Ústavní soud: Soudy nesmí nedůvodně krátit odměny obhájců ex offo

Právo na obhajobu je klíčovým pilířem spravedlivého procesu Foto: Needpix

Soudy budou muset velmi pečlivě vážit, zda mohou odmítnout proplatit odměnu, kterou si naúčtoval ustanovený obhájce. Vyplývá to z nedávno zveřejněného nálezu Ústavního soudu (ÚS), v němž bylo vyhověno stížnosti advokáta proti rozhodnutí soudů, které neuznaly jeho odměnu a výdaje coby obhájce ex offo v přípravném řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 a posléze i Městský soud v Praze (MS) rozhodly, že advokát si v přípravném řízení naúčtoval údajně zbytečné náklady, když se účastnil i úkonů, u nichž jeho přítomnost nebyla podle jejich názoru nutná. Jednalo se o výpovědi ostatních obviněných v případu, přičemž na tyto úkony byl advokát obeslán orgány činnými v trestním řízení.

Soudy odůvodnily svůj postup tím, že advokát mohl sám vyhodnotit účelnost své účasti, přičemž není povinen se takových úkonů účastnit. A to i v kontextu povinnosti obhájce postupovat vždy v souladu se zájmem klienta a účelově nenavyšovat náklady obhajoby, shrnuje se v nálezu argumentace soudů. Zmínily také možnost požadovat provedení výslechů v rámci hlavního líčení a také na nutnost opakování výpovědí, z nichž by případně vyplývalo zahájení trestního stíhání klienta stěžovatele pro další konkrétní skutek. MS pak ve své replice zmínil, že takto postupuje i v obdobných skupinových věcech, kde je podobně vyhodnocováno, že advokáti neúčelně navyšují své odměny účastí na výpovědích spoluobviněných.

Nález k dispozici zde.

Senát ÚS ve složení Tomáš Lichovník, Vladimír Sládeček a David Uhlíř (soudce zpravodaj) však došel k závěru, že takový postup soudů je protiústavní. Právo na obhajobu je totiž klíčovým pilířem spravedlivého procesu a nesmí docházet k tomu, aby bylo toto právo jakkoliv kráceno. „V daném kontextu je jako nepřípustný zásah možné chápat takové nastavení pravidel pro úhradu odměny a náhradu hotových výdajů, které sice jejich určitou úhradu garantuje, ale tak, že obhájce není schopen předem ani rámcově odhadnout, kolik mu bude skutečně nakonec zaplaceno. Z této nejistoty pak může plynout neúměrný tlak na co nejnižší rozsah obhájcem prováděných úkonů a s tím související významné riziko nepřípustného zásahu do materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc. Má-li mít obviněný, jemuž byl obhájce ustanoven dle § 38 a násl. trestního řádu, rovný přístup k právu na spravedlivý proces, nesmí výkon činnosti ustanoveného obhájce svou kvalitou zaostávat za činností obhájce zvoleného a placeného obviněným,“ konstatuje se v nálezu.

Podle ústavních soudců nelze v tomto případě určit, zda byly úkony stěžovatele nadbytečné a krácení odměny advokáta soudy označili za „extrémní“. Obhájce, byl-li zván policejním orgánem na zmíněné úkony, mohl totiž oprávněně vyhodnotit, že při nich mohou vyjít najevo skutečnosti významné pro jeho klienta. „Pokud se soudy omezily v zásadě pouze na obecné a paušální odůvodnění, že ostatní skutky údajné trestné činnosti neměly souvislost se skutkem obviněného klienta stěžovatele, nepostupovaly v souladu s ústavními zásadami uvedenými výše a jejich závěry jsou proto nepřezkoumatelné,“ konstatuje se v nálezu.

Petr Dimun