Ekonomický deník: V kauze Beretta padla další obvinění. Tentokrát kvůli neoprávněným lustracím

Policie obvinila privátního detektiva Igora Gáboríka a celníka Pavla Šímu ze zneužití pravomoci úřední osoby, úplatkářství a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Jde o pokračování takzvané kauzy Beretta. Korupčním jednání měla být lustrace majitelů aut, které měl pro Gáboríka Šíma provést. Případ Beretta otevřeli detektivové někdejšího ÚOOZ, kteří odstartovali kauzu Nagygate, která v roce 2013 zapříčinila pád vlády Petra Nečase a dodnes není jako celek definitivně pravomocně odsouzená.

Když detektivové Národní protidrogové centrály začali pouštět pětici obviněných v kauze přezývané Beretta do spisu, zdálo se, že se schyluje k návrhu na obžalobu. Ale obvinění budou muset ještě chvíli počkat. Národní protidrogová centrála kauzu vyšetřuje protože jí tento případ ze záhadných důvodů přikázala vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, která, seč manažerka návladních, případ osobně dozoruje.

Ekonomický deník zjistil, že podplukovník protidrogové centrály Roman Hradil 7. října obvinil někdejšího pražského policistu, nyní privátního detektiva, Igora Gáboríka a celníka Pavla Šímu ze zneužití pravomoci úřední osoby, úplatkářství a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací. Údajným korupčním jednáním měla být lustrace majitelů tří aut, které měl pro Gáboríka Šíma provést.

Šíma má být podle Hradila nepřímým pachatelem a Gáborík návodcem. Gáborík přitom s Celní správou dlouhodobě spolupracoval, například na odhalování padělání cigaret, takže jeho úzké kontakty s celníky jsou celkem snadno vysvětlitelné.

Prolomená jablka

Policie se k informacím o prováděných lustracích dostala díky rozšifrování přístupu do emailu v zabaveném iPhonu a iPadu (komunikátory se znakem nakousnutého jablka – pozn. red.) Igora Gáboríka. Expert Kriminalistického ústavu Praha v roce 2016 zkonstatoval, že bez přístupových kódů se do telefonu ani do iPadu nedostane. Policie na základě nových metod zkoumání požádala kriminalistický ústav v březnu znovu o rozkódování telefonu i tabletu a tentokráte zjevně uspěla. V obou komunikátorech pak znalec nalezl uloženou komunikaci z gmailových účtů a konkrétní emaily.

Gáborík v roce 2015 pracoval pro společnost Knauf a manažera této firmy kontaktoval neznámý muž asijského původu a uplatňoval údajnou reklamaci ve výši 70 miliónů korun pro společnost Bahal ČR. Šíma se pak měl podle detektivů obrátit na operační důstojníky Celní správy, kteří mu měli vylustrovat celkem tři vozidla. Lustrace si měl pak Šíma uložit na flashdisk.

Podle tvrzení detektiva Hradila měl Gáborík Šímu uplatit zapůjčením dodávky Opel Vivaro. „Za jehož zapůjčení by nadpraporčík Šíma zaplatil podle ceny obvyklé 2 600 korun bez DPH, o něž si za blíže nezjištěných okolností, nejpozději 25. 3. 2015 v dopoledních hodinách, obviněný nadpraporčík Šíma požádal a poté urgoval prostřednictvím emailu. A dále obviněný nadpraporčík Šíma od obviněného Gáboríka za neoprávněně provedené lustrace převzal na blíže nezjištěném místě v ČR nejpozději do dne 7. 4. 2015 finanční prostředky v dosud nezjištěné výši,“ tvrdí podplukovník Hradil. Šíma si přitom zmiňovaný Opel půjčoval už v minulosti.

Ke konci května přitom policie rozhodla ve věci obviněných – státní zástupkyně Dagmar Máchové, detektiva protikorupční policie Radka Holuba, celníka Šímy, ex-detektiva Gáboríka a bývalého policisty Vladimíra Zmrhala – o vyloučení ze společného řízení. „K urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení,“ dí trestní řád.

Orgány činné v trestním řízení kauzu Beretta odprezentovaly jako zásadní případ. Podle nich detektiv Radek Holub s celníkem Pavlem Šímou neoprávněně předávali informace z kauz Nemocnice Na Homolce a pražského dopravního podniku privátnímu detektivovi Igoru Gáboríkovi, který je pak měl údajně poskytovat dál. Státní zástupkyni z Prahy Dagmar Máchové byly po pozdějším obvinění v kauze Beretta odebrány všechny trestní kauzy a byla dočasně zbavena funkce žalobkyně.

K zatčení podezřelých vedlo, jak před časem napsal deník MF Dnes, několik náhod. Jak deník zaznamenal, když policie a žalobkyně mapovali detaily kauzy, o existenci Gáboríka a jeho napojení na policisty a státní zástupce detektivové ÚOOZ dlouhou dobu nevěděli. Pomohla jim vlastně shoda okolností při vyšetřování jiného případu, a to kolem soudce Ondřeje Havlína.

„Právě on se totiž přátelil se státní zástupkyní Dagmar Máchovou, která byla v kauze na podzim 2016 rovněž obviněna kvůli přijetí úplatku. Až teprve Máchová přivedla vyšetřovatele za několik měsíců ke Gáboríkovi. A trvalo asi další rok, než objevili tehdejšího detektiva protikorupční policie Holuba,“ napsal deník.

Spis k Berettě je nyní těsně před podáním obžaloby. „Policejní orgán kompletuje spisový materiál tak, aby se v co nejkratší době mohli obvinění s jeho obsahem seznámit,“ napsala letos v květnu MF DNES pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová.

Zákonné nebo nezákonné odposlechy?

Právě Lenka Bradáčová ale zapříčinila velký problém, který se bude projednávat před soudem vyjma případu samého. Bradáčová bude v dohledné době, poté, co jí policie napíše návrh na obžalobu, obžalobu osobně formulovat.

„Vámi dotazovaná trestní věc se stále nachází ve stádiu neveřejného přípravného řízení, tedy lze sdělit následující. Policejní orgán právě kompletuje spisový materiál tak, aby s ním mohli být seznámeni obvinění a případně uplatnit své návrhy na doplnění dokazování. S pozdravem, Vrchní státní zastupitelství v Praze,“ odpověděla na otázky Ekonomického deníku na počátku léta dozorující státní zástupkyně.

„Policejní orgán právě kompletuje spisový materiál tak, aby s ním mohli být seznámeni obvinění a případně uplatnit své návrhy na doplnění dokazování,“ tvrdí žalobkyně Lenka Bradáčová. Na otázku zákonnosti legality odposlechů nezareagovala. Foto: archiv

Kauza je, jak už to v poslední době u policie bývá, vystavěna z velké části na odposleších. V tomto případě byly nasazovány skoro tři roky. Jenže jak se nyní ukazuje, právě s těmito odposlechy může být největší problém. Není totiž vyloučeno, že jsou tyto záznamy, pořízené v rámci trestního řízení, nezákonné.

V rámci vyšetřování totiž vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová povolila sledování aut podezřelých. Nešlo ale jen o sledování trasy pohybu vozidel, ale i nahrávání uvnitř interiéru auta a v jeho blízkosti. A tyto mikrofony zachytily například diskusi soukromého detektiva Igora Gáboríka s šéfem Generální inspekce bezpečnostních sborů Michalem Murínem. Nahrávky z této kauzy pak státnímu zastupitelství posloužily pro nátlakovou akci proti Murínovi, který vloni na jaře rezignoval na svou funkci a nahradil ho podřízený Lenky Bradáčové, šéf lounského státního zastupitelství Radim Dragoun. Zásadní problém spočívá v tom, že odposlech uvnitř auta by měl povolit soudce, a nestačí pro něj „jen“ souhlas státního zástupce.

Lenka Bradáčová si v červenci a v srpnu 2014 povolila odposlechy ve dvou autech. Bílé Škodě Fabii, se kterou jezdil soukromý detektiv Igor Gáborík a v červeném Mini Cooperu, který patřil státní zástupkyni Dagmar Máchové. Povolení k odposlechům si pak Bradáčová prodlužovala po půl roce až do roku 2016.

„Ke sledování vozidla byly použity skrytě umístěné technické prostředky v souladu s uvedeným povolením a jeho prodlouženími. Montáž a demontáž technického prostředku, který pořizoval data o své pozici, provedl policista Útvaru zvláštních činností Služby kriminální policie a vyšetřování číslo 436. Data pořizovaná technickým zařízením byla zaznamenána automaticky na digitální záznamové zařízení, bez přítomnosti obsluhy a následně vyhodnocována… …Montáž technického prostředku k pořizování zvukových záznamů provedl policista Útvaru zvláštních činností Služby kriminální policie a vyšetřování číslo 411, demontáž provedl policista Útvaru zvláštních činností Služby kriminální policie a vyšetřování číslo 436. Tento technický prostředek byl po celou dobu ve výše uváděném vozidel připraven k dálkové aktivaci přenosu zvukových záznamů. Při aktivaci technického prostředku byly zvukové záznamy z průběhu sledování pořizovány automaticky na terminálu Útvaru zvláštních činností. Jednotlivé záznamy byly automaticky označeny dnem a časem jejich pořízení. Pořízené zvukové záznamy nebyly přerušeny,“ stojí v policejním dokumentu, který Ekonomický deník získal.

Faksimile policejního dokumentu, dokazující, že odposlech v autě nepovolil soudce, ale státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Repro: Ekonomický deník

Toto zařízení může být umístěno například v palubní desce vozu nebo v zrcátku, kvůli elektrickému zdroji, aby mohlo nepřetržitě fungovat a vysílat zaznamenaný děj. Jak vidno z dokumentu, v autech Gáboríka a Máchové zařízení fungovalo skoro tři roky. Gáborík byl nahráván od srpna 2014 do července 2016. Máchová pak od března 2015 do června téhož roku. GPS zařízení na sledování aut může povolit jen státní zástupce, což lze vyčíst z rozhodnutí Ústavního soud v jiné věci. Problém je ale s povolením k použití skrytého prostorového mikrofonu. Přestože to trestní řád výslovně neupravuje, rozhodovat by o tom podle právních analýz měl pouze soudce a nikoliv státní zástupce. Což může být pro Lenku Bradáčovou velký problém. Soud totiž nemusí přijmout důkazy, pořízené tímto, podle všeho nezákonným, způsobem.

Štrasburk tvrdí: Jen soudce

Skutečnost, že sledování osob a věcí spočívající v takzvaném prostorovém odposlechu komunikace v motorovém vozidle není v trestním řádu výslovně upraveno, Ekonomickému deníku potvrdil právník a člen prezídia Unie obhájců Tomáš Sokol. „Z důvodů, které stručně uvedu, má unie obhájců zato, že povolení k využití tohoto operativně pátracího prostředku musí vydat soud a nepostačuje povolení vydané státním zástupcem,“ začal svou obsáhlou odpověď na otázky Ekonomického deníku Sokol.

Základní otázkou, kterou je podle Sokola třeba zodpovědět při úvaze o tom, kdo by měl vydat povolení k prostorovému odposlechu v autě, je otázka povahy tohoto prostoru. „Ani na tu zákon nedává jasnou odpověď. Na jedné straně je zřejmé, že motorové vozidlo většinově nelze považovat za obydlí. Tedy za místo bydlení. Ani to ale neplatí bezvýhradně, jde spíše o to, že běžně není motorové vozidlo jako obydlí využíváno. Výjimku tvoří jednak ta motorová vozidla, která jsou již jako obydlí konstruována a také certifikována (obytné vozy – karavany), případně auta, která jsou z nějakého důvodu jako obydlí reálně využívána. Za jakýsi mezistupeň by zřejmě mohly být považovány dálkové autobusy, u nichž by asi bylo možné hovořit o krátkodobém bydlišti, nicméně ty nelze považovat za relevantní. S tímto názorem konvenuje i fakt, že právní praxe rozhodně nevnímá vloupání do motorového vozidla jako naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody dle § 178 tr. zákoníku,“ analyzuje Sokol.

Ale hned podotýká, že na straně druhé prakticky každý člověk oprávněně vnímá prostor automobilu jako soukromý osobní uzavřený prostor, do kterého nesmí nikdo bez našeho souhlasu vstoupit. „Vyplývá to zřejmě z jeho konstrukční podstaty, díky níž je vnitřní prostor automobilu do značné míry oddělen, zejména pak zvukově, od vnějšího světa. Tím vzniká důvodné přesvědčení o intimitě tohoto prostoru, byť samozřejmě limitované mírou jakou je kabina či obecně vnitřní prostor automobilu prosklen a tedy vizuálně přístupný. Pokud ale jde o interní komunikaci verbální, pak snad s výjimkou kabrioletu jde skutečně o ryze intimní záležitost,“ shrnuje respektovaný právník.

Takzvaný prostorový odposlech je realizován na základě ustanovení § 158d odst. 3, podle něhož: „Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.“

„Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu,“ tvrdí renomovaný advokát Tomáš Sokol. Foto: akbsn.eu

„Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu,“ tvrdí renomovaný advokát Tomáš Sokol. Foto: akbsn.eu

„Striktně řečeno, vnitřní prostor automobilu nelze, až na uvedené výjimky, považovat za obydlí v pravém slova smyslu. Jinou věcí ale je, jak je pojem ´obydlí´ interpretován pro účely povolování sledování osob a věcí,“ upozorňuje Sokol.

Podle Sokola například komentář k trestnímu řádu uvádí, že „vzhledem k nálezu Ústavního soudu 121/2010-n. (č. 219/2010 Sb.) je třeba rozšířit dosah této úpravy i na jiné prostory a pozemky“. Uvedený komentář se zabývá pojmem obydlí pro účely domovní prohlídky. „In fine (latinsky na konci – pozn. red.) zde je ale uvedeno, že někdy může být sporné, zda se jedná o obydlí, nebo naopak o prostor nesloužící k bydlení. Například automobil je prostorem nesloužícím k bydlení, i když není veřejně přístupný, za podmínky, že nejde o obytný přívěs sloužící k bydlení,“ cituje Sokol komentář k trestnímu řádu.

Kritický k tomu je ale podle Sokola nález Ústavního soudu, který citovaný komentář reprodukuje takto: „K vymezení některých prostor nespadajících pod užší vymezení ´obydlí´ Ústavním soudem v nálezu č. 219/2010 Sb. V citovaném nálezu se Ústavní soud odvolává mimo jiné na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva založenou na širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního práva garantovaného Evropským soudem pro lidská práva. A vychází z jeho těsného sepětí s právem na soukromý život. Širší pojetí institutu obydlí shledal Evropský soud pro lidská práva při interpretaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve světle dnešních podmínek, a to v souladu se sledovaným cílem. To jest ochranou soukromí osob před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci. Neboť v moderní době nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení a soukromí realizovaného v pracovním prostředí osoby. Proto Evropský soud pro lidská práva pod právo na respektování obydlí zahrnuje i požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček i provozoven právnických osob, kancelářských prostor nebo prostor advokátních kanceláří.“

V této citaci judikátu automobil jako prostředí, na něž se váže nedotknutelnost, nalézt přímo nelze. Vyvodit ochranu takovéhoto prostoru lze až z pokračování odůvodnění. Ekonomický deník citace nekrátil, aby nedošlo k mylnému výkladu zásadního judikátu. „Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit. Byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, respektive neuzavřených, například podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život… …Pokud jde o neohraničené pozemky, například lesy či louky, je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich ´prohlídkou´, která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti – pozemku. Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou zkušeností, zejména z dob před rokem 1989, že se právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků, nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu,“ vyhlásil Ústavní soud.

Beretta v ohrožení

A Tomáš Sokol upozorňuje: „Na to již lze navázat jen poukazem na genezi úpravy nařizování domovních prohlídek, zásadně ovlivněnou výše zmíněným nálezem. V jejím rámci zákonodárce původně odlišoval právě režim domovní prohlídky jako takové, tedy zásahu do nedotknutelnosti obydlí a obecněji do ústavního práva chráněného článku 12 odstavce 1 Listiny základních práva svobod a prohlídky jiných prostor a pozemků. Na základě nálezu pak byl i režim nařizování prohlídek jiných prostor podřízen rozhodování soudem namísto státním zástupcem. Vyjdeme-li z faktu, že například provozovna podnikatele, obchod nebo dílna jsou mnohem méně osobní než prostor osobního automobilu, je naprosto logické, že i tento prostor musí být chráněn stejnou právní intenzitou, jako obydlí anebo jako jiné prostory případně pozemky.“

Jak vyplývá z předchozích citací, ani prostou úvahou nelze dospět k jinému závěru, než že ne-li zcela, tak jistě většinově je vnitřní prostor motorového vozidla, míněn je samozřejmě prostor určený k přepravě osob nikoliv například prostor motoru, vnímán jako soukromí. A to možná i v určitém rozporu s faktickým stavem věci, tedy s například vizuální přístupností tohoto prostoru. „V tomto bodě je na posouzení kohokoliv, zda vnímá například prostor svého osobního automobilu jako soukromý anebo jako prostor veřejný. K tomu ovšem nutno dodat, že i případný závěr o tom, že by snad mohlo jít o prostor veřejný, nic nemění na výkladu pojmu nedotknutelnost obydlí, jak je zmíněn. Protože ten v intencích citovaného ústavního nálezu za chráněné prostory považuje i pozemky. Z toho důvodu také i k prohlídce jiných prostor a pozemků nepostačuje nařízení státního zástupce, ale musí je nařídit soud,“ tvrdí stanovisko Unie obhájců.

Zřejmě z podobných důvodů zaujal velmi zásadní názor k tomuto problému i soudce Nejvyššího soudu v Brně Antonín Draštík v autorském komentáři k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 2. 2018 ve věci Ben Faiza proti Francii. V něm Draštík konstatoval: „Ve vztahu k utajovanému sledování osob a věcí technickými prostředky podle § 158d odstavce 1 trestního řádu jde v případě umístění zařízení GPS do vozidla dotčené osoby o zásah do práva na soukromí. A bude-li takový zásah, kromě vlastní lokalizace vozidla, umožňovat též odposlech v tomto prostoru uskutečněných hovorů, je k tomu třeba povolení soudce ve smyslu § 158d odstavce 3 trestního řádu.“

Bude-li takový zásah, kromě vlastní lokalizace vozidla, umožňovat též odposlech, je k tomu třeba povolení soudce. Foto: nsoud.cz

K tomu už lze jen podle Tomáše Sokola dodat poukaz na článek 9 odstavce 3 Ústavy, podle něhož: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Shodneme-li se na tom, že vnitřní prostor automobilu je, snad až na výjimky, potvrzující pravidlo, prostorem soukromým, požívajícím stejné ochrany jako obydlí, a je-li nesporné, že soukromí i obydlí jsou Ústavou chráněné hodnoty, pak nelze ustanovení § 158d vykládat tak, aby do těchto práv mohlo být zasaženo. Míněno jistě s intenzitou, která není pro demokratickou společnost nutná.“

K stejnému závěru pak podle Sokola lze dojít na základě článku 4 odstavce 4 Listiny základních práv a svobod, podle něhož: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“

Odposlech jako zdroj důkazních prostředků je pro vyšetřování trestné činnosti, a tedy sekundárně pro obranu společnosti před trestnou činností, jistě velmi důležitý. Sokol ale vypichuje, že ale jen v případě, že v konkrétní věci je tento pozitivní výsledek větší, než negativum, které odposlech současně automaticky znamená díky narušení ústavních práv občanů. „Je tedy třeba s tímto instrumentem zacházet přiměřeně a tuto přiměřenost zajišťuje soudní kontrola nad používáním těchto prostředků. To je dnes už takříkajíc standard a není důvod proč se od něj jakkoliv odchylovat právě v případě odposlechu komunikace v prostoru motorového vozidla,“ tvrdí člen prezídia Unie obhájců.

Z výše uvedeného podle Sokola tedy zřejmě není možné dospět k jinému závěru, než že sledování osob a věcí, které spočívá v prostorovém odposlechu komunikace v motorovém vozidle je operativně pátracích prostředkem, k jehož nasazení je třeba povolení soudu. A v žádném případě nemůže postačovat povolení státního zástupce, obdobně jako by nedostatečné bylo nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků státním zástupcem.

Jan Hrbáček, Ekonomický deník