Benešová podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch podezřelého z vraždy

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová Foto: Jiří Reichl

Ministryně spravedlnosti Marie Benešová podala v srpnu k Nejvyššímu soudu v Brně stížnost pro porušení zákona ve prospěch podezřelého z vraždy. Obviněný si podal stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci na rozhodnutí Krajského soudu v Brně o tom, že se ponechává ve vazbě. Olomoucký soud ale stížnost podezřelého zamítl, protože ji prý podal opožděně. Benešová tvrdí, že byla porušena základní práva chráněná Listinou základních práv a svobod.

„Podle § 266 odst. 1 trestního řádu podávám ve prospěch obviněného V. B.,“ je ministryní spravedlnosti Marií Benešovou nadepsána stížnost pro porušení zákona (SPZ) ve prospěch vazebně stíhaného V. B., který je obviněn ze zvlášť závažného zločinu vraždy. Ministr spravedlnosti může dát stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon, nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení.

Vloni na sklonku září z vraždy obviněný V. B. si letos na jaře podal stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci na rozhodnutí Krajského soudu v Brně o tom, že se ponechává ve vazbě. V. B. Žádal o propuštění z vazby a možnost pohybu na svobodě s elektrickým náramkem. Olomoucký soud ale stížnost podezřelého zamítl, protože ji prý podal opožděně.

Marie Benešová podala stížnost pro porušení zákona proti celému rozsahu usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 30. dubna. „Kterým byla jako opožděná zamítnuta stížnost obviněného V. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 16. dubna, jímž bylo rozhodnuto tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a že se nepřijímá jeho písemný slib, a že se nerozhoduje o výkonu elektronické kontroly nad obviněným, neboť byl tímto usnesením porušen zákon v § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu v neprospěch obviněného V. B.,“ stojí v Benešové SPZ. „Nadřízený orgán zamítne stížnost, byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již před tím výslovně vzala zpět,“ stojí v trestním řádu.

Vrchní soud v Olomouci, dospěl k závěru, že stížnost obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo rozhodováno o ponechání ve vazbě obžalovaného, byla podána opožděně. Soud uvedl, že lhůta pro podání stížnosti proti usnesení činí tři dny od jeho oznámení, přičemž oznámením je míněno vyhlášení usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba rozhodnutí oznámit, anebo doručení opisu usnesení této osobě. „Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění usnesení uvádí, že k vyhlášení usnesení Krajským soudem v Brně došlo dne 16. 4. 2020, přičemž usnesení bylo vyhlášeno za přítomnosti obhájce i obžalovaného, který se účastnil jednání prostřednictvím videokonference. Podle Vrchního soudu v Olomouci uplynula lhůta pro podání stížnosti dne 20. 4. 2020. Stížnost obviněného, doručená krajskému soudu dne 23. 4. 2020, proto byla podle závěrů Vrchního soudu v Olomouci podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty,“ lze se dočíst v rozhodnutí vrchního soudu.

Opora v Ústavním soudu

S touto argumentací olomouckých soudců ale nesouhlasí Marie Benešová a odvolává se na judikát Ústavního soudu. „Byť obecně platí, že oznámením usnesení ve smyslu § 137 odst. 1 trestního řádu se rozumí i vyhlášení usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18, konstatoval, že uplynutí lhůty pro podání stížnosti při rozhodování o vazbě je třeba zásadně odvozovat až od doručení písemného vyhotovení usnesení,“ píše k Nejvyššímu soudu v takzvané „espézetce“ Benešová.

Podle Ústavního soudu je totiž nezbytné, aby se osoba oprávněná podat stížnost seznámila s písemným vyhotovením rozhodnutí, mohla porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu. V tomto případě byl ale vazebně stíhaný V. B. pouhým členem videokonference.

Ústavní soud v této souvislosti akcentuje zejména výjimečnost soudního rozhodování o vazbě, přičemž uzavírá, že zamítne-li stížnostní soud stížnost proti usnesení ve věci rozhodování o vazbě jako opožděnou s odůvodněním, že toto usnesení již bylo vyhlášeno v přítomnosti stěžovatele, poruší tím jeho základní práva chráněná Listinou základních práv a svobod.

Z rozhodnutí Ústavního soudu

„Závěry Ústavního soudu prezentované v tomto nálezu je namístě aplikovat i na nyní posuzovaný případ ponechání obviněného ve vazbě.  Ačkoliv se totiž ve zmíněném nálezu Ústavní soud zabýval usnesením o vzetí do vazby, z jeho odůvodnění (zejména v bodě 14) je zřejmé, že jeho závěry se uplatní na veškerá ´rozhodování o vazbě´,“ míní Benešová.

Důsledky usnesení, kterým je obviněný ve vazbě ponechán, se nadto podle Benešové blíží důsledkům usnesení, kterým je obviněný do vazby poprvé vzat. „Mám proto za to, že pokud Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stížnost obviněného byla podána opožděně, porušil v jeho neprospěch zákon v § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o této stížnosti je zároveň způsobilé vést ke sjednocení soudního rozhodování o předmětné otázce,“ uzavítá ministryně spravedlnosti svou „espézetku“. Zjednodušeně řečeno: stížnost obviněného nebyla podána opožděně, protože neměl možnost prostudovat si písemné vyhotovení rozhodnutí a pouze se účastnil prostřednictvím videohovoru soudního jednání.

Jan Hrbáček