Automatické podmíněné propouštění? Pro je ředitelka probační služby i náměstek nejvyššího státního zástupce

Cela ve Věznici Kuřim, jak ji prezentuje web věznice. Foto: Vězeňská služba

Čeští soudci neradi rozhodují kladně o podmíněném propuštění odsouzených a při svých úvahách přihlížejí k faktorům, které v podstatě uplatnění tohoto institutu vylučují. Zaznělo to na konferenci „Efektivnost systému trestů“, která se v rámci akce „Pražské právnické jaro“ konala minulý týden na půdě pražského Karolina.

Místopředseda Ústavního soudu (ÚS) Jaroslav Fenyk účastníkům přiblížil jedno z rozhodnutí ÚS. V něm ústavní soudci posuzovali, zda stížnostní soud porušil Ústavou zaručená práva, když odmítl podmíněně propustit odsouzeného za pohlavní zneužití své vnučky.
Ten své jednání sice přiznal, avšak nedoznal se k pohlavnímu zneužití, pouze k nevhodnému chování. Soud prvního stupně přihlédl k pozitivnímu hodnocení odsouzeného z věznice a jeho žádosti vyhověl. Na základě stížností bylo rozhodnutí zrušeno právě z toho důvodu, že odsouzený nezměnil náhled na své jednání, a proto nesplnil podmínku polepšení se.

Fenyk připomněl, že i Evropský soud pro lidská práva připouští akceptaci viny jako podmínku sice významnou, nikoliv ovšem výlučnou.  A ani žádný z komentářů k české úpravě to podle Fenyka to jako absolutní podmínku nestanovuje, jakkoliv je soudní praxí vyžadováno.

Proto ÚS konstatoval, že doznání je sice jedno z kritérií, které ovšem potřebuje korekci. Přiznání viny by totiž mohlo znamenat prolomení zásady zákazu sebeobviňování a doznání může být často jen formální, tedy bez splnění oné podmínky polepšení.

Bylo by proto protiústavní odsouzenému v případě nedoznání se odepřít podmíněné propuštění, ačkoliv všechny ostatní podmínky splnil. Odsouzený musí mít naději v dobrodiní: naděje má tak v právu na spravedlivý proces své místo, konstatoval Fenyk.

Podle předseda Městského soudu v Praze Libora Vávry stát funguje v oblasti trestní politiky velice dobře. Co způsobuje problémy předsedům soudů, je klesající nápad trestné činnosti, neboť ti neustále musí měnit specializace a rozvrh práce, uvedl s nadsázkou. Zvláště v případě mladistvých je situace extrémní: „Dnes, když napadne trestná činnost mladistvých, seběhnou se všichni ze soudu, aby to viděli. Mladiství dnes nepáchají“, uvedl Vávra.

Domácí fackovačky

Problém s ukládáním peněžitého trestu spatřuje v tom, že zákon stanovil složité podmínky pro jeho překlopení do trestu odnětí svobody a stal se tak postupně nevymahatelným. Zatěžoval tím soudní administrativu, která nefungovala v jiných věcech a soudci jej proto raději přestali ukládat. Logicky se nabízel jen v případě řízení, kde byla složena kauce.

Podle Vávry je také škoda, že není více podporována Probační a mediační služba (PMS), protože pokud by mohla efektivněji a včas reagovat, ve zkráceném řízení by bylo možné řešit některé případy – jako „domácí fackovačky“ či spor o výsledek fotbalového zápasu v hospodě – alternativními tresty. „Vězeňská služba je v podstatě jen umyje a jsou venku“, prohlásil Vávra na adresu takových odsouzených za souhlasného kývání přítomných příslušníků vedení Vězeňské služby ČR (VS).

Marie Vanduchová z Právnické fakulty Univerzity Karlovy (PF UK) se vyslovila pro stanovení pevných denních sazeb pro přeměnu peněžitého trestu na trest odnětí svobody. Vládní návrh přeměny peněžitého trestu z jedné denní sazby, o němž aktuálně jednají poslanci, na dva dny trestu odnětí svobody, je podle ní ovšem příliš přísný a zásadně s ním nesouhlasí.

V případě podmíněného propouštění vidí jako jednu z příčin příliš široké pole pro uvážení, což vede v soudní praxi ke spíše konzervativnímu a opatrnému výkladu. Vanduchová se také vyslovila pro automatické podmíněné propouštění u kratších trestů, s možností soudního přezkumu v případě pochybností.

Simon Michailidis, náměstek generálního ředitele VS ČR, poukázal na malé povědomí veřejnosti o moderním vězeňství, jeho roli ve společnosti a potřebách. Uvědomil si to, když byla VS nedávno učiněna vážně míněná nabídka k využití části pevnosti Josefov u Jaroměře. „Byli jsme svědky údivu, když jsme vysvětlovali, že se prostory kasáren k účelu věznice opravdu nehodí“, uvedl Michailidis.

Podle něj je také potřeba korigovat představu o vysoké recidivě české vězeňské populace. Za recidivu je v zemích EU považováno odsouzení do čtyř až pěti let od posledního výkonu trestu, což by u nás znamenalo necelou polovinu propuštěných osob.  Ohledně práce s vězni zmínil to, že dnes je 30 vězňů na jednoho vychovatele, cíl je přitom 20, což znamená 600 nových odborných zaměstnanců. Dalším komplikujícím faktorem je, že převažuje „ložnicový typ“ cel, kde je v místnosti až 16 lidí, což komplikuje odbornou práci s vězni.

V diskusi vystoupili třeba náměstek nejvyššího státního zástupce Pavel Pukovec či ředitelka PMS Andrea Matoušková. Pukovec zmínil neuvážené přijímání zákonů, kdy se zvyšuje neúměrně trestní represe. To vede podle něj až k absurdním situacím, kdy například za schvalování teroristických útoků na internetu hrozí až 15 let vězení, tedy jako za násilné trestné činy. „Někdo napíše na internet tři slova a už mu hrozí takový trest?“, ptal se řečnicky Pukovec. Vyslovil se také pro institut „automatického“ podmíněného propuštění u bagatelních trestných činů, podobně jako Andrea Matoušková.

Petr Dimun