Nejvyšší soud rozhodl, který soud bude řešit případ Ivana Elischera

Soudce Ivan Elischer Reprofoto: Česká televize

Nejvyšší soud (NS) již rozhodl o návrhu senátu Městského soudu v Praze (MS) o návrhu na odnětí a přikázání věci v případu soudce Vrchního soudu v Praze (VS) Ivana Elischera. Jak NS rozhodl však mluvčí obou soudů odmítli sdělit, neboť ještě nebylo doručeno stranám řízení.

Rozhodnutí NS zdržel návrh na vyloučení jednoho ze soudců senátu, který o návrhu MS jednal. Soudce Josef Mazák totiž namítl svoji podjatost, neboť s Ivanem Elischerem působil několik let na VS. „Třebaže nepracovali nikdy ve stejném senátě a jejich vztah nelze ani označit jako úzce přátelský, nýbrž pouze kolegiální, přesto by podle jeho mínění uvedená skutečnost mohla vzbuzovat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Jako kolegové s Ivanem Elischerem působili v jednom pracovním kolektivu, zúčastňovali se společných porad i jiných pracovních, ale i společenských a sportovních akcí“, popisuje se v usnesení NS podstata návrhu soudce Mazáka.

A senát v čele se soudkyní Věrou Kůrkovou shledal takové důvody jako relevantní a vyloučil tak Josefa Mazáka z projednávání věci. „Argumenty obsažené v jeho návrhu věcně dokládají existenci či nejméně vyvolání pochybností o jeho nestranném rozhodování ve věci z důvodu poměru k obviněnému Ivanu Elischerovi. Nelze totiž pustit ze zřetele, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení. Jak již bylo vyloženo, nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. Právě o takovou situaci v tomto případě jde. Třebaže z hlediska hodnocení poměru k osobám obviněných vztah mezi soudcem JUDr. Josefem Mazákem a jeho bývalým kolegou obviněným Ivanem Elischerem nepřesáhl podle vyjádření JUDr. Josefa Mazáka meze standardního vztahu kolegiálního, jejich společné aktivity pracovního, společenského či sportovního charakteru, trvající po období nejméně čtyř let, navíc při vědomí, že obviněný Ivan Elischer je stíhán pro jednání spojené s výkonem funkce soudce, jsou důvodem pro vznik oprávněných pochybností o jeho nestrannosti právě v tom smyslu a z těch důvodů, na které poukazuje soudce JUDr. Josef Mazák ve svém návrhu“, odůvodnil své rozhodnutí NS.

Pokud by NS rozhodl, že návrh MS zamítá a soud je příslušný věc projednávat, dává toto rozhodnutí nicméně logické vodítko, že o případném odvolání by nemohl rozhodovat VS v Praze, nýbrž VS v Olomouci.

NS také 18. dubna rozhodl o zamítnutí návrhu soudce Elischera ohledně jeho žádosti o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Soudce Elischer se na NS obrátil, aby podle ustanovení §§ 10 a 11 trestního řádu posoudil, zda byl v jednom případě souhlas prezidenta vůbec vydán a v druhém pak, zda nebyl prezident uveden v omyl. Jde o to, že Elischerovo trestní stíhání bylo rozšířeno 4. září minulého roku, ačkoliv souhlas prezidenta s ním byl udělen až dva dny poté. V první žádosti z března minulého roku, kterou prezidentu republiky odeslal ředitel Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), se zase argumentuje tím, že k VS v Praze je možné podávat i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání proti rozhodnutí všech okresních soudů v obvodu VS v Praze, což není pravda.

Senát NS v čele s Blankou Roušalovou však neshledal důvody pro to, aby žádosti soudce Elischera vyhověl. V případě chyb v žádosti prezidentu republiky o vydání souhlasu s trestním stíháním konstatovali soudci, že jde sice o flagrantní neznalost trestního řádu ze strany policejního orgánu, avšak skutkový děj i právní kvalifikace byly v žádosti popsány správně. „Evidentně pro zdůraznění společenské škodlivosti takového jednání žadatel upozornil na široký záběr rozhodovací činnosti Vrchního soudu v Praze s pomocí nesprávného argumentu o příslušnosti k rozhodování o dovolání, ale také správný argument o „matení“ soudců nižších stupňů, jejichž rozhodnutí byla v předmětných kauzách nečekaně rušena a které pak měly ztíženou pozici rozpoznat, jaká je správná „tendence“ při rozhodování o trestu“, dovozují soudci možnou motivaci policejního orgánu. Prezident republiky tak měl podle NS přes toto pochybení k dispozici relevantní údaje pro své rozhodnutí, zda souhlas udělí či nikoliv.

Problém neshledali soudci NS ani v tom, že policejní orgán požádal o souhlas prezidenta republiky až po zahájení trestního stíhání.  NS připomněl, že v případě trestního stíhání soudců mají tito pouze částečnou procesní exempci, vztahující se na trestnou činnost spáchanou při či v souvislosti s výkonem soudcovské funkce. Smyslem je ochránit soudce před politickým či jiným nátlakem, nikoliv bránit smyslu a účelu trestního řízení, což konstatoval i Ústavní soud. Navíc mezi žádostí a udělením souhlasu prezidentem republiky s trestním stíháním nebyly proveden žádné procesní úkony, tudíž jednak nebyl obviněný krácen na svých právech a takové jednání je i v souladu s dřívějším rozhodnutím NS z roku 1998, které stanovilo, že do udělení souhlasu prezidenta mají orgány činné činit pouze úkony směřující k samotné žádosti.

„Prezidentovi republiky předkládá policejní orgán žádost o souhlas s trestním stíháním, v níž je vždy nutné vylíčit dosud známé skutkové okolnosti nasvědčující důvodnému podezření ze spáchání trestné činnosti. Je tudíž na úvaze prezidenta republiky, zda odhalené jednání soudce spáchané při výkonu nebo v souvislosti s výkonem funkce soudce má být prověřeno, objasněno, případně sankcionováno v rámci trestního řízení. Smyslem soudcovské nezávislosti garantované v čl. 82 Ústavy je určitá ochrana soudců, aby mohli vykonávat své povolání bez politických či společenských zásahů a případného ohrožení jejich postavení a funkce. Teprve souhlas prezidenta republiky umožní trestní postih soudce, znamená tudíž zásah do soudcovské imunity, neboť je třeba zajistit, aby v případech, kdy soudce vybočí při výkonu své funkce zásadním způsobem ze zákonných pravidel, mohlo dojít k vyvození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin, který spáchal při výkonu soudcovské funkce nebo v souvislosti s výkonem této funkce. Není pochyb o tom, že podezření ze spáchání trestné činnosti soudcem při výkonu jeho funkce je velmi závažná situace, jež by měla být důsledně objasněna tak, aby podezření byla v řádném trestním řízení buď rozptýlena, nebo by měla být u soudce vyvozena trestní odpovědnost. Ustanovení § 76 odst. 1 zákona o soudech a soudcích tak představuje určitou výjimku z ústavně garantované ochrany výkonu soudcovské funkce. Činí tak způsobem, který má zabránit případné nejistotě soudců při vykonávání jejich povolání tak, aby byla vyloučena možnost prosazení politické vůle či jiných soukromých a společenských zájmů prostřednictvím soudních rozhodnutí. Na druhé straně však v případech, kdy vznikne důvodné podezření z nedovoleného jednání soudce, které nasvědčuje spáchání trestného činu, musí existovat nástroj, jak takové počínání soudce odhalit a zákonnou cestou postihnout. Určitým garantem vyloučení uvedené možnosti negativního působení na soudcovské rozhodování je proto podmínka přípustnosti trestního stíhání soudce spočívající v udělení souhlasu prezidenta republiky. Je přitom zřejmé, že zákon předpokládá souhlas s trestním stíháním jako celkem, tedy jako částí trestního řízení, jež navazuje na fázi prověřování podezření o spáchání trestného jednání, v níž dochází k vyšetřování relevantních okolností trestné činnosti, přičemž je nutno umožnit obviněnému nebo jeho obhájci účast u jednotlivých procesních úkonů. Prezidentův souhlas tedy není možné vztahovat pouze k jedinému úkonu spočívajícímu ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, byť se jím zahajuje trestní stíhání jako stadium trestního řízení, s jehož vlastním průběhem prezident republiky žádný souhlas neuděluje. Jak již ve své rozhodovací praxi konstatoval Ústavní soud, pokud souhlas prezidenta republiky s trestním stíháním soudce byl vyžádán a udělen řádně a neprodlen, není důvod pro zastavení trestního stíhání.“ (Z usnesení NS 5 Tcu 28/2019)

(pd)