Po roce 1989 začal legislativní maraton náprav: Zrušení trestu smrti i humanizace vězení

Praha, Václavské náměstí v době Sametové revoluce. Shromážděný dav, pohled od pomníku sv. Václava směrem k Můstku Foto: ŠJů

Na návrh vlády, který přednesl ministr pro legislativu Marián Čalfa a který plánovala sama Komunistická strana ČSSR byl dne 29. listopadu 1989 zrušen článek 4 Ústavy, který zakotvoval nadřazenost členů Komunistické strany Československa nad ostatními obyvateli. Současně začal legislativní maraton. Jak Marián Čalfa avizoval, bylo nutno upravit takřka všechny vztahy občana a společnosti a občana a státu.

Nadvláda Komunistické strany ČSSR trvala v Československu dvacet devět let. Článek 4 o vedoucí úloze KSČ navrhl Ústřední výbor KSČ a Národní shromáždění ho schválilo 11. června 1960.

Legendární článek 4 Ústavy zněl takto: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“

Zrušit článek 4 chtěli sami komunisté už od ledna

Z historických a odborných pramenů vyplývá, že sama Komunistická strana ČSSR tuto změnu uvažovala uskutečnit na svém sjezdu v roce 1990 s přijetím nové československé ústavy, avšak události listopadu 1989 vyškrtnutí její vedoucí úlohy akcelerovaly.

Není náhoda, že návrh přednesl a zdůvodnil právě Čalfa. Tento právník předsedal od ledna roku 1989 komisi ÚV KSČ pro novou ústavu, která vznikla rozhodnutím předsednictva ÚV KSČ už 4. května 1987. Fakticky začala dvacetičlenná komise pracovat až 10. ledna 1989, uvádí ve své práci „Vyhlášení ústavy ČSSR v roce 1960“ z roku 2006 Jan Jandl. Podle něho  už v této nové komunisty navrhované Ústavě neměla být zakotvena vedoucí úloha KSČ, o níž zůstala zmínka jen v preambuli.

„Definitivní verze textu nové ústavy nebyla nikdy dokončena a veřejnost, přestože byla částečně informována o její přípravě, nebyla ani s pracovní verzí nikdy seznámena. O přípravě nové ústavy byla pouze částečně informována tehdejší odborná veřejnost. Čalfova pracovní skupina při své práci kontaktovala významná vědecká a odborná pracoviště, především Ústavy státu a práva československé i slovenské Akademie věd, právnické fakulty univerzit v Praze a Bratislavě a některá další pracoviště,“ píše historik Jan Jandl.

Změnám se měl podle pramenů bránit například Gustáv Husák, jak vyplývá z knihy Michala Macháčka o tehdejším prezidentovi. Konec vlády jedné strany totiž nebyla změna jediná. Nová komunistická ústava měla dát základní práva občanům nebo vymezit kompetence federace a obou republik v „socialistickém státu, jehož, hospodářství spočívá v první řadě na socialistickém vlastnictví“, jak uvádí ve své práci Jandl.

Z této formulace vyplývá, že komunisté byli připraveni povolit respektive tolerovat i další formy vlastnictví, než jen státní.

O čem se léta debatovalo, se za dvanáct dní stalo

Uvedené úvahy vzaly za své přesně za dvanáct dní od 17. do 29. listopadu 1989. Étos revoluce ať domnělé nebo skutečné akceleroval nutnost konat ihned. Dne 29. listopadu 1989 na jednání Federálního shromáždění navrhuje Marián Čalfa změnu ústavního zákona, kterou se článek 4 ruší a která je jednomyslně přijata. Zákon vychází ve Sbírce s účinností od 30. listopadu 1989 v tomto znění:

Ústavní zákon ze dne 29. listopadu 1989, kterým se mění ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky

Federální shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto ústavním zákoně:

Čl. I

Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, se mění takto:

  1. Článek 4 se vypouští.
  2. Článek 6 zní:

„Národní fronta je politickým výrazem svazku národů a národností, sociálních vrstev a zájmových skupin. Mohou se v ní sdružovat politické strany, společenské a zájmové organizace.“.

  1. Článek 16 odst. 1 zní:

„(1) Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého poznání a v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie.“.

Současně Marián Čalfa jako předkladatel návrhu zákona avizuje ve svém vystoupení před Federálním shromážděním nutnost přijetí novel, změn i dalších nových regulací v nové společenské situaci. „Súčasné spoločenské procesy, samozrejme, prinášajú celé spektrum názorov a postojov. Zmysel a pojatie dnešnej demokracie je však v tom, že by sa mali posudzovať vždy v ústavnom rámci a v súlade s právom. Tým, samozrejme, nechcem povedať, že všetky naše zákony sú zodpovedajúce. Naopak, mnohé sú nedokonalé. Bude treba uskutočniť celý rad závažných zmien v oblasti práva, najmä pokiaž ide o reguláciu vzťahov občana a spoločnosti, občana a štátu. Všetky tieto normy sú vo vysokom štádiu rozpracovanosti a pôvodný úmysel predložiť ich v určitom komplexe s Ústavou bude treba najmä z časových dôvodov prehodnotiť a urýchliť,“ uvedl podle stenoprotokolů z archivu Parlamentu Marián Čalfa 29. listopadu 1989.

Z jeho projevu vyplývá, že rozsáhlá legislativní změna, podle jeho slov ve „vysokém stádiu rozpracovanosti“, byla zčásti dlouhodobě připravovaná.

Čalfa k tomu obratem dodal: „K tomu sa plne hlásime. Ide najmä o návrhy zákonov o práve zhromažďovacom, spolčovacom, tlačového zákona, zákonov, upravujúcich právne pomery cirkví a náboženských organizácií, branný zákon, zákon o prokuratúre, o organizácii súdov a volieb sudcov.“  Není jasné, zda s tímto komunisty navrhovaná ústava počítala.

První novela trestního zákona za další dva týdny

Tím začal stav, pro který se vžilo pojmenování „legislativní maraton“. Ještě do konce roku byly zrušeny nekřiklavější zákony omezující občanské svobody a občanská práva stejně jako uzákoněná státní perzekuce a věznění za činy, jejichž podstata není trestná jako je například vycestování ze země. Končila doba nezákonnosti.

Začala doba nápravy: „Ve sféře trestního práva procesního spočívá podstata nezákonnosti v podřízení celého trestního procesu prioritním zájmům režimu a v nerespektování základních zásad trestního řízení ve všech jeho stadiích. Při aplikaci trestních zákonů po roce 1948 se uplatňoval tzv. třídní přístup, který v praxi znamenal jednak kriminalizaci jednání nevykazujícího znaky trestných činů, dopustila-li se jej osoba řazená mezi tzv. třídu vykořisťovatelů, jednak použití přísnější trestní represe v závislosti na třídní příslušnosti pachatele nebo na jeho politické příslušnosti či světonázoru. Přihlédneme-li pak k hrubému porušování zákonnosti i ve stadiu před zahájením trestního řízení, a k represáliím uplatňovaným i po jeho skončení, dospějeme k závěru, že trestní politika státu v tomto období byla postavena na nezákonných základech. Tento závěr dopadá především na oblast trestných činů proti republice (tzv. protistátní trestné činy), pro které bylo v politických procesech, zejména v období padesátých let, odsouzeno k nejtěžším trestům mnoho zcela nevinných občanů,“ uvádí Václav Nečada v pojednání Přehled novel trestních kodexů od roku 1989 do roku 1999, které publikoval v roce 2000 Institut pro kriminologii a sociologii.

První novela trestního zákona byla přijata dne 13. prosince 1989, za pouhé za dva týdny od zrušení článku 4. Jde o novelu 159/1989: „Jde o první novelu trestního zákona vydanou po listopadu 1989 (13.12.1989). Je významná tím, že z první hlavy zvláštní části trestního zákona odstranila skutkové podstaty trestných činů, které byly zvlášť úzce spjaty s minulým  režimem.  Takto byly z trestního zákona vypuštěny trestné činy zneužívání náboženské funkce podle § 101 a maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178, opuštění republiky podle § 109 a vniknutí na území republiky podle § 110. Současně do trestního zákona byly zařazeny skutkové podstaty nových trestných činů ohrožování životního prostředí podle § 181a, 181b a zasahování do nezávislosti soudu podle § 169a,“ uvádí Václav Nečada.

Zrušení trestných činů z doby nezákonnosti bylo následně doprovozeno 23. dubna 1990 zákonem o soudních rehabilitacích, kterým se všechny rozsudky vydané v době nesvobody od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 za předmětné činy rušily. Zanikly tak tresty za další desítky trestných činů, mimo jiné i za urážku prezidenta nebo ohrožení jednotného hospodářského plánu.
Všechny zákony a opatření, jak byly přijaty v roce 1989, jsou zde.

Trest smrti, očištění od článku 4 za pět měsíců a demokracie

Skutečná legislativní smršť a maratón přišly ovšem až v roce 1990. Dne 2. května 1990 vystoupil ve Federálním shromáždění jménem vlády generální prokurátor ČSFR Tibor Böhm a navrhl rozsáhlou novelu trestního zákona, trestního řádu a zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Návrh trestního zákona neobsahoval nic menšího, než zrušení trestu smrti.

Podle projevu generálního prokurátora, který použil výraz legislativní maraton, bylo jedním z principů, na kterých vznikal nový trestní zákon, očištění trestní politiky od zátěže někdejšího článku 4, jak je obsahovalo programové prohlášení vlády národního porozumění.

Tyto zásady generální prokurátor vyjmenoval:

  1. Zrušenie alebo podstatné obmedzenie trestu smrti.
  2. Uskutočnenie zmien, ktoré vyplývajú zo zrušenia ústavného článku č. 4 o vedúcej úlohe KSČ, tzn. očistenie Trestného zákona a Trestného poriadku od ideologickej záťaže.
  3. Poskytnutie rovnoprávnej ochrany všetkým druhom vlastníctva a vytvorenie podmienok pre fungovanie pluralitnej ekonomiky i v trestnom zákonodarstve.
  4. Čo najpresnejšiu úpravu a čo najväčšie obmedzenie zásahov do občianskych práv a slobôd v trestnom konaní a posilnenie práv obhajoby v tomto konaní.
  5. Humanizácia podmienok výkonu trestu odňatia slobody a záruky výkonu náboženských práv a slobôd vo výkone trestu.

V diskusi ke zrušení trestu smrti mnozí poslanci nabádali k rozvážnosti. Přesto byla debata věcná a uměřená. Ne každý se ale ztotožňoval s nabytými svobodami a do debaty začala pět měsíců po listopadu zasahovat představa přicházejících svobodných voleb. Nastal vliv – demokracie.

„Každá závažnější novela trestního zákona se dotýká obecného právního povědomí. Vždy je dost těch, kteří považují část úprav za pobuřující. Zruší-li se např. kategorie příživník, ozvou se nahněvaní lidé, kteří jsou přesvědčeni, že neexistuje jiný morální způsob života – než chodit každý den od půl osmé do zaměstnání,“ uvedl v rámci diskuse o změně poslanec Emanuel Mandler.

Svůj postoj k trestu smrti projevil rovněž budoucí předseda vlády a budoucí prezident poslanec Miloš Zeman: „Můj diskusní příspěvek se blíží spíš faktické poznámce. V některých vystoupeních zde zazněla obava z názoru veřejnosti, která je skutečně ve své jisté většině pro zachování trestu smrti. Nechci tuto obavu spojovat s případnými volebními kalkulacemi některých kandidátů, kteří se obávají případné nepopularity. Na druhé straně bych chtěl upozornit na důsledky, které by z takového uvažování vyplývaly, a sice, že parlament má schválit určité opatření teprve tehdy, získá-li rozhodující podporu ve veřejnosti, nikoli takové opatření sám anticipovat. Myslím, že parlament by měl mít odvahu být nepopulární a chtěl bych zdvořile upozornit, že upalování čarodějnic bylo vrchností zrušeno v době, kdy většina veřejnosti pro toto upalování byla. Děkuji vám za pozornost,“ řekl doslova současný prezident v květnu 1990.

Irena Válová

Sdílejte
Předchozí článekStarosta Kroměříže bude po zastavení stíhání požadovat odškodnění
Další článekAnalýza: Jak starostka měla neoprávněně obohatit pokladnu obce o 15 500 Kč
Irena Válová
Irena Válová je novinářka, editorka, zástupkyně šéfredaktora i publicistka v tištěných médiích, ale i v rozhlasech a televizích. Mimo jiné referovala o politických událostech z krizových oblastí: přechod k demokracii v JAR, referendum o Saddámu Husajnovi v Iráku či rušení amerických základen na Filipínách. Šest let byla zpravodajkou ze Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu. Na základě publikovaných rozhovorů s americkými právníky o konfliktu zájmů v politice obdržela stipendium od velvyslanectví USA v Praze, v roce 1994 pak v Chicagu certifikát USIA tištěná žurnalistika v USA. V 90. letech též absolvovala několik stáží na téma demokracie ve Švýcarsku. V roce 1998 byla zvolena předsedkyní Syndikátu novinářů ČR, o rok později se stala členkou Řídícího výboru Evropské federace novinářů se sídlem v Bruselu. Tři roky vedla sdružení pro svobodný tisk Media Observatory ČR. Od roku 2001 je na volné noze jako autorka, editorka i mluvčí. Spolu s advokátem a nyní zvoleným soudcem Evropského soudu pro lidská práva za ČR ve Štrasburku JUDr. Alešem Pejchalem je autorkou knihy Základní slova: rozpravy o svobodě, společnosti, procesu, politice a právu.