnívám, že by se měl trestní řád zjednodušit a mělo by se zabránit obstrukcím (v tuto chvíli zákonným), které vedou k neúměrnému prodlužování soudního řízení. Není přece normální, aby obžalovaný se svými obhájci opakovanými obstrukcemi nebo omluvami dosáhne toho, že proces trvá o několik let déle a poté se s úspěchem obrací na Evropský soud pro lidská práva s tím, že jeho proces trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Samozřejmě, někdy jsou za dlouhotrvající proces odpovědní i samotní soudci.

Daří se Vrchnímu soudu v Praze personálně doplňovat na trestním úseku? Je o přechod na VS zájem? Uvažujete o podobném modelu výběrových řízení, jako mají na NSS či NS?
Za situace, kdy neexistuje norma o kariérním postupu, jsme čerstvě zavedli jakési interní výběrové řízení. Všichni trestní soudci VS budou hodnotit úroveň rozhodovací činnosti soudců krajských soudů a na základě toho si vytvoříme databázi personálních rezerv. Těmto soudcům pak budeme ve spolupráci s předsedy krajských soudů nabízet stáže u VS. Problém je v tom, že se nám tak do hledáčku dostanou pouze prvostupňoví a nikoli odvolací soudci, protože s jejich spisy nepřicházíme do styku. Proto zvažujeme i oficiální výběrové řízení. Zde se však budeme nejspíše zabývat problémem, že někteří soudci se do něho ze skromnosti nepřihlásí.

A co administrativa a asistenti soudců?
Pokud jde o administrativu, mrzí mě, že je dlouhodobě finančně podhodnocená. Práce zapisovatelek, protokolujících úřednic, vedoucích kanceláří a vyšších soudních úřednic je strašně nedoceněná. Nastal velký rozruch ohledně zvýšení jejich platů od ledna 2019, ale ve finále to pro většinu z nich znamenalo pouze několik set korun navíc.
Jsem velkým zastáncem využití asistentů soudců. Z čistě ekonomického hlediska: jeden dobrý asistent je schopen odčerpat soudci až jednu třetinu jeho práce. Za plat jednoho soudce lze pořídit v průměru nejméně čtyři asistenty. Takže se to finančně vyplatí. V současné době působí na trestním úseku VS jeden asistent na dva senáty. Velmi se snažím doplnit počet asistentů tak aby byl jeden asistent na senát. Pokud se to podaří, nebudeme muset ani při narůstajícím nápadu navyšovat počty soudců.

Jedním z neduhů justice je nedostatečné sjednocování judikatury. Je a jakým způsobem možné přispět k řešení tohoto problému z pozice místopředsedy VS v Praze?
Sjednocování judikatury a s tím související otázka předvídatelnosti soudních rozhodnutí jsou skutečně velkým problémem. V prvé řadě hodláme posílit evidenční senát a přesvědčit soudce samotné, aby tomuto senátu předkládali všechna rozhodnutí, kde se řeší zásadní nebo sporné procesní a hmotněprávní otázky. Těmto se pak budeme věnovat na gremiálních poradách. Z těch by pak měla vzejít i zásadní rozhodnutí, která budeme posílat za účelem publikace Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud vyzval k debatě o zrušení utajování protokolů z porad trestních senátů a zavedení institutu separátního vota. Byl byste pro či proti a proč?
Proti samotné debatě o tomto problému samozřejmě nic nemám. Jinak se však domnívám, že stávající zákonná úprava, kdy hlasovací protokol může otevřít jen příslušný senát nadřízeného soudu, je správná. To ostatní je buď populismus, nebo nepochopení otázky o tom, že právě senátní rozhodování je jednou ze záruk nezávislého soudního rozhodnutí.

Jak vnímáte problém důvěry veřejnosti v práci soudů?
Myslím, že z hlediska různých evropských statistik si Česká republika nestojí špatně. Nedávno se mi dostalo do ruky jedno soudní rozhodnutí, ve kterém se operovalo termínem „důvěra veřejnosti“. Tento termín jsem v tom rozhodnutí napočítal jedenáctkrát. Myslím, že důvěra veřejnosti je jedním ze zásadních a nejdůležitějších kritérií. Ale není kritériem jediným nebo osamoceným. Jsou zde i další pojmy jako například spravedlnost nebo zákonnost. Bohužel někdy stojí v rozhodovací činnosti soudce tato kritéria proti sobě. A soudce by měl umět riskovat i to, že někdy prostě svým zákonným a spravedlivým rozhodnutím veřejnost nepotěší. To pokládám za jeden z nejdůležitějších i nejsložitějších aspektů soudcovské práce.

16