Soudce NS Aleš Kolář: Nestačí znát jen „holé právo“, chce to mít i zdravý úsudek

Aleš Kolář s bývalým předsedou Nejvyššího soudu Pavlem Šámalem Foto: AEQUITAS

Z Krajského soudu v Českých Budějovicích zamířil letos na Nejvyšší soud nový člen trestního kolegia Aleš Kolář. Zatímco na začátku své kariéry se nejvíce obával trestných činů jako jsou znásilnění či vraždy, postupem času se jeho pohled na složitost případů proměnil. O svých dojmech z nové mise v justici promluvil pro čtvrtletník Nejvyššího soudu AEQUITAS. Rozhovor nyní přináší i Česká justice.

Jaká byla Vaše cesta na Nejvyšší soud? Sehrálo roli také to, že mezi dvaadvaceti soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu působí už delší dobu jiní tři původem českobudějovičtí soudci Jan Bláha, Pavel Šilhavecký a Vladimír Veselý? To oni na Vás upozornili vedení Nejvyššího soudu?
Myslím, že ne… I když byli Jan Bláha, Vladimír Veselý a Pavel Šilhavecký mými školiteli v době mé čekatelské praxe na Krajském soudě v Českých Budějovicích, v nějakém zásadním kontaktu jsme už delší dobu nebyli. Naše setkání se po jejich odchodu na Nejvyšší soud v zásadě omezila jen na náhodná setkání v ulicích Českých Budějovic, případně při některých společenských setkáních v rámci justice. Z nich bych vyzdvihl zejména jejich příležitostné návštěvy na fotbalových a volejbalových turnajích mezi budějovickým, hradeckým, brněnským a plzeňským soudem, což byla velmi příjemná sportovní a společenská akce, která mezi uvedenými soudy fungovala léta a kterou mimochodem Jan Bláha a Vladimír Veselý pomáhali organizovat, než přešli v letech 2002 a 2003 postupně do Brna. Shodou okolností jsem po nich tuto organizaci za krajský soud převzal a na tyto turnaje jsem je pak za náš soud rád zval.
S nabídkou stáže na Nejvyšším soudu mě oslovil přímo předseda trestního kolegia František Púry. Ten se za Nejvyšší soud účastnil krajských gremiálních porad trestních soudců v Českých Budějovicích, které jsem v roce 2015 na našem krajském soudě po určité odmlce znovu zorganizoval. Předpokládám, že tak jsem se asi dostal i do jeho povědomí.

Takže bývalí českobudějovičtí soudci mohli být naopak překvapeni, že si Vás předseda kolegia sám takto našel.
Myslím si, že mohli být do určité míry překvapeni, když se dověděli, že mám do  Brna  nastoupit  od  dubna  roku 2019 na stáž. Na druhou stranu… oni se společně s doktorem Františkem Púrym gremiálních porad našeho krajského soudu účastnili. Já jsem tehdy upřímně nepředpokládal, že by mě právě oni mohli navrhovat za svého budoucího kolegu, neboť jsem stále ve vztahu k nim vnímal to, že tito soudci byli z pozice mých odvolacích senátů někdy přísnými „učiteli“. Nechci to dramatizovat, ale jako mladý soudce jsem kvůli tomu zažil občas i bezesnou noc… a myslím, že nejsem sám. Jsem ale také přesvědčen, že díky této „přísnosti“ jsou nyní mnozí z čekatelů českobudějovického krajského soudu z té doby, kteří pak přešli jako soudci na trestní úsek, kvalitními soudci. Hodně nás toho naučili.

Koho byste ještě ze svých tehdejších školitelů, a možná i vzorů, rád ještě zmínil?Určitě bych při této příležitosti rád poděkoval Jiřímu Trnkovi a Stanislavu Žížalovi z mého odvolacího senátu v Českých Budějovicích. To jsou kolegové, kteří mě do té, jak my říkáme, „odvolačky“, vzali a tam se o mě jako mladšího kolegu profesně, ale i lidsky, starali. Ono to je v zásadě logické, jsem přece jen o generaci mladší než oni. Oni byli, a jsou, ve své práci nesporní profesionálové, kteří mě nejen naučili v nové pozici soudit, ale naučili mě dát rozhodování i takový lidský, přirozený rozměr. Naučili mě dívat se na konkrétní trestní věc z určitého širšího pohledu. To je myslím pro naši práci velmi důležité, protože nic není tak černobílé, jak to může vypadat. I díky nim jsem pochopil, že nestačí znát jen „holé právo“, ale chce to mít i zdravý úsudek. Ten jsem mimo jiné doufám správně odkoukal právě od těchto dvou.

Jak byste vůbec popsal celé své působení u soudu, odkud jste do Brna přišel, tedy u Krajského soudu v Českých Budějovicích?
Když se zpětně podívám na mé působení u Krajského soudu v Českých Budějovicích a následný přechod k Nejvyššímu soudu, pak z toho pohledu je pro mě zásadní moment to, že jsem v roce 2010 přešel na krajském soudu do agendy prvního stupně. Do té doby jsem na krajském soudu pět let působil na odvolacím oddělení. Ta agenda mi profesně naprosto vyhovovala, jenže tenkrát jsem musel po odchodu starších kolegů do důchodu jako nejmladší soudce na trestním úseku jít na jejich místo, tedy soudit to nejtěžší, co z mého tehdejšího pohledu v trestním soudnictví existovalo…vraždy, závažnou násilnou a drogovou kriminalitu, kuplířství, hospodářskou kriminalitu a další. Z této změny jsem měl tenkrát docela obavy, a to jak profesní, tak i osobní. Dokonce si vzpomínám, že když jsem se v roce 2006 po předchozí stáži u krajského soudu přihlásil do konkurzu, tak jsem se opakovaně dotazoval, zda dělám konkurz na pozici odvolacího soudce… Dnes to vidím jinak a beru to jako velkou zkušenost a vůbec těch let, které jsem v této pozici strávil, nelituju a myslím, že by si tím měl projít každý trestní soudce. Získal jsem tím velké zkušenosti a přispělo to i k tomu, že když jsem se po necelých pěti letech vrátil do odvolací agendy krajského soudu, rozhodl jsem se, že si vezmu na starost vedení evidenčního senátu a že z této pozice obnovím pořádání gremiálních porad, které sice měly v Českých Budějovicích dlouholetou tradici, řadu let se tam ale již nekonaly.

Bylo těžké obnovit po těch letech tuto tradici?
Měl jsem do toho velkou chuť a navíc mi v tom moji kolegové svými příspěvky hodně pomohli. Generace soudců, ve které jsem profesně vyrostl, měla ty původní „gremiálky“ ráda a myslím, že i většina soudců z celého našeho kraje na tyto porady ráda jezdila. Neříkám, že jsme tam všichni odborně přispívali, od toho tam byly ty „váhové kapacity“, kterým jsme rádi naslouchali, ať už se jednalo o naše soudce nebo kolegy z vrchního   a Nejvyššího soudu. Musím říci, že jednací sál, známá „devadesát šestka“ u Krajského soudu v Českých Budějovicích, byla vždycky plná. To mě motivovalo. A nejen z profesního hlediska. Mělo to samozřejmě i profesně-společenský dopad, setkávání s kolegy, které nemáte moc jinak šanci potkat. Řadu let jsem neviděl třeba ty, se kterými jsem absolvoval čekatelskou praxi, na kterou také rád vzpomínám. Bylo nás deset čekatelů v ročníku a po justičních zkouškách jsme se rozprchli po celém kraji.

Od dubna je JUDr. Aleš Kolář členem trestního kolegia Nejvyššího soudu Foto: AEQUITAS

Prošel jste si všemi stupni, co říkáte na to, že například bývalý předseda Nejvyššího soudu prof. Pavel Šámal, ale i prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, kritizují soudce za to, že píší odůvodnění svých rozhodnutí pro nadřízenou instanci a ne srozumitelně pro účastníky řízení, v trestním řízení konkrétně pro obviněné. Jak těžké je napsat rozhodnutí tak jednoduše, aby bylo srozumitelné obviněným, a zároveň odborně uspělo u nadřízené soudní instance?
Mám to nastaveno jinak, takhle nad odůvodněním neuvažuju, i když jako soudce spíše inklinuji k jazykově a stylisticky jednodušším a srozumitelnějším odůvodněním rozhodnutí, pokud mám odpovědět na vaši otázku. Mám svůj styl, který si držím už od začátku své soudcovské praxe. Myslím, že má rozhodnutí psaná před deseti, patnácti, lety, budou velmi podobná těm dnešním. Vždy jsem měl ale trochu pocit, že charakter a styl mých rozhodnutí, myslím těch z doby před příchodem na Nejvyšší soud, jakoby vyplýval z toho, že jsem ze svého pohledu neměl vždy dostatek času na odůvodnění rozhodnutí tak, jak bych si jako právník představoval. Spíše jsem byl, minimálně jsem to tak cítil, v určitém časovém presu, který mi nedovolil napsat vše, co bych chtěl. Nyní, možná naivně, doufám, že snad     u Nejvyššího soudu se mi tohoto pocitu povede zbavit, a to třeba i díky pomoci asistentů, kteří mi – věřím – v tomto ohledu mohou výrazně pomoci a já tak budu mít čas a prostor podílet se na takové podobě rozhodnutí a jeho odůvodnění, jaký bych si představoval. Zatím se o to snažím za využití asistenta Filipa Mazla, který mi byl přidělen po profesoru Pavlu Šámalovi.
Když se ale vrátím k vaší otázce, pak musím připustit, že někdy se z některých rozhodnutí a jejich odůvodnění dělá až příliš věda, takže pak tato rozhodnutí nemusí jednoznačně pochopit nejen účastníci řízení, ale ani soudci na nižším stupni. Na straně druhé, a trochu z jiného úhlu pohledu, si ale vzpomínám na situace, kdy jsme v minulosti s kolegy v některých trestních věcech, které byly nebo mohly být „na hraně“, čekali po podání dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona na právě tato „vědecká“ rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Mělo a má to však svoje úskalí, neboť v zásadě základní podmínkou pro to, aby se Nejvyšší soud například v rámci své dovolací agendy vyjádřil k nějakému zásadnímu problému, je ta, že dovolatel musí prostřednictvím svého obhájce použít ten správný dovolací důvod a jeho zdůvodnění, a to se vždycky nepodaří. Pokud dovolatel správný dovolací důvod, jak se říká, „netrefí“, nemusí se s těmi jinak spornými otázkami příslušný senát Nejvyššího soudu vůbec zaobírat. Z tohoto pohledu jsme opravdu někdy naivně čekali, jak to dopadne u Nejvyššího soudu a ono to kvůli (ne)argumentaci obhájce vlastně vůbec „nedopadlo“.

U Krajského soudu v Českých Budějovicích jste byl zvyklý spolupracovat s asistenty jak intenzivně?
Spolupracovat s asistentem, tak úzce, jako u Nejvyššího soudu, to je pro mě naprosto nová situace. Asistenty jsme na krajském soudě samozřejmě měli, ale zpravidla to byli z hlediska trestního úseku jeden, dva asistenti, na celé oddělení, kteří vypomáhali místopředsedovi soudu a navíc vykonávali činnosti v kompetenci vyššího soudního úředníka nebo  soudního  tajemníka. Na Nejvyšším soudu je to jiné a já se tak na spolupráci s asistenty opravdu těším. Do této chvíle, na stáži, kde asistenta k dispozici nemáte, jsem si rok dělal všechno sám, což určitě nebyla komfortní situace. Spisy si musíte sám připravit, prolustrovat, načíst, reagovat na podání stran, připravit rozhodnutí do senátu, po rozhodnutí pak napsat jeho odůvodnění a následně spis předložit kanceláři se závěrečným referátem. Kriticky, sebekriticky, přiznávám, že kdybych uměl psát na klávesnici všemi deseti, budu asi rychlejší a nebudu si tolik ztěžovat. Ale neumím to, nejde mi to.

Ještě před naším rozhovorem jste na sebe dokonce prozradil, že jste zvyklý rozhodnutí spíše diktovat. Vybavuje se mi proto scéna z filmu Marečku, podejte mi pero. Také jste se u toho diktování procházel?
Umím to. (úsměv) U některých rozhodnutí, třeba rozhodnutí v rámci stížnostního řízení u krajského soudu o vazbách, rozhodnutí ve vykonávacím řízení, ale i celou řadu rozsudků, jsem diktát odůvodnění těchto rozhodnutí doslova prochodil.

Co říkáte na průměrnou délku dovolacího řízení u Nejvyššího soudu, 45 dnů?
Tento časový údaj jsem sám zjistil až loni na podzim na mezinárodní konferenci spolupořádané Nejvyšším soudem v sídle Senátu, když jej takto prezentoval prof. Pavel Šámal. Ta doba mě překvapila a myslím bez afektu, že je fascinující, zejména při konfrontaci s tím, jaké jsou tyto lhůty v jiných zemích. Netušil jsem to. Od té chvíle pozorněji sleduji lhůty i ve svých trestních věcech (úsměv) a věcech mých kolegů a v tomto ohledu mě zarazilo, že za měsíce březen a duben, kdy jsme kvůli pandemii koronaviru hodně pracovali ze svých domovů, se nám podařilo vykázat obdobný počet skončených věcí, jako v době před touto pandemií. Dokonce snad všem soudcům klesl počet nevyřízených věcí. (Pozn. AEQUITAS: koronavirová krize znamenala v březnu a dubnu i menší počet doručených dovolání na Nejvyšší soud). Takže jsem se přistihnul, že délku řízení opravdu sledují více, než kdy v minulosti. A když to znovu srovnám obecně s délkou řízení v zahraničí, je to obdivuhodné a bylo dobře, že to konference v Senátu mohla dát na vědomí širší veřejnosti, která to třeba i ocení.

Chtěl jste být vždycky soudcem?
Údajně ano. Prý už odmalička, říká rodina. Já si to upřímně nepamatuju, i když ke studiu práv jsem inklinoval minimálně od gymnázia. Určitě ale vím, že jsem zásadněji zvažoval kariéru soudce až na vysoké škole. Zároveň jsem ale také přemýšlel o advokacii, ke které jsem měl v jednu chvíli možná nakročeno i blíž. Po vysoké škole jsem byl ale dva měsíce se spolužáky z gymnázia ve Spojených státech amerických. Rychle to tam uteklo,  a když jsem přiletěl domů, tak tady na mě čekal dopis, že jsem přijat na pozici justičního čekatele. Nechtělo se mi najednou vracet do Prahy, takže jsem nastoupil doma jako justiční čekatel a dnes jsem rád, že to tak dopadlo. Pomohla mi v tom i rodina, která mě přesvědčila, že by to mohlo být – i vzhledem k mé povaze – dobré povolání. Zvláště se angažovala moje teta, profesorka češtiny na gymnáziu, s tou jsme to vždy hodně rozebírali.

Soudce Aleš Kolář rád jezdí na kole Foto: AEQUITAS

Každý soudce má jistě kauzy, které si dlouho pamatuje. A také mnozí vzpomínají na první věci, které rozhodovali. Jaké případy se vybavují Vám?
Ne, že bych byl specialistou na dopravní nehody, ale na začátku své soudcovské kariéry jsem ve věcech dopravních nehod často rozhodoval. Vybavují se mi tehdy, když jedu po silnici, kde se tyto, zejména tragické, nehody staly. Zůstávají tam mnohdy pomníčky, mnoho let udržované. Pak se k těm případům v duchu vracím a věřte mi, že ani dnes se na takovém místě necítím v úplné pohodě. Vybavují se mi kompletně se vším, co jsem viděl ve spisu.

Byla Vám v minulosti někdy přidělena jakákoli jiná specializace? Pokud ne, jaká by Vám byla nejbližší?
Specializace mě zatím v profesní kariéře v zásadě míjely, přestože všude, kde jsem působil, nějaká specializace byla. Soudy mívají zpravidla specializaci na dopravní nehody, na věci se zahraničním prvkem, a také na soudnictví ve věcech mládeže. Když jsem soudil na krajském soudě na prvním stupni, tak tam tehdy sice žádná specializace nebyla, ale i tak si mě nepřímo našla v tom, že jsem svého času soudil hodně drogových trestních věcí, kuplířství a obchodování s lidmi, kdy shodou okolností, podle rozvrhu práce, mi bylo přiděleno víc těchto věcí, než kolegům. To byla ale náhoda. Do budoucna, protože u Nejvyššího soudu jsou i specializované senáty, by mi to nevadilo se po určitou dobu věnovat určitým specializacím.

Třeba jakým?
Já hlavně vím, co bych nechtěl soudit (úsměv). Nahlas bych to ale raději nevyslovoval. (úsměv) Samozřejmě k některým formám trestné činnosti máte už vzhledem k předchozí praxi blíž, než k jiným. Když jsem začínal na prvním stupni u krajského soudu, tak jsem se obával hlavně násilné trestné činnosti. Vraždy, loupeže, znásilnění. Měl jsem nakonec i to štěstí, že jsem doposud třeba případy vražd často nerozhodoval. Ale ono to má z pohledu soudce zase ten rozměr, že mnohdy jsou vraždy a obdobná násilná trestná činnost z hlediska jejich projednání a rozhodnutí „jednodušší“, než když je vám přidělena věc týkající se závažné hospodářské kriminality, ne zřídka spáchané skupinou několika osob, kde spis má často mnoho desítek tisíc stran. Takže postupem času zjistíte, že to, co jste ještě před časem přijímal s nevolí, vám nakonec zase tak vadit nebude.

U Nejvyššího soudu jste krátce, ale už u odvolacího soudu jste hodnotil práci kolegů soudců. Jaké jsou obecně kvality soudců v České republice. Jsou tam velké rozdíly?
Soudím už skoro dvacet let a zaznamenal jsem podstatný rozdíl v jedné věci. Dokud fungoval systém justičních čekatelů, dokud stát systematicky vzdělával své budoucí soudce, tak úroveň, alespoň začínajících soudců, byla daleko jiná, lepší. Sám jsem prošel skutečně pečlivou čekatelskou přípravou. To znamená, že se mi od kolegů starších a zkušenějších soudců, a od vedení soudu, dostávala možnost opravdu kvalitního vzdělání, profesního, ale i třeba jazykového. Čekatelská praxe na soudě mi pak dala i to, že jako čekatelé jsme se i navzájem mezi sebou neustále konfrontovali se svými názory, zdravě jsme soupeřili. To vzdělávání tak přicházelo i touto přirozenou nenucenou cestou. Když je vás v kanceláři pět, po celou pracovní dobu o své práci diskutujete, pak se naučíte formulovat a prosadit své názory a hlavně je odůvodnit. V rámci čekatelské praxe jsem si navíc prošel všechna právní odvětví, nejen trestní, ale i civilní, obchodní nebo správní, absolvoval jsem stáž u notáře, na státním zastupitelství, v advokátní kanceláři, seznámili jsme se s vězeňstvím i prací policie. Já a moji kolegové z doby mého nástupu na soud okolo roku 1997 jsme justicí prošli komplet. A de facto ze všeho nás pak čekala justiční zkouška, u které nám hrozily otázky z mnoha odvětví, což vyžadovalo důkladnou přípravu. Není to samozřejmě vždy jen systémová záležitost, záleží na každém člověku, jak je ochoten a schopen se sám dovzdělat, ale jsem přesvědčen, že původní systém v základu dával více příležitostí ke komplexní přípravě na povolání soudce a já sám z ní v mnoha ohledech čerpám dodnes.

Do jaké míry dokážete ve volném čase úplně „vypnout“ a nemyslet na práci?
To se mi celkem daří, a to přesto, že jsem typ člověka, který v životě asi všechno řeší víc, než by měl. Má rodina dokonce říká, že nejsem jen citlivý, ale i přecitlivělý, protože některé věci neumím prostě vypustit. I z toho důvodu jsem si povolání soudce zvolil s jistou obavou, jestli se dokážu od svých případů oprostit. K mému překvapení, a zjistil jsem to brzy, to šlo. Beru obsah spisů jako práci, a i když je v nich mnohdy leccos nepříjemného, tak to až na výjimky nenosím v hlavě a po odchodu z kanceláře, nebo když doma zavřu počítač, prostě vypnu. Jsem rád, že tohle celkem zvládám. Osobní život, zejména o víkendu a dovolené, vás má připravit po fyzické i psychické stránce na další práci, ne abych si všechno kontinuálně z pátku přenášel v hlavě do pondělí.

Relaxujete pravděpodobně hlavně při sportu. Víme o Vás, že rád sportujete, svědčí o tom i v úvodu zmiňované pořádání fotbalových turnajů. Určitě jste si na nich také zahrál.
Fotbal se už snažím hrát méně, i když tady v Brně zase po určité odmlce, kdy jsem fotbal vynechával, si s kolegy zahrát zajdu… Ne, že by mě nebavil. Nemám sice naštěstí žádné zásadní zdravotní problémy, ale nechci si je právě fotbalem přivodit. Někdy mi to chybí, je to kolektivní sport, to je příjemné. Spíše se ale nyní věnuji sportům individuálním. Od mládí jezdím na horském kole, před lety jsem začal hrát tenis, svého času jsem často hrál volejbal a beach volejbal, k čemuž bohužel v Brně už není tolik příležitostí, alespoň zatím.
V zásadě se ale nebráním žádnému sportu, kolo je ale teď na prvním místě… zejména, pokud bydlím, kde bydlím, v jižních Čechách. S kamarádem, partnerkou nebo se synem rád vyjíždím na projížďky okolo Budějovic. Nejraději na vrchol Kleťe, což je taková Mekka budějovických cyklistů. Je to výživná záležitost, protože na Kleť můžete stoupat i mimo upravené cesty, po celé řadě různých lesních cest, což si rád takto ztěžuji. Když jste pak nahoře, můžete ze sebe mít vždy dobrý pocit.

V jedné z předchozích odpovědí jste zmínil dvouměsíční putování po USA. Takže dalším koníčkem je cestování?
To byla výjimka, cestuju teď hlavně po Evropě, mimo Evropu jsem se už moc nedostal. Můj americký výlet v roce 1997, alespoň tak to upřímně cítím, jen těžko něco překoná. Vydali jsme se tehdy s bývalými spolužáky z gymnázia, bez řádného zajištění, na trochu dobrodružnou cestu…. Asi by mi teď vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, kdyby mi moje děti řekly, že se chystají také tímto způsobem cestovat. Až nyní, s odstupem času, vidím tu bezstarostnost mladí, která nic neřeší… Byli jsme studenti po vysoké škole, ne příliš jazykově vybavení, neměli jsme příliš peněz… jeli jsme doslova na „blind“. Bylo to ale osvobozující, krásné… . Zejména, když si vzpomenu na naše putování po národních parcích. Ty bych chtěl ještě někdy vidět, ale myslím, že i když tam teď odletím znovu, už ten zážitek nebude takový, jaký jsem jej tehdy ve svém věku cítil a jaký se dal ještě tehdy v atmosféře devadesátých let, a to jak z pohledu tehdejších poměrů v Americe, tak i toho našeho porevolučního nadšení, zažít.

Z Vašich předchozích slov vyplývá, že to máte opravdu rád doma, v Českých Budějovicích. Teď jste ale přijal práci v Brně. Pokud se to nezmění, až do doby, kdy dovršíte 70 let.
Já jsem velký patriot. Nejen českobudějovický, ale i jihočeský. Tuhle nálepku jsme měli se spolužáky z Budějovic na právech už v Praze na univerzitě. Nezbavím se toho, můj vztah k tomu kraji je silný. Na druhou stranu je i pro mě velkým překvapením moje vnímání současné situace z pohledu přesunu do Brna. Nebudu říkat, že jsem se této životní změny nebál. Vzhledem k mému věku jsem nepočítal s tím, že se tak brzy můžu stát soudcem Nejvyššího soudu. Ne, že bych ty ambice někde „vzadu“ neměl, nenapadlo by mě ale, že to bude tak brzy. Obava profesní, z toho, jak uspěju, byla spojená i s obavou změn, které to vyvolá v rodinném životě a v mém nejužším osobním životě. Zatím to probíhá samozřejmě a plynule, a to je příjemné. Nevím, jestli by to bylo stejné v Praze jako v Brně, či v jiném městě, to neumím posoudit, ale spíš, než tu změnu místní, to beru jako zajímavou a zatím i příjemnou životní změnu. Každopádně, je to nový impuls a velká výzva. Chci věřit, že mi toto, svým způsobem nadšení, alespoň nějakou dobu vydrží.

Koneckonců jste si to už během roční stáže mohl vyzkoušet.
Je pravda, že o možnosti stáže jsem věděl už dříve. Už od roku 2014 anebo ještě rok, dva, předtím, jsem do Brna pravidelně jezdil na zasedání trestního kolegia. Už tehdy jsem poznal řadu svých současných kolegů. Jiné jsem potkával ještě o mnoho let dříve, protože mě vzdělávali jako čekatele nebo školili jako soudce. Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. František Púry, Ph.D., JUDr. Petr Hrachovec, JUDr. Karel Hasch, JUDr. Antonín Draštík a další soudci, to jsou dnes všechno kolegové,    či někteří spíše již bývalí kolegové, s nimiž jsem se setkával už v minulosti. A najednou jsem přišel mezi ně. Jsem rád, že jsem některé z nich tady na Nejvyšším soudě mohl ještě zastihnout. Nejvyšší soud prochází v současné době generační obměnou a řada dalších kolegů bude muset postupně s dovršením 70 let věku také odejít. Užívám si, že tu s nimi můžu ještě pracovat. I tato skutečnost hrála svoji roli v mém rozhodování na konci stáže, jestli v Brně zůstat natrvalo anebo ne.

Evidenční senát, gremiální porady, také sportovní turnaje soudců. Hodláte se podobně aktivně angažovat u Nejvyššího soudu jako na svém předchozím působišti? Nejvyšší soud je například připomínkovým místem pro legislativní procesy při tvorbě nových zákonů. To by Vás nelákalo?
Myslím, že k tomu v budoucnu může dojít. Ale tahle věc má z mého pohledu svůj čas a svůj přirozený vývoj. Jsem v nové situaci, a i když se to nezdá, a i když to může i mně připadat, že jsem do systému Nejvyššího soudu už nějak zapadl, chci být ještě v tomto ohledu opatrný. Potřebuji se zorientovat, usadit a mít prostor v klidu nad řadou věcí a problémů přemýšlet.

Jak si u Nejvyššího soudu užíváte jeho atmosféru? Vaši předchůdci v rozhovorech často opakovali, že je příjemně překvapila zdejší pohodová nálada a kolegialita.
Užívám si to. V minulosti mi sice mnozí kolegové často říkali, že se moc na veřejnosti neusmívám, a ani teď v Brně netuším, zda je na mě na první pohled ta pohoda vidět. Každopádně mám tady v Brně najednou v sobě moc příjemný „vnitřní klid“, který je opravdu, jak pro život, tak i pro práci, moc důležitý.

AEQUITAS