Nejvyšší soud ke stíhání Grygárka: Dovolání NSZ nemůže nahrazovat řádné, ale ani mimořádné opravné prostředky

Někdejší náměstek pražského vrchního státního zastupitelství Libor Grygárek Foto: archiv

Zastavení stíhání Libora Grygárka, bývalého náměstka vrchního státního zástupce v Praze, je definitivní. Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího žalobce Pavla Zemana. „Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání Nejvyššího státního zástupce je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl,“ stojí v odůvodnění předsedy senátu Jana Bláhy. Podle Grygárka je postup Nejvyššího soudu důkazem, že řízení v jeho věci bylo součástí pokusu „rozmělnit blamáž z monstrózního policejního zásahu“. Po státu nyní bude žádat odškodnění za nespravedlivé trestní stíhání.

Detektivové někdejšího Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu se v tomto případu několik let pokoušeli dokázat, že Libor Grygárek pomáhal jako státní zástupce pomáhal přikrýt podezřelé ekonomické transakce vlivného pražského lobbisty Romana Janouška. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí o zastavení stíhání Grygárka, uvedl, že žalobci z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci nepředložili vůči Grygárkovi pádné důkazy. Usnesení Nejvyššího soudu vůbec nešetří dovolatele – Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.

Nejvyšší soud – v obecné rovině vázán rozsahem a důvody podaného dovolání považuje za potřebné zmínit tři významná hlediska, která musel při svém rozhodování respektovat. „Prvním z těchto hledisek je zákonná úprava samotné podstaty dovolání, jeho významu a širšího účelu opravného řízení. Jeho základním smyslem je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy naprosto všech (tedy jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. Právo na dovolání totiž jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (není ústavně zaručeno ani v Ústavě České republiky, ani v Listině základních práv a svobod, ale ani v závazných mezinárodních smlouvách),“ stojí v rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Soud Zemanovi v usnesení vzkázal, že z toho mimo jiné vyplývá, že dovolání nemůže nahrazovat nejen žádné opravné prostředky, ale ani další dva mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení). „Obdobně Nejvyšší soud musel mít na zřeteli, že i dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. V konkrétním případě proto musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování,“ osvětluje usnesení první významné hledisko posuzování Zemanova dovolání.

Druhým hlediskem pak je omezení Nejvyššího státního zástupce k podání dovolání v neprospěch obviněného, jak bylo přesvědčivě vyjádřeno v respektované judikatuře jednak Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18), jednak Nejvyššího soudu (srov. jak jedno z jeho prvních usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, tak jedno z jeho posledních usnesení ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018). „V podrobnostech stačí odkázat na argumentaci rozvedenou shora v odstavci připomenout nosnou judikaturní myšlenku, že ´základní práva obviněného ve smyslu čl. 4, čl. 90 Ústavy … chrání obviněného jakožto slabší procesní stranu, a Nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat´, a jen dodat, že Nejvyšší soud nemohl od tohoto hlediska odhlížet, přestože dovolatel námitku tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudě nižších stupně explicitně neformuloval. Z celkového obsahu a vyznění jeho podání je však zjevné, že se skutkovými zjištěními soudů, učiněnými po předběžném projednání obžaloby, evidentně nesouhlasil,“ zdůvodnil Nejvyšší soud druhé hledisko.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu

Třetím hlediskem je celková doba trestního stíhání obviněného. Nejvyšší soud musel ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/05, přihlédnout i k tomu, že trestní stíhání Libora Grygárka, přestože se měl dopustit prvního skutku v době od 20. 1. 2009 do 31. 8. 2012 a druhého skutku v době od 17. 12. 2009 do 11. 5. 2010, bylo zahájeno až dne 6. 12. 2013.  Obžaloba byla na Grygárka podána u Obvodního soudu pro Prahu 4 teprve 15. 2. 2018 (tedy po více než čtyřech letech), po dalších peripetiích Městský soud v Praze rozhodl o zastavení jeho trestního stíhání usnesením ze dne 11. 7. 2019. Toto rozhodnutí se pak stalo pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze 24. 10. 2019. „Celková doba trestního stíhání obviněného tak činila téměř šest let, aniž by mu na ní bylo možno přičítat jakékoliv zavinění (například v podobě obstrukčního jednání, jímž by se snažil úkoněm trestního řízení vyhýbat, trestní řízení prodlužovat, apod.). Lze tak souhlasit s názorem obou soudů nižších instancí, že další prodlužování trestního stíhání, které shledaly nedůvodným, by zbytečně a v tuto dobu i neoprávněně zasáhlo do práv obviněného, jenž se po pravomocném skončení trestního stíhání a rozhodnutí příslušného orgánu České advokátní komory vrátil k výkonu advokacie,“ popsal Nejvyšší soud třetí hledisko.

Tvrzení obžaloby

Obžaloba o Liboru Grygárkovi tvrdila, že se v postavení náměstka Vrchního státního zástupce v Praze v úmyslu opatřit Romanu Janouškovi neoprávněný prospěch, spočívající v tom, že okolnosti získání a nakládání s peněžními prostředky zajištěnými ve Švýcarské konfederaci nebudou předmětem trestního řízení v České republice, omezí se možnosti švýcarských orgánů činných v trestním řízení objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz, týkající se Janouška a dalších osob. A tak mělo podle obžaloby dojít ke zrušení zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovních účtech a v bankovní schránce ve Švýcarské konfederaci.

Grygárek měl podle obžaloby, poté, co se dozvěděl o žádosti o právní pomoc švýcarského federálního státního zastupitelství a o jejím obsahu, ve svém záznamu ze dne 14. 12. 2008, „povahu žádosti o právní pomoc nepřiléhavě bagatelizoval, ve věci vyřizování předmětné žádosti o právní pomoc využil svých oprávnění vůči řediteli odboru závažné hospodářské a finanční kriminality a o věci se nechal dále informovat, a ačkoliv zjistil, že dožádaný policejní orgán zcela důsledně nesplnil pokyn státního zástupce Zbyňka Egera ze dne 16. 12. 2008, a nereagoval ani na požadavek, aby se policejní orgán vyjádřil k jím dříve vedeným jednáním s orgány švýcarské konfederace v této věci, k obsahu jednání a aby sdělil, zda pro švýcarské orgány v rámci policejní spolupráce již dříve byla provedena lustrace k osobě Romana Janouška a jeho matky, na tyto zjevné nedostatky v postupu policejního orgánu a na neúplné splnění pokynu státního zástupce dne 20. 1. 2009 ani nikdy později nijak nereagoval“.

„Současně záměrně neučinil žádná opatření, tedy nedal pokyn policejnímu orgánu ani státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze ani poznatky nepředal jinému státnímu zastupitelství k vydání takového pokynu, aby bylo zahájeno trestní řízení k prověření důvodného podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, ačkoliv si byl vědom, že k tomu je jako státní zástupce povinen. Čímž vědomě porušil povinnosti státního zástupce uložené zákonem, přičemž tyto povinnosti měl jako státní zástupce. Pro svůj osobní vztah k Romanu Janouškovi záměrně neinicioval trestní řízení, jehož předmětem by bylo objasnění a ověření okolností získání a nakládání s peněžními prostředky, které byly zajištěny švýcarským federálním státním zastupitelstvím, jakož i dalších souvisejících okolností. Svým nekonáním Janouškovi zajistil, že okolnosti získání a nakládání s předmětnými peněžními prostředky nebudou z iniciativy státního zastupitelství předmětem trestního řízení v České republice, a významným způsobem omezil možnosti švýcarských orgánů řádně objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz. Přičemž nezahájení trestního řízení v České republice tak bylo jednou z podstatných příčin toho, že švýcarské orgány naopak v březnu 2011 rozhodly o zrušení zajištění, čímž se peněžní prostředky v celkové hodnotě 197 564 456 korun (počítáno podle kurzu v době zajištění) dostaly do volné dispozice Romana Janouška,“ je napsáno v obžalobě.

Vůbec žádné důkazy

Nejvyšší soud ve svém usnesení oproti obžalobě i textu dovolání zkonstatoval, že provedené Městskému soudu v Praze umožňovaly, aby v neveřejném zasedání již při předběžném projednání obžaloby posoudil, zda skutek popsaný obžalobou je zločinem, případně přečinem, zneužití pravomoci úřední osoby. „Jestliže dospěl k závěru, že žalované jednání obviněného zákonné znaky tohoto zločinu (příp. přečinu) nevykazuje, nelze takový závěr považovat za nesprávný. Žádný z provedených důkazů totiž nesvědčí o tom, že by obviněný jakkoliv zasahoval do práce policejních orgánů, zpracovávajících odpověď švýcarským kolegům, že by jim dával jakékoliv pokyny, že by je v jakémkoliv směru ovlivňoval, nebo dokonce na ně činil nátlak,“ stojí v odůvodnění rozhodnutí.

Nejinak tomu podle Nejvyššího soudu bylo, i pokud jde o státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, kteří se spolu s Grygárkem na zpracování konečné písemné verze odpovědi Švýcarska podíleli. „I proto nelze dovozovat, že by povahu žádosti švýcarských orgánů o právní pomoc ´nepřiléhavě bagatelizoval´, že by ´na zjevné nedostatky v postupu policejního orgánu … nijak nereagoval´, že by „záměrně neučinil žádná opatření´, nebo že by „vědomě porušil povinnosti státního zástupce´, jak státní zástupce v podané obžalobě tvrdil. Ostatně taková argumentace je v rozporu se zjištěním, že to byl sám obviněný, kdo navrhl, aby původní koncept žádosti byl doplněn o požadavek, aby ředitel policejního orgánu byl výslovně dotázán, zda v rámci policejní spolupráce (Interpolu) byla provedena lustrace k osobě JUDr. Romana Janouška a jeho matky. Takovou aktivitu by zcela nepochybně nevyvíjel, pokud by jeho úmyslem bylo jmenovanému pomoci,“ zkonstatoval senát Jana Bláhy.

Žádnou právní relevanci nebylo možné přiznat ani argumentu dovolatele, že „v závěrech soudu prvního stupně již ovšem nebylo vůbec zohledněno, že následně došlo v České republice právě i z popudu státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, iniciujícího výkon dohledu, k zahájení úkonů trestního řízení, v jeho rámci byla právní pomoc realizována a dokonce došlo i ke vznesení obvinění Romana Janouška pro trestný čin podílnictví, ze kterého Janouška obvinila Národní centrála proti organizovanému zločinu“. „Nejen, že dovolatel tento argument blíže nerozvedl (např. údajem o době, v níž se měl Roman Janoušek uvedeného trestného činu dopustit), ale již ze samotného čísla jednacího (zejména z letopočtu) lze usuzovat, že se jedná o záležitost, k níž mělo dojít s odstupem několika let od výše popsaného skutku pod bodem I,“ lze se dočíst v usnesení Nejvyššího soudu.

Další skutek, pro který byl Grygárek obžalován, mělo být, že v rámci dohledu, se měl dopustit údajného zhacení vyšetřování kauzy úvěrového podvodu, jenž se týkal jeho známého – někdejšího sklářského magnáta Jana Součka. S tím si měl Grygárek v předmětné době roku 2009 často telefonovat.

„Další otázkou pak bylo, zda oba soudy nižších instancí vyřešily správně problematiku promlčení trestního stíhání ohledně skutku pod bodem II. obžaloby. Ponechá-li  se stranou, zda důkazy opatřené v přípravném řízení svědčí pro závěr, zda se tento skutek vůbec stal způsobem v obžalobě popsaným, ani Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že jde o skutek, který se již v minulosti stal předmětem prověřování v rámci kontrolních mechanismů uvnitř soustavy státního zastupitelství, a že to byl sám Nejvyšší zástupce, kdo dospěl k závěru, že toto jednání obviněného nelze posuzovat ani jako kárné provinění,“ zapsal předseda senátu Nejvyššího soudu.

Už proto senát Nejvyššího soudu překvapilo, že v podané obžalobě bylo takové jednání Grygárka právně kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby. „Bez ohledu na tuto skutečnost se Městský soud v Praze při předběžném projednání obžaloby zabýval uplatněnou námitkou obviněného, že jeho trestní stíhání pro tento skutek je promlčeno. Své úvahy a závěry v tomto směru formuloval v odstavcích odůvodnění svého usnesení, kde přesvědčivě vysvětlil, proč považuje trestní stíhání obviněného pro tento skutek za nepřípustné a proč je namístě trestní stíhání zastavit. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého usnesení s úvahami a závěry soudu prvního stupně plně identifikoval. Jelikož ani Nejvyšší soud neshledal důvody cokoliv na nich k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce měnit, z důvodu procesní ekonomie na ně odkazuje,“ je zaznamenáno dále v usnesení.

Odškodnění pro Grygárka?

Čtvrtou otázkou pro Nejvyšší soud bylo, jestli Vrchní soud v Praze zatížil své rozhodnutí vadou, pokud při rozhodování o opravném prostředku, podaném státním zástupcem v neprospěch obviněného, neodstranil vytýkané vady v usnesení soudu prvního stupně. Třebaže k tomu měl právě na podkladě stížnosti státního zástupce vytvořeny náležité procesní podmínky. „Ani tomuto argumentu dovolatele však Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť z obsáhlého a zevrubného odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je zjevné, že na všechny stížnostní námitky státního zástupce reagoval a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal,“ vypíchl Nejvyšší soud. Proto na toto usnesení Vrchního soudu Nejvyšší soud opět z důvodů procesní ekonomie v plném rozsahu odkázal.

„Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů  dospěl k závěru, že dovolání Nejvyššího státního zástupce je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání,“ uzavřel předseda senátu Nejvyššího soudu Jan Bláha.

„Nejvyšší soud tak zcela správně vůbec neshledal důvod k věcnému projednání tohoto dovolání, neboť se jednalo pouze o diletantský a předem k neúspěchu odsouzený pokus toliko oddálit nebo alespoň rozmělnit blamáž z monstrózního policejního zásahu, jehož jsem byl také obětí, který vedl k pádu vlády a úplnému překreslení politické mapy v České republice a s objektivním a nezaujatým výkonem trestní spravedlnosti neměl vůbec nic společného. Pavel Zeman byl totiž společně s Ivo Ištvanem a Robertem Šlachtou přímým aktérem tohoto svévolného a bezprecedentního zneužití policie a státního zastupitelství k osobním, mocenským a velmi pravděpodobně i politickým zájmům,“ reagoval Grygárek v tiskové zprávě, kterou zaslal České justici. Nejvyšší státní zástupce podle něj v dovolání v podstatě požadoval na Nejvyšším soudu, aby Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, že nemají respektovat platné a účinné ustanovení trestního řádu umožňující soudům veřejně vůbec neprojednávat obžalobu. Grygárek nyní bude stát žádat o náhradu za majetkovou i nemajetkovou újmu kvůli nespravedlivému stíhání.

Jan Hrbáček