Advokát Staněk: Čtrnáctidenní turnus pro pendlery není právně ošetřen, zákaz vycestovat není možné nařídit

Advokát Michal Staněk Foto: archiv

Pravidla pro přeshraniční pracovníky se mění velmi rychle a usnesení vlády neodpovídají pravidlům, která prezentuje ministerstvo vnitra. Podle advokáta Michala Staňka je úprava pro pendlery nejasná a vláda jim fakticky znemožnila pracovat. Lze očekávat, že o práci v zahraničí přijdou tisíce českých občanů. Mezi nimi je i otec Michala Staňka Jan, který kvůli krizovému opatření pro pendlery obrátil na soud.

Lidé, kteří po uvolnění pravidel pro vycestování překročí hranice ČR, budou muset až na výjimky do povinné čtrnáctidenní karantény. Uvedl to minulý týden ministr vnitra a šéf Ústředního krizového štábu Jan Hamáček (ČSSD). Jako příklady odůvodněného vycestování Hamáček uvedl například práci v jiné zemi. Platí to i pro pendlery nebo ti se musí řídit opatřením, které se vztahuje přímo na ně?
Od 14.4. upravuje překračování státní hranice jediné (a nutno podotknout poměrně zmatečné) usnesení vlády č. 387 ze dne 6. dubna, které bylo vydáno ve sbírce zákonů, částka 56, pod číslem 150/2020 Sb. Beze sporu se tak ruší turnusový režim 21/14 (čl. IV), povinná „knížka přeshraničního pracovníka“ (čl. VI) a zavádí se nový režim na všechny hranice. Toto usnesení – krizové opatření vydané v režimu krizového zákona – upravuje všechny možné případy překročení státní hranice, včetně jejich překročení občany České republiky, kteří vycestovávají pravidelně z České republiky za účelem výkonu práce v některém ze sousedních zemí – tzv. pendlery. Obsahuje však tolik nejasností a nepřesností, že se dle něho jeho adresáti mohou jen obtížně řídit.
Především kategorie „obyčejných“ pendlerů z usnesení zcela vypadla – jinými slovy, obyčejní pendleři by, v případě, že toto usnesení vstoupí v účinnost, legálně nemohli vůbec republiku opustit. Opuštění republiky řešení dané usnesení pouze v článku I./5, kde se však hovoří pouze o „nezbytných“ případech a článku I./7, kde se však hovoří pouze o „zdravotnických“ pendlerech.

Jaký je tedy výklad usnesení vlády?
Původně jsem si myslel, že se „obyčejní“ pendleři vejdou do toho článku I./5, odpovídalo by tomu výkladové pravidlo právních norem, že v pochybnostech se použije výklad pro adresáta norem nejpříznivější, ale ministr vnitra Jan Hamáček i stránky MVČR mě následně ohromili svým výkladem usnesení, protože oboje dvoje tvrdí, že „obyčejní“ pendleři pod tento článek nespadají. V takovém případě však z přijatého usnesení plyne, dle mého právního názoru, možný pro „obyčejné“ pendlery pouze dvojí výklad, a to že „obyčejní“ pendleři se v usnesení vůbec nevyskytují a nebude tak pro ně od 14.4. možné legálně vycestovat z ČR, což je sice absurdní, ale bohužel jeden z možných výkladů přijatého usnesení nebo „obyčejní“ pendleři jsou obsažení v čl. I./5 pod vycestováním v tzv. nezbytně případech, pak ale mají, v souladu s čl. I./3./c) možnost vycestovat až na dobu 14 dnů bez toho, aniž by po návratu museli v ČR do karantény.

Čtěte také: Pendler požádal soud o zrušení vládního omezení cest za prací

Ministr vnitra však uvedl, že pendleři se budou nově moci po 14 dnech práce v cizině vrátit do České republiky, budou však muset jako doposud na dva týdny nastoupit do preventivní karantény. Doposud museli v zahraničí zůstávat minimálně tři týdny. Výjimku z tohoto pravidla mají zaměstnanci ve zdravotnictví, sociálních službách a integrovaného záchranného systému. Nově k nim přibyli pracovníci kritické infrastruktury. Jak je toto tedy upraveno právně?
Bohužel ministr vnitra si asi před tiskovou přijaté usnesení vlády nepřečetl, protože tvrdošíjně tvrdí, že „obyčejní“ pendleři mohou nově vyjet pouze na turnus 14 dnů a po návratu musí být 14 dnů v karanténě – takový výklad povinností pro „obyčejné“ pendlery ale ani při největší fantazii není možné v platném přijatém usnesení z ničeho vyčíst, žádný turnus 14/14 dle platného práva neexistuje. Z žádného ustanovení usnesení prostě neplyne povinnost „obyčejných“ pendlerů jezdit ve čtrnáctidenních turnusech. Ministerstvo vnitra a samotný ministr tak adresáty právní normy na tiskovce nepravdivě informovali.
Rád bych na tomto místě připomněl čl. 4 Listiny základních práv a svobod, který stanoví ve svém odst. 1, že „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“. Není tak možné, aby nám povinnosti stanovovali sděleními na tiskových konferencích politici, kteří jsou, bohužel, často spíše ve „vleku“ marketingových divizí svých stran a hnutí, které se snaží, bez ohledu na zásady právního státu, razit strategii „přání otcem myšlenky“. Naštěstí ale stále ještě žijeme v právním státě, kdy není rozhodné, co se sděluje na dnes už skoro nepřetržitých tiskových konferencích, ale platí to, co je definováno v platných právních předpisech. Ostatně, že tato základní zásada právního sátu stále platí, dokazuje např. usnesení vlády č. 281 (rušené dnem 14.4.), které původní turnus 21/14 skutečně zavádělo, a to přímo ve svém čl. I. Takto to má být a pokud chtěla vláda zavést nový turnus 14/14, měla toto opět vtělit do právního předpisu. Toto však neudělala a žádný turnus po čtrnácti dnech tak není možné po pendlerech požadovat ani ho vynucovat nebo jeho nedodržení pokutovat.
Kapitolou samou pro sebe je pak povinnost pro „zdravotnické“ pendlery prokázat se dle článku I./7 nótou zastupitelského úřadu cílové země, že se tam nosí ve zdravotnictví roušky – to už snad někdo začal na krizovém štábu jíst vtipnou kaši, jinak si nedovedu vysvětlit, jak mohou po lidech, kteří většinou nikdy ani neslyšeli slovo nóta, něco takového požadovat. Na stránkách ministerstva vnitra vyšel ve čtvrtek vysvětlující přípis, který podezření ze ztráty soudnosti toho, kdo tuto povinnost vymyslel, jen potvrzuje.

Proč je to podle vás tak složité?
Požadovat po zahraničním zaměstnavateli, aby přes velikonoční volna vyžádal od svého zastupitelského úřadu v české republice potvrzení, že tento zahraniční zaměstnavatel ve svém provozu zajišťuje opatření proti šíření COVID-19, je naprosto skandální, až nesplnitelný požadavek. Navíc, jak to může tento zastupitelský úřad zjistit a ověřit? Už jen samotné udělování výjimek pro „zdravotnické“ pendlery, kteří jsou nejrizikovější skupinou, svědčí o jediném: vůbec se nejedná o ochranu veřejného zdraví občanů v České republice, ale všechna omezení pendlerů jsou jen nepromyšleným nahodilým souborem zmatečných právních norem, které mají jediný efekt – a to diskriminaci a šikanu pendlerů.

ČR uzavřela hranice oběma směry Foto: nasregion

Podle čeho se tedy nyní mají pendleři právně řídit?
Chápu, že je to rada ve stylu „chytrá horákyně“, ale pokud usnesení nebude změněno a začne platit v současné podobě od 14.4., měli by „obyčejní“ pendleři, v souladu s výkladovými pravidly právních předpisů, trvat na takovém jeho výkladu, který je pro ně nejpříznivější, tzn. mají právo republiku opustiti v souladu s čl. I./5 usnesení a při návratu, pokud doba jejich výjezdu nepřekročila 14 dnů, mají právo na to být vpuštěni na území České republiky bez toho, aniž by museli absolvovat povinnou 14 denní karanténu – viz čl. I./3/c). usnesení. A další den opět vyjet – tzn. můžou začít zase každý den pendlovat.
Rozumím tomu, že hádat se s Policií na hranicích o výklad právních norem, je pro většinu pendlerů naprosto nepřijatelná představa, avšak pokud se k tomu přeci jen odhodlají, základem je neplatit žádné pokuty na místě, vše požadovat řešit přes správní řízení a v případě zabránění v opuštění republiky už bohužel nezbývá nic jiného než žaloba proti nezákonnému zásahu Policie, kdy tato žaloba ale samozřejmě neřeší tu okamžitou situaci na místě a bude nutné si na její podání nejspíše najmout advokáta. Cílem této případné žaloby je samozřejmě také případně zvýšit nárok daného pendlera na náhradu škody, která mu vznikla takovým nezákonným zásahem Policie.

Jak se nyní v praxi pendleři s opatřením vlády vypořádávají?
Nedá se to říci obecně. Někteří pendleři již o práci kvůli těmto restriktivním opatřením české vlády ve vztahu k pendlerům přišli. V zahraniční by totiž pracovat mohli a jejich zaměstnavatelé jim místa nemohli držet, než se režim na hranicích uvolní. Sehnat si ubytování v zahraniční na neurčitou dobu zase nebylo v finančních možnostech pendlerů nebo to prostě nebylo ani prakticky možné kvůli omezením tamějších vlád. Někteří pendleři na turnusy odjeli, zaměstnavatelé jim zařídili více či méně odpovídající ubytování, ale trpí, v této těžké době, odloučením od rodin. A to nemluvím o povinné karanténě po návratu, kvůli které si pendleři musí vzít dovolenou nebo ji mají neplacenou.
Zároveň si pendleři schraňují doklady o škodách, které jim v souvislosti s těmito opatřeními vznikly, protože dle § 36 krizového zákona mají nárok na náhradu škody, která jim v příčinné souvislosti s těmito opatřeními vznikla. Tuto musí uplatnit písemně do půl roku od jejího konečného vyčíslení (tímto okamžikem bude dle mého názoru ukončení veškerých omezení pro pendlery, v případě pochybností lepší uplatnit dříve než pozdě) u orgánu krizového řízení. Tedy nejlépe zároveň u úřadu vlády i ministerstva vnitra. V případě, že jim nebude náhrada škody krizovým orgánem přiznána cca do 1 roku od podání jejich nároku, zbývá již jen žaloba k soudu na stát, a to v obecné promlčecí lhůtě 3 let od vyčíslení škody. Na to už ale bude opět třeba služeb advokátů.

Váš otec, který pracuje v zahraničí, se kvůli vládnímu opatření obrátil na soud. Stanovil již soud termín projednání?
Bohužel zatím nikoliv. Sám jsem zvědav na další vývoj, jelikož vláda vydává usnesení regulující režim na státní hranici jak na „běžícím pásu“, kdy otcem napadené usnesení již bylo dvakrát nahrazeno jinými usneseními (avšak se stejnými omezeními pro pendlery). Vláda se, dle mého názoru, tímto neustálým vydáváním nových a nových usneseních (avšak o tom samém) nemůže zprostit soudního přezkumu namítaných vad původního usnesení (tzn. zejména neústavnost, nepřiměřenost a jeho diskriminační charakter), avšak jak se k tomu soudy postaví, je otázkou. Již jsme totiž všichni byli svědky odmítnutí obdobné žaloby Městským soudem v Praze ve věci zákazu otců u porodu, a to pouze z důvodu, že napadené usnesení bylo nahrazeno novým. Avšak toto nové usnesení upravovalo zákaz otců u porodu velmi podobně. Vkládám však v naše soudnictví naději, že žaloby nebudou jen formálně odmítat, protože soudy jsou, po výrocích a krocích nově zvoleného zpátečnického ombudsmana, těmi posledními, kteří nám v boji za právní stát zůstali.

Jak obecně hodnotíte zákaz vycestování pro občany ČR co se týče souladu s Úmluvou o lidských právech a svobodách a naším ústavním pořádkem?
Předně bych chtěl zdůraznit, že obecně kroky vlády ve jménu ochrany veřejného zdraví v boji s touto pandemií podporuji, pokud budou činěny v souladu s právním řádem a omezení našich základních lidských práv budou dávat alespoň nějaký smysl a nebudou trvat do nekonečna – jinými slovy – tu nesmí být ve jménu boje s virem zlikvidován právní stát (a samozřejmě ekonomika, to by však bylo na jinou diskuzi). V otázce zákazu vycestování českých občanu z republiky se však ztotožňuji s předními ústavně-právními teoretiky ze svojí alma mater – Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Zákaz vycestovat českým občanům ze země není možné nařídit. Takové omezení není možné opřít o žádný předpis. Jinou záležitostí je samozřejmě možnost uvalit na každého, kdo přicestuje, karanténu. Ale vycestovat českému občanu zakázat nejde. To už jsme tu, až do roku 1989, jednou měli a nesmíme dopustit, aby se tyto časy bezpráví v zájmu „kolektivního blaha (a budování socialismu)“ vrátily.

Eva Paseková