Vrchní soud v Praze: Úsilí o zjištění objektivní pravdy za každou cenu vede k nezákonnostem a svévoli

Budova Vrchního soudu v Praze, Foto: archiv

Soudy nemohou nahrazovat zákonodárce a případné nedostatky právní úpravy, vycházející z předpokladu racionálního zákonodárce, nelze klást k tíži obviněných, proti kterým je vedeno trestní řízení. Takovou zásadou se mimo jiné řídil senát Vrchního soudu v Praze (VS) v čele s Lubošem Vlasákem, když na konci června odmítl použití tzv. prostorových odposlechů v trestním případu údajného tunelování pražského Dopravního podniku. Česká justice má rozhodnutí k dispozici.

Vrchní soud v Praze rozhodoval o odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (VSZ) Adama Borguly a dvou údajných poškozených proti zprošťujícímu rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS), kdy zčásti toto rozhodnutí MS potvrdil. Přiklonil se také k názoru, že záznamy o sledování podle §158d, odstavce 3 nelze použít v jiné trestní věci. Jedná se o sledování osob a věcí, které musí povolit soudce, neboť je při něm zasahováno do nedotknutelnosti obydlí a narušováno soukromí a obecně řečeno jde o tzv. prostorové odposlechy.

Povolení ke sledování bylo z věci Grygárek

V této konkrétní věci žádal státní zástupce Borgula o použití výsledků sledování z hotelu Ventana z března roku 2012, výsledků sledování jedné z kanceláří, které v AK MSB Legal používali advokáti David Michal a Karolína Babáková a z monitoringu zásilek z této advokátní kanceláře, obojí z roku 2015. Úkony povoloval Okresní soud v Ostravě a Praha-západ v jiné trestní věci, která se původně, na svém počátku týkala možného podezření ze „sabotáže“, v níž měl figurovat i bývalý náměstek VSZ v Praze Libor Grygárek.

Aktuální rozhodnutí o nepřípustnosti takto získaných materiálů jako důkazů v jiné trestní věci opřel Vlasákův senát primárně o dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS), obdobné rozhodnutí senátu 2 To VS ve věci Synecký z února letošního roku a o komentářovou a odbornou literaturu.

Vrchní soud v Praze v červnovém rozhodnutí připomněl, že Nejvyšší soud  již v roce 2018 nezpochybnil úvahu vrchního soudu o nepoužitelnosti takto získaných materiálů jako důkazů v jiné trestní věci, než pro kterou bylo vydáno soudem povolení. A to, když rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona, s níž se na něj obrátil tehdejší ministr spravedlnosti Robert Pelikán v neprospěch Iva Rittiga, Davida Michala, Tomáše Jindry a Jany Nečasové. Pelikán tehdy ve své stížnosti napadl i to, že VS zpochybnil použití záznamů o sledování z jiné trestní věci. /

„Současně je nezbytné zdůraznit, že § 89 odst. 2 tr. ř. skutečně hovoří o obecné použitelnosti důkazu a je nezbytné zohlednit i toto hledisko. Ovšem při zvážení závažnosti zásahů do ústavně zaručených práv se jeví úvaha vrchního soudu o speciálním ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. vcelku přiléhavou“, konstatoval k tomu tehdy NS v rozhodnutí 3 Tz 8/2018.

Lata zastával názor o nepoužitelnosti, potom otočil

Pokud Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí ještě nevyslovil jasný názor ohledně použitelnosti záznamů podle §158d, odstavce 3, pak podle Vrchního soudu v Praze lze na věc aplikovat aktuální rozhodnutí NS z konce května ve věci 4 Pzo 9/2019.  „Tento závěr NS ČR dle soudu odvolacího lze vztáhnout i na tento případ,“ uvádí se v odůvodnění rozsudku Vlasákova senátu.

Ten dále připomíná rozhodnutí jiného senátu VS z února letošního roku, který také odmítl použít tzv. prostorové odposlechy povolené soudem v jiné trestní věci jako důkaz.

Z odborné a komentářové literatury poukazuje VS na původní komentář k trestnímu řádu od státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (NSZ) Jana Laty, toho času prezidenta zájmového spolku státních zástupců Unie státních zástupců (USZ). Lata v původním znění svého komentáře z roku 2017 výklad o nepoužitelnosti takto získaných materiálů zastával, aby jej překvapivě v roce 2019 změnil v opak.

Analogie v neprospěch je nepřípustná

Zdrojem úvah VS je pak i debata, kterou svými odbornými texty na toto téma vede vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, profesor Jiří Jelínek. Ten je kritikem současné úpravy a zastává kategorický názor o nepoužitelnosti prostorových odposlechů v jiné trestní věci, než pro kterou byly soudem povoleny.

Vlasákův senát se tak ve svém rozhodnutí přiklonil k názoru již zmíněného senátu 2 To VS, i podle něj nelze záznamy pořízené podle §158d, odstavce 3 použít v jiné věci, než pro kterou byly soudem povoleny.

„Pokud jde však o povolení soudcem dle § 158d odst. 3 tr. řádu, vzhledem k jazykovému výkladu ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu je použití v jiné trestní věci nepřípustné. Analogie podle trestního řádu sice obecně přípustná je, avšak nikoli v neprospěch obžalovaných. Ve veřejném právu je analogie brána jako nevhodný nástroj, eventuální nedostatky právní úpravy vycházející z předpokladu racionálního zákonodárce nelze klást k tíži jedince, resp. osob obviněných, proti kterým je vedeno trestní řízení,“ uvádí se ve zdůvodnění rozhodnutí.

Má-li trestní řád zvláštní úpravu, jde o res specialis

VS připomíná, že soudy nemohou nést odpovědnost za obsah zákonné normy, v tomto případě trestního řádu, jehož znění je výsledkem schvalovacího procesu Parlamentu ČR. „Povinností soudu je pak řídit se platným zněním zákona, tedy tr. řádu a správně jej aplikovat při své činnosti. Konečně nelze opomenout, že trestní řád až do 30.6.2008 neumožňoval použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v jiné trestní věci dle § 88 tr. řádu než v které byl povolen a teprve novelou trestního řádu č. 177/2008 Sb. účinnou od 1.7.2008 to zákonodárce výslovně za splnění zákonných podmínek umožnil, kdy zároveň však zákonodárce stejnou změnu neučil ve znění již tehdy platného ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu, kdy ustanovení § 158d tr. řádu je v trestním řádu účinné od 1.1.2002 a bylo zavedeno novelou tr. řádu č. 265/2001 Sb.,“ uvádí VS.

Pokud se státní zástupce domáhá, aby tyto odposlechy byly provedeny jako důkaz s odkazem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu, které obecně stanoví, co může sloužit za důkaz, upozornil VS na speciální úpravu v trestním řádu. „Pokud trestní řád má speciální úpravu, která jazykovým výkladem znamená nepoužitelnost důkazů za určitých podmínek, tak jak to vyjádřil zákonodárce v ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu, je nutno vycházet z této úpravy, neboť ve vztahu k obecné úpravě v § 89 odst. 2 tr. řádu jde o vztah res specialis,“ konstatuje se v rozhodnutí VS.

Zásadu nelze obětovat účelovosti ani účelnosti

A opět Vlasákův senát opakuje zásadu, kterou již vyslovil ve svém rozhodnutí druhý senát VS v únoru letošního roku. „V tomto případě je nutno dát přednost zásadě řádného zákonného procesu dle ustanovení § 2 odst. 1 tr. řádu, který má i ústavní dimenzi (§ 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) před zásadou zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Úsilí o zjištění objektivní pravdy za každou cenu, tedy i za cenu porušení zákonných limitů by totiž vedlo k nezákonnostem a nepřípustné svévoli orgánů činných v trestním řízení. Proto nelze zásadu bez řádného zákonného procesu obětovat účelovosti a účelnosti trestního stíhání, resp. použití „invazivních“ prostředků, mezi které bezpochyby prostorový odposlech patří,“ zdůraznil VS.

Vlasákův senát však také zároveň připustil, že soudní praxe je v tomto nejednotná a upozornil na odlišné rozhodnutí VS v Olomouci. „Odvolací soud si je vědom, že tento odlišný výklad ustanovení § 158d odst. 10 tr. řádu může odstranit vedle novelizace příslušného ustanovení tr. řádu také jednotící stanovisko Nejvyššího soudu ČR a pokud do doby opětovného rozhodnutí v této trestní věci to Nejvyšší soud ČR učiní, bude se samozřejmě tímto nalézací soud řídit. To platí rovněž, pokud by se daným výkladem zabýval ve svém rozhodnutí Ústavní soud ČR,“ konstatuje se ve zdůvodnění rozhodnutí z 30. června.

Petr Dimun