Soudce Czernin: Nevidím ve zveřejňování všech soudních rozhodnutí rozumný smysl

Czerninové z Chudenic jsou starý český aristokratický rod. První zmínky oo nich se datují až do roku 1115. Nejstarší známý předek Czerninů byl komorníkem Přemysla Otakara I. Mezi předky Czerninů patří i sám Karel IV. Jeden z potomků, Jan Czernin, je soudcem u Okresního soudu Mladá Boleslav.

Jste pro třístupňovou soustavu soudů a státních zastupitelství tak, jak navrhuje ministryně spravedlnosti Marie Benešová?
Reforma soudní soustavy nepochybně není záležitost, která by se dala vyřešit během dvou let, pro které byla ministryně do vlády jmenována. Navíc reformovat náhle soudní soustavu, potažmo soustavu státních zastupitelství v době, kdy čelí premiér obvinění, se jeví podezřelé.

Ministryně také chce „dotáhnout“ záměr plošného zveřejňování rozhodnutí soudů. Souhlasíte s tím, že by měla být zveřejňována i nepravomocná rozhodnutí?
V zásadě nevidím ve zveřejňování všech soudních rozhodnutí rozumný smysl. Soulad rozhodnutí s právním řádem by zde měla garantovat soudní soustava v rámci možných opravných prostředků. Sjednocování soudní praxe by mělo být dáno především znalostí judikátů, tedy významných rozhodnutí zejména vyšších soudů, která jsou zveřejňována a účastníci řízení na ně mohou poukazovat a odkazovat. Samozřejmě by bylo plošné zveřejňování i administrativně velmi náročné a především v souvislosti se zachováváním ochrany osobních údajů složité, včetně např. zdravotní diagnózy účastníka. Jsem přesvědčen, že rovněž účastníci řízení by nebyli spokojeni, pokud by se rozhodnutí v jejich věci již z první či druhé instance, byť bez jejich osobních údajů, musela objevit na internetu. Spisová značka by nepochybně byla ponechána a kdokoli šikovný by si mohl jména dohledat. V současné době jsou zásadně veřejná úřední jednání a hlavní líčení. Pokud chce někdo bez vážného důvodu sledovat kauzu kohokoli včetně vyhlášení rozhodnutí, nechť se účastní jednání. Podle současných pravidel nedochází masově k tomu, že by lidé sledovali soudní řízení např. svého souseda, ať již v jeho rodinných věcech nebo jiných soukromých věcech, spor s jiným sousedem apod. Jsem proto spíše pro zachování současné decentní přístupnosti obsahu soudních rozhodnutí.

Ministerstvo také chystá rozšíření registru soudců. Na webu by měla být i jejich fotografie, detailní životopis a další informace. Fotografii by soudci dodávali dobrovolně. Přidal byste ji?
Domnívám se, že povinné zveřejňování fotografii prvostupňových soudců není vhodné. Lidé jsou různí, mohou být i psychicky nemocní, a proto především z hlediska bezpečnosti soudců by nebylo vhodné povinně zveřejňovat jejich fotografie. Soudce prvního stupně rozhoduje většinou  jako jediný (nikoli v senátu s dalšími kolegy) měsíčně ve věcech dotýkajících se několika desítek lidí.

Novela zákona o soudech a soudcích má upravit výběr a přípravu budoucích soudců. Jste pro propustnost právnických profesí?
Každá právní profese má svá specifika. Osobnost soudce, advokáta, státního zástupce, notáře či exekutora se formuje nejen znalostí právního řádu, ale jistě také jeho praxí a přípravou na některé z uvedených povolání. Jsem přesvědčen, že z těchto profesí má z etického hlediska nejjednodušší roli soudce, alespoň soudce trestní a opatrovnický, který může a má alespoň částečně uplatnit vyšetřovací zásadu (případné provedení rovněž nenavrženého důkazu). Advokát má z etického hlediska již složitější povolání, když především obhajuje, chrání právní zájmy jedné strany soudního sporu, samozřejmě za dodržení etických pravidel. Notář je především prvotřídní právní rádce a úředník. Každý z těchto právníků se tak zaměřuje určitým způsobem odlišně. Není jistě vyloučeno, aby došlo ke změně právnické profese, zájemce o profesi soudce by měl být ovšem vždy dobře prověřen, zejména rovněž z psychologického hlediska. Domnívám se, že systém justiční čekatelské praxe je vyhovující. Nějaká větší fluktuace mezi různými právními povoláními, resp. především směrem k soudní profesi by rozhodně nebyla vhodná. Jistě každý nabývá postupně i určitou erudici v povolání, které vykonává.

Jak hodnotíte věcný záměr civilního řádu soudního? Snad nejvíce se vedou diskuze o dovolání jako o řádném opravném prostředku.
Skutečnost, že dovolání nemá v současnosti tzv. odvalující účinek, tedy že rozhodnutí druhé instance se stává již pravomocným rozhodnutím, ačkoli je zde možné zvrácení soudního rozhodnutí v rámci obecné soudní soustavy, považuji v zásadě za nesystémovou. Jestliže jde např. o složitou právní věc, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, je zde možnost, že vzhledem k jinému právnímu zhodnocení bude rozhodnutí v dovolacím řízení změněno. Proto se domnívám, že změna úpravy dovolání by byla správná. Ostatně současný charakter dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku byl zaveden v době, kdy se měl právní řád řídit tzv. socialistickou zákonností. Počet dovolání a tedy přezkumů dovolacím soudem by byl samozřejmě omezen úpravou přípustnosti dovolání, takže by Nejvyšší soud neměl být změnou úpravy zahlcen.

I nesporné rozvody u nás často trvají měsíce, přestože by stačilo jedno jednání u notáře. Jste pro zavedení takové novinky do tuzemského právního řádu?
Rozdělením řízení o úpravě poměrů dětí – já říkám náhradní úpravě poměrů – pro dobu po rozvodu manželství rodičů a řízení o rozvodu samotném nepochybně došlo k emocionálnímu zklidnění těchto řízení. Na druhou stranu se až v řízení o rozvodu zkoumá, zda není rozvod manželství rodičů v příkrém rozporu se zájmy dětí. Jsem obecně přesvědčen, že manželé pociťují soudní řízení o rozvodu jako něco více výjimečného a závažného, než si jen zajít k notáři a souhlasit s rozvodem. Manželství je trvalý, celoživotní svazek muže a ženy, v rámci jehož hlubokého vzájemného vztahu a intimity dochází k takovému zázraku, jakým je narození dítěte, příchodu jiné (třetí) osoby na svět. Nelze proto s manželstvím zacházet jako s nějakou obchodní či majetkovou záležitostí. Ostatně docela často dojde až v průběhu soudního řízení k obnově soužití manželů. Soud rodiče a manžele vede k zachování celistvé rodiny, posílá je k odborníkům apod. Značná část rozvádějících se manželů se na odborníky v mezilidských vztazích, rodinné poradny apod. primárně neobrací a velmi rychle namísto toho podávají návrhy na rozvod manželství. Nedomnívám se, že by mnoho notářů, kteří by samozřejmě teprve za sepis notářského zápisu o rozvodu manželství inkasovali poplatek, se skutečně zabývali rozvádějícími se manželi nebo jejich dětmi. Občas dojde v jednací síni v těchto věcech i na pláč, a to má z lidského hlediska také smysl. Zavedením rozvodu manželství u notáře by byl institut manželství dále více znevážen.

Ve svých případech se zabýváte také tzv. cochemskou praxí. Jaké s ní máte zkušenosti? Spolupracují vzájemně rodiče i navazující instituce?
Jde o interdisciplinární spolupráci, tedy prohloubení spolupráce různých institucí podílejících se na řešení rodinných krizí a rozvratů (soudu, sociálních odborů, rodinných poraden, advokátů, mediátorů apod.). Tyto instituce se pravidelně, alespoň několikrát v roce setkávají, aby se vzájemně poznávali, vyměňovali si názory a zkušenosti, vzájemně sladili svůj postup tak, aby byl co nejvíce v zájmu dětí, neboť ten má být v opatrovnických věcech i zájmem rodičů. Současně se snaží vést rodiče k převzetí odpovědnosti, v rámci které by měli rodiče dojít k dohodě o úpravě poměrů svých dětí. Další spolupráce rodičů je potom mnohem více pravděpodobná.
Nepochybně jsou různé prvky tzv. cochemského modelu na Mladoboleslavsku užívány již řadu let, jiné chceme teprve v tomto roce na podzim začít praktikovat. Myslím, že v rámci tohoto systému si rodiče mnohem více uvědomí, že jde nadále o jejich společnou rodinu, že nestojí proti sobě, i když spolu zřejmě nemohou nadále žít.

Kolik procent případů se cochemskou dohodou řeší? Vyžaduje to vyšší finanční nároky?
Za Mladoboleslavsko nemohu zatím tuto otázku zodpovědět – v zásadě v některých prvcích všechny případy. V jiných okresech se však již v různých podobách interdisciplinární spolupráce uplatňuje ve větší míře a je vnímána kladně. Důležitým prvkem se jeví edukace rodičů, zejména ze strany sociálních odborů (oddělení sociálněprávní ochrany dětí obcí s pověřenou působností, např. o tom, že oba rodiče mají nadále rodičovskou odpovědnost a že mají nadále spolupracovat). Nedomnívám se, že by vyžadovala tato praxe vyšší finanční náklady, možná dokonce naopak.

Jak hodnotíte návrhy poslanců, kteří napadli u Ústavního soudu zdanění církevních restitucí? Zákon od ledna příštího roku změní dva předpisy. Ze se má podle stávající úpravy vypustit ustanovení, že „…finanční náhrada není předmětem daně, poplatku ani jiného obdobného peněžitého plnění…“, a do zákona o daních z příjmů naopak doplní, že se této obdržené náhrady z této daně netýká výjimka.
Zavedení daně na restituční náhradu považuji za politickou záležitost KSČM, její opětné zviditelnění, které ovšem neodpovídá elementární slušnosti. Je zde patrné, že tato politická strana se nikam od doby komunistické totality neposunula. Jde skutečně o ubohost, protože svého závazku nahradit škodu se stát přece nemůže záhy zčásti zbavit tím, že náhradu zdaní.
V rámci nápravy majetkových křivd spáchaných na církvích je současně řešena hospodářská samostatnost všech dosud státem financovaných církví a náboženských společností, jejichž „zabezpečení“ zavedl právě komunistický režim. Pro stát je toto řešení velmi výhodné, neboť především Církev katolická se vzdala ve prospěch ostatních státem dosud „finančně zabezpečovaných“ církví a náboženských společností části náhrady za nevydávaný majetek, tj. především náhrady za zastavěné pozemky v intravilánu měst a obcí, které proto již nelze vydat. Restituce přitom zdaleka neřeší veškeré majetkové křivdy, např. náhradu za živý a mrtvý inventář zemědělských statků nebo tzv. patronátní práva, tj. osobní závazky různých subjektů či věcná břemena přispívat na opravy církevních památek a staveb, které byly se zestátněním prakticky veškerého majetku v zemi komunistickým režimem plošně zrušeny.

Jste členem Randovy nadace při Spolku českých právníků Všehrd. Čím se tento spolek zabývá?
Spolek českých právníků Všehrd je tradiční konzervativní spolek studentů práv. Randova nadace při tomto spolku udílí ceny za vynikající studentské práce v oboru práva a poskytuje stipendia pro studium v zahraničí, přispívá tak ke kultivaci české právní vědy.

Co podle vašeho názoru nejvíce trápí české soudnictví?
České soudnictví prošlo od převratu 1989 obrovským rozvojem a velkými změnami, které jistě odpovídají dynamice změn ve společnosti a především v ekonomice. Ve srovnání s evropskými státy není české soudnictví vůbec na špatné úrovni. K dalšímu zlepšení by podle mě mohlo dojít větším vzděláváním soudní administrativy a vyšších soudních úředníků a rovněž stabilizací soudní administrativy lepším finančním ohodnocením těchto zaměstnanců.

Jak hodnotíte oddlužovací novelu insolvenčního zákona, která vstoupila v účinnost na začátku června?
Rozšíření možnosti oddlužení mám za správné. Justice umožňovala bohužel příliš dlouhou dobu neférové zadlužování méně opatrných osob. Zadlužení populace je nyní velké, často přitom jde o zadlužení vlastně imaginární, neboť tzv. nebankovní sektor poskytující úvěry a půjčky za nemorálních podmínek a bez skutečného zohledňování návratnosti, je podle jejich prohlášení v zisku i přes insolventnost 1/3 svých dlužníků. Především pro zadluženou osobu, ale rovněž pro ekonomiku, stát a celou společnost je vždy velmi nepříznivé, pokud se lidé stávají ekonomickými psanci a pohybují se jen v šedé ekonomické zóně, v horším případě se uchylují k bezdomoveckému způsobu života. To je pak skutečná chudoba.

Renáta Lucková