Příběh Markéty Selucké: Od pekařky profesorkou občanského práva

Markéta Selucká se nyní věnuje advokacii Foto: archiv

Bývalá děkanka brněnských práv Markéta Selucká se zanedlouho stane novou profesorkou občanského práva. Informaci, že ji do nejvyšší vědecké hodnosti navrhla jmenovat vědecká rada Univerzity Karlovy, přinesla jako první Česká justice. Její cesta k právu nebyla vůbec tak rychlá ani přímá, jak se u vrcholných akademiků obvykle očekává. I tak se ale stihne stát profesorkou dříve, než oslaví své významné kulaté životní jubileum.

Vaše cesta od střední školy (Střední průmyslová škola potravinářské technologie v Pardubicích – pozn. red.) k profesuře z občanského práva musí na nestranného pozorovatele působit jako totální a úspěšný životní zvrat. Ohlédla jste se při profesorské obhajobě za svým životem, a pokud ano, co jste si v tu chvíli řekla
Určitě jsem se ohlédla. Vzpomněla jsem si na slova pana prezidenta Havla, „nevím, zda vím, co je to zázrak“. Mám za to, že jsem takového drobného osobního zázraku účastna, protože s mým kádrovým profilem by mi komunisti nikdy nedovolili nejen práva studovat, natož pak na nich učit. A to je pro mne prostě zázrak.

Kdo nebo co sehrálo ve vašem rozhodnutí studovat práva zásadní roli? Rozhodla byste se dnes jinak?
Po maturitě v červnu roku 1989 jsem se nedostala na vysokou školu, a tak jsem pracovala rukama. Sázela jsem chleba v pekárně. Později po Sametové revoluci jsem začala pracovat v sociálních službách a koncem devadesátých let působila jako sociální pracovnice na trojkovém pověřeném úřadě. A tehdy jsem se rozhodla doplnit si vzdělání, protože mne tu úředničinu bavilo dělat precizně. A tak jsem začala studovat na brněnských právech bakalářský studijní program místní správa.
Po státnicích mne oslovila docentka Skulová a řekla mi, a to si pamatuji, jako by to bylo dnes: „Vás je škoda, udělejte si pořádná práva!“. Vzala jsem to jako výzvu a na práva se přihlásila. První pokus mi nevyšel, ale řekla jsem si, že to zkusím ještě jednou, a pokud to nevyjde ani, že to pustím z hlavy. A druhý pokus mi vyšel. Tak jsem opustila své jisté zaměstnání a dala se do studia.
A jestli bych se dnes rozhodla jinak? Právo, nejen jeho studium či výuka, ale i jeho aplikace, mne pořád baví a stále naplňuje. Takže pokud bych se mohla vrátit v čase, udělala bych to zas.

Který právní obor vás během vašich právnických studií zaujal nejvíc?
Nejraději jsem měla právo správní a občanské. I když, takovou tou svou neprobádaností, mohu-li to tak říci, mne lákalo i právo evropské.

Který učitel a proč vás na právnické fakultě nejvíc ovlivnil?
Určitě zásadní vliv na mne měla docentka Skulová. Nebýt jí, do studia práv bych se asi nepustila. Ovlivnil mne i můj školitel, profesor Fiala, vynikající civilista a skvělý odborník nejen na věcná práva. Značný vliv na mne měl i profesor Hurdík, jehož pojetí zásad soukromého práva je legendární nejen na naší brněnské fakultě.
To, že jsem se začala profesně věnovat občanskému právu, pak už byla v zásadě jen náhoda. Své doktorské studium jsem totiž začínala ve specializaci evropské právo. Ale protože jsem jako zástup za mateřskou dovolenou nastoupila na katedru občanského práva, už jsem tam zůstala a mým hlavním oborem se nakonec stalo občanské právo.

Během svého profesního života jste pracovala ve státní správě, podnikatelské sféře i advokacii. Jak se liší přístup k právu a jeho aplikace v každém z těch prostředí?
Aplikace práva ve státní správě je taková pohodová. Zato v advokacii či podnikatelské sféře je to tvrdý boj. Ale kdo to umí a komu to pálí, ten se o práci bát nemusí. Netradiční a nápadité řešení, to je na advokacii tak trošku adrenalin, jak já říkávám. Neobjevil dosud nikdo tento názor? Tak ho pojďme projudikovat. Třeba až k Soudnímu dvoru. Jinak na advokacii i na vědeckém působení nejvíce oceňuji velkou míru svobodného myšlení.

V letech 2015 až 2019 byla děkankou Právnické fakulty Masarykovy univerzity Foto: archiv

Jak vzpomínáte na své působení v roli asistentky ústavních soudců Pavla Rychetského a Jiřího Muchy?
Na působení na Ústavním soudu vzpomínám moc ráda. Byla to pro mne velmi dobrá zkušenost. Pana předsedy Rychetského si velmi vážím nejen pro jeho profesní odbornost, ale i pro jeho postoje a chování jak v současné době, tak před rokem 1989.

Jaký nejdůležitější poznatek nebo zkušenost jste si z Ústavního soudu odnesla do praxe?
Nebudeme-li počítat Evropský soud pro lidská práva, stojí Ústavní soud na konci cesty ke spravedlnosti, v níž jde o základní lidská práva a na niž by měl být přístup umožněn každému. Na druhou stranu je na advokátech, aby klientům vysvětlili, že s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu není v jejich konkrétním případu naděje na úspěch. To se ale v praxi těžko provádí, když jde o tu naději. A na to by zas neměli zapomínat asistenti ani soudci Ústavního soudu, kteří mívají pod návalem nových případů tendenci advokáty za jejich „zbytečná“ podání kritizovat. Občanská společnost je ale složena z lidí, kteří pro naplnění svých nadějí udělají vše. A případný necitlivý přístup pak zpřetrhává jemné předivo vztahů občana a demokratického právního státu.

Ovlivnilo vás vaše působení u Ústavního soudu v tom, jak jako advokátka píšete ústavní stížnosti?
Určitě. Člověk může zužitkovat zkušenosti, které tam jako asistent načerpal. Mám trošku představu o tom, jaká argumentace je do ústavní stížnosti vhodná, a kterou určitě nepoužít, protože taková by úspěch neměla.

Prospělo by podle vás úrovni a úspěšnosti ústavních stížností, pokud by je mohli psát a stěžovatele před Ústavním soudem zastupovat jen advokáti s delší praxí nebo zvláštní zkouškou?
Těžko říci. Mladí advokáti jsou někdy pružnější a vzdělanější než ti s velkými zkušenostmi, co už ale třeba ztratili chuť se sebevzdělávat. Bez toho se totiž advokacie nedá dělat kvalitně. Zažila jsem velmi kvalitní stížnosti od mladých advokátů i od advokátů zkušených. Je to spíše otázka individuální odpovědnosti a schopností každého advokáta.
Když bych si měla advokáta pro ústavní stížnost najmout já sama, obrátila bych se na specializovanou advokátní kancelář zabývající se též ústavním právem. Normy nejvyšší právní síly totiž nemohou být vykládány odtažitě od zbytku právního řádu. Tím chci říct, že nemohu vypracovat kvalitní ústavní stížnost v soukromoprávní věci, neznám-li výborně jak „obyčejný“ zákon, včetně související judikatury, tak aktuální náhled Ústavního soudu, potažmo Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora. Myslím si totiž, že žádný advokát dnes nemůže být expertem ve všech oblastech. Náš právní řád je na to příliš rozsáhlý a komplikovaný. V advokacii jsem zastánce specializace a expertní činnosti.

Proč jste se začala věnovat spotřebitelskému právu?
Už Ovidius říkal, že zákony jsou od toho, aby silnější nemohl všechno. A to platí dodnes, přestože na to naše společnost občas zapomíná a mnozí nás chtějí přesvědčit, že zákony jsou tu hlavně proto, aby chránily ty bohaté, mocné, úspěšné, zkrátka hlavně schopné dravce. Divoká devadesátá léta minulého století toho byla zjevným příkladem.
Myslím si, že kultivací právního prostředí a povědomí se opět vracíme k tomu, že ochrana slabšího je imanentní součástí práva, která nemůže zůstat jen na papíře či ve Sbírce zákonů, ale že ve společnosti musí skutečně fungovat. Jak je možné, že pětasedmdesátiletá babička se základním vzděláním, která sotva ovládá mobilní telefon, není účinně chráněna před predátory, kteří jí vnucují nevýhodné smlouvy na dodávku elektřiny? A to přesto, že ji chrání evropské právo, avšak to české nikoli!
Na počátku tohoto tisíciletí se mnozí na ochranu spotřebitele v soukromém právu dívali tak trošku z patra. Obecné soudy evropskou judikaturu vlastně ani pořádně neznaly a neaplikovaly. Situace se ale mění. Interpretace práva se dnes již mnohdy děje právě v kontextu evropského práva. Na tom má podle mne velkou zásluhu Ústavní soud, když judikoval aplikační přednost evropského práva či zákaz překvapivých ujednání ve spotřebitelských smlouvách a podobně. Naše obecné soudy na evropské právo do té doby příliš neslyšely a ochranu spotřebitele či specifické otázky závazkového práva si vykládaly tak nějak po svém. Ale do praxe přichází stále víc právníků, kteří evropské právo znají a zdatně jím argumentují. A to je dobře.

Ve volném čase chodí ráda do přírody Foto: archiv

Jsou podle vás současné standardy evropského a českého spotřebitelského práva dostatečné?
Mám za to, že máme velmi dobré hmotné právo na ochranu spotřebitele. Zásadní problémem je ale podle mne ochrana subjektivních práv spotřebitelů. Co je mi platné, mám-li právo na vrácení peněz, respektive na odstoupení od smlouvy, když, neposkytne-li mi druhá smluvní strana plnění dobrovolně, mi stejně nezbude než se soudit? Domáhat se práva u soudu je zdlouhavé, a proto drahé a stresující. Kdo bude něco takového podstupovat kvůli botám koupeným za tisíc korun? Spotřebitelé raději na ochranu svých subjektivních práv rezignují a koupí si zboží nové.
Ochrana, kterou spotřebitelům poskytuje Česká obchodní inspekce, je tak trošku legrační. Když se totiž podnikatel není se spotřebitelem ochoten dohodnout, nezbude spotřebiteli než se ochrany svého práva domáhat u soudu.

Navrhovala byste tedy nějakou zákonnou změnu?
Proč nemáme spotřebitelského arbitra? Nějaký takový institut jako je už léta fungující finanční arbitr?  Zkrátka státní orgán svého druhu, který by autoritativně rozhodoval bagatelní spory (spory o nízké částky – pozn. red.) a jehož rozhodnutí by podléhala případnému soudnímu přezkumu? Proč to u nás nejde?
Podívejte, teď se vedou diskuse o hromadných žalobách. Zaznívají argumenty, že hromadné žaloby se dají zneužít, a tak bychom je u nás neměli vůbec zavádět. Jak ale víme ze zkušeností, zneužít se dá přece všechno. Pokud hromadné žaloby úspěšně fungují v jiných členských zemích Evropské unie, proč by nemohly stejně dobře fungovat i u nás? Jen musíme správně nastavit pravidla. A otázka je, jestli je nastavit chceme. Určitě to umíme. A s tím spotřebitelským arbitrem je to podle mne podobné.

Kde podle vás leží hranice poučovací povinnosti podnikatele vůči spotřebiteli? Nedělají právní předpisy neustálým zvyšováním této poučovací povinnosti ze spotřebitelů téměř nesvéprávné osoby?
Poučovací povinnost je skvělá věc. Jejím smyslem a účelem je, aby spotřebitel věděl, do čeho jde. Spotřebitel má právo obdržet informace tak, aby jim porozuměl. Smyslem a účelem poučovací povinnosti není zahrnout ho množstvím informací, aby byl zcela dezorientován anebo aby na webu jen formálně odkliknul, že se seznámil s obchodními podmínkami, kterým, jak stvrzuje, zcela a beze zbytku rozumí.
Nicméně vím, kam svou otázkou míříte. Existuje totiž poučovací povinnost a poučovací povinnost. U nás je to tak, že dostanete takové penzum informací, že pak už ani nevíte, jak se jmenujete. V jiných zemích sice dostanete také velké množství informací, ale vedle toho ještě deset až dvacet bodů na samostatném úvodním listu, kde jsou informace o zásadních otázkách. Na té první straně musí být takto zdůrazněna třeba výše smluvní pokuty.
Na druhou stranu vnímám, že objem informací, o nichž je spotřebitel poučován, stále roste.

Co je toho příčinou?
Těch příčin je podle mne několik. Jednak je to reakce na rozvoj společnosti a obchodního styku, protože kdo by si byl před dvaceti lety vůbec představil, co jsou to Uber nebo Airbnb. A pak tu působí ještě další dva fenomény. Za prvé nedostatek skromnosti. Hmotné statky totiž samy o sobě člověka šťastného neučiní. A za druhé obecně klesající schopnost kritického přemýšlení a obyčejné opatrnosti.

Je vůbec akceptovatelné, aby v době, kdy jsou informace díky internetu čím dál tím dostupnější, byla některá ze stran právního vztahu označovaná zákony programově za slabší?
Určitě ano. Doba „datová“, nebo též „postfaktická“, si to podle mne přímo žádá. To, že máte internet, nebo že jste na sociálních sítích, přece vůbec neznamená, že nemůžete být slabší stranou. Možná tím spíš. Vezměte si třeba takový facebook. S vaším laskavým souhlasem o vás sbírá informace o kdečem a pak vám nabídne cílenou reklamu na zboží, po kterém toužíte, protože vás zná jak své boty. Kdepak neznámý spotřebitel! Naopak! Jste dokonale analyzovaný spotřebitel, na kterého je políčeno zcela cíleně na základě exaktních dat a analýz vašeho chování a priorit. A tím víc jste pak zranitelnější.
Za zcela mylný považuji názor, že ochrana spotřebitele je jen jakýsi nekoncepční „úlet“ evropského práva. Ochrana spotřebitele přece úzce souvisí s ochranou naší civilizace a udržitelnosti života. Pokud nebudeme chráněni před produkcí zboží, které se zpravidla za pár chvil stává odpadem, budeme jednou žít na smetišti. A já bych ráda, a určitě nejsem sama, abychom v krásné krajině a zemi žili nejen my, ale dlouho po nás i naši potomci. Ochrana spotřebitele podle mého názoru úzce souvisí s koncepcí trvale udržitelného rozvoje společnosti.

Na brněnské právnické fakultě působíte jako učitel patnáct let. Jak se za tu dobu proměnily generace studentů práv? Jací vlastně dnešní studenti jsou a na co během studia kladou největší důraz?
Dříve jsme brali na naši fakultu každého desátého přihlášeného uchazeče. Dnes bereme, pokud se nepletu, každého čtvrtého. To se musí samozřejmě nutně odrazit na studentech, s nimiž na fakultě pět let pracujeme. Na jejich motivaci, vzdělanosti a schopnostech, s nimiž k nám přicházejí.
Současní studenti jsou trošku jiní než ti, co u nás studovali před deseti nebo patnácti lety. Mám za to, že v sobě nemají takovou tu přirozenou touhu jít soustředěně za svým cílem. Vystudovat práva. Stát se dobrým právníkem. Prostě na sobě tvrdě pracovat. Ke svému životu přistupují, jistě ne všichni, jako si ho spíše užít.
Na druhou stranu je na nás, učitelích, abychom naše mladé kolegy dokázali motivovat a zaujmout natolik, aby je studium práva a právo samotné bavily a tak trochu i pohltily. V ideálním případě přímo nadchly. Pokud by se nám to podařilo aspoň u pár studentů, pak jsme se nesnažili nadarmo a naše práce měla smysl. Ten, kdo na právnické fakultě učí mladé budoucí právníky, by měl mít právo rád a tento postoj by jim měl předat. Ostatní pak už přijde samo.

Vedle akademické práce jste aktivní advokátkou. Čemu se ve své advokátní praxi věnujete?
V naší advokátní kanceláři se specializujeme na občanské, obchodní, správní a ústavní právo. Já sama se věnuji především expertní činnosti v oblasti věcných práv či závazkového práva. Při své práci zužitkovávám své znalosti ochrany spotřebitele, protože to je u nás v aplikační praxi pořád opomíjené. V tom vidím velký potenciál růstu a rozvoje. Právní pomoc poskytujeme i v rámci bezplatné právní poradny.

Tomáš Nahodil