Státní zástupci často neplní svoji roli v přípravném řízení, zaznělo od advokátů, ale i soudců

Na konferenci vystoupili přední odborníci Foto: UO

Dá se předpokládat, že když se sejdou na výroční akci členové a příznivci Unie obhájců (UO), bude logicky zaznívat kritika práce orgánů činných v trestním řízení. Na konferenci unie „Přípravné řízení dnes a zítra“, která se konala minulý čtvrtek v Plzni, tak bylo spíše překvapivé, od koho někdy taková kritika zazněla.

Bývalý ústavní soudce Jan Musil se věnoval ve svém vystoupení odpovědi na otázku, zda je český státním zástupce opravdu pánem přípravného řízení, jak se v teorii tvrdí. Podle Musila, který patří mezi přední trestní právníky, tomu tak totiž není, jakkoliv by tomu mělo být.

Musil předně upozornil na historický vývoj, který prokázal, že roli veřejné žaloby lépe plní státní zástupce než vyšetřující soudce. Ten není především s to plnit jednu z rolí veřejného žalobce, totiž roli vyhledávací: je zvyklý na práci v kanceláři, nikoliv v terénu. Je to mizející, umírající institut, který sice ještě někde přežívá, ale vymizí, domnívá se Musil.

Český státní zástupce však není nadán kompetencemi, aby roli pána přípravného řízení mohl efektivně vykonávat. Chybí mu podle Musila především náležitý ústavněprávní status, který by mu zajistil pevnější pozici a obrnil jej proti negativním vlivům zvnějšku. Dalším problémem podle Musila je, že český státní zástupce je přetěžován, zahrnován množstvím úkolů, jejichž plnění je nereálné. To v minulosti kritizovali i sami státní zástupci. Je však otázkou, zda tváří v tvář zásadnímu poklesu nápadu trestné činnosti za posledních několik let v kombinaci s tlakem na rozpočtové škrty nebudou právě tyto agendy novým argumentem vedení soustavy pro obhajobu stávajícího stavu.

Čtěte také: Nový trestní řád: konec praxe v „pochybnostech žalovat“, posílení práv podezřelých i možnost žaloby poškozeného

Jedním z řešení tohoto přetěžování státního zástupce je podle Musila dekriminalizace, kdy by se mělo zúžit vymezení skutků, které jsou dne považovány za kriminální a nechat prostor pro správní či občanskoprávní řešení. Český zákonodárce to totiž přehání s trestní represí, a zvláště negativně vidí Musil snahy o „předsunování“ trestního postihu na jednání, které nedosahují ani přípravné fáze trestného činu.

Ne vše se má dostat k soudu

Musil také připomněl, že mezi povinnosti státního zástupce patří i verifikace informací a také odklonnárole: soudní řízení je totiž povážlivým a zraňujícím řízením s difamačním dopadem na osudy lidí, a proto ne vše se má dostat až k soudu.

Místopředseda Ústavního soudu a bývalý náměstek nejvyšší státní zástupkyně Jaroslav Fenyk připomenul, že není-li spravedlivé přípravné řízení, pak nemohou být spravedlivé ani další jeho fáze. Součástí spravedlivého procesu, jak Fenyk zdůraznil, je například i právo obviněného seznámit se s celým obviněním a kompletním důkazním materiálem, které by mělo být omezeno jen ve výjimečných případech. Ústavní soud se podle Fenyka neustále setkává s tím, že návrhy státního zástupce přebírají jen tvrzení policejního orgánu či ho dokonce neobsahují vůbec. Fenyk také kriticky zmínil praxi, kdy orgány činné řízení činí úkony jako neodkladné, přičemž již ví, že osobu, proti níž takto postupují, obviní.

Předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš ve svém vystoupení relativizoval tvrzení, že soudní řízení slouží k očištění obviněného. Jedná se podle Bureše o čirou teorii, neboť v Čechách panuje realita, kterou nejlépe vystihuje citát ze Švejka „to je syn toho zabitýho, to musí být také pěkný lump“.

Bureš vznesl také apel na ty, kdo připravují rekodifikaci trestního procesu: Stavba se podle něj musí stavět od střechy, neboť od podoby odvolacího řízení se pak odvinou jeho předchozí fáze, včetně přípravného řízení.

Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra vzpomněl na své zkušenosti soudce nalézacího soudu a připomněl, že často tito soudci jsou v situacích, kdy rozhodují o procesních návrzích pod velkým časovým tlakem a jejich případné zamítnutí návrhu může znamenat faktické rozhodnutí ve věci samé. Ostře se vymezil proti některým odvolacím soudcům, kteří nikdy nesoudili na první instanci a podrobují pak často neodůvodněné kritice rozhodnutí soudů nižších. Vávra uvedl jako takové kritiky příklad požadavku na zdůvodnění rozhodnutí o odposleších. Jakkoliv tak učinil obecně a neadresně, v justici se ví o jeho ostré výměně názoru se soudcem Vrchního soudu v Praze Pavlem Zelenkou v případu exhejtmana Davida Ratha.

Na stranu druhou se však Vávra také pustil do práce státních zástupců. Ti se podle něj stali spíše součástí policie, nikoliv justice, což ilustruje podle Vávry i to, že si již sestavují svoje vyšetřovací týmy. Zmínil také jako varovný případ, kdy u soudu vyšlo najevo vyjmutí posudku ze spisu orgány činnými v trestním řízení, protože byl ve prospěch obhajoby. Pokud by to byl častější jev, byl by to podle Vávry opravdu problém. „Protože co kdyby takhle zmizel nepohodlný svědek?“, ptal se řečnicky Vávra.

Advokát Zdeněk Koudelka kritizoval nemožnost domoci se v rámci současného kontrolního systému státního zastupitelství nápravy některých vyslovených přehmatů, které dosahují až charakteru trestné činnosti. Některé složky justice si navíc navzájem svá pochybení kryjí a zmínil i konkrétní příklad, kdy byla ve spise ponechána například důvěrná komunikace obhájce s klientem. Tváří v tvář nárůstu porušování zákonů ze strany státního zastupitelství na straně jedné a zužování možnosti vlády reagovat na taková pochybení personálně na straně druhé tak zvyšuje podle Koudelky zásadně roli svobodné a sebevědomé advokacie.

Petr Dimun