Soudce Sotolář k manipulaci s protokoly: Měl jsem to zafixováno v hlavě, dělal jsem to po paměti

Kárnou žalobu podali soudcův nadřízený Libor Vávra a ministryně spravedlnosti Marie Benešová Foto: archiv

Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) ve středu projednával kárnou žalobu předsedy Městského soudu v Praze (MS) Libora Vávry a ministryně spravedlnosti Marie Benešové na soudce MS Alexandra Sotoláře. Toho oba kární žalobci viní, že pozměňoval protokoly z hlavního líčení v případu Opencard, a to v neprospěch obžalovaných. Ministryně Benešová požaduje, aby kárný senát Sotoláře zprostil funkce soudce a dočasně mu pozastavila výkon funkce soudce.

Vzhledem k možné podjatosti se z projednávání kárné žaloby na soudce Sotoláře vyloučili dva členové kárného senátu: předsedkyně senátu Miluše Došková a státní zástupce Michal Hanych. Doškovou se Sotolářem pojí dlouhodobá osobní známost, Hanych jako důvod uvedl, že se v mezidobí stal vedoucím oddělení ekonomické kriminality Městského státního zastupitelství v Praze.
Do jeho aprobační kompetence tak spadá i trestní řízení, které je vedeno na základě trestního oznámení na Sotoláře, podaného Nadačním fondem proti korupci. A jak zaznělo u kárného senátu, policie již ukončila vyšetřování a věc předala státnímu zastupitelství s tím, že se podle ní trestný čin nestal, nicméně nelze vyloučit možnou kárnou odpovědnost Sotoláře.

Jako obhájce si soudce Sotolář zvolil svého kolegu, někdejšího místopředsedu Městského soudu v Praze pro trestní úsek Bohuslava Horkého, dnes soudce Vrchního soudu v Praze (VS), který je od července přidělen na stáž k Nejvyššímu soudu.

Vávra odmítl přetíženost

První kárný žalobce, předseda MS v Praze Libor Vávra, odkázal při svém přednesu kárné žaloby na její písemné znění. Pouze reagoval na vznesené písemné repliky kárně žalovaného.
Předně odmítl jeho tvrzení o přetíženosti, která měla způsobit průtahy v podobě několikaměsíčních prodlev při zakládání protokolů do spisu. Sám soudce Sotolář totiž podle Vávry požádal, aby mohl řešit prvostupňovou i odvolací agendu, přičemž při nápadu mají všichni soudci MS v Praze zajištěno, že jim v průměru napadá co do objemu stran i počtu obžalovaných stejně věcí. Přetížit jej nemohla ani práce v evidenčním senátu, který má za úkol vybírat právně zajímavá rozhodnutí s precedenčním přesahem.

Druhého kárného žalobce, ministryni spravedlnosti Marii Benešovou, zastupoval ředitel odboru dohledu a kárné agendy Ministerstva spravedlnosti Jan Převrátil. Ten upozornil, že soudce Sotolář ani nepopírá, že k úpravám a posunům v protokolaci došlo a že byly výsledkem jeho činnosti, což přitom samo o sobě naznačuje porušení povinnosti soudce.

Pokud soudce Sotolář na svoji obhajobu tvrdí, že tím nesledoval významové posuny a že výpověď je vždy nutné hodnotit v celku a kontextu, pak podle Převrátila ani to neobstojí, neboť je nejprve nutné zachytit odpovídající znění výpovědi pro její následné hodnocení.

A pokud soudce popírá, že by tyto úpravy činil v neprospěch obžalovaných a hodnotí, který zásah do protokolace je či není v jejich neprospěch, pak to opět spadá až do fáze hodnocení všech důkazů, které byly u soudu reálně provedeny. Nelze podle Převrátila souhlasit ani s tím, že by upravené výpovědi neměly vliv na rozhodnutí samé.

Soud je podle obhájce poddimenzován

Sotolářův obhájce Horký nejprve polemizoval s Vávrovým tvrzením, že by Sotolář nebyl jako soudce přetížený. Agenda MS v Praze patří podle něj totiž svým charakterem k té nejobtížnější a v trestní agendě se jedná oproti ostatním soudům o násobně častější složitou hospodářskou trestnou činnost.
Coby dlouholetý soudce MS v Praze, jehož byl i místopředsedou, Horký konstatoval, je soud je jako celek dlouhodobě poddimenzován. V případě soudce Sotoláře pak uvedl, že měl na starosti skutkově i právně mimořádně obtížné věci a mnohasetstránkové rozsudky u něj nebyly výjimkou, nikdy však proto, že by opisoval pasáže z trestního spisu.

Obhajoba podle Horkého nezpochybňuje, že k zásahům do protokolů došlo a že je učinil soudce Sotolář coby předseda senátu. Není ani sporu, že tak učinil po dlouhé době. Odmítl však, že by tak soudce činil se zlým úmyslem poškodit obžalované a se záměrem odargumentovat své již dopředu připravené rozhodnutí ve věci. Horký také upozornil, že se pořizování zvukových záznamů z hlavního líčení dostalo do trestního řádu proto, aby se nahradila protokolace písemná, prováděná samotným soudcem. Mělo to přinést odbřemenění soudců, bohužel ale ministerstvo podle Horkého nedalo soudům odborný aparát, který by si protokolace zasloužila. A původní záměr, že protokolaci budou dělat vyšší soudní úředníci či asistenti, skončil u bývalých zapisovatelek. Ty ale nemají ani čas, aby se s věcí seznámily, přečetly si obžalobu, neznají kontext a často se i v průběhu líčení mění. Při dřívější protokolaci předsedou senátu tak byly výsledkem poloviční protokoly oproti situaci dnes.

Městský soud v Praze Foto: archiv

Horký dále upozornil na to, že soudce Sotolář nečinil jen úpravy v neprospěch obžalovaných a v celkovém objemu nejsou jeho zásahy nijak rozsáhlé. Důležité je podle něj i to, že ačkoliv strany řízení měly finální protokoly před vyhlášením prvního rozsudku v září 2016, nenamítly nesprávnost protokolace. A jiným způsobem, než z důvodu námitek vůči protokolaci, neměl možnost Sotolář do protokolů zasáhnout a napravit případné nesprávnosti, jinak by to byla svévole. Strany dokonce se čtením protokolů souhlasily i při změně senátu, a ani tehdy nevznesly vůči nim námitku.

Dezinterpretace výpovědí

A dokonce ani VS v Praze podle Horkého při prvním kasačním rozhodnutí v roce 2018 nekonstatoval úmyslnou manipulaci s protokoly, ale „dezinterpretaci výpovědí svědků“. Deformace v protokolaci vytýká senátu soudce Sotoláře až druhé rozhodnutí VS. Což ohodnotil Horký jako zvláštní názorový posun svých kolegů na VS, ale protože zároveň věc senátu soudce Sotoláře odňal, znemožnil mu tak možnost nápravy. Ve věci také VS opakovaně rozhodoval o námitkách podjatosti vůči soudci Sotolářovi, ale nikdy nedošel k závěru o manipulaci s protokoly

„Proč by pan doktor Sotolář upravoval protokoly v neprospěch obžalovaných? Snad proto, aby vyhověl státnímu zástupci, že by ho státní zástupce uplácel? Tomu snad nikdo nevěří. Že by snad pozbyl svéprávnost, a že by tak tvrdošíjně trval na své pravdě? Pak je ale na místě řízení o způsobilosti soudce, nikoliv kárné řízení o vědomé manipulaci s protokoly v neprospěch obžalovaných,“ uzavřel Horký s tím, že není pochyb o tom, že se soudce Sotolář kárného deliktu nedopustil.

Ve své výpovědi soudce Sotolář odmítl, že by protokoly upravoval se záměrem, aby odpovídaly předem vytvořené představě o výsledku. Vyloučil, že by chtěl obžalovaným uškodit, proti čemuž podle něj svědčí i to, že část obžalovaných byla jeho senátem obžaloby zproštěna

Zmínil, že věc byla původně v senátu jiného soudce, který rozhodl o vrácení věci k došetření, aniž by bylo provedeno dokazování. Zásahem VS byla věc tomuto soudci odňata a napadla jeho senátu. Opakovaně byly také neúspěšně vznášeny námitky podjatosti vůči němu, neboť již rozhodoval v jiné, „úřednické“ větvi případu, kde rozhodl o vině a byly tak pochybnosti jeho nestrannosti.

Zachycení „toho podstatného“

Případ trval rok, provázelo jej rozsáhlé dokazování, přičemž současně soudil i jiné rozsáhlé případy. Protokoly z hlavního líčení z let 2015 a 2016 čítají několik tisíc stran a nemohly být podle Sotoláře vyhotovovány bezprostředně po jednacím dni, a dokonce ani v časovém sledu, jak probíhalo jednání soudu.
A protože se průběžně do spisu vkládaly nové listiny, jevilo se nakonec vhodné z důvodu přehlednosti, aby protokoly byly do spisu vloženy najednou, tudíž s velkým časovým odstupem. Audiozáznamy z líčení byly ale stranám předávány bezprostředně po jednání, popřípadě následující den.

Podle soudce Sotoláře je smyslem protokolů o hlavním líčení, aby zachytily „to podstatné, co by mohlo vést k rozhodnutí ve věci“, přičemž doslovná protokolace je podle něj výjimkou, stanovenou trestním řádem pro případ, kdy o to strany výslovně požádají. K tomu ovšem nedošlo, tudíž k doslovné protokolaci nebyl důvod.

Podle Sotoláře byly v přepisech protokolů od zapisovatelek chyby. Ty byly způsobené tím, že úřednice se snažily o doslovný přepis výpovědí, ale neměly znalost případu, a tak nemohly rozhodnout, co je pro věc podstatné. Protokolujícím se také stávalo, že ne vždy se podařilo vše odposlechnout a v přepisech to pak bylo vyznačeno. Z kontextu ale bylo podle Sotoláře možné zpětně usoudit, co mělo být zaznamenáno. „Došlo k doplnění po paměti, z kontextu,“ uvedl Sotolář.

Při odpovědích na dotazy později přiznal, že tak činil, aniž by si poslechl audiozáznam. „Já osobně mám za to, když jsem se probíral doslovným přepisy, které jsou součástí kárné žaloby, tak úpravy mají racionální důvody, aby byla zachyceno, o co ve výpovědi šlo,“ vysvětloval soudce. „Musím připustit, že ačkoliv jsem měl snahu co nejvýstižněji vyjádřit výpovědi, ne vždy se mi to podařilo, rozsudek ale nemohl obsahovat doslovné přepisy, musel obsahovat to podstatné. To mi nevytýkal ani Vrchní soud v Praze v prvním rozhodnutí. Vytknuté vady nebyly ovšem vedeny jakýmkoliv záměrem v neprospěch obžalovaných,“ pokračoval Sotolář.

Obhajoba podle soudce Sotoláře dostávala průběžně i pracovní verze přepisů protokolů, ačkoliv to nebývá běžné, ale jevilo se to z pohledu průběhu řízení jako praktické. Zároveň byli advokáti upozorněni, že protokoly budou ještě dopracovány. I v tom byl podle něj postup soudu transparentní.

Navíc není podle Sotoláře v rozsudcích pozměněnými pasážemi argumentováno, pro rozhodnutí tyto pasáže nebyly klíčové a nemohly obžalovaným ani věcně přitížit. To podstatné pro rozhodnutí samé bylo podle Sotoláře doloženo jinými důkazy než výpověďmi. Rozpory v protokolaci nerozporuje podle něj ani první rozhodnutí VS v Praze, a v tom druhém důvodem bylo podle něj zmíněno jen nesprávné hodnocení důkazů.

Kontroly po nocích i o víkendech

Na dotazy členů senátu pak soudce Sotolář uvedl, že protokoly kontroloval „průběžně, jak mi to čas dovolil, dělal jsem to po nocích, víkendech či dovolených“. Činil tak „po paměti, zčásti z poznámek, které jsem si dělal, se zohledněním textu přepisu a tomu, co konkrétní části předcházelo a co následovalo“. Připustil sice velký časový odstup úprav od proběhlého líčení, ale odmítl, že by úpravy byly dělány najednou, do spisu byly najednou jen vloženy.

„Když jsem si to zpětně uvědomil, tak se stala chyba, k posunu skutečně došlo. Kdybych věděl, jaký význam je jim přisuzován, tak bych tomu věnoval pozornost. Měl jsem něco zafixováno v hlavě, byl jsem o tom přesvědčen, máte za to, že to patří do odpovědi na určitou otázku, když procházíte ty předchozí protokoly, tak to tam doplníte. Když jsem si to zpětně procházel, tak jsem zjistil, že to sice bylo řečeno, ale jindy. Rozhodně ale vylučuji, že by úpravy byl prováděny tak, aby posunuly význam toho, co bylo řečeno, musí se vždy posuzovat celek výpovědi a její kontext. Zásah nebyl udělán se záměrem něco měnit, příslušná část výpovědi se jevila nesrozumitelnou. Mohla v tom hrát roli únava, menší pozornost, něco jsem přehlédl, neupravil jsem to nejvýstižněji, nedělal jsem to vědomě, byl jsem přesvědčen, že úpravy věcně sedí,“ uvedl na svoji obhajobu soudce Sotolář.

Ohledně dotazu na v protokole změněnou výpověď bývalého primátora Tomáše Hudečka, kdy měl Sotolář oproti audiozáznamu doplnit, že se měl Hudeček seznámit s posudky, Sotolář uvedl, že tak učinil kombinací jeho dvou výpovědí. „Jednalo se o dva posudky právní kanceláře a dva znalecké posudky z oboru ekonomie. V té rekapitulaci obsahu jeho výpovědi bylo shrnuto, co bylo součástí i jeho spontánní výpovědi. Na audiozáznamu uvedl, že se s nimi neseznámil, v závěru ale připustil, že je mohl mít v ruce, ale nebyl si vědom, že by v nich něco vyhledával. Zapisovatelka uvedla do protokolu nedokončenou větu, formulačně věta neodpovídala audiozáznamu,“ vysvětloval kárnému senátu Sotolář. Na doplňující dotaz však opět uvedl, že nikdy neslyšel audiozáznam, ale měl za to, že při studiu předchozích výpovědí to zaznělo. „Já jsem fyzicky neměl kapacitu poslouchat audiozáznamy, přiznám se, že jsem nečetl ani všechny protokoly, úpravy jsem prováděl jen tam, kde to bylo nutné. Audiozáznam jsem nepovažoval za nutné si pustit, nebylo to významné pro věc. Ano, přiznávám zpětně, když jsem konfrontován s tím, jak je to vnímáno, měl jsem to udělat a záznam si pustit,“ uvedl.

Oprávnění zasahovat do protokolu

Na dotaz svého obhájce pak uvedl, že tato změna v protokolu o výpovědi Hudečka byla pro něj z pohledu zákona příznivější, tudíž nejednalo se o změnu v neprospěch obžalovaných, jak tvrdí kárná žaloba.

Své oprávnění zasahovat do znění protokolu opírá Sotolář o §55 trestního řádu. Zákon podle něj řeší situaci předcházející podpisu protokolu a situaci následující po podpisu. Za obsah protokolu odpovídá podle Sotoláře předseda senátu a z toho podle něj vyplývá také oprávnění pro jeho úpravu. Tedy docílit stavu, aby byl úplný a přehledný, aby odpovídal skutečnosti. Po podpisu protokolu o námitkách procesních stran rozhoduje senát. Opět zopakoval, že námitky nebyly vzneseny ani k pracovní verzi protokolu, ani k jeho finální verzi.

Vedoucí soudní kanceláře ve své výpovědi uvedla, že se pouze doslechla o dodatečných úpravách v protokolu. V tomto případě jí soudce Sotolář poslal jím verifikované protokoly do spisu v balíku najednou, během dvou dnů. Připustila, že i v jiných případech se stává, že se protokoly zakládají do spisu i po několika měsících. Potvrdila také, že se práce s protokoly u soudce Sotoláře lišila od ostatních soudců.

První ze svědkyň z řad zapisovatelek uvedla, že jí přepis trval v tomto případě dlouho. Líčení v případu trvala i 8 hodin a byly to podle ní složité věci, v nichž zaznívalo mnoho odborných výrazů. Přepis tak mohl trvat i několik měsíců, přičemž zapisovatelky musely upřednostňovat jiné případy, kde padl rozsudek. „Některý soudce to podle mne ani nečte, pan Sotolář byl naopak pečlivý a trval na podrobnostech. Když jsem něčemu nerozuměla ze záznamu, do přepisu jsem učinila otazníky, vyžlutila jsem to či učinila poznámku, že není rozumět. Spoléhali jsme na pana Sotoláře, že té věci více rozumí,“ uvedla. Že přepis protokolů ve věci Opencard trval často i měsíce potvrdila před kárným senátem i další ze zapisovatelek.

Další z úřednic označila ve svědecké výpovědi případ Opencard za „nejhorší případ za dvacet let, co jsem zažila u soudu“. Bylo podle ní obvyklé, že se překračovala pracovní doba a jednalo se často bez přestávek. Jednou to dospělo až tak daleko, že se musela v průběhu líčení jednoduše zvednout a odejít, neboť soudce Sotolář jednal i po konci pracovní doby, a přestože ho upozornila, že musí ten den vyzvednout vnoučata. Tento neotřelý způsob řešení jí přitom poradil místopředseda soudu pro trestní úsek.

Jednání soudu v případu provázely podle ní zmatky. „My jsme mu posílaly protokoly obratem, ty on pak posílal vedoucí kanceláře, ta je pak po roce, po dvou zakládala do spisu. Byly pořád samé stížnosti od obhájců, pak nám dovolil posílat i pracovní verze. Nikdy v jiném případě jsem neposílala pracovní verze,“ uvedla svědkyně. Podle ní podobně chaoticky postupoval soudce Sotolář i v jiných případech. A také v nich posílal opravené protokoly najednou a s časovým odstupem. „To, že posílal opravené protokoly najednou, to se netýkalo jen případu Opencard, bylo to obvyklé,“ uvedla svědkyně.

Jednání kárný senát včera pozdě odpoledne přerušil a bude v něm pokračovat 14. července. Části jednání se účastnili mezi veřejností i exprimátor Tomáš Hudeček a radní Eva Vorlíčková, kteří v případu figurovali jako obžalovaní a které nový senát MS v Praze již pravomocně letos zprostil obžaloby. V průběhu výpovědi soudce Sotoláře však s nesouhlasným kroucením hlavy jednací síň opustili.

Petr Dimun