Za svou výhodu v boji o ombudsmanské křeslo Vít Alexandr Schorm (47) pokládá, že již osmnáct let působí jako vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv. „Když vím, jak stát funguje a jak se brání, mohu toho využít ve prospěch lidí,“ odpovídá Schorm na námitku, že je jako vládní zmocněnec zvyklý hájit spíše postoje a zájmy českého státu než základní práva stěžovatelů. Poslanecká sněmovna vybere nového ombudsmana na první letošní schůzi, která začíná již dnes. Vybírat bude ze tří kandidátů. Volba je podle programu schůze na pořadu nejdřív 11. února. O ombudsmanskou židli se ucházejí ještě advokát Jan Matys a namísto Heleny Válkové prezidentem republiky dodatečně nominovaný bývalý zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček.
Co vás přimělo kandidovat do úřadu veřejného ochránce práv?
Již téměř osmnáct let dělám tutéž práci. Po tu dobu jsem o žádnou veřejnou funkci v České republice neusiloval. V loňském roce jsem si řekl, že pro jednou zkusím vystoupit ze své komfortní zóny. Přišlo mi totiž důležité nabídnout alternativu vůči předpokládanému budoucímu obsazení funkce ombudsmana, ve které ještě před pár dny skoro všichni věřili. Vybavil jsem si přitom svého někdejšího šéfa, předsedu Nejvyššího soudu Otakara Motejla, který se později stal prvním veřejným ochráncem práv. Velmi mne ovlivnil, stejně jako mnoho lidí ovlivní jejich první šéf, zvlášť je-li to taková osobnost, jakou byl on.
Instituci jsem po celou dobu zpovzdálí sledoval. Byla řada věcí, nad nimiž jsme se za ty roky setkávali a někdy i utkávali. V konečném důsledku jsme však usilovali o totéž. O funkční demokratický a právní stát, který respektuje základní práva a svobody.
Snad bych dodal, že nedávný vývoj mou motivaci nezměnil.
S jakou vizí se o post ombudsmana ucházíte?
Chtěl bych, aby to byla instituce, která rychle reaguje na potřeby obyčejných lidí, kteří se na ni obracejí, nebo jim dokonce svými návody pro řešení určitých situací pomáhá vyhnout se obvyklým potížím.
V čem byste jako nový veřejný ochránce práv na dosavadní ombudsmanku Annu Šabatovou navázal a co byste na rozdíl od ní dělal jinak a proč?
V započaté práci po sobě jdoucích ombudsmanů, spočívající v šetření mnoha podání občanů na špatnou správu, v monitorování stavu míst, kde jsou lidé zbaveni svobody, či v přiměřené angažovanosti v problematice nediskriminace, což nejsou ani všechny okruhy kompetencí ombudsmana, bych s celým týmem Kanceláře veřejného ochránce práv pokračoval. Jsou to všechno úkoly dané zákonem a v mnoha ohledech založené na povinnostech vyplývajících z mezinárodního nebo unijního práva. Na jejich plnění nelze jen tak rezignovat.
Vedle toho řada návrhů a doporučení směřovaných vůči vládě a Parlamentu zůstává nenaplněných. Nechtěl bych, aby se tento seznam, na němž nutně budou přibývat nové položky, jen prodlužoval. Zkrátka věřím, že existuje prostor ke zlepšení, který je nutné nalézt a vyplnit tak, aby veřejný ochránce práv se svým týmem ještě efektivněji než doposud vyjednával o potřebných opatřeních. Za klíčové bych v tomto ohledu považoval posilování spolupráce s Poslaneckou sněmovnou, návštěvy na jejích výborech k různým tématům a podobně. Věřím, že by to pomáhalo s překonáváním bariér, které tu zřejmě existují, jinak by šlo všechno vcelku hladce. Určitě bych ale neopomíjel ani Senát.
Když jsem poslouchal nedávný televizní rozhovor s předchůdcem končící ombudsmanky Pavlem Varvařovským, povšiml jsem si jeho varování před tím, aby se Kancelář veřejného ochránce práv s nárůstem agend a odborného personálu nezahleděla sama do sebe. Chtěl bych pracovat na odvrácení takového rizika tak, aby kolektiv tamních zaměstnanců byl nadále upřen k poslání veřejného ochránce práv, a tedy k pomoci jednotlivcům a k definování systémových nápravných opatření, a nikoli k umělým, sebestředným činnostem. Jak se instituce rozrůstá a stárne, má k tomu přirozeně sklon.
Existuje podle vás agenda, které se dosud úřad ombudsmana nevěnoval?
Těžko říct. Kancelář veřejného ochránce práv se každopádně zabývá mnoha problémy, kdežto v médiích slyšíte jen o nějakých skutečně nebo rádoby kontroverzních záležitostech. Mnoho rozmanitých otázek přinášejí podněty občanů na špatnou správu. Návštěvy míst, kde jsou lidé zbaveni osobní svobody, mají být vykonávány systematicky. Šíře práv osob se zdravotním postižením podle příslušné úmluvy OSN je také značná. A tak dále. Je až překvapivé, co všechno ve výročních zprávách popisujících naplňování zákonem daných úkolů najdeme. Od lidí z Brna jsem slyšel, že když jim někdo říká, že se nevěnují té či oné věci, zpravidla se ukáže, že je ta věc mimo působnost ombudsmana.
Ale pokud bych dostal šanci konkrétněji nasměrovat činnost ombudsmanského týmu, napadá mě detekce příznaků nadměrné byrokracie. Netvrdím, že by tento aspekt nebyl v práci Kanceláře veřejného ochránce práv již nyní přítomen. Ale bylo by zajisté možné z toho učinit takový aspekt, jemuž se bude věnovat pozornost soustavně. Znamenalo by to sbírat poznatky o administrativní zátěži při každém šetření, zevšeobecňovat je a dávat příslušným orgánům ke zvážení, co s tímto břemenem, ani bych neřekl moderní doby, udělat. Nesmyslné úřadování se lidem prodražuje, není-li ještě k tomu náporem na jejich nervy. Sám velice nerad vyplňuji zbytečná lejstra.
Znáte se s nově zvolenou zástupkyní ombudsmanky Monikou Šimůnkovou? Vytvoříte spolu v případě vašeho zvolení dobrý tandem?
Známe se spolu asi deset let. Věřím, že jsme schopni se domluvit a dobrý tandem vytvořit. Nejsem si vědom ničeho, co by tomu a priori bránilo.
Navíc bych podotkl, že oba hovoříme plynně světovými jazyky. Moc se neví, že se český ombudsman zejména v posledních letech výrazněji zapojil do mezinárodní spolupráce. Jak už jsem uvedl, řada úkolů, které musí podle zákona plnit, má svůj základ v mezinárodních či unijních závazcích, a proto také komunikuje s orgány na evropské úrovni či na úrovni OSN.
Mezi ombudsmanem a jeho zástupcem je obvyklé, že si agendu svého úřadu mezi sebou rozdělují. Bylo tomu tak i mezi Annou Šabatovou a Stanislavem Křečkem. O jakou agendu byste měl zájem vy a kterou byste přenechal své zástupkyni?
To by záviselo na dohodě s Monikou Šimůnkovou. Lidé dělají nejlépe věci, které je nejvíc baví. Také si myslím, že je potřeba práci rozdělit spravedlivě a funkčně. Bylo by z mé strany opravdu předčasné a vůbec nešťastné a netaktní naznačovat či rovnou vzkazovat jí i ostatním lidem z Kanceláře veřejného ochránce práv, co mě baví a co ne, pro případ, že bych dostal od Poslanecké sněmovny šanci o tom rozhodnout.
Stávající ombudsmanka již svoji novou zástupkyni ostatně pověřila určitým portfoliem věcí. Není vyloučeno, že by to tak alespoň v nejbližší době zůstalo.
Plánujete si s sebou do úřadu ombudsmana přivést některé nejbližší spolupracovníky?
Teď bych s potěšením vyzdvihl kvality svých stávajících spolupracovníků. Pakliže bych se přesunul do Brna, tak, kdyby to bylo jen trochu možné, rád bych na ně spoléhal i nadále. Ale možné by to nebylo. Překážku by představovala geografická vzdálenost nebo režim státní služby. Navíc věřím tomu, že pokud budu zvolen, najdu v Brně nové, kvalitní spolupracovníky v těch, kteří již v Kanceláři veřejného ochránce práv působí. Z těch, které znám, jsem měl snad vždycky velmi dobrý dojem.
Jaký výsledek očekáváte v Poslanecké sněmovně?
Dosavadní události navazující na odstoupení profesorky Válkové, jako je změna kandidátní listiny předložené prezidentem republiky po původně stanovené lhůtě, svědčí především o tom, že se situace neustále vyvíjí.
Poslanci uvažují v mnoha ohledech a z pochopitelných důvodů jinak než senátoři. Chci hovořit se všemi poslaneckými kluby, dostanu-li k tomu šanci, představit jim svou vizi a slyšet od nich, jak vidí oni rozvoj instituce ombudsmana do budoucna. Jsou to oni, kdo volí ochránce a komu ten pak předkládá své čtvrtletní a výroční zprávy. Tady je zapotřebí permanentního dialogu.
Proti vaší kandidatuře zaznívá námitka, že jste z pozice dlouholetého vládního zmocněnce u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) hájil vždy spíše postoje a zájmy českého státu proti stěžovatelům, než právě základní práva stěžovatelů, kteří u ESLP hledali zastání proti českým soudům. Co na takovou námitku říkáte
Na tuto otázku bych mohl podat obšírnou odpověď. A mohl bych přitom začít tím, že tato zdánlivá slabost je ve skutečnosti významnou předností. Když vím, jak stát funguje a jak se brání, mohu to využít ve prospěch lidí. Abych se nicméně vyhnul zdlouhavému přehledu toho, co všechno značně nad rámec svého poněkud zužujícího názvu Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv dělá, podotýkám jen, že se zdaleka nezabývá toliko obhajobou. Má na starosti koordinaci výkonu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, diskutuje se stěžovateli o smírných urovnáních, věnuje se šíření judikatury. K tomu slouží kupříkladu databáze českých překladů či shrnutí štrasburských judikátů na adrese http://eslp.justice.cz. Spolupracuje nejenom se státními orgány, ale také s akademickou sférou a nevládními organizacemi. Ostatně i s Kanceláří veřejného ochránce práv.
Ale nadto všechno bych řekl, že by lidé v mém stávajícím týmu těžko mohli svoji práci dělat, kdyby mysleli jen na to, že hájíme nekorigované postoje českého státu. Pokud jde o sledované zájmy, máme pořád na zřeteli to, že je zájmem České republiky profilovat se jako demokratický právní stát založený na úctě k nezadatelným právům člověka. Mezinárodní kontrolní mechanismy pomáhají prověřovat, že tomu tak opravdu je.
Tomáš Nahodil
