Tomáš Gřivna: V trestním řádu musí být jasně řečeno, s kým může obhájce důvěrně komunikovat

Tomáš Gřivna se specializuje na trestní právo včetně trestní odpovědnosti právnických osob a tvorby compliance programů Foto: archiv

Ministerstvo spravedlnosti řeší, jak lépe chránit komunikaci advokáta se svým klientem. Advokát a pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy Tomáš Gřivna kvůli tomu shromáždil zahraniční úpravy a rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva. „Vznikl z toho návrh, který byl předložen v rámci rekodifikační komise ministerstvu spravedlnosti. Nutno říci, že ministerstvo si návrh osvojilo a vidí v něm nějaké ratio. Měli sice svůj návrh, ale dospěli k závěru, že náš návrh je obecnější a není tak kazuistický, a proto je vhodnější,“ říká Tomáš Gřivna v rozhovoru pro Českou justici.

Vy se dlouhodobě věnujete problematice odposlouchávání mezi advokáty, podezřelými, obviněnými a jejich klienty. Co je takovým základním neuralgickým bodem úpravy v trestním řádu?
Přirovnal bych to k situaci, kdy přijde pacient za lékařem. Bude-li vědět, že lékař všechno, co mu řekne, sdělí jiným osobám, nebo si to může někdo odposlechnout, tak se mu nebude chtít svěřit. A jak ho pak léčit, aby se šlo opravdu po podstatě problému, který ho tíží. A stejně taková důvěra musí panovat  mezi osobou, která přijde požádat o právní pomoc a chce přednést svůj problém, a advokátem, který by měl znát všechny okolnosti případu, aby klientovi dokázal kvalifikovaně poradit. Takže je třeba zajistit, aby osoba, která hledá takovouto právní službu, se mohla svobodně vyjádřit bez obavy, že to pak někdo použije proti ní. Protože je tam někde nastražený odposlech apod.

Já žiji v tom, že to už nějak právně upraveno je.
Bohužel není dostatečně. Sice jsou obecná ustanovení třeba v Listině základních práv a svobod, která zaručují právo na obhajobu, soukromí apod., ale na zákonné úrovni to pak není úplně důsledně provedeno. Když se podíváme do trestního řádu, tak tam najdeme např.  zákaz odposlechu mezi obviněným a jeho obhájcem. Ale to se už dostáváme do té fáze řízení, že osoba musí být v procesním postavení obviněného. Úzce se to často v praxi vykládá, že to musí být procesně postavení obviněného a obhájce, takže nám to vůbec nekryje situace, když někdo přijde na konzultaci ještě před obviněním. To je první věc. A druhá je, že v trestním řádu je důvěrnost komunikace chráněna je jen na některých místech. Týká se to výslovně odposlechů, ale naprosto se to netýká listinné, písemné komunikace mezi obviněným a obhájcem, nebo advokátem a jeho klientem, pokud je taková listina v držení obviněného.
Mohu v tom případě zmínit dvě kauzy, které tomuto meritu odpovídají. A to je Radek Březina, lihová mafie, kde byly odposlouchávány výslechové místnosti, hovory obviněného s advokátem. Na tom základě se policie dostala k indiciím, kde má hledat sklady nezdaněného lihu. Protože byli detektivové ÚOOZ absolutně v koncích, neměli žádný validní poznatek. A ještě připomenu Iráčana Shahrama Zadeha, který je stíhán za údajné podvody při obchodech s pohonnými hmotami. V jeho případě policie do spisu zařadila odposlechy, ne s jedním, ale asi s pěti advokáty. To si myslím, že je úplně špatně. Odposlouchávat poradu mezi obviněným a obhájcem, advokátem a jeho klientem a tam hledat důkazy, to by tak nemělo být.

Co takové chování policie či případně státních zástupců nasvědčuje o jejich práci?To nasvědčuje tomu, že jsou v nějaké důkazně horší situaci, kterou chtějí tímto způsobem podpořit. Nemusí to být nutně důkazně, ale může to mít význam pro jejich přesvědčení, že jdou dobrým směrem. A ani to později nemusí důkazně použít. Ale oni by takto získané informace neměli nejen důkazně použít, ale ani jiným způsobem informačně využít.

Ani jako vodítko?
Ani jako vodítko. Jako kdyby odposlech prostě neexistoval.

A pokud to zkoumáte takto do hloubky, máte zkušenost i s nějakými dalšími podobnými případy? Jak se tam odvíjel modus operandi policie?
Jsou mi známé ty případy, které byly zmíněny. Shahram Zadeh měl dvě paralelní trestní kauzy, a v té jedné kauze byla založena důvěrná komunikace s obhájci z druhé kauzy. Ale státní zastupitelství je z pohledu uplatňování veřejné moci  jeden orgán, takže jim to pak mohlo sloužit i v druhé trestní věci. Došlo k tomu, přesto, že soudce byl upozorněný na charakter důvěrné komunikace s obhájcem. To si myslím, že by se opravdu stávat nemělo.

Nějakou dobu už platí zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, týká se tato problematika i toho segmentu trestního práva?
Spíše se týká právnických osob jako takových. Právnická osoba má právo na obhajobu, na obhájce,  právnická osoba je právní konstrukce. Tzn., že za ni někdo jedná, hovoří za ní. A pak je sporné, s kým obhájce má komunikovat, nebo kdo se může radit s ním, aby měl pocit důvěrnosti, že nebude odposloucháván. A to zákon prostě vůbec neřeší. Mělo by být v poměrně širokém rozsahu řečeno, s kým může obhájce komunikovat, aby taková komunikace byla důvěrná. V Americe se tím zabývají desetiletí. Starší test se týkal toho, že když obhájce hovoří s osobou, která je oprávněna jednat za právnickou osobu, udělovat advokátovi pokyny, tak je ta komunikace chráněna. Později Nejvyšší soud ve Spojených státech dospěl v druhém testu k závěru, že by se to mělo týkat i té problematiky, která je projednávána, tzn., že komunikace může být chráněná třeba i se zaměstnancem, pokud má relevantní informace o trestném činu, který se měl stát nebo o osobách, které se ho měly dopustit. U nás se to vůbec neřeší. Jako Unie obhájců jsme na to v jednom z našich stanovisek poukázali, ale zatím to nemělo žádný valný dopad.

Vy jste v podstatné míře akademik, máte na stole nějaké konkrétní příklady, řešíte to nějak?
Ano. Česká advokátní komora spolu s Unií obhájců požádala v té souvislosti Právnickou fakultu Univerzity Karlovy o stanovisko, které jsem dostal ke zpracování.

Není to svým způsobem střet zájmů – advokát a zároveň akademik-posuzovatel problému advokátů?
To je otázka. Možná tím procesním postavením by to tak někdo mohl vidět, ale je fakt, že já se této problematice věnuji dlouho. Ještě v době, kdy jsem ani obhájcem nebyl. Takže si myslím, že jsem shromáždil zahraniční úpravy, shromáždil jsem rozhodovací činnost ESLP atd. A může to být samozřejmě podrobeno kritice. A doufám, že v tom případě kritice věcné, nikoliv osobní. Vzešel z toho návrh právní úpravy, o kterém jsem již mluvil. Určitě bude předmětem debat, co pod ochranu důvěrné komunikace  spadá a co tam nespadá. Jedna věc, kterou říkám vždy, je jasná, ochraně nemůže podléhat, když se jedná o vyumělkovaný, pouze formální  vztah mezi „advokátem a klientem“, a ve skutečnosti jsou spolupachatelé trestného činu.

Ale kdo to posoudí, že tam je tato pozice?
To je vždycky otázka, kdo to posoudí. Protože kdo to posoudí, tak se s obsahem komunikace seznámí, a taková osoba by v pak neměla dále v řízení figurovat a být v rozhodovacím procesu.

Nějaký arbitr? Dejme tomu „vypůjčený“ státní zástupce či soudce?
Státní zástupce spíš ne. Spíše by to měl být někdo, kdo hraje roli nezávislého, nestranného. Soudce. Asi tak bych to viděl. A ten soudce by pak nemohl danou věc rozhodovat.

Advokát Tomáš Gřivna Foto: archiv

Nebude to znamenat další řízení, povolování odposlechů, domovních prohlídek, apod.?
Přesně tak. Dnes to tak v podstatě také je, když je provedena prohlídka u advokáta a jsou tam zajištěny listiny, které mohou být kryty advokátní mlčenlivostí a advokátní komora nedá souhlas s tím, aby byly použity v trestním řízení, tak soud by se s těmi zapečetěnými listinami měl seznámit a říct tomu orgánu činném v trestní řízení: „Ano, s tím se můžete seznámit.“ Anebo říct: „Ne, tyto listiny vám nedám.“ Takže tohle by měla být taková obdoba, kdy to soudce prozkoumá, ale jak jsem již zmiňoval bude to soudce, který v tom případu nebude dále rozhodovat.

Při domovní prohlídce u advokáta se dává návrh soudu a ten po seznámení se s podstatou listin nebo dat buď rozhodne, že se to všechno vrátí advokátní komoře bez dalšího, anebo že se to předá orgánům činným v trestním řízení, aby tím mohli provádět důkazy listinné, elektronické. Jak často soud řekne: to si vezměte, toto ne, a z jakých důvodů?
To se děje. Spíš mnohem častěji, než, že by řekl, že ne. Tam jsou jiné sporné momenty. Že když je to třeba datový nosič, tak soudce se s ním není schopen bezprostředně seznámit, protože ho ani nedokáže dekódovat, nebo jak to nazvat. A pak pro takové účely přibírá znalce a spornost je v tom, jestli se ten znalec může seznamovat s obsahem, s uloženými informacemi. Protože ten by to měl jenom zpřístupnit, ale s obsahem by se měl seznámit soudce, který rozhoduje. Ono je to dost náročné, pokud se zajistí terabyty dat, nebo tisíce listin. Realita, že by soudce každý ten soubor otevřel je těžko představitelná.

Ale měl by.
Měl by. To je nejčistší, jak by se to mělo udělat.

Pak bychom ale mohli čekat na zahájení hlavního líčení deset let.
Jistě. Tak orgány činné v trestním řízení by měly vědět, co jdou kam zajišťovat a takzvaně nepytlovat.

To je právě problém, o kterém jsem chtěl pokračovat. U policie je trendem poslední doby právě fishing a pytlování. Tzn., posloucháme v co nejširším rozsahu, až nám z toho něco vypadne. Při domovní prohlídce pak vezmeme všechno. Dá se nějakým způsobem ošetřit to, aby policie vyšetřovala reálné skutky a nelovila, nebrala všechno?
Tak je to o šíři, pro kterou se nařizuje třeba domovní prohlídka. Ten, u koho se provádí, by měl  mít možnost odvrátit domovní prohlídku, když vydá to, co orgán činný v trestním řízení chce. Pokud neví, co policie chce, nebo je okruh věcí či listin formulován příliš široce nebo obecně, tak ani tu domovní prohlídku nelze tímto způsobem odvrátit.

Často se stává, je to  příklad jednoho údajně podezřelého v kauze Vidkun, který řekl ÚOOZ: „Já vám tu vydám ty dokumenty, ale domovní prohlídka proběhla v celé šíři, komplexně.“ Je to podle vás v pořádku?
No jasně. Tam policejní orgán argumentuje tím, že dotčená osoba může mít ještě něco, co dobrovolně nevydala. A to je právě o té šíři, o které jsem hovořil. Čím je zmocnění pro domovní prohlídku širší, tím se dává větší prostor domovní prohlídku provést s odůvodněním: „Máme podezření, že jste nám nevydal všechno, že ještě něco máte. Proto nám vydejte veškerou komunikaci,“  například.

Ale to mohou říkat vždy.
To mohou říkat vždy. Já jsem zvědavý, až jednou to bude něco extrémního a půjde s tím stěžovatel k Ústavnímu soudu, jestli ten tomu mantinely dá, nebo nedá. Protože Ústavní soud se obecně velmi zdráhá zasahovat do prvotních fází přípravného řízení. Ještě tam třeba ani nemusí být zahájené trestní stíhání, ale myslím si, že tam, kde je natolik bezbřehé, že ani vlastně neví, po čem jdou, tak že by to určitý zásah a kultivaci vyžadovalo.

A jaká je odezva z rekodifikační komise trestního řádu z ministerstva spravedlnosti? 
Pokud se bavíme o komplexní rekodifikaci, tak mám takovou představu, podle toho, jak práce probíhají, že třeba do konce tohoto kalendářního roku by mohlo vzniknout celé paragrafové znění. To bude ovšem podléhat ještě mnohým připomínkám. O novém trestním řádu se bavíme rozhodně v řádu let. Pokud jde o novely, tak ty jde samozřejmě dělat i salámovou metodou, vybrat z toho to, co je aktuální a naléhavé, ale jsou věci, které nejdou nikdy přesně svázat předpisem. A je to vždy poměřování toho, co ještě jde, nebo nejde. Asi si nelze představit, že by nějaký předpis, třeba u domovních prohlídek dokázal vůbec stanovit, kde je ta míra určitosti. Vždycky to je na individuálním posouzení a mělo by to začít zdrženlivostí soudce nařizujícího domovní prohlídku. A možná ještě před tím, aby orgány činné v trestním řízení, policie, státní zástupci, šli za soudcem s jasnou představou toho, co chtějí.

Ještě trochu odbočím. Měli jsme tu několik případů, kdy se řešila legitimita odposlechů jako takových. Stalo se tak například v kauze exhejtmana Davida Ratha. Změnila se od té doby nějak praxe?
Spíše ne, protože v té dané věci byla podána stížnost pro porušení zákona do probíhající věci. Což je ne příliš obvyklé, kdy názor Nejvyššího soudu může ovlivnit samotné rozhodnutí ve věci v neprospěch obviněného. Což si myslím, že takto by stížnost pro porušení zákona, zvláště, když je to v neprospěch obviněného, být úplně neměla. Nejvyšší soud se stížností zabýval a shledal, že odposlechy použitelné jsou. Čímž se do značné míry limitoval a řekl do budoucna, jak to asi bude posuzovat, až se to k němu dostane v rámci dovolání apod. To nepovažuji za úplně nejšťastnější u tohoto institutu stížnosti pro porušení zákona. Proto se u de lege ferenda hovoří o jeho zrušení, aby to nebyl zásah moci výkonné. Protože stížnost pro porušení zákona podává ministr spravedlnosti, který je součástí vlády a může to být, anebo nemusí, morálně silná osoba, ale nikdo netuší, kdo tu funkci bude zastávat a jaké priority bude sledovat. Takže v neprospěch lidí, proti kterým se trestní řízení vede, by se měla používat spíše zcela výjimečně, anebo lépe vůbec ne.

A pak je tu ještě další podobně zajímavý případ. A to je kauza Beretta, kde byl do automobilu instalován odposlech, který měl být původně jen GPS, tudíž ho povolilo jen státní zastupitelství. Je to dle zákona v pořádku?
Narážíme na to, že trestní řád takovou výslovnou úpravu nemá. Tzn., že co to auto je za prostor? Určitě ho nelze podřadit pod pojem dům, nebo byt. To asi ne, pokud to samozřejmě není karavan, nebo mobilheim, v němž se skutečně bydlí. Tak pak je to sporné. Ale Ústavní soud už jednou rozšířil ochranu, která se týkala domovní svobody i na jiné prostory. Proto dnes u prohlídky jiných prostor a pozemků platí stejná úprava jako u domovních prohlídek.

Takže je třeba posvěcení od soudu?
Přesně tak. A pokud bychom si řekli, že to auto dnes je takovým prostorem, kde se odehrává soukromí osoby, práce, telefonáty, cokoliv, takže si myslím, že pokud by se tam mělo opravdu jednat o odposlech toho, co se vevnitř řekne, tak by to mělo tendovat spíše k tomu ochranu poskytnout. Tzn. vykládat to podobně, jako prohlídku jiných prostor, nebo odposlechy v bytech.

Ještě tu máme jednu kategorii odposlechu, řekněme tomu v rámu dveří, který je ovšem nasměrován tak, že nemonitoruje chodbu, ale to, co je za nimi. Co s takovou situací?
Já bych šel po tom účelu, ke kterému to slouží. Obdobně bych mohl říct, že když se odposlouchává skrz okno, vibrace okna apod., tak také mohu říct, že odposlouchávám vnější prostředí, ale účelem je odposlouchávat vnitřní prostředí, které má ochranu. Takže je jedno, že to mám instalováno vně, ale zasahuji do soukromí a do rozhovorů, které v něm probíhají.

Psali jsme o případu padělání cigaret, kdy obhájci namítali, že některé klíčové důkazy byly získány nezákonně, a to nezákonným sledování Celní správy za pomoci armádních specialistů, kteří k tomu nejsou ze zákona oprávněni. Orgány činné měli kameru venku, ta byla ovšem namířená i na dům, který byl předmětem sledování, a viděla v oknech pohyb, co se dělo v domě. To je podle vás v pořádku?To je už zase spornější, než když to přímo udělám tak, abych odposlouchával vnitřek a přitom je třeba ten prostor uzavřený. Něco jiného je, když někdo vyzpěvuje z okna apod.

Předesílám, že cílem kamery mělo být to, co se děje před domem a okolo něj.
A pak se náhodně něco zajistilo? Tak to už je opravdu spornější. Jestli tomu uživatel sám do jisté míry nenapomohl tím, že okna otevřel, nebo něco z nich říká, jestli se sám toho soukromí určitým způsobem nevzdal. Tam to vnímám jako spornější, než když je primárním účelem instalovaného technického prostředku odposlouchávat to, co se bude dít vevnitř. To vnímám trochu rozdílně.

Jste v kontaktu s lidmi z ústavně právního výboru sněmovny či senátu? Budou takové změně nakloněni?
Snad, doufám, že ano. Protože čím více budou omezována práva, tím větší je pravděpodobnost nějakého zneužití. A tím teď nemířím k nějakým konkrétním osobám, které jsou ve funkci, ale systémově. A myslím si, že poslanci to snad i sami pochopí. Nejsem zastánce myšlenky, já přece nic nedělám, tak mě mohou klidně odposlouchávat. O tom to není. Je to o invazi do soukromí a pak třeba následnými smyšlenými skutečnostmi, se kterými se to spojí apod.

Ale takové příběhy jsou známy, ty už tu byly, kdy se použily vyfabulované skutečnosti.
Tak někdy se to tak před soudem i v některých případech může ukázat. Já doufám, že budou poslanci rozumní a budou hledat správnou míru toho, kdy práva mají být omezená a kdy již jejich další omezení nepřipustit. Přičemž by vždy měl a platit zásada „in dubio pro libertate“, v pochybnostech dát spíše přednost ochraně základních práv a svobod. O tom jsem přesvědčený.

Jan Hrbáček