Unie obhájců navrhla úpravu videokonference u soudu kvůli Covid-19, odmítá dodatečná jednání o obviněném

Kvůli opatřením proti šíření covidu-19 zasedal formou videokonference i kárný senát Nejvyššího správního soudu. Foto: Petr Dimun

Unie obhájců ČR navrhla ministryni spravedlnosti urychlenou novelizaci vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy tak, aby v ní byla upravena základní pravidla jednání soudu během řízení formou videokonference. Obhájci vychází ze zkušenosti z nouzového stavu kvůli Covid-19: Po vypnutí videokonference slyšeli obhájce i klient dialog mezi soudem a státním zástupcem, protože soud zjevně zapomněl vypnout zvuk. Unie odmítá i takového „dodatečné“ jednání jako nezákonné. Navíc jde o prolomení zásady veřejnosti.

Unie obhájců dává v úvahu  i návrh na úpravu trestního řádu, který by jasně formuloval, že podmínkou soudního řízení formou videokonference je souhlas státního zástupce a obviněného či obžalovaného. Vyplývá to z v pořadí třetího letošního stanoviska unie, které vychází ze zkušeností obhájců s vazebním jednáním i s trestním řízením před soudem v podmínkách nouzového stavu kvůli údajné pandemii nemoci Covid-19.

Podle stanoviska Unie obhájců bylo videokonferenční zařízení v době nouzového stavu využíváno pro různé typy jednání: „A to jednak pro vazební zasedání, tedy podle § 73f trestního řádu, ale podle našich informací i v případě hlavního líčení, tedy postupem dle § 111a trestního řádu. Unie obhájců se samozřejmě nebrání využívání videokonferencí v trestním řízení, neboť to představuje jeho významné zrychlení, a tedy výhodu pro obviněné či obžalované. Přesto se ale objevují určité nedostatky, na které chceme tímto stanoviskem upozornit,“ uvádí ve stanovisku Unie.

Tuto přidanou hodnotu pro obviněného odmítáme

Obhájci ovšem obdrželi signály o vadném průběhu jednání: „Především bylo Unii signalizováno, s požadavkem na respekt k povinné mlčenlivosti advokáta, že po skončení videokonference dle § 73f trestního řádu, tedy vazebního zasedání, slyšel po vypnutí obrazů obhájce dialog mezi soudem a státním zástupcem o podmínkách či okolnostech za kterých by státní zástupce akceptoval propuštění obviněného z vazby,“ uvádí Unie.

„Sama o sobě je tato informace nepochybně přidanou hodnotou pro obviněného, nicméně principiálně je třeba odmítnout jakékoliv takové ,dodatečné´ jednání. Je možná nedostatkem trestního řádu, že tuto možnost interní konference mezi státním zástupcem a obhájcem neupravuje, ale rozhodně není vhodné, aby tato sice ve své podstatě racionální řešení byla realizována uvedeným způsobem. Nutně to vyvolává představu, že mezi soudem a státním zástupcem jsou konzultována i jiná rozhodnutí,“ komentuje událost Unie obhájců.

Nikoli diskuse, nýbrž nezákonná konzultace

Jak dále vyplývá ze stanoviska, podle další informace za stejné technické situace, tedy po vypnutí obrazu, byl obhájce a jeho klient zvukově přítomen debatě soudu se státním zástupcem o tom, zda vyhovět závěrečnému návrhu obhajoby na uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo zda přistoupit k uložení takového trestu. „Zde už rozhodně nejde o racionální diskuzi, ale o konzultaci zcela nezákonnou,“ konstatuje Unie obhájců k události.

„Zřejmě se shodneme na tom, že problémem není technický nedostatek spočívající v opomenutí vypnout zvuk, ale že jde o hrubé pochybení soudu. Možnou příčinou je, že podrobnosti videokonferenčního jednání, které připouští trestní řád, nejsou upraveny ve vyhlášce č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Domníváme se, že by mělo být i jasně deklarováno, že státní zástupce po formálním skončení jednání opustí jednací síň dříve, než bude vypnuto videozařízení tak, aby bylo patrno že k ničemu podobnému již dojít nemůže, Samozřejmě předpokládáme, že soud nepřipustí návrat státního zástupce poté, kdy zařízení bude vypnuto. A vice versa, bude-li přítomen obhájce ale nikoliv státní zástupce,“ vysvětluje Unie obhájců.

Chybí souhlas obviněného s prolomením zásady veřejnosti

Ještě větším problémem je podle Unie obhájců  samotná stávající úpravu videokonference v trestním řádu, která striktně nepodmiňuje využití videokonferenčního zařízení  souhlasem obviněného či obžalované. „A to zejména při vazebním zasedání a při hlavním líčení. Je zřejmé, že videokonference je svým způsobem prolomení zásady veřejnosti a do jisté míry i zásady bezprostřednosti a mělo by být ponecháno na obviněném či obžalovanému, aby rozhodl, zda je z jeho pohledu přijatelné, aby za urychlení řízení ,zaplatil´ tímto průlomem anebo zda to odmítne a bude trvat na osobní přítomnosti v jednací síni. Vzhledem k rovnosti stran by jistě takové právo měl mít i státní zástupce. Při preferenci všeho, co zrychluje soudní řízení je znepokojivá představa, že by rozhodnutí o tom, zda proběhne ,klasické´ soudní jednání anebo se vše odbude formou videokonference, záleželo jen na soudu,“ stojí ve stanovisku Unie.

„Unie obhájců ČR navrhla ministryni spravedlnosti, urychlenou novelizaci vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy tak, aby v ní byla upravena základní pravidla jednání soudu v případě, že řízení probíhá formou videokonference. V úvahu též dává i návrh na úpravu trestního řádu, který by jasně formuloval, že podmínkou soudního řízení formou videokonference je souhlas státního zástupce a obviněného či obžalovaného,“ uzavírá Unie obhájců.

(ire)

Sdílejte
Předchozí článekZeman musí bez odkladu rozhodnout o jmenování Ošťádala profesorem
Další článekDo miliardového sporu o odpady zasáhli i ústavní právníci
Irena Válová
Irena Válová je novinářka, editorka, zástupkyně šéfredaktora i publicistka v tištěných médiích, ale i v rozhlasech a televizích. Mimo jiné referovala o politických událostech z krizových oblastí: přechod k demokracii v JAR, referendum o Saddámu Husajnovi v Iráku či rušení amerických základen na Filipínách. Šest let byla zpravodajkou ze Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu. Na základě publikovaných rozhovorů s americkými právníky o konfliktu zájmů v politice obdržela stipendium od velvyslanectví USA v Praze, v roce 1994 pak v Chicagu certifikát USIA tištěná žurnalistika v USA. V 90. letech též absolvovala několik stáží na téma demokracie ve Švýcarsku. V roce 1998 byla zvolena předsedkyní Syndikátu novinářů ČR, o rok později se stala členkou Řídícího výboru Evropské federace novinářů se sídlem v Bruselu. Tři roky vedla sdružení pro svobodný tisk Media Observatory ČR. Od roku 2001 je na volné noze jako autorka, editorka i mluvčí. Spolu s advokátem a nyní zvoleným soudcem Evropského soudu pro lidská práva za ČR ve Štrasburku JUDr. Alešem Pejchalem je autorkou knihy Základní slova: rozpravy o svobodě, společnosti, procesu, politice a právu.