Poslankyně Levová navrhuje změnu zákona o spotřebitelském úvěru: Lidí, kteří mají na předčasné splacení hypotéky, není ani procento

Poslankyně Jana Levová Foto: facebook

Debata o problematice poplatků za předčasné splácení hypoték v souvislosti s ekonomickou krizí sílí. Novela zákona o spotřebitelském úvěru poslankyně Jany Levové (SPD) má za cíl ochránit zejména zájemce o nové bydlení i celé odvětví. Česká justice se jí zeptala na parametry navrhované novely.

K projednání v Poslanecké sněmovně jste předložila pozměňovací návrh k novele zákona o spotřebitelském úvěru, která má vyřešit otázku rozdílného přístupu bank k předčasnému splácení hypoték. Můžete shrnout, v čem problém spočívá?
Česká národní banka se v minulém roce svým stanoviskem pokusila vyložit poměrně vágní formulaci zákona o spotřebitelském úvěru týkající se náhrady tzv. účelně vynaložených nákladů, které mohou banky vůči spotřebiteli při předčasném splacení úvěru požadovat. Podle ČNB mohou banky fakticky uplatňovat pouze administrativní náklady. Stanovisko ČNB ale k řešení problému nepřispělo, spíše přineslo ještě více nejasností. Proto se s ním i praxe vypořádala různě. Některé banky výkladové stanovisko dodržují a uplatňuji jen minimální náklady, v podstatě na „papír a tužku“. Jiné banky však stanovisko nedodržují, například Komerční banka účtuje i statisíce korun a je s ní vedeno řízení u ČNB. Další banky se postupně přidávají. Taková právní nejistota spotřebitelům neprospívá a je potřeba ji urychleně legislativně řešit.

Výkladové stanovisko ČNB je poměrně nové, ale současná verze zákona o spotřebitelském zákonu je už z roku 2016. Proč se o problému začalo mluvit až nyní, po 4 letech?
Zákonná definice byla nejasná už od počátku, ale existovala určitá shoda ohledně jeho výkladu. Problém eskaloval právě od momentu vydání výkladového stanoviska ČNB v roce 2019, jehož závěry přivítali zejména finanční poradci a zprostředkovatelé úvěrů. Ti se podle našich informací snaží motivovat klienty k předčasnému splácení i tehdy, kdy přínos pro spotřebitele je minimální, ale zprostředkovatel obdrží vysokou odměnu, někdy až 2 % – u průměrné hypotéky tak jde o desetitisíce korun. Podpořit provize zprostředkovatelů úvěrů však jistě cílem ČNB nebylo.

Jaký vliv má tedy současný stav po vydání výkladového stanoviska ČNB na spotřebitele, kteří žádají o hypoteční úvěr?
Zaprvé je třeba si uvědomit, že se bavíme o případech předčasného splácení v průběhu fixace (nikoliv po jejím skončení) a mimo zákonný objem 25 % ročně z hypotéky, který může každý zcela bez poplatku jednou ročně splatit, například když obdrží nějaké mimořádné odměny nebo dědictví.
Ze stávající úpravy, kdy lze splatit hypotéku kdykoliv a prakticky zadarmo, tak těží zanedbatelné procento spotřebitelů, často spekulativních investorů na trhu s nemovitostmi. Počet lidí, kteří skutečně mají tolik peněz, aby předčasně splatili své hypotéky, není ani procento.
Na drtivou většinu spotřebitelů, kteří teprve o hypoteční úvěr žádají, má výkladové stanovisko ČNB vliv pouze negativní. Bankám s předčasným splacením vznikají nekryté náklady. Na to banky samozřejmě reagují. To se odráží ve zvedání (nebo ne tak rychlém klesání) úrokových sazeb, omezování nabídky dlouhodobých fixací i zpřísňování obecných podmínek pro získání hypotéky. Výsledek je tedy takový, že současný výklad více lidem uškodí, než pomůže. Z aktuálního stavu profituje pouze několik málo jednotlivců, ale 99 % spotřebitelů, kteří nemají disponibilní miliony na účtu ke splacení hypotéky, doplácí na tuto možnost zhoršujícími se podmínkami hypoték. Takový stav myslím není úplně spravedlivý.

Máte dopady na spotřebitele podložené již aktuálním chováním bank na hypotečním trhu, nebo jde spíše o prevenci a obavy do budoucna?
Počáteční hypotetické obavy lze již dnes na určitých ukazatelích skutečně pozorovat. Za poslední roky u českých spotřebitelů roste obliba uzavírání hypotečních úvěru s fixací nad 5 let –potřebují vědět, kolik budou za hypotéku v následujících letech platit, tím spíše v pandemii COVID-19 a související ekonomické nejistotě. Rok po výkladovém stanovisku ČNB naopak reálně dochází k výraznému poklesu ochoty bank poskytovat dlouhodobé fixace. Zatímco za posledních 5 let se zvýšil podíl těchto úvěrů s dlouhodobou fixací z 21 % na 51 %, od začátku roku se zvyšuje podíl krátkodobých fixací na úkor těch dlouhodobých, pro spotřebitele výhodnějších: v lednu 2020 například tvořily úvěry s fixací nad 5 let 64 % nově uzavřených úvěrů, v červenci 2020 se jednalo pouze o 51 %. Během poloviny roku se tak objem úvěrů snížil o téměř 15procentních bodů. Je to logické: jestliže zákon dává spotřebiteli možnost bezplatně předčasně splatit úvěr mimo období fixace, banky nemají žádný důvod k tomu, aby úvěry dlouhodobě fixovaly. I v rámci evropského porovnání je Česká republika jedním z mála států, kde např. hypoteční sazby převyšují 2 %, ve většině států EU je to mezi jedním a dvěma procenty. Očekávatelná reakce bank se tak postupně začíná potvrzovat a řekla bych, že skutečné dopady spotřebitelé teprve pocítí.

Jaký vliv mají na současný stav zprostředkovatelé hypotečních úvěrů?
Troufám si tvrdit, že zprostředkovatelé začali po vydání výkladového stanoviska ČNB jásat. Oni jsou ve svojí práci odměňování za to, když zprostředkují uzavření smlouvy o hypotečním úvěru mezi spotřebitelem a bankou. Pokud však stát umožní spotřebitelům téměř bezplatně předčasně splatit úvěr kdykoliv, zprostředkovatelé toho logicky využijí a začnou co nejvíce lidí oslovovat s tím, aby svůj úvěr refinancovali jinde. Třeba každý rok. Opět se pak dostáváme k tomu, že zisk zprostředkovatelů jde na úkor bank, které je však logicky rozloží mezi všechny žadatele o hypoteční úvěr – tedy spotřebitele.

Návrh jste podala v červnu, tedy po odeznění tzv. první vlny koronaviru. Změnila současná situace chování bank ve vztahu ke spotřebitelům?
Jak jsem již uvedla, v dnešní době banky přestávají výkladové stanovisko ČNB respektovat a předčasně splácejícím spotřebitelům začínají účtovat vyšší náhradu nákladů za předčasné splácení. Někteří spotřebitelé se pak obracejí na finančního arbitra a ČNB dokonce s některými bankami již vede správní řízení o udělení pokuty či zjednání nápravy, zatím bez jasného výsledku. Současná doba je však pro spotřebitele zmatená a spousta z nich neví, kolik jim banky za předčasné splacení úvěru vůbec naúčtují. I to je důvodem, proč jsem pozměňovací návrh předložila. Předvídatelnost a jistotu v tak zásadním vztahu mezi bankou a klientem, jako je hypotéka, považuji za zcela klíčovou. Kdy jindy, než nyní, by měl stát motivovat banky, aby poskytovaly dlouhodobé fixace a nezvyšovaly úrokové sazby u hypoték.

Co je tedy přesně předmětem novely? Jak konkrétně by měla být situace co nejuspokojivěji vyřešena?
Cílem je zejména zpřesnění definice náhrady nákladů, které mohou banky po spotřebitelích při jejich předčasném splacení požadovat. O tom by měli mít spotřebitelé jasno. Zároveň je snahou návrhu vyvážení zájmů spotřebitelů i poskytovatelů úvěru, ale i uvedení do souladu zákona s právem EU. Tedy aby banky účtovaly jenom takové náhrady, které jsou oprávněné, nezbytné a adekvátní, ale zejména aby nedocházelo k tomu, že na předčasné splacení jednotlivců, většinou spekulantů na hypotečním trhu, budou doplácet občané, kteří si berou hypotéku na celý život a splácí polovinu života svůj sen o vlastním bydlení. Konkrétně by tak mezi uplatnitelné náklady neměly spadat jen náklady administrativní (tedy mzda za čas pracovníka vyřizující žádost, cena za papír apod.), ale také náklady, které poskytovatel úvěru ještě bude muset vynaložit v souvislosti s obstaráním peněz na spotřebitelský úvěr a náklady spojené s dalším umístěním peněz z předčasně splaceného spotřebitelského úvěru. Mohlo by se jednat například i o část provize, kterou poskytovatel uhradil zprostředkovateli. Taková náhrada nákladů však musí být spravedlivá, objektivní a v žádném případě se nesmí jednat o sankcionování spotřebitele.

Co v praxi přesně představují náklady banky na umístění peněz?
Pokud spotřebitel předčasně splatí svůj úvěr a bance na účtu přistane neočekávaný obnos prostředků, musí tyto peníze banka opětovně někomu zapůjčit, neboť z faktického hlediska se tady nebavíme o penězích banky, ale o penězích, které si banka sama jinde vypůjčila za určitý úrok.

Jak lze garantovat, že návrh spotřebitelům skutečně pomůže?
Trh s finančními produkty je velmi konkurenční prostředí s velkou schopností samoregulace. Jsem přesvědčená, že pokud budou jasně a jednotně stanoveny účtovatelné náklady na předčasné splacení hypoték, bankám nezbude, než mezi sebou soupeřit úrokovou sazbou a dalšími podmínkami hypotéky. To je pro spotřebitele jednoznačně pozitivní.

Máte určité signály, jak se k Vašemu návrhu staví Česká národní banka nebo ministerstvo financí? Pro přijetí návrhu budete potřebovat získat širší podporu Parlamentu i zmíněných zainteresovaných institucí.
Ministerstvu financí se nelíbí legislativní technika mého návrhu. O té se můžeme bavit. Důležité je, že si dnes už nikdo netroufne tvrdit, že problém neexistuje a není potřeba ho urychleně řešit. Návrhem jsem chtěla otevřít širší diskuzi, protože jsem přesvědčena, že jde o vážný problém. Budu ráda za diskusi na výborech Poslanecké sněmovny i za kooperaci s Českou národní bankou a ministerstvem financí a podaří se nám, třeba i úpravou mého návrhu, nalézt vhodné řešení pro stabilitu hypotečního trhu.

(epa)