Advokátka Alena Andruško: Soudy nižších stupňů nerespektují ekonomické postavení vydavatelů bulváru

Advokátka Alena Andruško Foto: archiv

Pražský městský soud na konci ledna letošního roku opět přiřkl rodině herce Karla Rodena odškodnění 900 tisíc korun od vydavatelství Empresa Media. Roden a jeho rodina se soudili kvůli článkům, které rozebíraly jejich soukromí. Ve sporu herce zastupuje advokátka Alena Andruško, která se na osobnostní spory specializuje. České justici v rozhovoru prozradila, jak nákladné je se v podobných situacích soudit a zda se to vůbec může vyplatit.

Jakou máte ve své praxi specializaci? Přibližte nám, čím přesně se zabýváte?
Specializuji se na civilní právo a posledních pár let tvoří převážnou část mé práce sporná agenda – litigace. Soustředím se jak na soudní spory z oblasti obchodního práva, tak například osobnostní spory, kterých mám teď asi nejvíce. Nevěnuji se jen sporné agendě, ale také poradenství z oblasti autorského práva a v jeho rámci zejména informačním technologiím. Dříve jsem se v rámce své praxe – pracovala jsem pro mezinárodní advokátní kanceláře White&Case, Dewey Ballantine a Baker McKenzie –věnovala také korporátnímu právu, a pro své dlouholeté klienty tuto oblast v rámci jejich potřeb stále pokrývám.

Vyvíjíte i nějakou akademickou činnost?
Akademické činnosti jsem se věnovala až do loňského roku, a to na Ústavu autorského práva, práv průmyslových a práva soutěžního na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde jsem několik let působila na pozici odborného pracovníka. V důsledku pracovního vytížení jsem se ale po dlouhých úvahách vloni v červnu rozhodla akademickou půdu opustit, ač to nebylo rozhodnutí jednoduché. V průběhu svého působení na fakultě jsem dokončila svoje doktorské studium a zároveň jsem přednášela a publikovala řadu odborných článků. Moje disertační práce byla vydána nakladatelstvím Wolters Kluwer pod názvem Internet, informační společnost a autorské právo.

Co se týče mediálního práva, tak kauza která hodně hýbala veřejností, je případ bývalé zdravotní sestry Věry Marešové, která vysoudila milion korun odškodné za to, že ji média označovala jako pachatelku vražd ještě před pravomocným skončením trestního řízení, ve kterém byla nakonec zproštěna obžaloby.
Kauzu paní Marešové jsem sledovala pouze okrajově z médií a přesně ji neznám. Pokud vím, odškodnění přiznal paní Marešové stát, resp. Ministerstvo spravedlnosti, které bylo požadováno za újmu utrpěnou ve vztahu k jejímu trestnímu stíhání.
Druhou rovinou je tak zjevně také uplatnění nároků paní Marešové na odškodnění za újmu, která jí byla způsobena na osobnostních právech médii, ať už provozovateli televizního vysílání, nebo vydavateli tištěných a online periodik.

Šlo mi o otázku presumpce neviny při informování o kauzách, které nebyly pravomocně skončeny. Jaký je na to váš pohled? Dodržují tuzemští novináři dostatečně presumpci neviny při informování v živých kauzách?
Záleží na typu média. Obecně mají bulvární média větší tendenci vytvářet skandály – informovat tak, aby veřejnost „šokovaly“, a to bohužel velmi často bez ohledu na osobnostní práva těch, o kterých informují. Ale ano, stává se, že čeští novináři dostatečně presumpci neviny při informování o živných kauzách nerespektují. Na druhou stranu je potřeba připustit, že i když ji respektují a pouze informují o zahájení trestního stíhání nějaké konkrétní osoby, veřejnost takovou zprávu často s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny nevnímá. Taková osoba je pak určitým způsobem stigmatizována, i přes to, že je třeba v budoucnu očištěna, a to po velmi dlouhou dobu – měsíce i roky. Novináři by tak v těchto případech měli postupovat citlivě a hlavně profesionálně.

A jaká tedy má být obecná zásada, jak informovat? Co je přípustné, kde jsou hranice?
Striktně objektivně, pravdivě a při respektování osobnostních práv jednotlivce.

Stačí tedy, když novinář řekne, nebo napíše, že šlo například o „údajného pachatele“? Můžete zmínit příklad z praxe?
Pokud si dobře vzpomínám, tak kauza paní Marešové byla řadou médií prezentována poměrně jednoznačně, bez ohledu na presumpci neviny. Jak už jsem uvedla, je potřeba si uvědomit, co média dokáží, jak nesmírná je jejich síla. Nejedná se přitom jen o televizi, ale také o on-line média, která za sebou zanechávají v podstatě nesmazatelnou digitální stopu. Jednotlivá on-line média od sebe totiž jednou publikované informace vzájemně přebírají, různě je recyklují a opakovaně publikují. Nadto jsou na takové články umisťovány jinými subjekty – tzv. agregátory obsahu, online odkazy včetně fotografií a perexů článků. Než se nadějete, nebojujete proti jednomu mediálnímu subjektu, který původně článek zasahující do vašich práv publikoval, ale proti desítkám dalších subjektů, které jej různě upravily a znovu publikovaly, popř. na něj na svých stránkách umístily odkaz. Úsilí, které pak člověk musí vynaložit k tomu, aby se domohl alespoň částečné eliminace tohoto nekončícího informačního toku a újmy, která mu je tím působena, je obrovské a samozřejmě je to i finančně náročné. Velmi často přitom zejména bulvární média nepotřebují ani žádnou konkrétní kauzu, která přirozeně budí zájem veřejnosti, jako je např. kauza paní Marešové a vytvoří si ji uměle. Zohledňují přitom jen své ekonomické zájmy a devastující dopad na jejich „oběť“ je nezajímá. Samozřejmě se zaměřují zejména na osoby známé nebo společensky významné, popřípadě osoby, které se dostanou do jejich blízkého okolí. Ale neplatí to vždy, a to zejména v pro veřejnost zajímavých trestněprávních kauzách. Média, i ta bulvární, mají velkou manipulativní a sugestivní moc nad značnou částí veřejnosti. Stačí si představit, že se do hledáčku jejich zájmu dostanete vy, že vás média dopředu odsoudí, popř. že o vás budou zveřejněny nepravdivé, popř. na cti utrhačné nebo do vašeho soukromí a rodinného života zasahující informace. Hned člověk získá na tuto problematiku jinou perspektivu.

Co takové soudní řízení na ochranu osobnosti obnáší? Když za vámi přijde klient, jak posuzujete, kdy se vyplatí se soudit?
Každá kauza je velmi individuální a ne každému doporučím se domáhat ochrany svých osobnostních práv soudně. Velmi záleží na tom, co je to za osobu i v čem spočívá domnělé porušování jejích práv. Je rozdíl v míře ochrany osobnostních práv osoby čistě soukromé a veřejně známé či činné, chcete-li, celebrity. Osoby, které působí veřejně, totiž musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důležitou otázkou tak vždy je, zda zveřejnění daných skutečností bylo ve veřejném zájmu, či nikoli. Vždy proto záleží na individuálním posouzení. Také záleží na tom, zda daná osoba, do jejíchž práv bylo údajně zasaženo, sama k takovému zásahu nějak aktivně například nepřispěla., v případě zásahu do soukromí tím, že část svého soukromí veřejnosti sama odkryla.

A co se týče nákladů řízení, můžete říci, jak soudy postupují? Jak často žalobcům přiznávají náklady řízení?
Náklady řízení jsou opravdu vysoké a nejedná se jen o náklady na právní zastoupení, ale také o soudní poplatek, který zpravidla v těchto sporech činí 5% z požadované částky. Délka soudního řízení se přitom pohybuje zhruba mezi jedním a půl rokem až třemi lety, což je dlouhá doba. Soudní poplatek, pokud se tedy nekvalifikujete pro osvobození od soudního poplatku, stejně tak jako velkou část nákladů na právní zastoupení za zpracování žaloby přitom hradíte na samém počátku. Jedná se tedy o poměrně vysokou počáteční investici s nejistým výsledkem, kterého se navíc dočkáte až po velmi dlouhé době. Někdy se poškození domohou spravedlnosti až u Nejvyššího soudu ČR, případě až u Ústavního soudu – tedy ještě o několik let psychického vypětí a několik proinvestovaných desítek tisíc později. Stačí se podívat na judikaturu. Je to paradox. Bulvární nebo jiné médium na váš úkor a čistě za účelem navýšení svého zisku poruší zákon, často s devastujícím dopadem na váš život a jste to vy, koho čeká složité rozhodování, zda máte psychickou kapacitu, čas a hlavně finanční zázemí se domáhat spravedlnosti. Nakonec vám soud přizná částku, která je z pohledu dotčeného média pod jeho rozlišovací schopnost a ještě si ji navíc odečte z daní a zároveň vám sotva pokryje vynaložené finanční náklady, promarněný čas a psychické nasazení za léta vedení soudního sporu. V konečném důsledku se proto velmi, velmi málo poškozených po zralé úvaze a zvážení všech pro a proti, rozhodne pro soudní obranu. Je to smutné, ale spravedlnost zdá se v této oblasti není pro každého.

Nemůže na to mít vliv i to, že ti lidé zvažují argument, že na celý jejich případ bude zase více vidět?
To je samozřejmě také jeden z aspektů, který někteří z poškozených zvažují. Děje se tak často u veřejně známých osob, které se domáhají ochrany soukromí. Takoví poškození se prostřednictvím žaloby snaží učinit přítrž neoprávněným zásahům do jejich soukromí ze strany médií, přičemž rozebírání jejich soukromého života v rámci veřejného soudního jednání k tomu logicky moc nepřispívá. Je proto důležité, jak je postavena žaloba. Ve věcech ochrany osobnosti je totiž zásadně připuštěn důkaz pravdy, který musí předložit žalované médium. Jedná-li se totiž o zásahy do intimní soukromé sféry člověka, ochrana důkazem pravdy se neuplatní. V takovém případě je bez právního významu, zda se jedná o informaci pravdivou nebo nepravdivou. Intimní sféra člověka je zásadně chráněna i proti projevům, které jsou pravdivé, za předpokladu, že ji sám poškozený svým chováním z chráněné sféry intimního života nevyloučil např. tím, že ji veřejnosti – médiím sám odkryl. Ráda bych ale zdůraznila, že v našem malém mediálním rybníčku je to velmi často spíše naopak. Celá řada celebrit, či spíše pseudo-celebrit, k medializaci svého soukromí –  i jeho nejintimnějších aspektů, vědomě a aktivně přispívá. Ať už  z takové medializace následně těží při profesních pobídkách,  popřípadě si tím doplňují své on-line aktivity, zvyšují si potencionální počet obdivovatelů, followerů nebo čehokoli jiného. Problém je, že bulvární média jsou na takovéto podbízivé chování a jednání zvyklá a deformuje to jejich pohled na právo na ochranu soukromí obecně. Potvrdila jsem si to několikrát v rámci svých soudních kauz při svědeckých výpovědích bulvárních novinářů. Svoji práci berou jako poslání, jsou hluboce přesvědčeni, že zvědavost veřejnosti rovná se veřejný zájem a někteří z nich na moji přímou otázku, zda jsou si vědomi zákonem zakotvené ochrany soukromí jednotlivce, dokonce odpověděli, že o tom neměli tušení. Zároveň absolutně nechápou a hlavně nevěří tomu, že některé celebrity si skutečně nepřejí, aby se jejich soukromí řešilo na veřejnosti. Každý má ale právo se rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností své soukromí zpřístupní médiím. Pokud daná osoba, a to i osoba veřejně činná či známá, o mediální pozornost ve vztahu ke svému soukromí nestojí, jsou média povinna takovýto projev vůle bezvýhradně respektovat. Mohou se samozřejmě rozhodnout jinak, ale pak musí být připravena nést následky svého jednání.

Mohla byste tu hranici, kdy média smí referovat o soukromí, přiblížit v praxi?
Soukromí každého, zejména to intimní, je nedotknutelné. Nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného bez jeho souhlasu, nebo pokud to není ve veřejném zájmu. Předmětem veřejného zájmu je přitom i u osob veřejně činných nebo známých zveřejnění jen takových skutečností, které mají nějakou souvislost s činností takové fyzické osoby ve veřejném životě. Informace např. o tom, kdo s kým chodí, spí, zahýbá, jakou má sexuální orientaci apod. do sféry veřejného zájmu obecně nepatří – jde jen o uspokojování zvědavosti určité části veřejnosti. Mluvím také ale i o neoprávněném pořizování fotografií v soukromých situacích a jejich následném zveřejnění. Soukromou situací přitom nemyslím, že musíte sedět doma na zahradě, nebo v obýváku, ale může to být i vycházka s rodinou v parku nebo na jiných místech, která nelze vždy popsat jako místa v ústraní. I zde platí, že k pořízení, popřípadě zveřejnění fotografií osob, byť jde o osobu veřejně známou, je nutný její souhlas, popřípadě na tom musí existovat veřejný zájem. Jinak se tak děje v rozporu se zákonem.

Což se ale děje.
Což se samozřejmě děje, protože bulvární média z toho žijí. Veřejnost bude vždy zvědavá na pikantnosti ze života známých osob nebo na skandály jiných osob, které umí bulvár barvitě vykreslit, popř. přímo vytvořit. A protože se jedná o standardní podnikatelské subjekty, jejich hlavním cílem je maximalizovat zisk. Obchodní politika bulváru je přitom dobře čitelná a jednoduchá. Čím větší skandál na titulní straně, tím větší prodejnost, případně návštěvnost. Čím větší prodejnost nebo návštěvnost, tím vyšší čtenost. Čím vyšší čtenost, tím větší zájem inzerentů a prodaný objem reklamy a tudíž vyšší zisk.

Většina lidí se tak předpokládám rozhodne spíše se svých práv soudně nedomáhat.
Přesně tak. Na jedné straně stojí celebrity, lépe řečeno pseudo -celebrity, které o mediální pozornost stojí a aktivně ji přiživují, ale ty přestávají být zajímavé – jak pro bulvár, tak pro veřejnost. Média jsou jimi zahlcena. Takové osoby se rozhodně nemají zájem bránit, naopak.
Na druhé straně stojí skutečné celebrity, které o pozornost médií ani veřejnosti nestojí, ale právě tím jsou, a vždy budou, pro bulvár i veřejnost atraktivní. Veřejnost je zvědavá co se u nich doma děje a bulvár se takový zájem snaží logicky uspokojit a ví, že na tom vydělá. Čím pikantnější informace, tím lepší. Jestli je pravdivá nebo ne, popř. jestli takovou osobu poškodí nebo ne, v takových případech bulvární média zjevně příliš neřeší. Jak při svědecké výpovědi v jedné z mých soudních kauz potvrdil šéfredaktor jednoho nejmenovaného velkého vydavatelství bulváru u nás, redakce počítá s rizikem žaloby při vydávání článků, které obsahují informace, které nikdo z aktérů neposkytl ani neosvědčil jejich pravdivost, a kde jsou uveřejněny fotografie pořízené bez souhlasu fotografovaných osob, ale přesto takové riziko podstoupí. Ekonomický zájem bulváru zpravidla převáží nad právy jednotlivců. Bulvár si je moc dobře vědom, že riziko žaloby ze strany poškozených osob není vysoké, a to ze všech důvodů, které jsem uvedla výše – vysoká vstupní investice na právní zastoupení a soudní poplatky s roky trvající nejistotou, zda se někdy vrátí, obrovské psychické nasazení a spousta promarněného času. Není jednoduché se rozhodnout pro takové nákladné martyrium. Možná pokud by soudy začaly přiznávat částky tak vysoké, aby byly schopny újmu obětí, která se nikdy nedá úplně odčinit, alespoň vyvážit a zmírnit následky, které to pro ně má při vědomí toho, co k ochraně svých práv musí podstoupit, a zároveň tak vysoké, aby bulvár od podobného jednání skutečně odradily, situace by se změnila. Zatím to je ale dle mého názoru tak, že porušovat práva jiných se bulváru vždy ekonomicky vyplatí, dokonce i tehdy, když u soudu neuspěje.

Některé známé osobnosti volí formu trestního oznámení, třeba pro pomluvu, kdy náklady řízení nejsou tak vysoké. Jak se díváte na tuto možnost?
Cestu trestního oznámení pro přečin pomluvy je možné úspěšně volit jen v určitých případech, kdy někdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného u spoluobčanů. Jedná se o úplně jiný typ řízení i výsledku. Nevylučuji, že někteří poškození volí výlučně tuto cestu, popř. v kombinaci s civilně právním řízením k získání přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu takovým jednáním, ale domnívám se, že se jedná spíše o výjimky.

Můžete obecně přiblížit, v jakých částkách se v Česku odškodnění pohybuje. Co je reálně možné „vysoudit“ a co naopak není?
Je to různé. Ve srovnání se zahraničím, zejména s anglo-americkým prostředím, jsou částky, které tuzemské soudy přiznávají, nesrovnatelně nižší. A i když i Ústavní soud několikrát při ve svém rozhodnutí zdůraznil, že míra zadostiučinění obětí bulváru, který zcela úmyslně sleduje pouze záměr zvýšit svoji publicitu a navýšit svůj zisk na úkor jejich práv, má být citelná, aby jej odstrašila a odradila od podobného jednání do budoucna, soudy nižších stupňů to nedostatečně respektují. Co dle mého názoru ale soudy nižších stupňů nerespektují vůbec, je ekonomické postavení a majetkové poměry vydavatelů bulváru. Abych byla konkrétní, Ústavní soud zdůraznil, že majetkové poměry původce zásahu je vždy potřeba zohlednit, protože se jedná o plnění deliktního závazku mezi stranami. Jinými slovy, jiná výše zadostiučinění bude přiměřená u pachatele bezdomovce a jiná u pachatele, který je televizním vysílatelem či vydavatelem celostátního deníku a profesionálem v oboru. Dle mé zkušenosti ale soudy spíše zajímají majetkové poměry obětí – hlavně to, aby se na tom příliš neobohatily. V jednom ze svých případů, kde zastupuji klienta proti několika různým vydavatelstvím, jsem se v tomto ohledu dokonce setkala s tím, že odvolací soud odůvodnil částku nižšího přiznaného zadostiučinění mj. tím, že poškozenému klientovi byl také přiznán nárok na zadostiučinění v určité výši i vůči jiným mediálním subjektům. Namísto toho, aby při stanovení výše zadostiučinění zohlednil majetkové poměry jednotlivých vydavatelství k naplnění preventivně sankční funkce zadostiučinění, zajímaly jej více majetkové poměry klienta – hlavně, aby na tom moc nevydělal.
Dělali jsme v kanceláři průzkum, jaké částky soudy v průměru na zadostiučinění za porušení osobnostních práv za posledních pár let přiznávaly a dospěli jsme k závěru, že se pohybují v řádech statisíců, nejčastěji kolem 200.000,-Kč. Pravdou je, že v několika případech dosáhla výše zadostiučinění na milión korun, včetně mých klientů, ale zatím je to výjimkou.

Soudy se i zabývají tím, v jakém médiu to bylo a jakou to má sledovanost. I podle toho částky počítají?
Ano, to určitě důležité je, stejně tak jako celá řada dalších kritérií. Je samozřejmě rozdíl, jestli bude informace, která zasahuje do Vašich osobnostních práv, šířena celoplošnou TV v hlavní vysílací relaci s nejvyšší sledovaností, popřípadě se objeví na titulní stránce nejčtenějšího bulvárního média, nebo bude jednou publikována v online vydávaném médiu se sledovaností 500 osob. Soud by měl vždy při stanovení výši zadostiučinění vycházet jak z celkové povahy, tak i z konkrétních okolností případu. Měl by tedy přihlédnout jak k intenzitě, povaze, charakteru i rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, tak k trvání zásahu i šíři vzniklé nemajetkové újmy.

Je to podle vás relevantní kritérium?
Určitě to relevantní je, to je jasné. Ale relevantních je také celá řada dalších skutečností. Každý případ je potřeba posuzovat individuálně. Často se například setkávám s tím, že se žalované médium snaží bránit tak, že informaci pouze převzalo od jiného média, tzn., že se nedopustilo žádného protiprávního jednání, jelikož daná informace už byla součástí veřejného prostoru. To je samozřejmě nesmysl. Taková argumentace by vedla k absurdním závěrům, že jen původce informace může být potrestán a kdokoliv další ji převezme, už postižen být nemůže. U soudu to neuspěje. Ale soud může přihlédnout k tomu, které médium přišlo s informací jako první. Které vynaložilo největší úsilí k získání té informace. Z mé zkušenosti mají různá bulvární média různý styl. Některé jsou často původci informace, některé se na základě takto získané informace stanou nejvlezlejšími, jelikož povolají své paparazzi ve snaze takovou informaci ověřit, popř. rozvinout, a některé se pro změnu vyznačují opravdu na cti utrhačným, urážlivým způsobem psaní.
Abych to celé shrnula, přála bych si pro své klienty, kteří, ač se ničeho nedopustili, musí čelit celé té soudní mašinerii, aby se jednak domohli ochrany svých práv a zároveň, aby získali alespoň nějakého zadostiučinění, které však dle mého názoru při zohlednění všeho, co musí materiálně i jinak podstoupit a vydržet, nemůže vyvážit újmu, kterou utrpěli. Zatím tomu tak rozhodně není.

Řádově tedy vaši klienti mají v případě zásahu do osobnostních práv šanci „vysoudit“ sta tisíce korun?
Ano. Na ten milion, o kterém jsem hovořila, dosáhl, pokud vím, pan Töpfer, pan Vašut, i můj klient, nicméně tady je potřeba si uvědomit, že se jedná o čtyři žalobce na jedné straně.

Eva Paseková