Advokát Toman: Zavedení zásady absolutní trestní odpovědnosti znamená zpronevěření se principům právního státu

Advokát Petr Toman Foto: archiv

Zatímco již dříve Ústavní soud vyhověl stížnosti držitele licence fotovoltaické elektrárny, společnosti Fine Decorating, bratři Zemkové a spol. byli v obdobném případě odsouzeni. Nejvyšší soud potvrdil, že v případě solárních elektráren na Chomutovsku se Alexandr a Zdeněk Zemek provinili pokusem o přípravu podvodu, protože ve společnostech fungovali jako jednatelé. Podle advokáta Petra Tomana tak soudy zavádějí zásadu absolutní trestní odpovědnosti. Případ je zvláštní i tím, že příprava pokusu o podvod měla být spáchána na základě revizního posudku, nebo-li odborné rady, která k samotnému udělení licence nebyla zapotřebí.

V čem je rozdílný případ společnosti Fine Decorating a solárních elektráren na Chomutovsku? U kauzy Fien Decorating Ústavní soud zdůraznil význam dobré víry v platnost a zákonnost licence a v možnost provozovat elektrárnu za původních výkupních podmínek.
Stěžejní rozdíl spatřuji v tom, že v nadepsané věci bylo ústavní stížnosti vyhověno, ve věci bratří Zemků nikoli. Oba případy jsou přitom skutkově podobné. Liší se toliko v míře dostavěnosti elektráren, když FVE Zdeněk – Sun a FVE Saša – Sun byly ke dni vydání licence v podstatě již dokončeny, což potvrdila i řada odborných znalců, a FVE vlastněná společností Fine Decorating byla dokončena jen asi z cca 50%.

Ústavní soud ve věci Fine Decorating zdůraznil, že podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je kromě jiného princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci. Výslovně judikoval: „Jestliže orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, není bez dalšího myslitelné, aby následně konstatoval, že je třeba jej pro zjištěná pochybení odstranit či uplatnit jiné negativní následky.“ Citovaný závěr Ústavní soud ve věci bratří Zemků neaplikoval. Proč?
Tuto rozdílnost v přístupu Ústavního soudu si lze těžko rozumně vysvětlit. V případě fotovoltaických elektráren Saša – Sun a Zdeněk – Sun provedl ERÚ před vydáním licencí na konci roku 2010, opakovaně a velice důkladně, kontrolu stavu obou elektráren. Na základě výsledku několikahodinových místních šetření dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro udělení licencí oběma společnostem ke dni 31. 12. 2010. Listinné důkazy založené ve spise rovněž podrobil autoritativnímu přezkoumání a nevytkl jim žádné vady.
ERÚ svým postupem, kdy si sám ověřil faktický stav elektráren a z něho při rozhodování o udělení licence vycházel (žádné listiny založené ve spise jej tak nemohly uvést v omyl o stavu elektráren), u bratrů Zemkových vzbudil dobrou víru ve správnost udělených licencí. Tuto dobrou víru ještě posílila následná rozhodnutí v obnovených licenčních řízeních, v nichž ERÚ, po novém a důkladném prověření skutkového stavu a správnosti svých předchozích závěrů, oběma společnostem licence znovu udělil, opět k 31. 12. 2010.
Přesto byli bratři Zemkové pravomocně odsouzeni za údajné uvedení ERÚ v omyl tím, že mu měli předložit předávací protokoly, které soud označil za nepravdivé, když neobsahovaly výčet údajných nedodělků. Nejednalo se přitom o dokumenty, na jejichž základě by ERÚ rozhodl o udělení licencí. Zákon tyto jako podklad pro rozhodnutí o udělení licence nevyžadoval. Soudy rovněž zcela odhlédly od faktu, že se bratři Zemkové na přípravě protokolů vůbec nepodíleli, tyto byly zhotoveny dodavatelem stavby a příslušnými odborníky.
I kdyby snad předávací protokoly měly nedostatky, pak ve světle nálezu Ústavního soudu v kauze Fine Decorating měl a mohl ERÚ tyto vytknout již v licenčním řízení. Nestalo se tak a ERÚ vyvolal u bratří Zemků dobrou víru ve správnost udělených licencí. Bratrům Zemkovým se tak mělo dostat stejné soudní ochrany, jako v kauze Fine Decorating.
Odlišný přístup soudů k bratrům Zemkovým je zřejmý i ve světle rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydaného v jiné věci (40 T 4/2015-4789), kde soud judikoval, že předávací protokol není pro udělení licence relevantní, neboť „není listinou, kterou zákon taxativně vyžaduje jako podklad nezbytný pro udělení licence.“ V uvedené věci pak soud zprostil obžalované obžaloby i s ohledem na skutečnost, že „nebylo prokázáno jejich vědění o tom, že by snad předmětný protokol deklaroval skutečnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.“ Totéž platí i v kauze bratří Zemků, avšak soudy tuto obhajobu vůbec nezvaly v potaz.

Jak se celkově díváte na odlišné hodnocení soudů týkající se kauz fotovoltaických elektráren a posuzování významu revizních zpráv v těchto procesech?
Odlišné hodnocení soudů v kauzách fotovoltaických elektráren vnímám velice negativně. Takový přístup vrhá špatné světlo na celou českou justici a dává vzniknout spekulacím o tom, co je skutečným důvodem vedení těchto trestních kauz.
Hon na „solárníky“, jak tuto kampaň označila média, vypukl někdy v letech 2012-2013, a byl doprovázen výroky o údajném největším tunelu v dějinách. Později se k této agresivní rétorice přidaly i strany vládní koalice, byť celá kampaň postrádala racionální odůvodnění, neboť podíl veřejné podpory na výrobu elektřiny ze slunečního záření ve skutečnosti tvoří minimální procento ceny elektřiny pro spotřebitele.
Masivní negativní mediální kampaň vytvořila pro provozovatele FVE dokonce vlastní hanlivý výraz „solární baron“, který má naznačovat jakési bezpracné zisky provozovatelů FVE dosahované údajnou nezákonnou činností těchto podnikatelů. Tato mediální kampaň přitom mohla ovlivnit, a zjevně i ovlivnila, rozhodování českých soudů, které mnohým provozovatelům FVE licenci odebraly, a jejich představitelé jsou popoháněni k trestní odpovědnosti.

Nejvyšší soud rozhodl v případu solárních elektráren na Chomutovsku Foto: archiv

Tak tomu je i v případě bratří Zemků, kteří byli odsouzeni za přípravu k trestnému činu podvodu. V čem tedy mělo spočívat jejich trestné jednání?
Jejich trestné jednání mělo spočívat v podpisu předávacích protokolů, jimiž byly formálně předány zhotovené elektrárny zhotovitelem staveb jejich vlastníkům. Bratři Zemkové se sami nepodíleli na zhotovování staveb ani kontrole průběhu stavebních prací. To měli na starosti přizvaní odborníci, na jejichž odborné stanovisko se plně spoléhali. Bratři Zemkové nepřipravovali ani předmětné předávací protokoly, jež navíc působí dojmem zcela standardních formulářů. Z mého pohledu tak absentuje subjektivní stránka, tj. vědomost bratrů Zemkových o případných nedostatcích protokolů a jejich úmysl kohokoliv uvést těmito protokoly v omyl. V trestním řízení nic z toho nebylo ani prokázáno. Soudům postačily k odsouzení ničím neprokázané domněnky.
Na případu řešeném Krajským soudem v Brně je zřejmé, že přístup soudů v hodnocení stejných otázek se diametrálně liší. Krajský soud v Brně se vyslovil, že předávací protokol není listinou, kterou zákon taxativně vyžaduje jako podklad nezbytný pro udělení licence. Dále kladl důraz na to, že musí být prokázáno vědění obviněných o tom, že by snad předmětný protokol deklaroval skutečnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

Další otázkou, k jejímuž hodnocení soudy přistupují odlišně, je problematika revizních zpráv.
Zde je třeba říci, že česká právní úprava dopadající na revizní zprávy byla, a do značné míry stále je, nejasná. Revizní zprávy totiž nebyly od počátky natolik právně ukotveny, aby se dalo s jistotou určit, co musí přesně obsahovat, čeho přesně se mají týkat, kdy a v jakém přesném rozsahu musí být zpracovány. V průběhu let se měnil i přístup soudu k náhledu na tyto otázky. Například Krajský soud v Brně v uvedeném judikátu konstatoval, že žádný obecně závazný předpis neukládal reviznímu technikovi uvádět v revizní zprávě údaje o počtu fotovoltaických panelů, které v podrobnostech nekontroloval.
Přestože bratři Zemkové nebyli odsouzeni za jednání související s revizními zprávami, rád bych podotkl, že vždy je třeba zkoumat individuální okolnosti daného případu. Jinak je třeba hodnotit situaci, kdy se někdo pokoušel získat licenci v době, kdy ještě ani nezačal s výstavbou elektráren nebo byl na jejím samém počátku, a situace, kdy se žadatel obrátil na ERÚ s žádostí o licenci pro již stojící elektrárnu, která vykazovala pouze dílčí nedostatky. V kauze bratří Zemků lze hovořit o již dokončených elektrárnách, když tyto byly k 31.12.2010 dokončeny z více jak 99 %, což potvrdili i znalci.

Dovolání bratří Zemků soud odmítl. Domníváte se, že dosavadní pohled soudů včetně Nejvyššího soudu mohou mít širší celospolečenské dopady na výkon funkce v orgánech obchodních společností, veřejných institucí nebo zastupitelských sborech? Co by znamenala v praxi zásada, že statutární zástupce nese absolutní trestní odpovědnost z titulu, že danou funkci vykonává a upouští se od dokazování subjektivní stránky – zavinění konkrétní osoby?
V posledních letech skutečně vidíme trend kriminalizovat jednání osob v souvislosti s výkonem jejich funkce, ať již v soukromých společnostech nebo ve veřejných sférách. Na členy vrcholných managementů jsou kladeny požadavky, jimž v zásadě není možné dostát. Nikdo není odborníkem v každé oblasti. Z tohoto důvodu si firmy odborníky najímají a o jejich závěry pak opírají svá strategická rozhodnutí.
Pokud pak manager učiní rozhodnutí, opírající se o závěry odborníka v dané oblasti, které se následně ukáže jako nesprávné a způsobující škodu, neměla by tato skutečnost sama o sobě postačovat ke vzniku trestní odpovědnosti. Soud by měl vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“). Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti (zastupované obce atd.), s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016). K dovozování trestní odpovědnosti by navíc vždy mělo být třeba prokázat naplnění subjektivní stránky obviněného.
Zkoumání subjektivní stránky při podezření ze spáchání trestného činu představuje jednu ze základních a nejdůležitějších složek trestního řízení. Zavedení zásady absolutní trestní odpovědnosti by znamenalo zpronevěření se principům právního státu.
V České republice máme k dispozici řadu judikátů, které vyvinily obviněné v situacích, kdy se spolehli např. na právní radu advokáta, odborného znalce nebo odpovědného podřízeného pracovníka. Z mého pohledu bude postačovat, pokud soudy uvedené závěry budou při svých rozhodnutích reflektovat. Vždy je samozřejmě třeba zkoumat všechny okolnosti případu.
Každý případ je navíc třeba zkoumat prizmatem doby, kdy k jednání došlo. Jak zdůraznil Krajský soud v Brně ve zmíněném rozsudku 40 T 4/2015: „Stran právního výkladu sporných norem, ať už trestněprávně významných či norem technických, považuje nalézací soud za nezbytné zdůraznit, že rozhodující je stav v době, kdy měl obžalovaný trestněprávně významným způsobem jednat, nikoliv nikoliv právní výklad obecně přijatý s několikaletým časovým odstupem.

(epa)