NSS dal šanci komunálním politikům, aby nemuseli platit pokuty za porušení zákona o střetu zájmů

Proti rozhodnutí KS podala místostarostka kasační stížnost, které NSS vyhověl a rozhodnutí soudu i správního orgánu zrušil Foto: archiv

Nejvyšší správní soud (NSS) zrušil pokutu, kterou dostala místostarostka obce Ražice za to, že odmítla podat oznámení o majetku podle zákona o střetu zájmů. Podle NSS totiž nelze oddělit povinnost oznámení podat od Ústavním soudem zrušeného ustanovení o automatickém zveřejnění majetku. „Mocenské oprávnění státu trestat nelze využít proti jednotlivci, který by byl trestán za porušení povinnosti, jejímž nutným následkem by bylo porušení jeho základního práva. Takové protiprávní jednání totiž není možné považovat za společensky škodlivé,“ uvádí se v rozhodnutí NSS.

Novela zákona o střetu zájmů z roku 2017 zavedla mj. pro komunální politiky povinnost podávat každoročně přehled o svém majetku, přičemž přístup k tomuto oznámení by byl bez omezení. ÚS v březnu tohoto roku na základě návrhu skupiny senátorů a poslanců shledal jako neústavní tu část novely, která umožňovala právě neomezené nahlížení do takových oznámení s tím, že odložil odklad vykonatelnosti do konce letošního roku. Samotnou povinnost komunálních politiků podávat oznámení o majetku však shledal v pořádku, neboť naplňuje veřejný zájem na předcházení rizika zneužití veřejné funkce v osobní prospěch, který je dán i u komunálních politiků.

V případu, který posuzoval na základě kasační stížnosti místostarostky obce Ražice senát NSS soudců a soudkyň Radana Malíka, Pavla Molka a Barbary Pořízkové, byla udělena pokuta 2000 Kč za nesplnění povinnosti učinit oznámení o majetku podle zákona o střetu zájmů. Rozhodnutí správních orgánů, které byla učiněna ještě před zmíněným nálezem ÚS, potvrdil pak již po tomto nálezu, v červnu Krajský soud v Českých Budějovicích (KS).

KS sice přerušil jednání o žalobě do rozhodnutí ÚS, ale poté nepřisvědčil argumentaci, že se místostarostka porušením povinnosti podat oznámení bránila porušení svých ústavních práv, tedy protiústavnímu zveřejnění informací o svém majetku. Podle soudu měla volit jiný postup, tedy konkrétně podat zásahovou žalobu. Rozhodnutí ÚS nezbavovalo podle soudu komunální političku povinnosti oznámení podle zákona o střetu zájmů, neboť tu ÚS nezrušil. Materiální stránku přestupku naplnila tím, že tuto povinnost nesplnila, čímž ohrozila zákonem chráněný zájem na zodpovědném a transparentním výkonu veřejné moci.

Proti rozhodnutí KS podala místostarostka kasační stížnost, které NSS vyhověl a rozhodnutí soudu i správního orgánu zrušil.

NSS naopak přisvědčil argumentaci, že splnění zákonné povinnosti o oznámení by „stěžovatelku nutně vystavilo protiústavním důsledkům v podobě porušení jejího práva na informační sebeurčení“, přičemž její názor se v tomto shoduje i s názorem ÚS. NSS se věcí zabýval i přes to, že ÚS odložil vykonatelnost derogačního výroku, neboť dovodil, že má na případ přímý vliv a pokud by byl aplikován, vedlo by to k porušení jejích ústavních práv.

KS obdobně jako ÚS oznamovací povinnost a zpřístupnění údajů v centrálním registru oznámení uchopil jako dvě samostatné a oddělitelné části. Podle NSS však obecné soudy nemohou postup ÚS vykládat tak, že závěr o rozporu s Ústavou jedné části zákona nemá vliv na aplikace té druhé. Naopak, obě části jsou podle NSS úzce propojené. „Oznamovací povinnost je veřejnému funkcionáři uložena za účelem, jenž je za současného právního stavu neodlučně spjat s porušením jeho základních práv. Pokud by NSS v nyní posuzovaném případě nijak nezohlednil, že podání oznámení by vedlo k porušení subjektivních práv stěžovatelky, nedostál by své povinnosti podle čl. 90 Ústavy poskytnout ochranu jejím právům“, uvádí se v odůvodnění.

NSS se s KS sice shoduje, že k porušení povinnosti sice došlo, avšak KS měl přihlédnout k tomu, zda došlo i k naplnění materiálního znaku přestupku a k jednání společensky škodlivému. „V materiálním právním státě se nelze spokojit s tím, že na základě zákona bude docházet k naplňování jednoho legitimního veřejného zájmu tím, že budou porušována ústavně garantovaná práva. Význam jednoho zákonem chráněného zájmu nemůže být absolutizován na úkor zájmu jiného, ústavně chráněného,“ konstatuje NSS. Podle něj by uplatnění správní sankce v podobě pokuty u stěžovatelky odporovalo účelu, jemuž správní trestání slouží, „neboť by sloužilo k prosazení zákonem chráněného zájmu na úkor ochrany základních práv jednotlivce“.

NSS zároveň kritizoval KS za to, že stěžovatelku odkazoval na postup, kdy měla splnit podle ní neústavní povinnost a ex post podat zásahovou žalobu. „Tvrdit, že stěžovatelka měla postupovat v souladu s účinným zákonem a strpět významné porušení svých práv jen proto, aby se mu mohla následně bránit a požadovat odstranění následků tohoto porušení, je absurdní a v materiálním právním státě nepřípustný požadavek,“ uvádí se na závěr odůvodnění rozhodnutí.

Petr Dimun