Vnučkám náleží náhrada od pojišťovny za tragickou smrt dědečka, rozhodl Nejvyšší soud

Obě žalobkyně přišly smrtí dědečka o možnost navázat a dále rozvíjet s ním citový vztah Ilustrační foto: Pixabay

Nejvyšší soud (NS) opět zpřesnil podmínky, k nimž mají obecné soudy přihlížet při stanovení náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 občanského zákoníku. Učinil tak v případu 25 Cdo 378/2019, v němž vyhověl dovolání dvou nezletilých dívek, kterým při autonehodě zahynul jejich dědeček. Nehodu způsobil otec jedné z dívek a žalovanou byla pojišťovna Allianz, u níž byl pojištěn vůz.

Oběma dívkám bylo v rozhodné době nehody, při níž zahynul jejich 51letý dědeček, 11 a 21 měsíců. Nehodu způsobil v důsledku únavy otec mladší z dívek, která sama byla při nehodě zraněna a tři měsíce se nacházela v kómatu.

Prvoinstanční soud rozhodoval spolu se žalobami dívek také o žalobách několika příbuzných oběti, směřujících proti pojišťovně Allianz, u níž byl pojištěn vůz, s nímž byla způsobena nehoda. Tyto žaloby zamítl a rozhodnutí následně potvrdil i odvolací soud.

V případě žalob vnuček jim zčásti vyhověl, když uložil pojišťovně každé z nich vyplatit 120 tisíc Kč. Soud přitom dovodil, že vnímání dítěte je zcela odlišné od vnímání dospělé osoby. Děti do 5 let věku podle názoru soudu neprožívají smrt jiné osoby jako utrpení a ve věku do 2 let je otázkou, zda úmrtí vůbec zaznamenají, a proto jim přiznal odškodnění jen v poloviční výši.

Odvolací soud však i toto rozhodnutí zrušil, když konstatoval, že obě vnučky sice žily s dědečkem ve společné domácnosti, ale nebyly na něj odkázány výživou a s ohledem na jejich velmi útlý věk si jeho smrt nemohly uvědomit a prožívat tudíž tvrzené duševní útrapy. Soud dále přihlédl k tomu, že mladší z dívek byla tři měsíce po nehodě v kómatu, má oba rodiče, kteří jí poskytují pomoc a pobírá sociální dávku. Zohlednil rovněž, že dopravní nehodu zavinil její otec, který toho lituje a jemuž celá rodina odpustila.

Vztahy by se rozvíjely

Podle dovolání obou dívek odvolací soud pominul, že jejich dědečkovi bylo v době nehody teprve 51 let a bylo proto možné předpokládat, že by se jejich vztahy při obvyklém běhu událostí nadále rozvíjely. Obě s ním žily ve společné domácnosti, přispíval jim i finančně a starší z nich nahrazoval otce. Bylo poukázáno také na to, že za předchozí právní úpravy by se jim bez dalšího dostalo jednorázového odškodnění 240 tisíc Kč pro každou z nich. Bylo proto navrženo, aby každé z dívek byla přiznána náhrada ve výši 400 tisíc Kč s příslušenstvím a náhrada nákladů řízení.

Pojišťovna Allianz oproti tomu tvrdila, že nevznikl nárok na finanční zadostiučinění, neboť u žalobkyň nedošlo ke vzniku duševních útrap a nebylo ani prokázáno, zda by někdy v budoucnu k útrapám vůbec dojít mohlo. Pojišťovna navrhla zamítnout dovolání i s odkazem na zásadu slušnosti, a to vzhledem k blízkému příbuzenskému vztahu mezi žalobkyněmi a viníkem nehody.

NS však dovolání vyhověl, neboť podle jeho názoru odvolací soud věc posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, nerespektoval princip proporcionality, ani judikaturu Ústavního soudu.

Dědeček byl blízkým člověkem

Podle NS je totiž v případě starší z dívek „velmi pravděpodobné“, že v jejím věku necelých dvou let již zaznamenala dědečka jako blízkého člověka, zvláště když s ním žila ve společné domácnosti a často se jí věnoval. Jeho ztrátu proto nepochybně vnímala a utrpěla tak duševní újmu, na jejíž odčinění má právo. U mladší dívky se sice vztah k dědečkovi „s velkou pravděpodobností“ ještě plně nerozvinul, „avšak společným bydlením a zájmem zemřelého byl dán předpoklad k rozvoji citového vztahu mezi nimi v budoucnosti“.

„Obě žalobkyně přišly smrtí dědečka o možnost navázat a dále rozvíjet s ním citový vztah. V rodině žalobkyň pro to byly vhodné podmínky, neboť obě s ním žily ve stejném domě, rodina držela pospolu a J.V. měl zájem se svým vnučkám věnovat, což také, zejména vůči starší žalobkyni, skutečně činil. V době smrti mu bylo 51 let a vzhledem k prodlužování věku dožití je velmi pravděpodobné, že nebýt škodné události mohl se vztah mezi ním a žalobkyněmi rozvíjet ještě dlouhá léta, případně do jejich dospělosti. Žalobkyně tak přišly o možnost láskyplné přítomnosti blízkého člověka, který by s nimi trávil čas, věnoval se jim, i je učil, jak to tak prarodiče dělají. Navíc je podporoval i finančně, byť na něj nebyly odkázány výživou,“ konstatoval v odůvodnění NS. Ten zároveň odmítl tezi odvolacího soudu, že by stav kómatu, v němž se nacházela několik měsíců po nehodě mladší z dívek, automaticky znamenal, že nemůže utrpět duševní újmu ztrátou dědečka.

Petr Dimun