Vojen Güttler: Kreativní výklad nemá ospravedlňovat to, čeho chce jeho autor dosáhnout

Vojen Güttler Foto: PR

Marně byste hledali někoho, kdo má s naším polistopadovým ústavním soudnictvím víc zkušeností než Vojen Güttler. Před zánikem Československa byl soudcem federálního ústavního soudu (1992). Po vzniku České republiky vykonával dvakrát za sebou (1993 – 2003, 2003 – 2013) mandát soudce českého ústavního soudu. Ve svých pětaosmdesáti letech je mimořádně aktivní a inspirativní. Jeho odpověď na jakoukoli otázku vás udiví, jak málo jste o ní dosud věděli.

Úvodem našeho rozhovoru vám srdečně gratuluji k vašemu letošnímu životnímu jubileu. Jaký je to pocit, být označován za doyena české justice?
Poprvé mne takto titulovali v médiích poté, co jsem skončil svůj druhý mandát ústavního soudce (6. srpna 2013 – pozn. red.). V jistém směru ten titul považuji za nevýhodu. Když dnes přijdu na nějaké shromáždění právníků, jen výjimečně se stane, že by tam byl někdo starší než já. Proto jsem rád, přijde-li třeba ještě pan docent Blahož, který je o dva roky starší. Jinak, v tomto směru nejsem příliš emotivně založen a že mne někdo označuje za doyena české justice, prostě beru na vědomí.

Máte pocit, že společnost radám a názorům takových doyenů naslouchá?
To je velmi složitá otázka. Čemu říkáte společnost? Pokud máte na mysli obyvatelstvo, tak to zajímají úplně jiné věci. I pokud jde o soudy nebo ústavní soudnictví. To lidi zpravidla interesuje buď jen v jejich vlastních kauzách, anebo jedná-li se o něco zajímavého. A zajímavé je to, co za zajímavé označí sdělovací prostředky.
Mnoho lidí si zkrátka v novinách rádo přečte, nechci použít výraz senzace, něco, co je prostě zaujme. Pro většinu lidí jsou daleko zajímavější jiné postavy než advokáti, státní zástupci nebo soudci. S výjimkou takových případů, které se občas vyskytnou. Třeba postav státních zástupců v kauze Andreje Babiše.

Čemu se po odchodu z Ústavního soudu věnujete? Náš rozhovor vedeme na půdě Ústavu státu a práva.
Krátce poté, co mi skončil můj mandát ústavního soudce, mně tehdejší ředitel Ústavu státu a práva Jan Bárta nabídl spolupráci. Věnuji se tu ústavnímu soudnictví a základním právům a svobodám. Později jsem se stal členem zdejšího týmu zabývajícího se biometrickými údaji a jejich zvláštní právní ochranou.
Občas také publikuji v odborných časopisech, píši recenze a někdy přednáším. Poslední přednášku jsem měl na Štrbském plese na konferenci zorganizované košickou Univerzitou Pavola Jozefa Šafaříka. Můj příspěvek se týkal principu ústnosti v civilním řízení a jeho dalších perspektiv.

Stále tedy sledujete judikaturu Ústavního soudu. Jaký jeho nález z poslední doby vás zaujal?
Zaujal mne nález z letošního léta, v němž se řešila otázka práva novináře na ochranu jeho zdrojů, svobody slova a uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k podání vysvětlení (nález se týkal investigativního novináře Jaroslava Kmenty – pozn. red.). Podle tohoto nálezu by se měly orgány činné v trestním řízení ve vztahu k novinářům vyvarovat jednání vyvolávajícího dojem, že je s novináři zacházeno jinak a přísněji než s jinými osobami. Uložení pořádkové pokuty téměř v polovině zákonné sazby za novinářovo první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení, se totiž může jevit jako pokus novináře ovlivnit a zastrašit. Zajímavé je, že navzdory tomu byla ta ústavní stížnost zamítnuta. Pokuta totiž nakonec byla z původních dvaceti snížena jen na tři tisíce korun, a to je už z hlediska práva bagatelní částka.
Podobnou věc jsem u Ústavního soudu před lety sám soudil. Novinář tehdy od policie dostal pokutu, protože jí odmítl prozradit zdroj své informace. Policie ho přitom mohla ztotožnit z jiných veřejně přístupných zdrojů. Uložení pokuty tak bylo zbytečné.

Do funkce ústavního soudce jste byl navržen třikrát. Jednou do prvního polistopadového československého ústavního soudu a dvakrát do toho českého. Jak s odstupem let vzpomínáte na to, co vašemu jmenování předcházelo, totiž na ono pověstné grilování kandidátů?
Můj případ byl specifický. Mé první tak zvané grilování probíhalo v roce 1993 v Poslanecké sněmovně, protože tehdy ještě nebyl zřízen Senát a jeho roli zastávala Sněmovna. Byl to krátký rozhovor na dvacet třicet minut.
Mé druhé grilování o deset let později už probíhalo v Senátu. A bylo poměrně obtížné. Tedy v mém případě. Několik senátorů na plénu navrhovalo, aby prezident souhlas Senátu s mým jmenováním ústavním soudcem nedostal. Důvodem bylo, že jsem krátce před tím odmítl podepsat petici, kterou ústavní soudci sepsali na podporu jednoho z tehdejších ústavních soudců (jednalo se o místopředsedkyni Ústavního soudu Elišku Wagnerovou – pozn. red.). Odmítl jsem ji podepsat, protože petice, to není metoda práce Ústavního soudu. Psát ji může kdokoliv, ale ne Ústavní soud. Tehdy to bylo velmi frekventováno ve sdělovacích prostředcích. Souhlas s mým jmenováním ústavním soudem ale nakonec Senát prezidentu Klausovi dal.

To, o čem hovoříte, mne utvrzuje v tom, že grilování kandidátů na ústavní soudce se namísto věcného posuzování jejich odbornosti zvrhává v hodnocení jejich postojů. Pokládáte to za šťastné?
Samozřejmě, že nepokládám. Ale musíme vycházet z toho, že senátoři jsou v prvé řadě politici. Zajímá je politická stránka věci. A okolnost, že by někdo byl větším nebo menším přínosem pro Ústavní soud z hlediska pověsti, odbornosti a podobně sice jistě hraje svou roli, ale ne u všech senátorů tu zásadní.

Ústavním soudcem českého Ústavního soudu jste byl po dvě desetiletá funkční období. Pokaždé za jiného předsedy. Nejdříve za Zdeňka Kesslera, poté za Pavla Rychetského. Jaká atmosféra na soudu panovala za každého z nich?
Především bych předeslal, že ten výraz Kesslerův nebo Rychetského Ústavní soud je velmi zavádějící. Můžeme ho chápat jen jako identifikační označení, ale rozhodně ne jako označení obsahové. To je dáno i tím, že v některých případech byli prvý i druhý předseda Ústavního soudu přehlasováni. Pokud jde o tu atmosféru, ta nebyla do značné míry dána ani tak osobami předsedů jako dobou.
V tom prvním období, můžeme mu pracovně říkat Kesslerovo, český Ústavní soud vznikl. Navázal přitom na první polistopadový československý ústavní soud, jehož jsem byl také členem. Ale jak tento polistopadový československý, tak i ten Kesslerův ústavní soud, to byla skupina nadšenců. Ještě jsme to moc neuměli a učili se jeden od druhého. Do značné míry i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a německého Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, který je považován za jeden nejprestižnějších ústavních soudů vůbec. Byla to doba krátce po pádu komunismu, kdy se očekávalo, že Ústavní soud bude v mezích svých kompetencí a možností napravovat to, co tu napáchal komunistický režim.
Rychetský měl tu výhodu, že byl dlouholetým aktivním právníkem a politikem. Ne vždy však svůj názor při hlasování prosadil. Kessler měl jiné životní osudy. Řadu let byl v komunistickém vězení a neměl tolik příležitostí působit v praktickém právním životě jako Rychetský. Nicméně, byl to člověk velmi bystrý a inteligentní. Velmi rychle pochopil problematiku ústavního soudnictví i každé jednotlivé kauzy.

V jakém složení se vám pracovalo lépe?
V tom bych nedělal rozdíl. Do určité míry jsem se k tomu vyjádřil už v tom směru, že na ten první Ústavní soud nastoupila skupina nadšenců. Čím více jsme se tím vším prokousávali, tím byl náš přístup méně emotivní a více odborný. Do toho druhého Ústavního soudu pak přišla řada lidí, kteří vynikali ve svých právních oborech a do rozhodování Ústavního soudu vnesli, coby bývalí advokáti a soudci, své znalosti a zkušenosti. Ale na druhou stranu je třeba říct, že i u nich nakonec vždycky převládl ústavně právní pohled. Jinými slovy, Ústava se nevykládala pohledem toho či onoho předpisu obecného práva, ale naopak jednotlivé případy a předpisy se vykládaly pohledem ústavněprávním.

Nemůže být nahrazení ústavních soudců – nadšenců z počátku devadesátých let těmi profesionálními příčinou, proč už z dnešního Ústavního soudu nezní tak výrazný restituční étos?
Restituce byly v devadesátých letech takřka alfou a omegou, pokud šlo o nápad. Postupem doby, jak se vyřizovaly, byl už jejich nápad daleko menší. Dnes mám dojem, že je jich jak šafránu. Proto i ten étos trochu upadal. Čím víc se vzdalujeme od listopadu 1989, tím je, alespoň podle mého názoru, emotivní stránka toho či onoho soudce, až na výjimky, upozaděna.

Ústavní soud letos obdržel dva senátorské a jeden poslanecký návrh na zrušení zdanění církevních restitucí. Jakými úvahami a proč by se podle vás měl v této věci zabývat?
To by měla být spíše otázka na stávající ústavní soudce.

Jenže ti by mi na ni neodpověděli.
Nejspíš neodpověděli. Pokud jde o mě, jsem ve specifické situaci. Ten prazáklad církevních restitucí, to znamená zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jsem totiž ještě jako ústavní soudce navrhoval v roce 2013 zrušit. V podrobnostech bych šel nad rámec našeho rozhovoru. Mé argumenty ale byly čistě právní. Vnitřní struktura a vzájemná souvislost jednotlivých částí tohoto zákona byly natolik špatné a pofidérní, že jsem to prostě spolknout nemohl.
Přestože jde teď jen o návrh na zrušení zákonného zdanění církevních restitucí, tak sám nevím, jak bych o něm hlasoval. Jistě bych hodně čekal na argumenty svých kolegů. Čekal bych i na to, zda je tu možnost nějakého srovnání. Zejména zda se něco podobného stalo a řešilo už jinde v Evropě anebo ve světě, kde bychom našli nějaký komparatistický odrazový můstek.

Soudcem zpravodajem v této věci je Jaromír Jirsa. Jak byste na jeho místě postupoval? Rozeslal byste návrh k vyjádření i jednotlivým církvím, abyste znal jejich názory, jak se jich to zdanění dotkne? Nařídil byste veřejné projednání návrhu?
Veřejné projednávání plenárních věcí bylo za mých časů, a zejména v prvním období, přestože byl tehdejší nápad menší, prakticky standard. Nápad byl ale čím dál tím větší a obsáhlejší, a tak jsme se domluvili, že veřejnými jednáními budeme šetřit. Otázka je, zda je to právně čisté, nebo ne. K tomu se ale teď vyjadřovat nechci.
Pokud jde o vaší původní otázku, tak bych byl asi pro to, aby se i v této věci rozhodlo veřejně. Už z toho důvodu, že obecně existuje princip veřejnosti. Otázka zdanění církevních restitucí je par excellence politická, ale současně i natolik veřejná, že veřejnost má právo se s tím vším seznámit.
A komu bych ten návrh poslal? Musel bych se blíž seznámit se spisem. Ale a priori bych určitě nevyloučil poslat to i jednotlivým zainteresovaným církvím. To by nebylo nic proti ničemu. Je otázka, jestli bych se z jejich odpovědí nedozvěděl něco, co by mě v mém názoru, který bych třeba ještě neměl stoprocentní, mohlo utvrdit, anebo co by ho mohlo zpochybnit.

Vojen Güttler s redaktorem ČJ Tomášem Nahodilem Foto: ČJ

Ve svých předchozích odpovědích jste se dotkl výkladu Ústavy. Prezident republiky často argumentuje jejím kreativním výkladem. Co tomu jako bývalý ústavní soudce říkáte?
Žádný právní předpis, ani Ústava, se samozřejmě nemůže spolehnout jen na gramatickou interpretaci. Existují i další druhy výkladů. Systematický, historický, logický a v případě Ústavního soudu v převažující míře i výklad hodnotový, tedy že právo nejsou jen paragrafy, ale i principy.
Když si pojem kreativní výklad přeložíme do češtiny, jde o výklad, řekněme, tvůrčí. Samozřejmě, že i pokud jde o Ústavu, můžeme použít kreativního výkladu. Ale je s ním třeba nakládat jako s šafránem. Autor takového výkladu musí být fundovaný. Musí vědět, kam až v něm může zajít. Vykládat právní předpis kreativně totiž neznamená dosáhnout ospravedlňujícího výkladu pro to, čeho chce autor výkladu při aplikaci právní normy fakticky dosáhnout.
K žádné konkrétní osobě, která takový výklad používá, se ale vyjadřovat nechci.

Jak zpětně hodnotíte své rozhodnutí vykonávat mandát ústavního soudce opakovaně? Je podle vás správné, že to Ústava umožňuje?
Opakovaný mandát obecně není věc, kterou bychom měli podporovat. To nám vytýkali i kolegové z jiných ústavních soudů, ať už byli na návštěvě oni u nás, anebo my u nich. Výhrady proti opakovanému mandátu jsou známy. Nemusíme je opakovat.
Druhá věc je můj konkrétní přístup. V roce 2003, kdy jsem usiloval o svůj, počítám-li i ten federální, třetí mandát ústavního soudce, nebyla tato otázka ještě tak dalece frekventována. Já jsem věděl, že budu vždy jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Několikrát jsem sice zaslechl, že se na mne ten či onen politik spoléhá. Ale to není možné. My jsme tomu na Ústavním soudě říkali Becketův syndrom. Znáte tu situaci, jakmile se Tomáš Becket stal arcibiskupem, tak král, nekrál, kamarád, nekamarád, hájil prostě zájmy církve? Tak já hájil ústavní hodnoty České republiky.

Jak podle vás vypadá ideální ústavní soudce? Co ho utváří?
Ideální ústavní soudce neexistuje. Může tu být jen někdo, kdo se k jeho ideálu blíží více anebo méně. A co ho utváří? Začněme od Adama. Výchova v rodině, ve škole a ve společnosti. Kamarádi. Literatura. Dosavadní právnická činnost. Možná bychom našli celou řadu dalších komponentů. Samozřejmě také osobní a životní zkušenosti. Jinou zkušenost má ten, kdo byl několik let v komunistickém kriminále, a jinou ten, kdo byl ve své době třeba i relativně aktivním členem KSČ.

Měl by podle vás ústavní soudce být spíš aktivistický nebo konzervativní? Měl by ve svých nálezech otvírat nová témata, anebo nálezy šetřit?
Nová témata. Šetřit nálezy. Možná v tomto směru nejsem ideální respondent. Ze všech ústavních soudců, nepočítám-li předsedu a místopředsedy, kteří měli menší nápad, jsem měl totiž nejvíce vyhovujících nálezů. Deset procent.
Soudce by neměl být aktivistický, nýbrž aktivní. Neměl by mít v sobě předem zakódováno, že jestliže tak rozhodl obecný soud, dokonce i ten nejvyšší, tak že je tu tím spíš maximální pravděpodobnost, že to nebylo protiústavní rozhodnutí. Takhle by uvažovat neměl. Ústavní soudce musí dodržovat princip vyváženosti. Vyvažovat argumenty na jedné straně, na druhé straně a podle toho pak rozhodnout.

Má podle vás náš stát v dodržování základních práv nějaký deficit?
Uvědomuji si jeden, a podle mého názoru dosti výrazný. Svobodu projevu. Často čteme v novinách, slyšíme v rozhlase a vidíme v televizi, že u osoby X došlo k útoku na její lidská práva, pokud jde o její osobní čest, důstojnost, dobrou pověst, soukromý život. Prakticky nikdy jsem ale v posledních letech nečetl, neslyšel ani neviděl, že by se kdokoli zamýšlel nad tím, že proti těmto základním právům stojí nebo může stát základní právo na svobodu projevu. A to je zatraceně silné základní právo. Právo na svobodu projevu podle mne eroduje.

Zůstaňme u základních práv. Kde podle vás leží hranice, za kterou už jde o jejich porušení? Je ta hranice ostrá, anebo si ji můžeme představit jako více či méně široké nárazníkové pásmo?
Ostrá hranice je podle mého názoru tam, ale to je vždy otázka konkrétního případu, kde se jedná nejčastěji o evidentní porušení pravidel spravedlivého procesu. Uvedu příklad. Účastník řízení obdrží rozhodnutí soudu ve své vlastní věci, o které vůbec nevěděl. Nevěděl třeba, že bylo podáno odvolání. Nebylo mu doručeno, a tak se k němu nemohl vyjádřit. Tam můžeme hovořit o ostré hranici porušení základních principů spravedlivého procesu podle Listiny i Úmluvy.
Širší, a tedy méně ostrá, může taková hranice být u případů, u nichž se střety základních práv řeší poměřováním hodnot. To platí i při abstraktním přezkumu právních norem.

Jakou úroveň měly ústavní stížnosti, které za dvacet let vašeho působení u Ústavního soudu prošly vašima rukama?
Velmi zjednodušeně řečeno, čím více času plynulo, tím byla jejich úroveň lepší. Advokáti se je postupem doby naučili psát. Někteří lépe, jiní hůře. Největší nedostatky nebo mezery jsme v ústavních stížnostech nacházeli z hlediska ryze ústavně právní argumentace.

Na kolik stránek se má podle vás vejít ústavní stížnost?
Jsou případy velmi jednoduché, zejména když jde o flagrantní porušení principu spravedlivého procesu, kdy stačí ústavní stížnost na dvě stránky. Důležité je, aby se její autor zbytečně neopakoval. Ale na druhou stranu, když se na to dívám jako její čtenář, jako soudce ústavního soudu, je pro mne pracovně jednodušší, pokud to hlavní mám napsáno v ústavní stížnosti a nemusím to pracně dolovat z jednotlivých napadaných rozhodnutí. Pak může být ústavní stížnost samozřejmě o něco delší.

Neprospělo by úrovni ústavních stížností, pokud by stěžovatele před Ústavním soudem mohli zastupovat a ústavní stížnosti psát jen advokáti s delší praxí anebo se zvláštní zkouškou? Některé zahraniční právní úpravy to tak mají.
Z hlediska práce Ústavního soudu by to bylo prospěšné. Otázka je, co by tomu řekla Česká advokátní komora. Bylo by to pro advokacii jako celek přijatelné? Argumenty advokátní komory, která je v těchto případech vždy velmi aktivní, by mne zajímaly. Určitě by byla schopna snést i protiargumenty, které si já, jako nikoliv advokát, okamžitě neuvědomuji.

Uvítal byste, kdyby Ústavní soud nemusel projednávat všechny individuální ústavní stížnosti, ale jako americký Nejvyšší soud by si z nich vybral ty, o nichž by rozhodoval?
Před časem jsem se poměrně dlouhou dobu zabýval velmi zajímavým rukopisem. Doufám, že vyjde tiskem. Jmenuje se Dějiny Nejvyššího soudu Spojených států amerických a napsal ho Martin Dostál, asistent ústavního soudce Davida Uhlíře. A v něm je mimo jiné také prezentováno to, o čem hovoříte. Writ of Certiorari. Z devíti soudců amerického Nejvyššího soudu musí čtyři souhlasit s tím, aby se Nejvyšší soud takovým případem zabýval. To ovšem nijak nepředurčuje výsledek. Jde pouze o přijatelnost.
A pokud by to bylo tady? Několikrát jsme o tom mezi kolegy hovořili. Určitě by to pomohlo ústavnímu soudnictví. Otázka ale je, jestli by to pomohlo i České republice.

Z jakého důvodu?
Ústavní soud je dnes posledním filtrem. Je tady třeba nějaký více či méně zajímavý případ. Přijde k Ústavnímu soudu a on o něm rozhodne. A jen velmi málo případů pak směřuje dál k Evropskému soudu pro lidská práva. Pokud by si Ústavní soud mohl své případy vybírat, pak to znamená, že by tu domácí filtr ve vztahu k ostatním rozhodnutím neexistoval. A to teoreticky znamená, že by se stěžovatelé na Evropský soud pro lidská práva obraceli v daleko větším počtu případů než nyní, protože Ústavní soud si jejich kauzu nevybral. Možná se toho ale obávám zbytečně.

Jak hodnotíte situaci, kdy místo patnáctého ústavního soudce není po odchodu profesora Musila už půl roku obsazeno?
Pochopitelně, že to Ústavnímu soudu škodí. A jestliže to škodí Ústavnímu soudu, tak to, přísně vzato, škodí i obecně. Ale mohu uvést daleko lapidárnější příklad. Senát v roce 2003 neakceptoval některé kandidáty prezidenta Václava Klause. A to byl velký problém. Usnášeníschopnost pléna klesla pod zákonné minimum. Nebylo možné plenárně jednat, zasedat ani rozhodovat. Spisy jsme si přečetli, udělali si poznámky, ale jinak se to sušilo do zásoby. Dnes je ta situace přeci jen lepší.

Tomáš Nahodil