Jaroslav Bureš: V tom, že jsem se stal soudcem, sehrála roli náhoda

Bývalý předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš Foto: archiv

Jaroslav Bureš (65) skončil ke konci minulého roku v čele Vrchního soudu v Praze a letos v květnu z vlastního rozhodnutí končí i jako soudce. Ve velkém rozhovoru pro Českou justici prozradil, jak se stal soudcem, kdo ho nejvíce ovlivnil, jaká byla spolupráce s Otakarem Motejlem či Eliškou Wagnerovou i proč nelituje, že se na nějakou dobu stal politikem. Přinášíme první část rozhovoru.

Co se týče vašeho působení před rokem 89, základní otázka: co člověka vede k tomu, že chce být soudcem v systému, který spravedlnosti moc nepřeje?
Mně tehdy nic jiného nezbylo. Na fakultě jsem se hodně věnoval procesnímu a finančnímu právu, psal jsem diplomovou a pak i rigorózní práci na téma financování zahraničního obchodu a chtěl jsem pracovat v zahraničním obchodu, bavilo mne i studium cizích jazyků. Zjistil jsem ale, že tam je cesta zavřená, nenašel jsem podnik, který by mne vzal. Neměl jsem ideální rodinnou historii. Tatínek byl aktivním sokolem, účastnil se protestních akcí v roce 1948 a to mi moc nepomohlo. Nevzali mě ani do advokacie, nenašel jsem sdružení, které by mne přijalo.

A oficiální zdůvodnění?
Nedostatek volných míst. Prostě do advokacie jsem se nedostal, tak mě zbývalo být podnikovým právníkem v rodném městě a kraji, na Ralsku. Ale tam tehdy vládl uranový průmysl a poměry z mého pohledu byly hrozné, to mě odradilo zůstat. I když mě lákali na nesrovnatelně lepší materiální podmínky, než byly v justici. Hlavní roli pak sehrála náhoda. Doprovázel jsem svou nastávající manželku, tehdejší přítelkyni, na Městský soud v Praze. Ona chtěla být notářkou. Tam ji řekli, že nemá šanci, ale mě prý, že by vzali a mohl bych být soudcem. Byl jsem před nástupem na vojnu, neměl jsem zaměstnání, a tak jsem nabídku přijal. Přidělili mne na Obvodní soud pro Prahu 2.

Jako podnikový právník nebo advokát byste měl tenkrát mnohem vyšší plat, než byl plat soudce. Neuvažoval jste o tom?
O tom platu jsem tehdy nějak nepřemýšlel. Bylo to tím, že jsem hned na začátku působení v justici potkal slušné lidi, kteří něco uměli.

Starší kolegové soudci?
Kombinace starších soudců a mladších, slušných. I když zpočátku byla jistá bariéra mezi mnou a soudci, kteří neabsolvovali vojenskou základní službu. Nějakou dobu jsem si připadal o generaci starší. Předseda soudu Hordina byl sice zarytý funkcionář, ale choval se relativně slušně. On měl jedinou zásadu: když máš hotovo, tak mě nezajímáš. Když nemáš hotovo, jsi předmětem mé péče.

Co jste soudil?
Já jsem soudil všechno. Dokonce jsem krátkodobě vypomáhal i na trestním úseku. Má praxe čekatele na soudu začala u předsedy a pak u trestního místopředsedy. Oba soudili trestné činy v dopravě. Připravoval jsem jim všechna rozhodnutí. To mi v jistém smyslu zůstalo. Když předseda potřeboval narychlo zacelit mezeru, agenda trestných činů v dopravě byla velká, tak jsem tam občas i jako civilní soudce zaskakoval. Jako čekatel jsem byl zařazen na několik měsíců i v podatelně, a pak také jako vedoucí kanceláře. Vůbec mi to neuškodilo. Přesně naopak. Dnes to předseda soudu ani udělat nesmí. Výsledek je, že řada soudců nezná dobře práci kanceláře. Jinak jsem postupně prošel veškerou agendou obvodního soudu. Tzv. celý civil, opatrovnické věci, exekuce. Po určité době mi zůstala jako hlavní sporná agenda, což byly většinou spory o náhradu škody z pracovních úrazů. V obvodu soudu sídlilo několik velkých stavebních firem, takže o takové spory nebylo nouze. Z obvodního soudu jsem odcházel jako soudce, který rozhoduje především pracovněprávní spory a vedle toho ostatní civilní agendu.

Bývalý předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš (vlevo) vítá soudce ESLP Aleše Pejchala. Foto: Irena Válová

Opět provokativně: jak tehdy, tak i dnes, jsou trestné činy v dopravě předmětem spekulací o možném ovlivňování. Setkal jste se někdy s nějakým tlakem z vedení soudu, abyste přimhouřil oko či dokonce obě oči?
Ze strany vedení soudu ne. Aly byla řada zajímavých „klientů“, zejména herců pražských divadel a ti měli různé přímluvce. Většinou to byla řízení pro trestné činy opilství. Je to dávno, nechci nikoho jmenovat. Málo jich ale nebylo.  Vedení soudu mne spíše několikrát pokáralo za něco, co bych nazval mladickou nerozvážností.

Typu?
Například v pracovněprávním sporu se státním podnikem Barvy-laky mi bez omluvy nepřišel svědek. Tak jsem ho nechal předvést. A nějak jsem přehlédl, že to je ekonomický náměstek. A oni ho vedli po tom nádvoří, tehdy příslušníci VB. Těžce to nesl a mne za to dost pokárali.

Předpokládám, že nikoliv oficiálně.
Ne. Spíše že jsem udělal velkou chybu a měl jsem se nějak domluvit, aby ten pan náměstek přišel. Nic jiného zásadního si nevybavuji. Jinak jsem s vedením soudu neměl žádné problematické vztahy. Ono to bylo tehdy vlastně docela jednoduché. S rychlostí řízení u mne potíže nebyly a odvolací soud má rozhodnutí většinou potvrzoval.

Kdybyste si z té doby měl vzpomenout, vedle předvedení onoho náměstka, na nějaký zajímavý případ, který jste soudil? Něčím specifický, který definuje tehdejší situaci.
To jsou spíš humorné historky z natáčení. Byla tam řada zajímavých určení otcovství. Několik sporů z divadelního prostředí. To je spíše do nějakého zábavného pořadu.  Mám -li na něco vzpomínat, pak na to, že agenda byla pestrá a sporů hodně. A díky tomu jsem se naučil sporné řízení, pravidla dokazování, což podle mne je skutečným soudcovským řemeslem. Nikdo mi nevymluví, že především na sporné agendě se pozná, jaký kdo bude či může být soudcem.

V roce 1986 jste povýšil na Městský soud, s čímž je asi spojený váš vstup do KSČ. To vám bylo doporučeno, nebo se to tak nějak vědělo, že pokud člověk chce přejít k vyššímu soudu, je to nutná podmínka?
Nejprve jsem přišel na stáž, tehdy na doporučení doktora Blažejovského. Což byl můj osvícený a vynikající předseda odvolacího senátu. Po nějaké době mě jako mnohým jiným začali dávat najevo, že bych vstoupit měl. Já jsem také jako mnoho jiných především hledal způsob, jak vysvětlit, že nemohu. Že nemám dobrý kádrový profil apod.

Tak si ho alespoň vyčistíš, vám říkali, ne?
To ne. Formálně vzato jsem z hlediska tehdejších představ tzv. dělnický původ. Tatínek, ač vysoce kvalifikovaný řemeslník, mohl pracovat jen jako dělník. Nakonec jsem byl postaven před volbu, buď se vrátíš na obvodní soud anebo budeš moci zůstat na městském, tedy odvolacím soudu. To byla pro mne těžká volba. Odvolací soud mi jednoznačně nabízel možnost odborného růstu a řadu velmi dobrých kolegů.

Na Městském soudu v Praze jste soudil co?
Tak nejprve jsem byl na půl roku „převelen“ na Obvodní soud pro Prahu 4 s úkolem vyřídit velký počet dlouholetých sporů, které zůstaly ležet v jednom opuštěném senátu. Teprve po této misi jsem byl zařazen do odvolacího senátu doktorky Češkové. Soudili jsme kompletní civilní nápad z Prahy 4. Pracovní věci, exekuce rodinné věci, vlastnické spory, vypořádání SJM, zkrátka všechno kromě bytových věcí.

Předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš při kulatém stolu České justice – vlevo vydavatel České justice Ivo Hartmann, vpravo předseda Krajského soudu v Praze Ljubomír Drápal Foto: Radek Čepelák

Jaká byla tehdy představa o vaší kariéře? Byl jste zařazen do kádrové rezervy pro vedení, nebo jako ten, který bude soudit?
Já jsem byl do prosince 89 jenom soudcem. Nebyl jsem žádná rezerva, ani předseda senátu. Odborně mé hodnocení myslím bylo dobré, byl jsem ostatně členem tzv. zobecňovacího senátu. Do funkcí byli ovšem jmenování jiní.

Takže žádné kariérní výzvy?
Ne. Jak říkám, nebyl jsem ani předsedou odvolacího senátu.

Rok 1989, plno schopných soudců odchází do advokacie. Vás to tehdy nelákalo?
Vůbec. Doba konečně přinesla určité zadostiučinění a ocenění soudců, kteří pro mě byli vzory a učiteli. Zejména doktor Blažejovský a doktor Mokrý. Ti mě pomáhali v justici se cítit lépe a hledět především na odbornost.  Pan doktor Mokrý od začátku, když se stal předsedou českého Nejvyššího soudu, mi nabízel, abych přešel s ním. Ale já jsem tehdy nechtěl, protože jsem se cítil na vrcholu svého kariérního snu. Stal jsem se předsedou zobecňovacího senátu. Sedl jsem si do starožitným nábytkem zařízené kanceláře doktora Blažejovského, který odešel k paní ministryni Burešové jako šéf jejího sekretariátu, a měl jsem pocit, že tam už zůstanu do penze, protože jsem dosáhl svého odborného snu. Co víc člověk může v justici být, než být předsedou elitního odborného senátu na Městském soudu v Praze?

Není to trochu nuda?
Mě to hrozně bavilo, zejména pracovat s judikaturou. Od začátku mého působení v justici.

Ale nebylo vám ani čtyřicet.
Měl jsem štěstí, že už na obvodním soudu mi dali jako čekateli za úkol uspořádat judikaturu. Zpočátku jsem nadšený nebyl, ale pak mě to chytlo. A zájem tento u mne přetrvává stále. Najednou začaly přicházet větší výzvy a možnosti. Vůbec mne tehdy nenapadlo, že bych se cítil lépe v advokacii, nebo někde jinde.

Ani ta hmotná stránka? Přeci jenom ty platy byly tehdy velmi nízké.
Nebyl to žádný zázrak. Manželka ale pracovala v bance. A banky už tehdy platily lépe než justice. Tak jsme jako rodina nebyli pod nějakým finančním tlakem. A hlavně se mi splnil přání a žil jsem si svůj sen. Ani na chvíli jsem o tom neuvažoval. Naopak jsem to řadě kolegů vymlouval. A jejich osudy mi daly zapravdu. Mnozí se pak z advokacie těžce vraceli na soudy. Nebo se jim to dokonce nepovedlo. Často ke škodě justice, protože mnozí byli dobrými soudci.

Pak jste ale nakonec přešel na Nejvyšší soud.
Pak jsem přešel, a to nejenom díky osobnosti doktora Mokrého. Ale též proto, že tam postupně přecházeli soudci, kolegové, kterých jsem si vážil. A když jsem slyšel, že nabídku přijal i doktor Drápal, nebyla pro mne už jiná možnost. Ačkoliv jsme se osobně vůbec neznali, znal jsem jeho pověst. To, že jsem s ním pak mohl celá léta spolupracovat a stali jsme se přáteli, je jedna z největších věcí, kterou mi justice dala. To bych určitě v advokacii nepoznal.

A pak přichází rozpad Československa a rozhodnutí, jestli přejít do Brna, nebo jestli zůstat u Vrchního soudu v Praze.
Pro mě nejhezčí doba v justici nastala po přechodu na český Nejvyšší soud, kde jsme z počátku seděli v naprosto děsivých podmínkách na půdě ministerstva spravedlnosti. Pak se doktoru Mokrému podařilo získat budovu smíchovských kasáren, palác Kinských. Tam jsme se usadili, trestní kolegium bylo dál tady na Pankráci, a ujali se role dovolacího soudu, což pro nás byla velká věc. Zejména proto, že jsme najednou byli historicky u tvorby něčeho úplně nového. Něco podobného, ale v jiném směru, jsem pak ještě zažil po přechodu na Nejvyšší soud do Brna, kde jsme také znovu postupně tvořili podobu NS jako soudu dovolacího. Ale toto období bylo krátké. Zanedlouho po rozpadu federace jsme byli postaveni před rozhodnutí, kdo zůstane v budově Vrchního soudu na Pankráci a kdo půjde do Brna za dovolací agendou. Tak ta otázka stála. Z počátku jsme si – myslím, že téměř nikdo – neuměli představit, zejména z rodinných důvodů, že půjdeme do Brna. Měli jsme za sebou dobu, která mobilitě vůbec a pracovní též příliš nepřála. To není žádná legrace. Ale pak jsme začali jeden druhého vzájemně přesvědčovat. A mě nejvíc přesvědčil doktor Drápal a jeho zapálení pro agendu. Měl jednoduchý argument. Jestliže nám dovolací agendu přemístili do Brna, musíme tam jít, pokračovat v rozdělané práci.

Vy jste tady byl nějakou dobu soudcem VS?
Ano, krátce. Ale to jsme ještě stále byli dovolacími soudci pro řízení, která začínala v prvním stupni u okresních soudů. Věci, které v prvním stupni náležely krajským soudům, rozhodoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud v Brně. Od prvního dne bylo ovšem zřejmé, že takové dvojvládí nemůže trvat dlouho, byť většina z nás soudců vrchního soudu si to tehdy přála. Viděno zpětně, ono to ani jinak být nemohlo. Tak jsme prostě odjeli s agendou a za agendou do Brna. To bylo druhé a velmi zásadní období mého působení v justici po listopadu 1989.  Před námi byl úkol vybudovat skutečný plnohodnotný Nejvyšší dovolací soud. Soud vypadal tehdy jinak i díky tomu, že tam bylo podstatně méně soudců. I proto byli kolegové více zasvěceni do agendy těch druhých. Diskuze v kolegiu byly mnohem živější a pestřejší. Nebyly ty specializační zdi. Já, když teď přijedu jako host na zasedání civilního kolegia Nejvyššího soudu, tak jsem většinou svědkem jen diskuse mezi několika specialisty. Ale to je asi dáno dobou, počtem věcí, počtem soudců. Když tam dnes přijedu, tak musím jet hodně brzy ráno, abych se vůbec vešel do zasedací místnosti. Musím říci, že na tu dobu vzpomínám velmi rád, nejen proto, že to byla doba budování. Nicméně postupně se ukazovalo, že odloučení od rodiny je dlouhodobě neudržitelné. Takže když pan doktor Motejl, v době, kdy byl ministrem spravedlnosti, přišel s nabídkou, kterou jsem z počátku odmítal, zda bych neuvažoval o funkci předsedy Vrchního soudu v Praze, tak jsem ji přijal a myslím, že jsem se rozhodl správně.

Ještě před tím jste byl ale klíčovou osobou, předsedou civilního kolegia NS.
Z počátku, když jsme přišli, tak kolegium šéfoval doktor Jedlička. Po určité době, také i pod vlivem toho, že doktor Motejl chtěl sloučit obchodní a civilní kolegium, jsem dostal nabídku být předsedou civilního kolegia. Viděl jsem v tom především další prostor pro odborný růst, role předsedy kolegia je v mém chápání veskrze odborná. Dávat dohromady kolegium a organizovat práci soudců Nejvyššího soudu jako sboru justičních odborných špiček. Opět jsem měl to štěstí, jako na začátku svého soudcovské kariéry, být u zdroje. Na začátku především díky osobnostem doktora Mokrého a Blažejovského a též doktora Rubeše. Měl jsem tu čest psát s ním, ovšem do šuplíku, na ministerstvu spravedlnosti jednací řád.

A spolupráce s doktorem Motejlem, specifickou osobností tuzemské justice?
V budově Nejvyššího soudu to bylo bez problémů. On měl sice své zvláštní metody, velmi nerad rozhodoval zásadní otázky organizační i personální, ale jinak věci celkem fungovaly. Samozřejmě nemohl být a nebyl spokojen s délkou dovolacího řízení. To ostatně zatím nemohl být žádný předseda Nejvyššího soudu.

S Eliškou Wagnerovou, která ho nahradila, jste žádný problém neměl?
Zpětně a s odstupem viděno bych neřekl. Diskuse a různé názory prostě patří ke každé práci. Když Eliška Wagnerová přišla na NS jako soudkyně, byl jsem předsedou kolegia a dostal jsem za úkol od pana předsedy Motejla přispívat k jejímu začlenění do kolegia. O to jsem se poctivě snažil, ostatně jako u každého kolegy.  Ne vždy to bylo z její strany kvitováno. Ale nechci to přenášet do nějaké osobní roviny. K tomu není důvod. Ostatně krátce poté, co se stala doktorka Wagnerová předsedkyní, jsem se vrátil na Vrchní soud v Praze.

Když jste se stal ministrem spravedlnosti, tak pokud si dobře vzpomínám, velmi ostře jste se nepohodli.
Jí se to nelíbilo a činila veřejně známé kroky proti mému jmenování ministrem, které tehdejší premiér Miloš Zeman odmítl.

A měly kořeny už v době vašeho společného působení na NS?
Ale my jsme spolu neměli nějaké zásadní konflikty. Kromě toho, že měla jinou představu o vedení kolegia než já. Ale to tak bývá. Myslím, že prostě bylo proti jejímu přesvědčení, aby se soudce stal ministrem spravedlnosti.

Takže jste před ní „neutekl“ na VS?
Základní důvod byl, že to v rodině už nešlo. Jako předseda kolegia jsem měl mnohem více povinností a na rodinu nezbývalo mnoho času. K tomu jsem ještě hodně učil a přednášel. Myslím, že kdyby mi tehdy umožňovaly rodinné poměry, jako mnohým jiným kolegům, přestěhovat se do Brna, tak bych působil u Nejvyššího soudu dosud.

Petr Dimun