Tomáš Valášek: Skokový nárůst práce a pomalá digitalizace nutí insolvenční správce hledat nová řešení

Ředitel společnosti Insolvence 2008 Tomáš Valášek Foto: archiv

Novela insolvenčního zákona, jež nabyla účinnosti letos v červnu, skokově zvýšila zájem o oddlužení. S několika tisíci insolvenčními návrhy navíc si teď každý měsíc musí poradit nejen soudy, ale také insolvenční správci. Kromě odborné agendy jim však přibyla také administrativní zátěž. „Insolvenční správce není úředník, ale odborník. Proto není divu, že se správci snaží v první řadě hledat způsob, jak přenést jednoduché administrativní úkony a základní činnosti na své proškolené zaměstnance, či je zvládat rychleji za pomoci softwaru. Jde jim především o to, aby měli více času na práci, při které nejlépe uplatní svoje zkušenosti a vzdělání,“ popisuje Tomáš Valášek, výkonný ředitel společnosti Insolvence 2008, která vyvíjí a dodává software pro insolvenční správce.

Zdánlivě jednoduše řešitelná situace je ale podle Valáška komplikovaná nedostatkem pracovních sil v celé ekonomice, který žene rychle nahoru mzdy. „Odměna insolvenčních správců přitom nevzrostla už deset let, a tak jsou nuceni držet náklady co nejníže. Proto se mimo jiné čím dál více uchylují ke sdílení administrativních pracovníků mezi sebou. To pociťujeme například ve vzrůstajícím zájmu o službu virtuální asistentka, která poskytuje administrativní podporu při práci s našim softwarem“ uvedl v rozhovoru pro Českou justici.

Novela insolvenčního zákona je účinná skoro půl roku. Už se dají vyhodnotit její dopady?
Na hodnocení řady věcí je ještě brzy, ale už teď je jasné, že zájem o oddlužení výrazně vzrostl. Sice to není až deset tisíc nových insolvenčních návrhů měsíčně, jak někteří očekávali, meziroční nárůst je ale i tak více než dvojnásobný.

Proč není zájemců o oddlužení ještě více? Vždyť lidí v exekuci jsou v Česku statisíce.
Předně je třeba si uvědomit, že o oddlužení nemůže požádat každý, kdo je v exekuci. Nejprve je nutné splnit určité podmínky. Ale i řada lidí, kteří tyto podmínky splňují, o oddlužení nakonec nežádá. Důvodů je více. Často však hraje roli i to, že by jim dočasně zůstalo na živobytí méně peněz, než když zůstanou v exekuci. V situaci, kdy je pro člověka každá koruna drahá, je vidina oddlužení za několik let natolik vzdálená, že to mnozí rovnou vzdají. Právě toto se přitom v současné situaci může z pohledu justice jako celku jevit paradoxně jako příznivý jev.

Proč myslíte?
Protože není jisté, zda by si systém s ještě větším počtem uchazečů o oddlužení dokázal poradit. Už nyní jsou některé soudy tak přetížené, že se zpožďují s doručováním přihlášených pohledávek insolvenčním správcům až o čtyři týdny. Insolvenční správci pak mají méně času na to, aby stihli zákonné lhůty. Některé soudy si naštěstí tento fakt zatím uvědomují a správcům lhůty adekvátně prodlužují. Samy se totiž potýkají s tím, že ve stejném počtu lidí musí najednou zvládnout více řízení. Ale systémové řešení to rozhodně není. Objem práce přitom nenarostl jen s poslední novelou, ale podobný dopad měly třeba i změny z roku 2017. Letošek je nicméně specifický v tom, že se počet insolvenčních řízení zvýšil skokově na dvojnásobek.

Jak na to insolvenční správci reagují?
Insolvenční správce není úředník, ale odborník. Proto není divu, že se správci snaží v první řadě hledat způsob, jak přenést jednoduché administrativní úkony a základní činnosti na své proškolené zaměstnance, či je zvládat rychleji za pomoci softwaru. Jde jim především o to, aby měli více času na práci, při které nejlépe uplatní svoje zkušenosti a vzdělání.
Nejčastěji se snaží přenést jednoduché administrativní úkony a základní činnosti na tak, aby sami měli více času na odbornou práci, při které nejlépe uplatní svoje zkušenosti a vzdělání. To se ostatně dělo vždy. Nedává smysl, aby vysoce kvalifikovaný insolvenční správce ručně přepisoval data do systému nebo skenoval dokumenty. Na to je jeho čas příliš cenný. Jenže nyní je situace jiná v tom, že správci takřka nemají možnost přibrat další zaměstnance, proto se čím dál více uchylují ke sdílení administrativních pracovníků mezi sebou. To pociťujeme například ve vzrůstajícím zájmu o službu virtuální asistentka, která poskytuje administrativní podporu při práci s našim softwarem.

Co správcům brání najmout další vlastní administrativní síly, které by jim pomohly nápor zvládnout?
Ten problém má dvě roviny. Jeden je obecná situace na trhu práce. Lidí je nedostatek, jsou méně spolehliví, často odcházejí jinam. A mladá generace navíc vyžaduje jiné zacházení, než ta předchozí. Chce vyrovnanější poměr mezi prací a volným časem, od zaměstnaní vyžaduje, aby dávalo smysl a nebylo monotónní, zajímá se také o různé benefity. Abyste mladé lidi zaujali, musíte být nápaditější než kdy dřív. Změny na trhu práce se navíc dějí v digitální době tak rychle, že na to nestíhá reagovat jak vzdělávací systém, tak celá ekonomika. To všechno dohromady zvyšuje náklady. Mimo jiné i proto, že mzdy a další podmínky je nutné podstatně vylepšovat nejen novým, ale i stávajícím zaměstnancům, aby nepřešli jinam. A ani když se vám podaří někoho nového přivést, nemáte zcela vyhráno. Při plném vytížení je totiž obtížné lidi nejen vyhledat a najmout, ale také kvalitně zaučit.

S tím vším se ale potýkají i zaměstnavatelé v jiných oborech.
To je pravda, jenže oni mohou na rozdíl od insolvenčních správců zvýšit koncové ceny. Odměna insolvenčního správce naproti tomu nevzrostla už deset let. V jiných odvětvích se přitom platí i o polovinu více než před pěti lety a týká se to i pozic, na které insolvenční správci najímají pracovní síly nejčastěji. A to nepočítám inflaci, která prodražila vše od kancelářských potřeb, přes energie, až po nejrůznější služby. O nájemném a cenách nemovitostí ani nemluvě. Stejnému problému přitom čelí i soudy. Také ony pociťují nárůst počtu řízení, zatímco počet lidí, kteří mají insolvenční agendu na starosti, zůstal stejný.

Když odhlédneme od opatření na straně jednotlivých správců, existuje nějaké rychlé systémové řešení, které by pomohlo insolvenční agendu plošně lépe zvládat?
Pokud teď pominu možné změny legislativy, které však vždy zaberou hodně času, a nebudu uvažovat ani zvýšení odměn, po němž správci právem už dlouho volají, dala by se určitě lépe rozprostřít celková síla insolvenčních správců. Rozhodně to totiž nyní není tak, že jsou všichni všude. Naopak si sami určují, jak moc chtějí pracovat. Jsou proto místa, kde je hodně řízení a málo insolvenčních správců, zatímco jinde jsou správci, kteří mají volnou kapacitu a chuť více pracovat, ale řízení se jim nedostává. Tak proč právě těmto lidem neusnadnit možnost přibrat si další řízení, byť třeba jen na omezenou dobu. Díky sdílení provozoven se toho dá dosáhnout rychle a bez dodatečných nákladů. Systému to uleví a v konečném důsledku z toho budou těžit jak dlužníci, tak i věřitelé, jelikož se jejich případy odbaví rychleji.

Nepomohla by také větší digitalizace?
Určitě ano. My jsme ostatně v posledních měsících zaregistrovali skokové navýšení poptávky po softwaru, který insolvenčním správcům usnadňuje a urychluje práci. Na druhou stranu je ale potřeba si uvědomit, že digitalizace v justici, na kterou je činnost insolvenčních správců úzce navázána, postupuje kvůli náročnosti celého procesu bohužel pomalu. Některé činnosti kvůli tomu správci digitalizovat nemohou, i kdyby chtěli a byli na to sebelépe připraveni. V tomto ohledu by do budoucna mohl hodně pomoci nový a plně elektronický insolvenční rejstřík.

Eva Paseková