Milada Tomková neposkytuje rozhovory často. České justici ale tentokrát přiblížila proces jmenování ústavních soudců. Na základě svých zkušeností z Nejvyššího správního soudu se domnívá, že by pro stěžovatele i výsledek řízení bylo přínosné, aby klienty před Ústavním soudem zastupovali jen advokáti se zvláštní zkouškou. V rozhovoru pohovořila i o rekonstrukci budovy Ústavního soudu, nových talárech ústavních soudců a inspirací práva uměním.
Kromě rozhovorů, které v minulosti poskytli ústavní soudci Vladimír Sládeček a Kateřina Šimáčková, se toho o výběru kandidátů do funkcí ústavních soudců příliš neví. Málokdo ví, co všechno předchází hlasování v Senátu. Můžete našim čtenářům přiblížit, co všechno se odehrálo před vaším jmenováním ústavní soudkyní?
Rozhovor profesora Sládečka jsem četla. Není to tak dávno, co vyšel. Byla jsem ve stejné skupině ústavních soudců jmenovaných na jaře roku 2013. S námi dvěma tam byli ještě profesoři Fenyk a Filip. Kolega Sládeček si na tyto události vzpomněl poměrně autenticky.
Nevím, jak to probíhalo u ostatních kandidátů, ale mně na jaře 2013 zavolali ze sekretariátu pana předsedy Rychetského, zda bych mohla přijít na Ústavní soud pohovořit si o možném působení u Ústavního soudu. Tehdy jsem byla soudkyní Nejvyššího správního soudu. Ta schůzka se pak odehrála na Ústavním soudu. Zúčastnili se jí prezident republiky, tehdejší předsedové Nejvyššího soudu Iva Brožová a Nejvyššího správního soudu Josef Baxa, také nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a samozřejmě předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. A my čtyři kandidáti.
Pohovor byl konstruktivní. Bavili jsme se o sobě. Kým kdo z nás je. Co jsme do té doby ve své profesi dělali anebo dokázali. Jak si představujeme práci ústavního soudce.
Během té schůzky nebyly činěny žádné závěry. Až posléze mne z Pražského hradu požádali o předložení příslušných podkladů s tím, že se mne prezident republiky rozhodl Senátu navrhnout jako novou ústavní soudkyni. A pak následovalo to, co odborná i laická veřejnost sleduje nejvíce. Projednávání návrhu v Senátu.
Jaké máte na „grilování“ v Senátu vzpomínky? Prošla jste si vůbec někdy něčím takovým?
V naší právní tradici jde o poměrně specifický institut. Ačkoli náš politický systém je jiný než ten americký, to závěrečné schvalování kandidátů na náš Ústavní soud se mu víceméně blíží. I náš Senát je politickým orgánem. Druhou parlamentní komorou. A tak jsou v jeho přístupu ke schvalování kandidátů na ústavní soudce nutně znát i politické aspekty. To je málo platné a je třeba to přiznat.
Ale na „grilování“ v Senátu nemám nějakou špatnou vzpomínku. Senátoři se mne ptali, co jsem dělala v minulosti, jaké názory mám na tu či onu věc. Všechny jejich otázky jsem pokládala za legitimní a odpověděla na ně. Podle mne bylo právem senátorů znát mé odpovědi, aby věděli, komu dávají svou důvěru a hlas.
Jak se vám v roce 2013 z Nejvyššího správního soudu odcházelo na ten ústavní? Přece jen vás tu pro příštích deset let čekala úplně jiná právnická praxe.
Víte, už mnohokrát, a zvlášť teď po událostech s nominací posledního kandidáta na uvolněné místo u Ústavního soudu (jednalo se o Aleše Gerlocha – pozn. red.), v médiích opakovaně zaznělo, že Ústavní soud je vrchol. Právnický Olymp. Pro člověka, který se celý život věnuje právu, je možnost působit u Ústavního soudu obrovskou výzvou. Neznám moc lidí, kteří by takové nabídce odolali a řekli, já tu výzvu nepřijímám.
Než jsem před šesti lety nastoupila na Ústavní soud, byla jsem už deset let soudkyní Nejvyššího správního soudu. V Brně jsem pracovala a věděla, že stanu-li se ústavní soudkyní, zůstanu v tomto městě i nadále. V tomto ohledu pro mne volba nebyla složitá, i když život mezi Prahou, kde žiji a mám rodinu, a Brnem, není jednoduchý. Působit na Ústavním soudu jsem pak brala jako možnost podívat se na panorama aplikace práva v naší zemi z úplně jiného pohledu.
S jakou představou jste na Ústavní soud před šesti lety nastupovala? Vzpomínáte si na své první dny na Ústavním soudu?
Můj přechod sem byl velmi rychlý. Ústavní soudkyní jsem byla jmenována v květnu 2013 a proces mého přechodu sem byl završen asi tak během dvou měsíců. Nebylo moc času uvažovat, do čeho jdu, protože Ústavní soud je velmi zatíženou institucí. K tomu se během našeho rozhovoru určitě ještě dostaneme.
Věděla jsem, že tady člověk rozhodně nemůže stát u okna a hodně dlouho se z něj dívat a přemýšlet. Můj první rozhovor, který jsem poskytla po svém nástupu na Ústavní soud, vyšel pod titulkem, pokud si na to dobře vzpomínám, že Ústavní soud je velká továrna na spisy. A to jsem před příchodem sem věděla a byla na to připravená.
Myslíte větší továrna na spisy než Nejvyšší správní soud?
Z hlediska počtu případů, které tu rozhodujeme, rozhodně ano. Bylo tomu tak před šesti lety a je tomu tak i dnes. Nápad u Ústavního soudu je obrovský. Ročně obdržíme čtyři tisíce ústavních stížností.
V oboru práva se pohybujete velmi dlouho. Nejdřív jste šéfovala legislativě na ministerstvu práce a sociálních věcí a pak působila u Nejvyššího správního soudu. Práci bývalých i současných ústavních soudců tak velmi dobře znáte. Pracovala jste s jejich nálezy. Jaké osobní a profesní vlastnosti by podle vás měl mít ideální kandidát na ústavního soudce?
Především si myslím, že je správné, aby Ústavní soud byl určitým způsobem vhodně namixován. Z hlediska právních profesí i hodnotových postojů. Právě projednání v Senátu by mělo ukázat, jaké osobnosti z hlediska své odborné minulosti i hodnotového založení se o práci ústavního soudce ucházejí. V Americe se v potaz naprosto otevřeně bere i politická orientace. Výsadou amerického prezidenta je chopit se veškerou svou silou pravomoci nominovat soudce Nejvyššího soudu i podle toho, zda se kandidát hlásí z hlediska názorového a hodnotového spíše k ideám konzervativním nebo liberálním, a zda sám prezident je republikán nebo demokrat.
Podobně i u nás platí, že mix životních názorů a hodnotových postojů jednotlivých ústavních soudců je stejně potřebný a důležitý jako mix jejich původních právních profesí. Každý z nás tady na Ústavním soudu má za sebou jinou minulost a díky tomu může být střetávání našich individuálních názorů a posléze utváření toho společného většinového velmi pestrou záležitostí. A právě to je podle mne potřeba. Jako soud musíme nakonec promluvit většinovým hlasem, byť u Ústavního soudu je výhodou možnost uplatnit odlišné stanovisko jak do výroku, tak i jen do odůvodnění rozhodnutí.
Ale pro to, aby se ve finále ta naše většinová vůle vytvořila, samozřejmě v rámci vrcholného principu tolerance, je třeba říci si, jaké všechny možnosti a varianty jsou ve hře. A ty se rovněž odvíjejí od toho, jakým je kdo z nás bytostně člověkem a co všechno v životě zažil.
Představu ideálního ústavního soudce vám ale asi nejspíš neřeknu. Samozřejmě, že by měl být všeobecně vzdělaný, a to nejen v právu. Obvykle to vyjadřuji tak, že by měl být určitým způsobem kultivován. Nezbytná je i jeho osobní integrita. Pevnost hodnotových postojů.
My všichni samozřejmě známe toho ideálního Dworkinova Hercula. Možná, že někteří soudci by takovými intelektuálně naprosto ideálními Herculy i chtěli být. Já osobně jsem ale taková, že v soudcovské práci zastávám princip sebeomezení. Myslím, že jak při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech, tak v plenárních věcech, je třeba velmi zvažovat, jak posoudit proti sobě stojící práva a zájmy.
Jak taková diskuse ústavních soudců před vynesením rozhodnutí probíhá?
Ústavní soud rozhoduje v plénu anebo v tříčlenných senátech. Nebudu zastírat, že názorové střety v plenárních věcech jsou někdy dlouhé a poměrně razantní. Uvědomme si ale, o čem Ústavní soud v plénu rozhoduje. O zrušení zákona nebo jeho části. Devět z patnácti ústavních soudců tak svými hlasy může převážit většinovou vůli parlamentní většiny. Taková rozhodnutí si proto podle mne zasluhují, abychom o nich tak obsáhle a náročně diskutovali, a my to tak i děláme. Chci ale zdůraznit, že jakkoli jsou naše diskuse v ústavněprávní rovině leckdy vyostřené, probíhají vždy korektně a odehrávají se v tolerantní atmosféře.
Vyostřené ve smyslu dvou krajních alternativ „zrušit“ nebo „nezrušit“, a hledá se kompromis?
Samozřejmě. Ale nehledáme ani tak kompromis jako spíš to, co je spravedlivé. A to je při ochraně ústavnosti nesmírně složitá záležitost.
Podle judikatury Ústavního soudu musí ochranu ústavně zaručeným právům účastníků řízení od počátku poskytovat už samy obecné soudy. Myslíte si, že je to lepší než před lety? Uvědomují si to soudci obecných soudů a dělají to lépe než dřív?
Pokud budeme vycházet z počtu zrušených rozhodnutí obecných soudů, tedy případů, kdy Ústavní soud nálezem vysloví, že obecné soudy porušily některé základní právo účastníka řízení – nejčastěji, v devadesáti a možná i více procentech se jedná o porušení práva na spravedlivý proces – tak v loňském roce šlo o necelých pět procent z těch čtyř tisíc ústavních stížností, které Ústavní soud ročně obdrží. Můžeme tedy říci, že si obecné soudy jsou své role, že ony první mají povinnost zaujmout ústavně konformní výklad, nejspíš už dobře vědomy. Vezměte ale také v potaz, k jaké generační obměně v obecné justici už došlo.
Zda ale obecné soudy skutečně nedostatečně ochránily základní práva účastníků řízení, to je i otázka přístupu jednotlivých ústavních soudců. Někdo z nás může mít větší ambice zasahovat do aplikace práva a prosazovat razantněji své vidění běhu věcí. Někdo ne. Já sama se budu vždycky řadit ke konzervativnějším soudcům, kteří jako určující cítí princip self-restraint, sebeomezení.
A tento přístup zastáváte na základě svých předchozích odborných zkušeností?
To je otázka hodnotového založení a respektu ke všem účastníkům, ať jsou jimi fyzické či právnické osoby, soudy či komory Parlamentu. Nemyslím si, že je z tohoto místa, které má tak obrovskou pravomoc rušit zákony a již delší dobu pravomocná rozhodnutí obecných soudů, prostě vhodné, obrazně řečeno, tahat za záchrannou brzdu každých sto metrů jízdy a měnit často směr, kterým se jako posádka na jediné palubě budeme ubírat.
Učinit tak můžeme ve jménu vysoké hodnoty, kterou je u Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Na každém ústavním soudci záleží, kde má položenou onu hranici, za kterou je už ústavnost ohrožena anebo dokonce porušena. A tu já mám hodně vysoko. Velmi zvažuji každý případ. Jsem konzervativního založení a nikdy nebudu patřit mezi aktivistické soudce. Nemám pokušení určovat rozhodnutími ve věcech, v nichž jsem zpravodajkou, široké spektrum často politických otázek, ani vytvářet doktríny do budoucna. Mám velký respekt k ústavní dělbě mocí ve státě.
Ale taková jsem byla už na Nejvyšším správním soudu. Nikdy jsem bezhlavě nerušila rozhodnutí krajských soudů. Pokud jsem souhlasila s výrokem a věděla, že obstojí, tak jsem se snažila účastníkům to odůvodnění krajského soudu dovyprávět. Přidat mu na jeho srozumitelnosti. Učinit ho pro ně přesvědčivější. V justici jde mimořádně o to, aby rozhodnutí soudů byla pro účastníky řízení přesvědčivá. Přesvědčivost přitom vůbec není o mnoha slovech, ani o desítkách stran.
Čím je pro vás spravedlnost?
To je velmi složitá právně filozofická otázka. Ráda bych k tomu řekla něco docela jednoduchého, protože ty nejsložitější věci je nakonec třeba nazírat jednoduše. Spravedlnost je pro mne vždycky víc než zákon, což je sice stará sentence, ale výstižná. Je to pro mne to, co napsal už Ulpianus, totiž dát každému, co jeho jest. Vždycky pak bude otázka, co to je, to jeho.
Právo pak musí být vůlí ke spravedlnosti. Zvlášť na Ústavním soudu, který chrání základní práva, svobody a ústavnost. Už Cicero říkal, že spravedlnost je nejvyšší ctnost.
Spravedlnost souvisí i s důvěrou veřejnosti v justici. A Ústavní soud má u veřejnosti vysokou míru důvěry. Jedním z cílů mého působení u zdejšího soudu je, aby to tak zůstalo zachováno i do budoucnosti. Aby občané na toto místo mohli vzhlížet s důvěrou, že odtud, od Ústavního soudu, spravedlnost přijde. A na tom by neměly nic měnit ani občasné turbulence ohledně některých rozhodnutí.
Čím si podle vás Ústavní soud takovou důvěru veřejnosti zasloužil?
Obrovské množství práce na jejím získání udělali, zejména v první dekádě existence Ústavního soudu (mezi lety 1993 až 2003 – pozn. red.), naši předchůdci. Ti pro získání důvěry položili dobrý základ. Opakovaně vyložili, že Ústava není bezhodnotovým souborem organizačních norem, jak se k sobě mají chovat vrcholné státní orgány a ústavní činitelé, a že přirozená práva člověka jsou neporušitelná.
Víte, důvěra v instituce je základem demokratického právního státu. To, že u nás dnes není ke všem státním institucím stejně velká, způsobuje řadu problémů a dost možná i polarizuje společnost. Důvěra se získává poctivostí, slušností a otevřeností. A já pevně doufám, že to Ústavní soud dává najevo veškerou svou činností.
Spravedlnost úzce souvisí se srozumitelností právního řádu. Není-li právní řád srozumitelný, je obtížné dovolat se spravedlnosti. Co konkrétně by se podle vás mělo dělat pro to, aby právo bylo pro běžného uživatele srozumitelné?
Patrně nemůžeme mít vysoký ideál jednoduchého a obecně srozumitelného práva. Na to je dnešní svět už příliš složitý. Ale pokud – a to je i ústavní požadavek – někomu zákon ukládá povinnost, tak tam jsem nesmiřitelná v tom, že v takovém případě musí být zákon naprosto jednoznačný a srozumitelný. Kde se ukládají povinnosti, tam nelze připustit nejednoznačnosti, vágnosti ani protiklady.
Nedávno jsme se na plénu zaobírali zákonem o svobodném přístupu k informacím. Ten v jednom ze svých základních ustanovení, v nichž ukládá povinnost poskytovat informace, používá pojem „veřejná instituce“. Správní soudy i Ústavní soud tento pojem vykládají rok za rokem. Léta letoucí. Ale proč? Protože je tu stálá nejistota v tom, kdo je vlastně subjektem té povinnosti, kdo je tou veřejnou institucí. Vznikly velké spory o Letiště Praha, o ČEZ a o řadu dalších. Judikatorně se vytvořil pomalu už telefonní seznam, že ten ano, ten ne, ten ano, ten ne.
Na základě posledních sporů si ale myslím, že je to vlastně celé nesmírně špatně koncipováno už v samotném zákonu o svobodném přístupu k informacím. Kladu si otázku, zda by tento zákon obstál v testu ústavnosti v tom smyslu, že povinnosti lze adresátům ukládat jen na základě zákona, který snese kritérium srozumitelnosti, a tedy i předvídatelnosti.
Ústavní soud jste s určitou nadsázkou označila za továrnu na spisy. Ročně sem napadne čtyři tisíce kauz a Ústavní soud musí o všech rozhodnout. Většinu usnesením odmítne. O menšině rozhodne nálezem. Máte nějakou představu, jak Ústavnímu soudu odbřemenit? Jste příznivcem amerického Nejvyššího soudu, který také plní roli ústavního soudu, ale své případy si vybírá?
Shodou okolností se teď povede velká diskuse o práci obou našich nejvyšších soudů. Připravuje se nový civilní řád soudní a zvažuje se nová koncepce dovolání před Nejvyšším soudem. V Poslanecké sněmovně leží návrh na změnu soudního řádu správního, který by měl zásadním způsobem změnit koncepci přístupu Nejvyššího správního soudu ke kasačním stížnostem. A v obou případech se povede diskuse, kterou naznačujete. Totiž že by oba naše nejvyšší soudy chtěly mít aspoň trošku postavení amerického Nejvyššího soudu. To znamená, řešit v rámci sjednocování judikatury spíš jen ty velké případy. Formulovat spíš jen ty velké právní závěry. A procesně jednoduchým způsobem odmítat podání, u nichž zájem účastníka řízení nepřesahuje jeho vlastní individuální případ.
Koncepce pravomocí všech našich vrcholných soudních orgánů by ale podle mne měla vznikat společně. Protože co se stane, když se významně přivřou dveře na Nejvyšším a Nejvyšším správním soudu? Všichni se budou o to víc obracet na Ústavní soud.
Zúžení prostoru pro podávání civilních dovolání a kasačních stížností by tedy podle vás způsobilo nárůst ústavních stížností?
Pokud by došlo k sevření hrdla, kterým dnes tyto mimořádné opravné prostředky na oba naše nejvyšší soudy plynou, tak ano.
Náš současný soudní systém se formoval v devadesátých letech, kdy celá společnost byla v procesu transformace. I justice tehdy hledala svou novou tvář. V té době se široce otevřely i dveře na Ústavní soud. Vzhledem k přípravě nového civilního řádu soudního a snaze změnit současný soudní řád správní můžeme už ale brzy stát před otázkou, zda vůbec takto široce otevřené dveře k Ústavnímu soudu udržíme otevřené. Zda nebudou množstvím podání takřka vyvráceny.
Jednou nastavený standard ochrany základních práv nějakým způsobem snižovat je ale velmi obtížné. A tím vlastně odpovídám na vaši otázku, zda je tu vůbec nějaké jednoduché řešení, aby si Ústavní soud řekl, já si teď ze všech stížností vyberu tu, kterou se budu zabývat. Myslím si, že taková cesta není ta správná.
Proč si to myslíte?
Stále jsme společností, která po dlouhá desetiletí postrádala ochranu základních práv, když odhlédnu od toho, že postrádala základní práva jako taková. Návrat k ochraně základních práv je dlouhodobá záležitost. Už jsme na té cestě mnoho ušli. Ale uzavřít široce otevřené dveře ústavní stížnosti, to nebude cesta, kterou bychom se mohli jen tak jednoduše vydat. Znamenalo by to snížení standardu ochrany základních práv, který jsme členům naší společnosti poskytli. Ano, takto sice budeme mít na Ústavním soudu stále hodně práce, ale proto tu přece jsme.
Nepomohlo by Ústavnímu soudu alespoň, pokud by nemusel odůvodňovat usnesení, kterým ústavní stížnost odmítá pro zjevnou neopodstatněnost?
O rozsahu odůvodňování v tomto případě se občas vede diskuse. Záleží na přístupu jednotlivých soudců. Sepsat odůvodnění na jednu stránku umíme, ono ale záleží na podstatě argumentace, s níž stěžovatel přichází. I tak si ale myslím, že odůvodnit odmítavé usnesení představuje pro účastníky řízení určitý komfort, který bychom jim neměli jen tak brát. Stěžovatelům, kteří se dostali až k Ústavnímu soudu, bychom neměli odnímat právo, aby se jim dostalo stručné a jasné odpovědi, proč v jejich případu, který před tím prošel celým justičním systémem, nebyla zjevně porušena jejich základní práva.
Ústavní stížnost musí sepsat výlučně advokát. Vašima rukama jich za dobu vašeho působení u Ústavního soudu prošly tisíce. Umí vůbec advokáti psát ústavní stížnosti?
To je velmi různorodé. S úrovní ústavních stížností je to jako se vším. Jsou ústavní stížnosti excelentní, průměrné a bohužel i takové, co zůstávají na velmi nízké argumentační úrovni.
Pokud se mne na to takto ptáte, mívám pocit, a to se týká civilního řízení, jako by snad někteří advokáti měli už od fáze odvolacího řízení v počítači jeden koncept podání, v němž nalézacímu soudu vytýkají nedostatky ve skutkových zjištěních a v právním posouzení případu. A použijí ho i pro dovolání. A pak i pro ústavní stížnost, jen tam přidají větu „a v tomto ohledu byla porušena stěžovatelova základní práva“. To je ale velmi špatně. Kdo jiný než advokát, by měl umět odlišit, zda píše odvolání, dovolání nebo ústavní stížnost. Bohužel tak leckdy nečiní, což s sebou může nést dalekosáhlé procesní důsledky.
Ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany práv. Stěžovatel musí před jejím podáním vyčerpat všechny v úvahu přicházející opravné prostředky, tedy i dovolání. My ale za efektivně využité dovolání nepokládáme takové, které Nejvyšší soud odmítl pro jeho vady. Pokud advokát sepsal vadné dovolání, cesta k případnému přezkumu jeho klientského případu Ústavním soudem se tím uzavřela.
Léta si kladu otázku, proč předpoklady přípustnosti dovolání dělají advokátům takovou potíž. Proč je pro advokáty obtížné vymezit se v dovolání proti judikatuře. Protože v dovolání jde právě o to, aby advokát Nejvyššímu soudu řekl „chci překonat nějaký právní názor“. To se mi zdá, že advokátům činí v dovolací agendě ještě stále potíže. Přitom to ale není až tak složité. Občanský soudní řád jasně říká, co všechno má být v dovolání uvedeno.
Čím si to vysvětlujete?
Neumím to pojmenovat jinak, než že je to profesionální nedostatečnost. Proč se musí něco vytýkat podání, které má být vysoce profesionální? Jak říkám, mám pocit, jako by advokáti měli v počítačích už od žaloby základ pro všechna svá další podání a jen do něj dopisovali věty, aniž by zvážili, že už stojí před jiným soudem, který má jiné požadavky. Poněkud jiná situace je v trestním řízení a v soudním řízení správním.
Dnes může ústavní stížnost sepsat každý advokát. Nepřispělo by k vyšší úrovni ústavních stížností, pokud by klienty před Ústavním soudem mohli zastupovat jen advokáti se speciálním oprávněním, zapsaní ve zvláštním seznamu? Některé zahraniční právní úpravy to tak mají.
Mně se po všech zkušenostech z Nejvyššího správního soudu, kde bylo vidět, že ta nejlepší podání píší advokáti, kteří danou problematiku znají a specializují se na ni, zdá, že by takové řešení mohlo být přínosné. Naděje na úspěch před Ústavním soudem by pak možná mohla být i řádově vyšší.
O tomto tématu jsem ale zatím nezaznamenala žádnou větší diskusi. Nevím, jestli se vede na České advokátní komoře. Chápu, že vyčlenit jistý elitní sbor advokátů, který jediný by měl přístup k vrcholným soudům, není populární myšlenka. Ale jde o to, co máme mít na paměti. A to je jak přístup ke spravedlnosti, tak komfort pro účastníka řízení, který se jí dožaduje.
Spravedlnost může zaručit jen demokratický právní stát. Možná právě proto jste se společně s ostatními podílela na publikaci o právu totalitního státu. Jmenuje se Komunistické právo v Československu. Co vás k tomu přimělo?
Předně to byl kolektiv editorů. Tehdy jsem se na Nejvyšším správním soudě pravidelně setkávala s kolegou Šimíčkem a jeho tehdejším asistentem Molkem, nynějším soudcem Nejvyššího správního soudu. A také se současným generálním advokátem Soudního dvora EU Bobkem. Takže to byl jeden důvod.
A druhým bylo, že jsem polovinu svého života pracovala jako ředitelka legislativního odboru na ministerstvu práce a sociálních věcí a zažila velké vzepětí devadesátých let, kdy se celý náš sociální systém redefinoval. Všechny zákony se v té první vlně po roce 1990 přepisovaly a koncipovaly na úplně nových základech. A já v této publikaci měla možnost ukázat dvojí tvář státního socialismu, ve kterém jsem sama vyrostla a prožila kus své dospělosti. Totiž že ten systém kupčil s určitým objemem sociálních jistot za ztrátu základních práv. Před druhou světovou válkou jsme měli velmi progresivní systém sociálního pojištění. Vzorový systém. A to všechno po roce 1950 úplně skončilo, když jsme převzali sovětský model.
Proč jste se po právnické fakultě začala věnovat právě právu sociálního zabezpečení?
Jsou to hodně náhody, co člověka v životě ovlivní. Práva jsem studovala v dobách dosti těžkých, v době normalizace. Zaujala mě vedoucí katedry pracovního práva a sociálního zabezpečení Marie Kalenská, její přístup k oboru i ke studentům. Byla tou, která mne k tomuto oboru tehdy tak trochu přitáhla. Pak už jsem ho prakticky nikdy neopustila. V podstatě náhodou se mi podařilo nastoupit do legislativního odboru na ministerstvu práce a sociálních věcí, kde jsem v polovině osmdesátých let na psacím stroji značky Consul napsala svůj první zákon.
Který to byl?
Byl to zákon o působnosti orgánů v sociálním zabezpečení. Měl číslo 114/1988 Sb. Pracovala jsem na českém ministerstvu práce a sociálních věcí. Kompetence v oblasti sociální politiky se tehdy dělily mezi federaci a obě republiky. České ministerstvo jich nemělo mnoho. A já svou práci začala právě tam na předpisech v oblasti organizace sociálního zabezpečení.
Legislativu, tvorbu práva, považuji dodnes za královský právní obor. Z profesního i lidského hlediska to pro mne bylo nesmírně obohacující období, trvající téměř sedmnáct let.
Z titulu místopředsedkyně Ústavního soudu je ve vaší působnosti též agenda soudní správy. Budova soudu v Joštově ulici v posledních letech prošla rekonstrukcí. Jak náročná vlastně byla?
Historické, stavební a technické průzkumy, které byly provedeny poté, co jsem převzala odpovědnost za správu soudu, ukázaly, že památkově chráněná budova, původně vystavěná pro účely Moravské zemské sněmovny, se ve většině ohledů nachází za hranicí své životnosti. Poslední rekonstrukcí prošla na začátku osmdesátých let, což za chvíli bude čtyřicet let. A od té doby nedostávala, co by potřebovala. Střecha, sklepy, technické sítě, kanalizace, to všechno bylo na samé hranici životnosti. I když návštěvě, co se prošla po chodbě, se to až tak jevit nemuselo.
Zdaleka nejsme v situaci, že bychom tu budovu měli opravenou jako celek. Tak tomu za těch pět let není. Ale máme už zásadním způsobem sanovány sklepy, máme novou fasádu, nová okna a spoustu vnitřních úprav. Pro účastníky řízení a jejich advokáty je nejvíce viditelná rekonstrukce předsálí před oběma senátními místnostmi a sněmovním sálem, ale i těchto místností a sněmovního sálu samotných.
Celkově bych ale řekla, že jsme tu nestavěli žádný zámek na Loiře. Rekonstrukci jsme provedli civilním způsobem. V prostorách sněmovního sálu jsme rekonstruovali to, co postavili naši předkové na konci devatenáctého století, a ve zbytku se maximálně snažili o civilní výraz.
Kromě zrekonstruované sněmovny jste loni při výročí sta let československé státnosti poprvé prezentovali i své nové taláry. Jaká byla ta cesta od prvního nápadu po jejich realizaci?
Ústavní soudci měli dvacet pět let černé taláry s bílými tabulkami pod krkem připomínajícími desatero. To byl jistě symbol nad symboly. Ale používaly se už čtvrt století. A když jsme si loni připomínali sto let československé státnosti, tak se mi prostě zdálo, že by se po těch pětadvaceti letech mohla době, ve které dnes žijeme a která už trochu pokročila, přizpůsobit i forma talárů.
Oslovila jsem proto profesorku Liběnu Rochovou, zda by nám je nenavrhla. Věděla jsem, že má k Brnu vřelý vztah. Pochází odtud a stále se sem vrací. Byla jsem překvapena její pozitivní reakcí. Práce na talárech pak trvala řadu měsíců. A kolegové soudci nakonec řekli, tak dobře, převlékneme se.
Taláry jsou vyvedeny v tmavomodré barvě noční oblohy. Mají výrazný červený akcent na místě srdce, čímž se chce dát najevo, co všechno ústavní soudci dávají do hry. Velké bílé lemy na rukávech pak vyznačují jakousi symboliku čistoty a otevřenosti. Pan předseda Rychetský na talár dostal ještě řetěz, což předsedové ústavních soudů obvykle mívají. Řetěz navrhla docentka Eva Eisler a bude navždy připomínat čtvrtstoletí existence Ústavního soudu v České republice.
Odezva na nové taláry byla pozitivní. Jsme rádi, že jejich výslednou podobu oceňuje i odborná veřejnost. Nominovány byly na cenu akademie designu Czech Grand Design.
Vím o vás, že máte ráda umění. Vaše nové taláry a povídání o designu mne proto nutí zeptat se vás, zda lze v umění hledat inspiraci pro právo?
Myslím, že ano. Umění je pro mne zdroj živé vody. V našich životech musíme mít nějaké přesahy, a těmi jsou pro mne mimo jiné hudba, výtvarné umění a poezie. Od dětství jsem hrála na klavír. V mládí jsem dokonce uvažovala, že hudba bude mou životní cestou.
Pokud jde o umění a právo, určitě víte, že v rámci právnických studií už existují i předměty, které se věnují právu a literatuře. Velmi se tomuto směru věnuje třeba můj asistent Martin Škop, který se teď stal děkanem brněnské právnické fakulty. Nedávno vyšla jeho kniha Právo, jazyk a příběh. Zabývá se v ní tím, jak může literatura ovlivnit právo. A i já bych viděla dvě takové možnosti.
První je jazyková kultivovanost. Ta je pro právo nesmírně důležitá. A druhá pak jistá imaginace, která při výkladu práva umožňuje podívat se trochu líp a dál, než jak a kam bychom se možná podívali, kdybychom tolik nečetli. Už na konci minulého století vznikaly určité školy, zejména v anglosaské právní tradici, které pro právníky sestavovaly seznamy krásné literatury, kterou musel každý právník povinně přečíst, aby se mohl ve studiu práv náležitě orientovat a úspěšně v něm pokračovat. Takže já souhlasím s Martinem Škopem, když napsal, že i právo je umění.
A co třeba právo a film?
Jistě, však víme, kolik filmů se věnovalo právnickým tématům. Někdy je to sice takové prvoplánové, ale existují i mimořádně dobré filmy. Vzpomínám si třeba na film o zavraždění soudce Giovanniho Falconeho italskou mafií. Ten film velmi dobře popisoval ekonomickou a společenskou situaci v Itálii na počátku devadesátých let, která vedla k těmto otřesným zločinům.
JUDr. Milada Tomková je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy. V letech 1987 až 2003 působila na Ministerstvu práce a sociálních věcí, od roku 1992 jako ředitelka legislativního odboru. Mezi lety 1998 až 2003 byla členkou Legislativní rady vlády. V souvislosti s přípravou reformy správního soudnictví koncipovala změny doprovodných zákonů v oblasti sociální ochrany. V roce 2003 se stala soudkyní Nejvyššího správního soudu. Soudkyní Ústavního soudu a současně i jeho místopředsedkyní byla jmenována v roce 2013. Mezi významné nálezy, u nichž byla soudkyní zpravodajkou, patří například nález rušící zdanění důchodů pracujících důchodců (Pl. ÚS 18/15), určující výši náhrady škody u havarovaného vozidla (I. ÚS 1902/13) i nárok na plné odškodnění klientů zkrachovalých cestovních kanceláří (IV. ÚS 3092/16).
Tomáš Nahodil
