Advokát Michal Sylla: Hromadnými žalobami chce ministerstvo privatizovat část civilního procesu, záměr však odůvodňuje marxistickou rétorikou

Advokát Michal Sylla Foto: PRK Partners

Specialista na korporátní právo Michal Sylla z advokátní kanceláře PRK Partners odmítá návrh zákona o hromadných žalobách. Hlavním důvodem vzniku poptávky po této novince v České republice je podle něj přetížení civilních soudů. Řešit ho ale zákonem převzatým z anglosaského právního systému není správné, návrh zákona navíc nepodporují ani spotřebitelé.

Proti návrhu zákona o hromadných žalobách se v rozhovoru pro Českou justici vymezil předseda České advokátní komory Vladimír Jirousek s tím, že jde o „cizorodý prvek v právním režimu kontinentálního typu“. Přitom pro některé advokáty by mohl zákon přinést nový byznys. Na jaké straně stojíte vy?
Nemyslím si, že by šlo nutně o otázku, která by měla advokacii rozdělovat na dvě nesmiřitelné skupiny. Je přirozené, že se někteří advokáti specializují spíše na zastoupení strany žalobců a druzí naopak na stranu žalovaných. ČAK je však samosprávnou organizací, která zastupuje všechny advokáty. Pokud jsou slyšet negativní ohlasy i z Komory, je namístě zbystřit a Ministerstvem spravedlnosti navrhované řešení podrobit hlubší revizi.
Stojím na straně tradiční advokacie, jak se u nás historicky vyvinula a rovněž se přimlouvám za zachování civilního soudního řízení v podobě, v jaké jej máme nyní. Tím samozřejmě nemluvím o kvalitě jeho právní úpravy. Zavedení hromadných žalob po vzoru Spojených států, které navrhuje Ministerstvo spravedlnosti, se s těmito principy však neslučuje. Financování sporů třetími stranami s neprůhlednými zájmy, masivní odměny advokátů a přehlížení skutečných zájmů poškozených jsou důsledky, které se v USA projevily naplno. Nerozumí tomu, proč bychom měli dělat pokusy na našem civilním procesu a testovat, jestli se tato negativa objeví i u nás.
Chápu poptávku po existenci procesu hromadného vymáhání práv spotřebitelů, ale mám za to, že na odborné a nejspíš ani na politické úrovni nebyla nikdy dostatečně diskutována. Navíc existuje studie amerického Institute for Legal Reform, ze které plyne, že právní úprava hromadných žalob na úrovni evropského práva není spotřebiteli na evropské úrovni podporována. Mám za to, že hlavním důvodem vzniku poptávky po této novince v České republice je přetížení civilních soudů. Nemyslím si, že je rozumné řešit toto přetížení tím, že oslabíme základní práva účastníků řízení zavedením institutu hromadných žalob s principem opt-out.

Evropská komise prosazuje směrnici o tzv. reprezentativní žalobě, tu budou muset implementovat všechny státy Evropské unie. Podle Unie zaměstnavatelských svazů bude v případě přijetí evropské směrnice třeba český zákon zásadně novelizovat. Reprezentativní žaloby jsou podle příznivců mírnější verzí hromadných žalob, která je vstřícnější vůči spotřebitelům. Není tedy předčasné nyní přijímat nový, samostatný zákon?
Česká republika je členským státem Evropské unie. Mám za to, že v zásadě Evropská unie nemá členským státům do civilního práva procesního co mluvit. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že diskuse o kolektivním výkonu práv (collective redress) na úrovni EU probíhají již více než deset let. U nás prakticky žádné diskuse neprobíhaly a znenadání se objevil návrh zákona. V současné době je skutečně legislativní stav takový, že EU zvažuje přijetí směrnice a dokonce se k návrhu již poměrně příkře vyjádřil i Evropský parlament. Při konzultacích na úrovni Evropské unie zaznívaly názory ze zemí, kde jsou hromadné žaloby určitým způsobem zavedeny, že při jejich zavedení se musí učinit opatření, která zamezí zneužití hromadných žalob (tzv. safeguards). V tomto směru se vyvíjejí i návrhy směrnice. Návrh zákona o hromadných žalobách tyto zásady v mnohém pomíjí. Na globalizovaném trhu EU lze navíc předpokládat, že spory z hromadných žalob budou mít mnohdy přeshraniční charakter. Když to shrnu, myslím si, že bychom skutečně měly počkat, jak se vyvine legislativní proces v EU a nehrát si jen na vlastním písečku. U nás se navíc pracuje na novém civilním řádu soudním a přijmout zákon o hromadných žalobách před ním opravdu nedává smysl.
Činnost Ministerstva spravedlnosti postrádá (asi z důvodu častých personálních obměn) koncepci a nechává se vláčet veřejnou poptávkou, což se týká zejména otázky spotřebitelských sporů. To je to poslední, co justice potřebuje. Důvodů přetížení soudů je více, ale troufám si tvrdit, že případy, kde je žalobců mnoho proti jednomu žalovanému je minimum. Naopak existují kvanta případů, kde jeden žalobce žaluje mnoho žalovaných. Tuto situaci nikdo dlouhodobě neřeší a neulehčuje žalobci jeho postavení, protože to není politicky líbivé.

Návrh zákona dělá podle mnoha kritiků z hromadných žalob byznys pro správce skupiny. Podle kritiky Nejvyššího soudu se tak „za přispění státu – ovšem (hromadné) civilní řízení mění v tržní prostor, kde namísto ochrany práv půjde v první řadě o generování profitu“. Není to příliš příkré hodnocení?
S tímto hodnocením plně souhlasím. Na několika konferencích o hromadných žalobách po zveřejnění prvního návrhu zákona jsem se doslechl, že jde o strašení a že historky z USA o žalobách za kočku v mikrovlnce a pády ze žebříků, protože v návodu nebylo napsáno, že můžete spadnout, jsou smyšlené a démonizují americké class actions jako takové. Je pravdou, že jde mnohdy o fabulace, ale existují hromadné žaloby podané, protože bagety prodávané jedním řetězcem prý nebyly dlouhé jednu stopu, jak sliboval, nebo protože baterie jednoho výrobce nevydržely déle než ostatní, jak sliboval a mnoho dalších zvláštních konstrukcí. Krom toho, že jsou takové případy k zasmání, mají ještě jedno společné, a to extenzivní odměny advokátů žalobců. Ty jsou často v řádech milionů dolarů, a to na úkor dotčených spotřebitelů. Náhrada, kterou spotřebitelé v takových sporech obdrží, je totiž ponížena o vyplacenou odměnu.
Myslím, že pokud bude návrh zákona přijat, jak byl vytvořen a navržen Ministerstvem spravedlnosti (což bych nerad), bude nezbytné zamyslet se nad tím, aby alespoň etické předpisy advokacie zpřísnily podmínky, za kterých může advokát správce skupiny v řízení o hromadné žalobě zastupovat.

Ministerstvo spravedlnosti ale argumentuje tím, že správce hromadné žaloby na sebe bude brát riziko se zahájením, průběhem i skončením řízení. Proto potřebuje odměnu a motivaci.
Souhlasím s tím, že správce opravdu podstupuje veliké riziko. Na druhou stranu existují právní nástroje, jak toto riziko minimalizovat. Není nic jednoduššího, než si založit za pár korun společnost s ručením omezeným a v případě neúspěchu ji zlikvidovat. Nadto chci ale uvést, že se taková argumentace míjí s cílem civilního řízení, jak tradičně existuje v České republice. Cílem civilního řízení je rozhodnutí o tom, zda něco je v konkrétním, individuálním případě po právu, nebo nikoliv a to za podmínek, které odpovídají fair procesu. Ministerstvo spravedlnosti naopak argumentuje existencí jakési racionální apatie spotřebitelů a nutností obrany proti škaredým nadnárodním korporacím. Troufám si tvrdit, že úvod důvodové zprávy se v mnohém podobá Marxovu Kapitálu. Myslím si, že jde o pohnutky, které do procesního práva nepatří. Zvláštní je, že tyto výrazně levicové postoje navrhuje Ministerstvo řešit privatizací části civilního řízení.

Hromadné řízení může být podle návrhu zákona vedeno jako přihlašovací (opt-in), nebo odhlašovací (opt-out). Nevnucuje návrh zákona tak ochranu i těm, kdo ho o ni nežádají.
Podstatou režimu opt-out je snaha o nastolení jakési globální spravedlnosti bez ohledu na to, zda si o ní někdo řekl, nebo nikoliv. Hlavním efektem, který je cílem tohoto režimu, je potrestání škůdce. Punitivní charakter zde tedy převládá a náhrada pro poškozené subjekty (například spotřebitele) je až vedlejší efekt. Zároveň totiž platí, že opt-out se vždy v určité fázi stane režimem opt-in. Nejpozději na konci řízení v režimu opt-out se musí postižení členové skupiny vždy přihlásit o své peníze. Pokud tak neučiní, nic nedostanou, ale beztak je žalovaný potrestán a zaplacené peníze nezíská zpět. Podle návrhu zákona mají dokonce nevyplacené peníze propadnout státu.
Myslím si, že zavedení tohoto principu do našeho právního řádu naráží na ústavněprávní limity. Ministerstvo se pokusilo s touto námitkou vypořádat v části důvodové zprávy s názvem „(Ústavně)právní mýty spojené se zavedením hromadných žalob“. Tato část končí konstatováním, že jde o čistě politické rozhodnutí a že většina evropských států ji hromadné žaloby má a za mořem už funguje roky. Taková argumentace není dostatečná. Podle Listiny základních práv a svobod se každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Přitom bych kladl důraz na to slovo „domáhat“. Tento aspekt základního práva na spravedlivý proces má zajisté i svoji opačnou stránku, která žalovanému garantuje, že se bude muset bránit pouze někomu, kdo se práva skutečně domáhat bude. Mám za to, že opt-out toto právo výslovně popírá.

Proti návrhu se kromě Nejvyššího soudu a dalších postavili i odborníci na civilní proces, kteří se sešli v rámci akce Odborného kolegia pro občanské právo. Návrh zákona označili za složitý, nesrozumitelný a nepřehledný. Vadí jim také po procesní stránce. Ministerstvo ale nyní uvedlo, že návrh „zásadně přepracovalo“. Máte informace o tom, co přesně se změnilo a zda resort tyto námitky reflektoval?
S tímto názorem souhlasím. Ministerstvo opravdu od té doby návrh zákona ještě jednou upravilo. Nicméně se v tomto směru, až na několik upřesnění a doplnění, na návrhu mnoho nezměnilo. Jde spíše o malý krůček správným směrem. Zásadnější změny oproti původnímu návrhu spočívají v tom, že byly doplněny hranice počtu účastníků, jako podmínek pro zahájení řízení opt-in nebo opt-out. Je preferováno řízení opt-in. Je rovněž zjevná jakási snaha o větší transparentnost financování žalobce a byla zpřísněna podmínka solventnosti žalobce, jak navrhovala Česká advokátní komora. Odměna žalobce byla omezena na 0-25 %. Rovněž byly navrženy tvrdší podmínky pro zpřístupnění důkazního prostředku. Nadále mi však chybí důvěryhodná odpověď na to, proč potřebujeme hromadné žaloby jako celek. Vhodný čas na jejich zavedení vzhledem k legislativnímu vývoji rovněž není. Nadto v návrhu zůstává režim opt-out, se kterým mám problém v principu, jak jsem již uvedl.


Michal Sylla vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2002 až 2003 studoval také na Právnické fakultě Ludwig-Maximilians-Universität München v Německu. Sylla se připojil k PRK Partners v roce 2009 jako advokátní koncipient a od roku 2012 spolupracuje s PRK Partners jako advokát. Specializuje se zejména na řešení sporů, všeobecné korporační právo, fúze a akvizice. V rámci sporné agendy má Michal zkušenosti v oblasti civilního i rozhodčího řízení a rovněž řízení před Evropským soudem pro lidská práva, ve kterém zastupoval klienty PRK Partners.


Eva Paseková