Soudce Pejchal: Svoboda žádá osobní odvahu a statečnost, ale také dávku laskavosti k druhým

Soudce Aleš Pejchal Foto: Vladimíra Pejchalová Grünwaldová

Se svobodou se musí umět zacházet a mnohokrát se s ní nedokáže vypořádat nejen propuštěný vězeň, ale ani mladý člověk poznamenaný tyranskou výchovou, říká soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) zvolený za Českou republiku Aleš Pejchal. Jak ve Štrasburku „přežil“ šíření Covid-19? Co říká na opatření vlád a na reakci obyvatel? Proč podle něho evropská Úmluva o lidských právech a základních svobodách může mít vliv na Afriku, ale zřejmě už ne na Asii? A rozhodují soudci ESLP podle regionálního klíče nebo dokonce právních škol či bloků?

Jak tráví soudce Evropského soudu pro lidská práva dobu vládních opatření ve Štrasburku proti šíření nemoci Covid-19? Francie nebyla v České republice dávána zrovna za vzor zvládání infekce, od 15. června mohli Francouzi a rezidenti mohou od 15. června do ČR jen s testem nebo s karanténou. Jaká je situace ve Francii z vašeho pohledu?
Francie je nádherná a také velká země, obdařená oceánem i mořem, velehorami, náhorními plošinami i úrodnými nížinami a samozřejmě kouzelnými městy, městečky či vesnicemi. Posuzování, co do rozlohy asi osmkrát většího státu, než jsou Čechy a Morava dohromady, prizmatem menší středoevropské republiky nemůže být jiné než zavádějící. Problémy s infekcí byly především v Paříži nebo v Alsasku, kde žiji, ale taková Bretaň nebo Okcitánie na tom byly relativně velmi dobře. Režim karantény v celé Francii byl o malinko volnější než v České republice, např. roušky jsou povinné jen ve veřejné dopravě a doporučené v obchodech a restauracích, kde je lidé také nosí.
My s manželkou jsme na tom byli a jsme, i když v Alsasku, velice dobře. Již pátým rokem nebydlíme ve Štrasburku, ale v malém domku ve vesničce asi 25 km vzdálené od alsaské metropole. Vlastně přímo v naší obci jsme prakticky žádná opatření nepocítili. Asi dva měsíce jsem pracoval toliko na dálku, po internetu. Musím konstatovat, že vedení Evropského soudu pro lidská práva vše zvládalo výborně. Nadále jsme soudili, především méně složité věci, buď písemně elektronicky anebo pomocí pečlivě zabezpečených videokonferencí. Dokonce elektronicky proběhla i volba nového prezidenta ESLP. Nyní už třetí týden normálně pracujeme v soudní budově a mimo své kanceláře v budově používáme roušky.
To jsou však především vnější znaky tohoto opravdu nezvyklého způsobu života. Vnitřní život dostal úplně jinou šanci. Měl jsem jedinečnou možnost přemýšlet o věcech, na které jinak tak zvaně není čas. Tříbil jsem si názory a docházel, docela spokojeně, k závěru, že epidemie – ne epidemie nemusím nic podstatného měnit.

Promítlo se v této souvislosti už nějak jednání vlád a omezování nebo dokonce přechodné rušení některých práv a základních svobod u Soudu? Myslím stížnostmi nebo návrhy? Země přijaly opatření takřka na úrovni válečných stavů – zákaz vycházení, svobodného pohybu, zákazy shromažďování, omezení vlastnického práva, práva na spravedlivý proces, a dokonce zákaz uzavírání sňatků, stále je omezeno právo na vzdělání.
Žádná taková stížnost se mi na pracovním stole prozatím neobjevila. A i kdyby ano, tak bych se stejně o ní veřejně nemohl bavit, dokud by ve věci nebylo rozhodnuto. Soudce se vyjadřuje posouzením určitého konkrétního případu formou rozsudku anebo rozhodnutí. Pouze velice obecně mohu podotknout, že takové posouzení bývá velmi často založeno i na hledání rovnováhy mezi veřejným zájmem, který byl nebo měl být Vysokou smluvní stranou (státem) chráněn a zásahem do individuálních práv a svobod jednotlivce, který ona zmíněná ochrana způsobila či mohla způsobit. Sama si pak můžete dosadit jednotlivé prvky této, řekněme rovnice, jako je právo na život či zákaz nelidského nebo ponižujícího zacházení na straně jedné a právo na svobodu či ochranu soukromí na straně druhé. Každý individuální případ je jiný a zobecňovat soudce ve své úvaze může toliko v případě, kdy dojde k závěru, že se jedná o hluboké systémové selhání v rámci dané komunity, obvykle státu.

Některé země derogovaly, tedy oznámily přechodné omezení nebo dokonce suspendování, některá práva a svobody. K tomuto kroku vyzvala i sama Rada Evropy s tím, že Evropský soud pro lidská práva k derogaci při rozhodování stížnosti přihlíží. Česká republika nic neoznámila, ačkoli právě tato země práva zaručená občanům podle Úmluvy o lidských právech a základních svobodách omezila, porušovala nebo zrušila. Jak velký význam nebo vliv obecně má při rozhodování vás soudců o stížnosti proti státu derogace, kterou stát učinil?
Článek 15 Úmluvy, to je ten, o kterém hovoříte, dává právo Vysoké smluvní straně v případě války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence odstoupit od některých závazků, které je Vysoká smluvní strana jinak povinna podle Úmluvy plnit. I když však jde o právo, nikoli povinnost, pak na druhé straně je určitě férové od jednotlivých vlád říci svým občanům ve formě oznámení generálnímu tajemníkovi Rady Evropy, že za dané konkrétní situace není z těch a těch důvodů (například, aby dokázala plnit jiné závazky, od kterých odstoupit nelze) schopna plnit některé závazky vyplývající z Úmluvy. A opět se uchýlím k zásadnímu konstatování, teprve konkrétní případ na soudcově stole soudci dovolí posoudit, zda vláda udělala dobře či špatně, že ono Úmluvou dané právo využila a od některých závazků odstoupila či naopak, že daná situace ono odstoupení nevyžadovala nebo dokonce ani neumožňovala.

Do Evropy se lidé snaží dostat přes enklávu Mellila Reprofoto: youtube

Osobně mě až vyděsil postoj části veřejnosti v této debatě o konfliktu různých práv, kde právo na zdravotní péči soupeří s právem na svobodný pohyb nebo na s právem užívat majetek či s právem shromažďovacím. Z veřejné debaty je zjevné, že část veřejnosti se rychle vzdá těchto staletí se vyvíjejících práv výměnou za bezpečí. Že obětuje právo na spravedlivý proces, právo na vzdělání a právo uzavřít manželství proto, aby byli ochráněni staří lidé v domovech důchodců, jak své myšlení demagogicky hájí. Proč podle vás lidská práva a základní svobody zakořenily v České republice tak mělce? Zatímco ve Velké Británii nebo ve Francii je jejich porušování téma na titulní strany novin?
Pojďme se bavit především o lidské svobodě. To je velice ošemetný stav, jenž vyžaduje osobní odpovědnost za vlastní život, mnohdy i s notnou dávkou odvahy a statečnosti, a přitom zároveň chce i dostatek ohleduplnosti a laskavosti k druhým, ponejvíce těm slabším. Je bez diskuse pohodlnější svěřit se do péče někoho jiného, jenž za vás takzvaně převezme odpovědnost. Platíte však tu největší možnou daň za tuto péči, ztrácíte vlastní svobodu. Když se v českém právním řádu hovoří o období od roku 1948 do roku 1989 jako o době nesvobody, pak tento právní termín je tím nejtvrdším a zároveň nejpřesnějším pojmenováním oněch let.
Se svobodou se musí umět zacházet. Mnohokrát bylo v literatuře, ale i ve faktografických studiích popsáno, jak nesmírně to má na svobodě těžké propuštěný vězeň po mnoha letech strávených za mřížemi, jak se nedokáže orientovat v životě nejen bývalý otrok, ale i mladý člověk, jenž byl tvrdě až tyransky vychováván svými rodiči a kolikrát si vůbec neumí vytvořit vlastní názor kromě bezmezné nenávisti. Zkrátka ona přerušená či zakázaná svoboda po mnoho desítek let zanechá na komunitě nesmazatelnou stopu. I když už třicet let žijeme jinak, příliš mnoho toho bylo v minulosti přetrháno a zničeno. Na rozdíl od vámi zmíněné Francie či Velké Británie, kde například spousty rodových vlastníků má po staletí nepřetržitou odpovědnost k témuž rodovému jmění, jako jsou třeba nejen vinice, ale i pastviny a lesy. Smutné na tom však je, že oba tyto státy podpisem jedné dohody v roce 1938 odstartovaly problémy se svobodou v naší zemi. Leč nechci plakat nad minulostí a zahleďme se daleko dále do lidské historie a řekněme si naopak do budoucnosti společně s člověkem, jenž to v životě také neměl vůbec lehké, tedy s Marcem Tulliem Cicerem: „O nomen dulce libertatis!“ (Ó sladké jméno svoboda!)

Naopak na konci února, před vyhlášením nouzového stavu v ČR, jste získal ohlas mezinárodně a nutno férově říci i v České republice svým disentem k rozsudku N.D. a N.T. v. Španělsko: Afričané slézající hraniční plot v Melille, které vrátilo Španělsko do Maroka, aniž vstoupili na území, mají podávat stížnosti u Afrického soudu pro lidská práva, nikoli si stěžovat na jiném kontinentu. Vyplývá to ze zásady férovosti v mezinárodních vztazích podle Vídeňské úmluvy,“ shrnula váš disent Česká justice. Upozornil jste, že stěžující si Afričané nepocházejí z členských států Úmluvy, jejichž občané platí Evropský soud pro lidská práva jako předpoklad samotné existence ochrany práv. Není opravdu načase, aby se Afrika i Asie zcela emancipovaly, co se týče lidských práv a svobod a jejich pojetí?
Vždy jsem zastával názor, že soudce promlouvá k problému svým rozsudkem. V daném případě jsem kromě akceptování znění rozsudku vyjádřil i poněkud odlišný názor ve svém souhlasném stanovisku. V zásadě by ono stanovisko mělo stačit, ale budiž, pojďme se bavit o vámi naznačeném tématu poněkud více. Na počátku pouze jedna faktická poznámka. Oni stěžovatelé přelezením hraničního plotu na španělské území vstoupili. Čili případ se skutečně Španělska týkal. Já se však ve svém souhlasném stanovisku zabýval především příčinami tohoto vstupu i chováním samotných stěžovatelů a došel jsem k závěru, že jejich stížnost nemusí splňovat kritéria přijatelnosti a že by se jí ESLP nemusel v meritu vůbec zabývat. Mým záměrem nebylo jenom vyjádření mých poněkud odlišných názorů na danou problematiku, ale přál jsem si, aby se tímto úhlem pohledu v budoucnu zabývali nejen moji kolegové soudci, ale i odborná veřejnost v členských zemích Rady Evropy. Zdá se, že se mi to docela podařilo.
V otázce velice správně naznačujete, že Evropský soud pro lidská práva není nějakým celosvětovým „pánembohem“, jenž řeší všechny křivdy spáchané na lidech, ale v celosvětovém měřítku je obyčejným regionálním soudem pro téměř celou Evropu. Bělorusko totiž pod jeho jurisdikci nespadá.
Jestliže tvrzenou motivací většiny afrických žadatelů o azyl v některé z evropských zemí jsou špatné poměry v jejich domovské zemi z hlediska ochrany lidských práv a základních svobod, pak dle mého názoru, by se logicky tito žadatelé měli nejdříve obrátit na příslušný „regionální“ africký soud pro lidská práva, tedy na Africký soud pro lidská práva a práva národů se sídlem ve městě Arusha v Tanzanii. Tento soud má přímou jurisdikci v otázce porušování Africké charty práv člověka a národů některým ze států, jenž tuto chartu ratifikoval. Je to obdobné jako když se například Mexičan obrací na Meziamerický soud pro lidská práva, jenž sídlí v hlavním městě Kostariky, San José.
Nuže, jak vidíte, Afrika emancipovaná v otázce ochrany lidských práv a základních svobod je. Nezastírám, že Africká charta se trochu liší od Evropské úmluvy, ale to je naopak v pořádku. Byla vytvořena pro Afriku nikoli pro Evropu.

Můžeme se samozřejmě bavit o funkčnosti ochrany lidských práv a základních svobod v Africe, ale to už je zcela jiná otázka.
Evropa nepochybně může nabídnout Africe své dlouholeté zkušenosti s interpretací vlastní Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, může daleko úžeji s Afrikou spolupracovat v této otázce, nabídnout i finanční prostředky či vynikající odborníky atd. Je však z mého hlediska nepřípustné, aby Evropa ve velkém řešila potíže afrických občanů na evropské půdě. Jak k tomu přijdou daňoví poplatníci ze všech členských zemí Rady Evropy? Vždyť pouze díky jim má Evropský soud pro lidská práva prostředky na svoji činnost. Bez poskytovaných finančních příspěvků z členských států Rady Evropy se celý evropský mezinárodní systém ochrany lidských práv a základních svobod zhroutí jako domeček z karet, to snad není zapotřebí vysvětlovat. Ale nejde jen o ekonomiku. Pro zdravý život kterékoli lidské bytosti je nesmírně důležité umět si vyřešit své vlastní potíže sám, a pokud to není možné, pak prostřednictvím institucí, za které je sám z hlediska své státní příslušnosti odpovědný. To je psychologicky důležité pro každého člověka, jemuž nejsou slušnost či férovost cizími pojmy.
Za svůj poměrně dlouhý život jsem měl možnost se potkat s mnoha i africkými právníky a vždy mne tato setkání obohacovala. I tím, že jejich kultura, tradice i pohled na svět je odlišný od pohledu českého, portugalského, anglického či ruského. Rovnoprávná spolupráce je fantastická věc, pocit závislosti na někom je zničující. Závislost nikoho z neštěstí nevyvede, spolupráce naopak může přinést blaho.
S Asií je tomu trochu jinak. Pokud obyvatelé asijských států prostřednictvím svých vlád upřímně nevyjádří (a teď cituji z preambule Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) „svou hlubokou víru v ty základní svobody, které jsou základem spravedlnosti a míru ve světě a které jsou nejlépe zachovávány na jedné straně účinnou politickou demokracií a na druhé straně společným pojetím a dodržováním lidských práv, na němž závisí…“, pak těžko můžeme očekávat na tomto kontinentě obdobný systém ochrany základních svobod jako je v Evropě. Smiřme se však s tím, že Indové či Číňané uvažují a asi i budou uvažovat poněkud odlišněji, možná více kolektivně, než Češi a Moravané.

Tři měsíce poté, na konci května, vaši kolegové soudci odmítli jako nepřijatelnou stížnosti Syřanů proti Belgii kvůli neudělení víza s velmi podobných důvodů: Úmluva o lidských právech a svobodách je smlouva regionální, není univerzální a neplatí na všech ambasádách světa, Úmluva je nástroj smluvních států a obyvatel v jejich jurisdikci. Je nebývalé, že soudci se případem odmítli zabývat a vymýšlet, proč Belgie porušila nebo neporušila Úmluvu z takřka totožných důvodů, které jste uváděl v únoru ve svém disentu. Je možné, že váš disent měl nakonec vliv na budoucí rozhodování Soudu?
Nechci spekulovat o tom, zda jsem na někoho měl či neměl vliv prostřednictvím svého publikovaného názoru. Je však pravdou, že moje souhlasné stanovisko řadu kolegů soudců zaujalo. Měl jsem na něj skutečně zajímavé ohlasy. Asi nejvíce mě potěšila reakce mé španělské kolegyně Maríe Elósegui, pro níž byl případ N.D. a N.T. obzvláště citlivý.

Za dobu, co jste zvoleným soudcem, mění se nějak myšlenková schémata soudců, vyvíjí se jejich „světonázor“?  Je „směr“ rozhodování Soudu udán různými právními školami (systémy) jednotlivých soudců? Nebo snad dokonce bloky vytvářenými zeměpisně podle země původu soudce? Ovlivňuje rozhodování soudců mezinárodní politická situace? Tedy globalizace a regionalizace a soupeření o budoucí mocenská centra? Krize od tzv. migrační až po krizi hospodářskou?
Tak to jsou otázky pro budoucí přinejmenším dizertační práci, ne-li pro nějaké ještě rozsáhlejší dílo. Pojďme začít od toho nejpodstatnějšího, a to jsou lidé. Oněch 47 soudců se samozřejmě liší nejen tím z jakého prostředí, právní kultury pocházejí, ale i prostě lidsky. Měl jsem možnost a čest několik let spolupracovat v jedné sekci s anglickým soudcem Paulem Mahoney, nyní je také již několik let mým kolegou v sekci další anglický soudce Tim Eicke. Oba velice zajímaví lidé, ale naprosto povahově odlišní.
Jsme tu směs praktiků z různých justičních oblastí, tedy soudci, prokurátoři či advokáti, ale početně jsou mezi námi zastoupeni také ryzí akademici. Já jsem tu například jediný bývalý větší zaměstnavatel (v advokátní kanceláři jsem zaměstnával až 25 lidí) a je úžasné konfrontovat v některých případech moje zkušenosti se zkušenostmi celoživotních zaměstnanců. Jsou zde lidé liberálnější, a naopak velice konzervativní. Možná jste si například všimla, že občas píši svoje disenty s polským kolegou Krzysztofem Wojtyczekem a že tyto disenty jsou obvykle konzervativního charakteru. K nějakému střetávání právních škol tu nedochází, ale čas od času je v některých případech nesmírně důležité, aby národní soudce velmi přesně popsal právní systém své země kolegům, jejichž právní kultura je značně odlišná. Je naprosto přirozené, že německá soudkyně či německý soudce má blízko ke kolegyni či kolegovi z Rakouska, stejně jako já se velice často shodnu se svojí slovenskou kolegyní Alenou Poláčkovou. Ale o žádných blocích z hlediska zeměpisného se spekulovat nedá.
O soudcích se ale také nedá hovořit jako o nějakém kompaktním celku, neboť přicházejí a odcházejí v různou dobu. A i tomu sebelépe připravenému to trvá alespoň jeden rok než se tzv. zaběhne a zase v onom posledním roce devítiletého mandátu každý přemýšlí zcela přirozeně o další životní etapě, která bude následovat.
Abych to v krátkosti shrnul, ona pestrost a různorodost je pro soud, dle mého názoru, vynikající, a naopak spojnice v podobě nerozsáhlé a přehledné Úmluvy je potřebným tmelem pro různé právní kultury a tradice. Jsem proto bytostně přesvědčen, že konzervativní přístup k textu Úmluvy je zcela nezbytný pro přesvědčivost a srozumitelnost rozsudků a rozhodnutí soudu.

Irena Válová