Ombudsmanka: Konec služebního poměru státního zaměstnance ve věku 70 let není diskriminace

Sedmdesátníci u státu mají už několik let nárok na důchod

Automatické skončení služebního poměru podle služebního zákona u zaměstnance státu v jeho 70 letech není diskriminace, myslí si veřejná ombudsmanka. Cíl, který zákonodárce sledoval tím, že státní zaměstnanci musí po sedmdesátce skončit, však není podle ní zřejmý. Může to být umělá zaměstnanost i regulace věku státních zaměstnanců. Navíc je počet míst ve státní správě omezený. Některé země zakazují z důvodu věku činnost i profesorům a zubařům.

Vyplývá to z odpovědi veřejné ochránkyně práv na stížnost senátorky na údajně diskriminační ustanovení služebního zákona, podle kterého služební poměr státních zaměstnanců automaticky končí, dosáhnou-li věku 70 let. Odpověď je anonymizována, takže nelze zjistit, která politička považuje státem nastavenou věkovou hranici za diskriminační. Otázka i odpovědi jsou zajímavé v době, kdy stát a experti znovu v souvislosti se zvyšujícím se věkem dožití uvažují o zrušení současného stropu pro odchod do důchodu, což je nyní 65 let.

Proč zrovna 70 let, nelze z důvodové zprávy vyčíst

Veřejná ochránkyně práv  v odpovědi nejprve shrnuje platnou právní úpravu: „Zákon o státní službě taxativně stanoví případy skončení služebního poměru. Mezi ty řadí dosažení věkového limitu 70 let, kdy služební poměr podle § 74 odst. 1 písm. h) skončí automaticky ze zákona. Kromě přechodných ustanovení pro některé dosavadní zaměstnance přitom zákon neumožňuje z tohoto pravidla výjimky. Tento způsob skončení služebního poměru obsahuje zákon o státní službě již od svého přijetí. Dotčené ustanovení chvíli speciálně upravovalo situaci vedoucích zastupitelských úřadů, ale jinak zůstalo po celou dobu beze změny. Rovněž předchozí služební zákon stanovil obdobné věkové omezení pro státní zaměstnance, a to již na 65 let.“

Ombudsmanka Anna Šabatová Foto: VOP

Jak dále vyplývá z odpovědi, zákonodárce se zvyšujícím se věkem počítal, avšak tento kalkul už byl překonán: „Myšlenka určení maximálního věku státních zaměstnanců tedy právní úpravu státní služby provází už od jejích počátků. Důvody, které zákonodárce vedly k takovému nastavení podmínek výkonu státní služby, nelze nicméně jednoznačně určit. Důvodová zpráva k zákonu o státní službě  hovoří pouze o tom, že zvýšení věkové hranice z 65 let v původním zákoně na současných 70 let souvisí se zvyšujícím se věkem potřebným pro nárok na starobní důchod. Změna tak měla předejít situacím, kdy by služební poměr některých státních zaměstnanců ze zákona skončil poměrně krátce před dosažením důchodového věku. Toto zdůvodnění je však již nyní oslabeno tím, že nejvyšší důchodový věk činí 65 let. Dále důvodová zpráva zmiňuje, že funkce soudců , státních zástupců a notářů shodně zanikají ke konci roku, v němž osoba dosáhla 70 let,“ uvádí veřejná ochránkyně práv v odpovědi na podnět.

Jiné státy zakazují činnost i učitelům a zubařům

Z odpovědi lze vyčíst, že dotyčná senátorka srovnává zákon o služebním poměru se zákoníkem práce a s pracovním poměrem u soukromníka, kde žádná povinnost ukončit zaměstnání v určitém věku státem nařízena není. Srovnání má ombudsmanka za nevhodné: „Žádnou podobnou věkovou hranici pro zaměstnance naopak neobsahuje zákoník práce. Srovnávat v tomto ohledu pracovněprávní poměry podle zákoníku práce a služební poměry podle zákona o státní službě však nepovažuji za vhodné, protože mají odlišný charakter, který může odůvodnit i jiný přístup k jejich skončení.“

Poté veřejná ochránkyně práv rozebírá legislativu Evropské unie jakožto i národní úpravu, co se týče diskriminace. Podle citované judikatury Soudního dvora EU ponechává Evropská unie členským zemím vlastní uvážení, co se týče přiměřenosti a sledovaného cíle: „Souladem rámcové směrnice s vnitrostátními právními úpravami stanovujícími maximální věkovou hranici pro výkon určitého povolání se již několikrát zabýval SDEU. Rozhodoval například o povinném odchodu univerzitních profesorů do důchodu ve věku 68 let, o maximální věkové hranici 68 let pro výkon činnosti smluvního zubního lékaře či o povinném odchodu státních zástupců do důchodu ve věku 65 let. Ve všech těchto případech SDEU konstatoval, že směrnice takovým ustanovením vnitrostátních zákonů nebrání, jestliže sledují legitimní cíl a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné,“ uvádí v odpovědi ombudsmanka.

Sedmdesátníci u státu mají už několik let nárok na důchod

K české úpravě veřejná ochránkyně práv doplňuje tento svůj názor: „Cíl, který dotčené ustanovení sleduje, nelze jednoznačně určit, neboť důvodová zpráva v tomto ohledu mlčí a nemám k dispozici žádná objasňující vyjádření příslušných státních orgánů. Pokud by cílem byla podpora zaměstnanosti a zapojení mladší generace do státní služby, považovala bych jej s ohledem na judikaturu SDEU za legitimní. Naopak bych vůči legitimitě sledovaného cíle byla skeptická, kdyby věkové omezení mělo souviset s představou, že od určitého věku není člověk schopen státní službu vykonávat. Takovou paušalizující domněnku lze totiž jen stěží podložit, zvlášť v dnešní době, kdy se prodlužuje délka života a i mnoho starších lidí může a chce zůstat pracovně aktivní.“

„Za předpokladu existence legitimního cíle se pak dotčené ustanovení nezdá nepřiměřené. Počet míst ve státní službě je omezený, a snaha regulovat věkovou strukturu státních zaměstnanců by tedy byla pochopitelná. Rovněž nezbytnost by bylo možné dovodit, a to s ohledem na nepříliš velký zásah do zájmů státních zaměstnanců. Těm je dopředu známo, že jejich služební poměr s dosažením 70 let skončí, a zároveň již v tomto věku mají několik let nárok na starobní důchod. Nadto je 70 let poměrně vysoká hranice i ve srovnání s případy ze zahraničí, kterými se zabýval SDEU,“ dochází k závěru ombudsmanka.

Zrušit věkový limit mohou senátoři, nikoli ochránce

Ani podle české Ústavy nelze z české úpravy vyvodit diskriminaci, jejíž podmínkou je, že s určitou skupinou lidí je zacházeno jinak z „podezřelých důvodů“. Navíc má stát právo zákonem odlišnou úpravu pro určitou skupinu lidí zavést: „Nadto i čl. 26 odst. 2 Listiny výslovně počítá s tím, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání a činností. Zákonodárce tak má v tomto případě mnohem větší prostor k uplatnění rozdílného zacházení než v oblasti občanských a politických práv,“ uvádí  ombudsmanka.

Závěrem veřejná ochránkyně práv upozorňuje, že je to skupina senátorů, která může stávající zákon změnit. „Jste-li přesvědčena o diskriminační povaze dotčeného ustanovení zákona o státní službě, máte tedy oproti mně větší možnosti, jak dosáhnout změny. Jako senátorka se můžete zasadit o to, aby Senát navrhl změnu zákona, nebo se můžete se skupinou senátorů obrátit na Ústavní soud s návrhem na zrušení ustanovení zákona. V takovém případě bych se zájmem sledovala, zda by dotčené ustanovení zákona o státní službě obstálo,“ uzavírá záležitost veřejná ochránkyně práv.

Irena Válová