V Německu a Nizozemí nároky za usmrcení donedávna vůbec nepřiznávali

Předseda senátu NS Petr Vojtek Foto: NS

Zpracovávat téma databáze DATANU.cz anebo Metodiky bolestného je pro Nejvyšší soud nepředstavitelné bez oslovení předsedy senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Petra Vojtka. Odborné veřejnosti je znám jako uznávaný specialista na danou oblast práva, právě on se ze strany Nejvyššího soudu na vzniku Metodiky a následně i databáze DATANU.cz nejvíce podílel. Rozhovor s ním přináší nejnovější číslo čtvrtletníku Nejvyššího soudu AEQUITAS a nyní i Česká justice.

Bolest je individuální, každý máme jiný práh bolesti. Není až příliš složité, až takřka nereálné, což je častá argumentace některých kritiků Metodiky, „napasovat“ míru bolesti do tabulek a doporučení pro míru odškodnění?
Bolest je subjektivní kategorie, která je prakticky nezměřitelná. Kdyby tomu bylo jinak, mohly by krásně fungovat exaktní tabulky. Jenže každý ji vnímá odlišně a různým způsobem se s ní dokáže vypořádat. Nezbývá proto než pokusit se alespoň o určitou objektivizaci bolestivých a doprovodných stavů tak, aby alespoň v hrubých rysech byly srovnatelné obtíže u obdobných zranění. K tomu slouží lékařská klasifikace opřená o dlouhodobé zkušenosti s bolestivostí či tíživostí jednotlivých poranění. Závěr soudu o výši náhrady musí ovšem vedle toho obsahovat i úvahu o konkrétním dopadu poranění do poměrů konkrétního poškozeného. Jde pak o jakousi subjektivizaci či personalizaci objektivních hledisek z pohledu individuálních okolností na straně poškozeného.

Co všechno považují lidé za újmu? Podělíte se s námi ze své praxe s nějakými kuriózními případy?
Typové nároky jako bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění či náhrada při usmrcení osoby blízké jsou již vcelku zaužívané a až na výjimky je poškození umějí uplatnit, tj. skutkově vymezit v žalobě odpovídajícím způsobem. I v tom někdy nastávají kuriózní situace. Nedávno jsme řešili případ mladého muže, který za nezdařenou plastiku nosu požadoval náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši téměř třiceti miliónů korun (!). Byl pak velmi překvapen skutkovým zjištěním, že lékaři udělali vše správně, avšak nechtěný tvar nosu si přivodil sám pacient tím, že ve fázi hojení nepostupoval podle pokynů, takže problémy si způsobil sám. Ještě více pak byl překvapen výší nákladů prohraného sporu. Někdy se objevují netradiční požadavky na náhradu netypových újem,  jako  například  zásah  do osobnostního práva tím, že „žalobce je rozhořčen jednáním pracovníků pošty, s nimiž není možné se dohodnout na způsobu doručování zásilek“, nebo tím, že pes poraněný při rvačce se psem jiného majitele se po ukončení léčby již nedostal do původní kondice a nevyhrává v soutěžích, což jeho vlastník úkorně nese.

Legislativa v zemích Evropské unie se pomalu vzájemně přibližuje, jednotlivé státy musí ctít rozhodnutí vrcholných evropských soudů. Existuje v otázkách odškodnění nějaké české specifikum nebo naopak něco, co se v Evropě běžně považuje za újmu a u nás ne?
Specifické je zejména to, že v rámci náhrad za poškození zdraví rozlišujeme definičně tři dílčí nároky, které mají poněkud odlišnou povahu a projevují se různými druhy obtíží, tj. vytrpěná bolest, ztížení společenského uplatnění při trvalých následcích a případné další nemajetkové újmy, které nejsou podřaditelné pod jednu z těchto dvou kategorií. Většina zemí to takhle pevně rozlišené nemá, avšak třeba alespoň vnitřně rozlišuje přechodné obtíže od trvalých následků. Například Rakousko vlastně celý systém náhrady nemajetkové újmy vybudovalo na jediném ustanovení o bolestném, přitom ale judikatura a doktrína přináší vlastní definice jednotlivých složek. Rakušané tak při usmrcení osoby blízké odlišují škodu ze smutku (Trauerschmerzengeld) a škodu ze šoku (Schockschade), což v rámci české judikatury spadá v jedno. Ve Slovinsku například zase samostatnou částkou odškodňují „strach“, což je něco jako obava poškozeného ze ztráty života či vážného poškození zdraví, jak ji u nás zakotvuje 2957 o. z.

Jakých částek vlastně dosahuje odškodnění v České republice v porovnání s dalšími státy Evropy? Třeba výše odškodnění pozůstalým za jednoho usmrceného příbuzného byla podle DATANU.cz v roce 2017 průměrně 830 tisíc korun. Bývá přiznáváno pozůstalým například ve státech západní Evropy více anebo méně?
Je to možná překvapivě dosti různé. Například v Německu a Nizozemí nároky za usmrcení donedávna vůbec nepřiznávali a jejich prvotní východiska nejsou nijak vysoká. V Rakousku je praxe poměrně ustálená a náhrada nejbližších osob se pohybuje zpravidla kolem 20 tisíc eur; nežijí-li tyto osoby ve společné domácnosti, je částka nižší. Naopak v Itálii, Španělsku či Irsku se za usmrcení přiznávají statisíce eur. Takže každá země to má nastaveno trochu jinak a zahraniční inspirace pro nás úplně nefunguje. Nejvyšší soud v prvotní judikatuře k § 2959 o. z. nastavil jako výchozí částku, která obstojí ve srovnání s Rakouskem či se Slovenskem, ale nedosahuje vyšší úrovně jiných států. Podobně na toto téma judikuje i Ústavní soud.

V té souvislosti se často lidé ptají, zda se zjišťuje také to, jak se měl zesnulý s pozůstalým, který si nárokuje uhradit způsobenou újmu, rádi, popř. jak často a intenzivně se stýkali…
Intenzita a kvalita vztahů je klíčovým hlediskem, o tom není pochyb. Vždyť formální příbuzenství, které není provázeno láskyplnými či alespoň dobrými vztahy jen samo o sobě nemůže znamenat, že utrpení pozůstalého ze ztráty blízké osoby je srovnatelné. Posuzovat výši nároku bez přihlédnutí k těmto okolnostem je příliš formální a paušalizující, přiznat automaticky nějakou částku není spravedlivé a je důvod to podle konkrétních okolností upravit jak směrem dolů, tak nahoru. Důležité je, že podle obecných lidských zkušeností lze předpokládat určitý standard kvality vztahů, který není nutno prokazovat. Jestliže se však konkrétní posuzovaný vztah od tohoto standardu liší, musí být zjištěno, zda a v jaké míře tomu tak je, aby v návaznosti na to mohla být upravena výše náhrady.

V článku  k  databázi  DATANU  se  několikrát  objevilo,  že Metodika je  doporučujícím  návodem,  tedy  soudci  se jí  nemusí  držet.  Odchylují  se  od  ní  často?  A  jak  to pak vysvětlují?
Na tohle zatím nedokážu odpovědět, protože k nám do dovolacího řízení dosud vlastně nedoputovala žádná rozhodnutí, která by mě opravňovala k takovým závěrům. Teď sice rozhodujeme jednu věc, kde soudy s docela velkou samozřejmostí použily Metodiku ke stanovení náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění, ale dovolání proti tomu nesměřuje, vytýká jen nesprávné posouzení míry tzv. spoluzavinění poškozeného; tedy ani účastníkům tento způsob výpočtu náhrady nevadí. Předběhla nás trochu trestní praxe, neboť v rámci adhezního řízení již Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že postup v Metodice popsaný má plnit zákonný princip slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavek legitimního očekávání (§ 13 o. z.). Z něj vyplývá nutnost vypracovat znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, na jehož podkladě lze rozhodnout v adhezním řízení o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví – sp. zn. 6 Tdo 1791/2016. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného z životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu – sp. zn. 8 Tdo 190/2017, Rt 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dalo by se tedy říci, že používá-li Metodiku trestní soudnictví, není důvod, aby s ní obdobně nenaložili i civilisté… Můžu tedy vycházet jen z informací, které mám od kolegů civilistů ze soudů nižších stupňů. Zdá se, že většina z nich je odhodlána Metodiku využívat, někteří již nabyli vlastní zkušenosti s ní. Většinou se jim líbí přehlednost a podrobnost lékařských posudků, z nichž je dost dobře vidět, jakými trvalými obtížemi a v jakých činnostech poškozený trpí. Oceňují, že je doporučená výše základní náhrady nastavena poměrně vysoko (s vývojem průměrných mezd se kontinuálně zvyšuje), takže mohou výslednou částku spíše jen dolaďovat, nikoli dohánět její nedostatečnost nějakými mnohonásobky. Někdy jsou ovšem překvapeni jistou neústupností znalců v jejich hodnocení a mají trochu rozpaky dotáhnout výslednou částku podle svého uvážení na spravedlivou úroveň. Tady je dobré jít trochu pod povrch a zamyslet se, jak Metodika definuje jednotlivé položky, protože jsme teprve v začátcích používání Metodiky a i znalci se mohou někdy mýlit v tom, co přesně má být hodnoceno. To by měl soudce vědět, protože jde vlastně o zadání požadavku právníka vůči lékaři. Závěrem chci říct, že Metodika skutečně není závazná, poskytuje jen jakési objektivizační východisko, aniž soudce obírá o možnost (zároveň i povinnost) vlastní volné úvahy, kterou musí medicínské závěry doplnit. Pokud ji použije, měl by s ní pracovat správně, protože chybné použití může vyvolávat nevůli a nevíru v její objektivitu. Na druhou stranu, pokud se rozhodne ji nepoužít, na což má právo, měl by vyložit, jakou metodou se dobral k výsledné částce a proč.

AEQUITAS – celé číslo najdete zde.