Předseda senátu NS Jan Bláha: Zapisovatelka anebo asistent představují půl výkonu soudce

JUDr. Jan Bláha Foto: Nejvyšší soud

Předseda senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu Jan Bláha brzy odejde do soudcovské penze. Zahálet ale na poli práva zřejmě nebude. Pro nejnovější číslo čtvrtletníku AEQUITAS zavzpomínal na svou dlouholetou kariéru v taláru a nastínil své další plány. Rozhovor nyní přináší i Česká justice.

S úsměvem často glosujete, že jste nejstarším činným soudcem obecných soudů v České republice. Jak radikální změnu očekáváte po 1. lednu 2021, tedy v den svých jedenasedmdesátých narozenin, pane doktore, a to v souvislosti se zánikem funkce soudce?
Zatím jsem se zcela nerozhodnul, ale váhám nad nabídkou, která přišla od nedávno jmenované nové předsedkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích doktorky Martiny Flanderové. Nabídla mi, abych tam v pozici poradce anebo asistenta ve věcech trestních „reaktivoval“ činnost evidenčního senátu. Ten totiž prochází obdobími, kdy funguje skvěle, pak přestane fungovat a zase je třeba jej oživit. Naposled se to oživení před třemi lety podařilo kolegovi Aleši Kolářovi. Jenže právě ten byl nedávno natrvalo přeřazen k nám, na Nejvyšší soud. Od té doby evidenční senát v Českých Budějovicích funguje znovu spíše formálně.

A Vy jste obdržel nabídku to napravit.
Pečlivě to zvažuju. Manželka mi to rozmlouvá, abych si konečně po 47 letech v justici odpočinul (úsměv), dcera radí, že by to pro mě bylo vhodné, měl bych takový pozvolný přechod ze soudcovské práce na práci judikatorního charakteru. Shodou okolností jsem byl nedávno v Českých Budějovicích u výběrového řízení na nového místopředsedu pro věci trestní, na jehož základě pověřila paní předsedkyně výkonem této funkce doktora Ondřeje Círka. Právě jemu je evidenční senát aktuálně svěřen.
Přiznává, že kvůli svému vytížení nemá prakticky žádný prostor se této práci odpovídajícím způsobem věnovat. Vedení Krajského soudu v Českých Budějovicích usiluje o to, aby se činnost evidenčního senátu zlepšila, vrátila se na úroveň 90. let. Tehdy českobudějovický krajský soud pravidelně publikoval své významné judikáty v Zelené sbírce Nejvyššího soudu. V posledních dvaceti letech už je to slabší, judikatura nižších soudů je ve Sbírce prezentována spíše judikáty Krajských soudů v Plzni a Hradci Králové, popřípadě Vrchních soudů v Praze a Olomouci.

Do kdy se máte rozhodnout, zda nabídku přijmete?
S konečným rozhodnutím nemusím spěchat, dohodli jsme se s paní předsedkyní krajského soudu, že definitivně se vyjádřím až na podzim. Myslím si, stejně jako dcera, že by to byla zajímavá, smysluplná a přitom už méně namáhavá práce, pomyslně zakládat ruce do klína se mi ještě nechce. Možná se domluvíme na kratší období, třeba na půl roku, aby si obě strany vyzkoušely, co to přineslo. Ovlivňují mě také informace od bývalého kolegy Karla Hasche, který se po zániku funkce soudce, když dovršil sedmdesátky, nechal přesvědčit vedením Vrchního soudu v Praze a působí ve funkci asistenta pro tamní evidenční senát. Chválil si, jak se mu tato práce zamlouvá a doslova řekl, že ten přechod do důchodu nebyl tak „brutální“. (úsměv)

Z Krajského soudu v Českých Budějovicích nejen vycházely dlouhodobě kvalitní judikáty, ala tato rozhodnutí vydávali především kvalitní soudci, kteří se nakonec často stali soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu. Aktuálně jste tady rovnou čtyři.
Mám z toho radost. Nechci úplně říkat, že naši kolegové u Nejvyššího soudu Vladimír Veselý a Aleš Kolář jsou mé „justiční děti“, ale v podstatě jsem je v minulosti školil. Podivuji se nad tím, že jsou i dnes schopni mi připomínat různé detaily, které jsme spolu probírali a já na ně už dávno zapomněl. Vladimír Veselý je i po třiceti letech schopen reprodukovat, co jsem mu k dané právní otázce kdysi říkal. Asi to padlo na úrodnou půdu, když si vše i po letech pamatuje. Přitom byl po určitou dobu také členem stejného odvolacího senátu v Českých Budějovicích, jako já. V podstatě u mě Vladimír Veselý začínal. A protože byl velice schopný, brzy jsem navrhl, aby mohl také předsedat senátu, čímž jsem o něj přišel. Začal předsedat jiným senátům a já byl těsně před odchodem do Brna pověřen předsedou krajského soudu, abych na stáž do Budějovic zval schopné soudce okresních soudů a vytipoval z nich ty, kteří by byli vhodní, aby mě mohli nahradit, případně další odcházející soudce.

Podařilo se?
To byl rok 2001, kdy jsem měl v senátě v podstatě jen samé stážisty, se kterými jsme museli v té době zvládat rozhodnout třeba i šedesát věcí měsíčně. Podařilo se mi snad vybrat ty nejlepší, o čemž svědčí i to přetrvávající dobré renomé, které Krajský soud v Českých Budějovicích stále má.
Mám přirozeně radost i z toho, že se prosazuje také nejmladší generace jihočeských trestní soudců, prezentovaná konkrétně Alešem Kolářem. Já měl v minulosti velké přání, aby se pro přidělení k Nejvyššímu soudu nechal přesvědčit i doktor Jiří Trnka, ale ten to z rodinných důvodů vždy odmítal. Dnes už je také šedesátník, takže asi není reálné, aby se ještě někdy přesvědčit nechal. To je opravdu kvalitní soudce, na němž je postavena trestní judikatura a rozhodovací činnost trestního úseku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Čímž určitě nechci zpochybnit kvalitu jiných. Když pomalu rekapituluji, zpětně musím konstatovat, že všude, na okrese, na kraji, i tady u Nejvyššího soudu, jsem měl vždy štěstí nejen na dobré kolegy soudce a soudkyně, ale i na kvalitní administrativu, která je        velice důležitá. Někdy bývá neprávem podceňována, ale já vždy říkám, že zapisovatelka anebo také asistent představují půl výkonu soudce. Bez nich by soudci nemohli svoji práci vykonávat na takové úrovni, jak tomu dnes je. Chtěl bych tedy zapisovatelkám, protokolujícím úřednicím, vedoucím kanceláří, poradcům i asistentům veřejně poděkovat, vzdát jim holt.

Jaká byla Vaše cesta na Nejvyšší soud? Předpokládám, že i Vy jste tady nejprve pobýval na stáži?
Na podzim 2001 jsem dostal vlastně už třetí nabídku k přestupu k vyššímu soudu. Poprvé to bylo, když jsem byl v roce 1986 na stáži u tehdejšího republikového Nejvyššího soudu ČSR. Jenže, naše dcera byla tehdy moc malá, ani ne školou povinná, proto jsem upřednostnil rodinu před profesní kariérou. Podruhé už jsem mohl přejít k Nejvyššímu soudu do Brna, to bylo na základě nabídky, které se mi dostalo v roce 1996. Ale tenkrát jsem na to nereflektoval. Říkal jsem si, že třeba později, až dcera odmaturuje, pak by mohla být příležitost. Ta se znovu naskytla na podzim 2001, kdy byla dcera přijata ke studiu na vysoké škole, odešla do Prahy a já si vybavuji, jak do Českých Budějovic přijel tehdejší místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera. Potkali jsme se na schodišti, ještě s tehdejším předsedou českobudějovického soudu doktorem Bohuslavem Petrem a Pavel Kučera přitom jen prohodil, že se mnou potřebuje také mluvit. Odpoledne si mě zavolali do kanceláře předsedy a místopředseda Nejvyššího soudu mi hned předložil listinu s tím, že jejím podpisem vyjadřuji souhlas s dočasným přidělením k Nejvyššímu soudu na stáž. Když jsem si to chtěl rozmyslet a zeptal se, kolik na to mám času, doktor Kučera se podíval na hodinky a řekl: „Třicet sekund.“ Protože to byla už třetí nabídka a další nemusela přijít, tak jsem ji podepsal. Říkal jsem si, že půlrok stáže zkusím, pak se uvidí. Zkusil jsem to, práce tady se mi zalíbila a „táhnu to tady“ už devatenáctý rok.

To jste si tedy vyzkoušel i dojíždění, které asi není z jihu Čech ideální.
Je to opravdu náročné, ale v průběhu let jsem si zvykl. Zvláště poté, co jsem procestoval Nový Zéland, Austrálii a Kanadu, mě vzdálenost nějakých 200 kilometrů z Budějovic do Brna připadá krátká.

Tu cestu jistě znáte jako svoje boty.
Spočítal jsem si, že pokud jsem jel do Brna na týden vždy nejméně pětačtyřicetkrát za rok, když z celkového počtu týdnů v roce odečítám nějaké dovolené, případně jiné důvody, jako letos práci z domu v době koronaviru, tak za těch necelých dvacet let jsem takto cestoval asi devět set krát.

Máte v senátu č. 8, kde jste řídícím předsedou, poněkud zvláštní postavení, Vašimi kolegyněmi jsou dvě ženy, doktorka Věra Kůrková a doktorka Milada Šámalová. V roce 2016 Váš senát obdržel na Karlovarských právnických dnech uznávané ocenění „Pocta judikátu“, konkrétně za rozhodnutí, které se týkalo problematiky šikanózních insolvenčních návrhů. (Rozhodnutí ze dne 26. 2. 2015 ve věci sp. zn. 8 Tdo 1352/2014.) Předsedkyní senátu byla v této věci paní doktorka Milada Šámalová. Jak dlouho takto spolu rozhodujete?
Když jsem k Nejvyššímu soudu přišel, začal jsem v senátě doktora Jiřího Horáka. Kolegyně Věra Kůrková a Milada Šámalová přišly na začátku roku 2003, tedy zhruba rok po mně. Společně v jednom senátě jsme podle mých kolegyň od roku 2005. Já si to úplně nepamatuji, ale když to obě svorně tvrdí, nemám důvod jim nevěřit. Takže jsme takto spolu už 15 let. V plné pohodě, protože obě moje kolegyně jsou zkušenými a velmi erudovanými soudkyněmi, proto si můžu považovat za čest, že jsem právě s nimi mohl tak dlouho spolupracovat.

Ta dobrá spolupráce možná přispěla i ke zmiňovanému ocenění za nejlepší judikát roku 2015. Často se ale diskutuje o tom, zda mají být odůvodnění krátká a zjednodušující, aby jim rozuměl i obviněný – laik, anebo podrobná, jak ostatně vyžaduje Ústavní soud. Na Nejvyšší soud jsem přišel krátce poté, co vůbec nabyla účinnosti novela, která zavedla dovolání v trestních řízeních.
Na Nejvyšší soud jsem přišel krátce poté, co vůbec nabyla účinnosti novela, která zavedla dovolání v trestních řízeních.
A musel jsem se naučit odůvodňovat to rozhodnutí jinou formou. Jiné je rozhodnutí prvostupňové, jinak se píše u odvolacího soudu, jiné je rozhodnutí dovolacího soudu. Snažil jsem se vždy o to, aby rozhodnutí vyznívalo jasně, stručně, srozumitelně, jak zákon požaduje. V průběhu let ale byla tendence odůvodňovat rozhodnutí Nejvyššího soudu podrobněji proto, že v celé řadě věcí, a v průběhu let je to čím dále častější, jsou podávány ústavní stížnosti a Ústavní soud požaduje, aby odůvodnění bylo co  nejdůkladnější,  nejpreciznější.  To je pak samozřejmě výhoda i pro ústavní soudce, kteří někdy následně vytýkají senátu Nejvyššího soudu, že se nějakou okolností nezaobíral. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání podle § 265 odst. 1 písm. b) trestního řádu, mělo by být odůvodnění přece jen stručnější, podrobnější naopak, odmítá-li z důvodu podle § 265 odst. 1 písm. e) a nejpodrobněji je třeba odůvodnění pojmout v případě, že se předchozí rozhodnutí ruší a věc se vrací k dalšímu řízení. Taková rozhodnutí by neměla vyznívat jen kriticky s upozorněním na to, co udělaly nižší soudy špatně, ale spíše by měla obsahovat doporučení, co se musí zvážit z hlediska doplnění dokazování, v úvahách o právní kvalifikaci. Nelze samozřejmě vytvářet přímo návod k rozhodnutí, ale je potřeba vyjádřit, třeba i mezi řádky, skutečný pohled Nejvyššího soudu na to, jak by to budoucí rozhodnutí mělo vypadat.

Měl jste někdy ambici tvořit akademická, až vědecká, rozhodnutí?
Takovou ambici jsem nikdy neměl. Na to tady byli a jsou asi jiní kolegové. Podle mě má být každé rozhodnutí kvalitní, a ke každému by se mělo přistupovat stejně. Já opravdu stavím na první místo srozumitelnost. Vyhýbám se latinským anebo obecně cizím výrazům. Chci, aby bylo rozhodnutí srozumitelné i laickému čtenáři.

Když ale o rozhodnutích píší média, dochází tam k dalšímu zjednodušování, k tzv. mediální zkratce. Jak to vnímáte?
Dlouhodobě zastávám názor, který nehodlám měnit ani na sklonku své kariéry, že soudce by měl mluvit svým rozhodnutím. Chápu, že média mají zájem, aby soudce, zvláště ve sledovaných věcech, sám vystoupil a přednesl odůvodnění. Já jsem se tomu nebránil, třeba v mediální kauze, kde jsem rozhodoval o obvinění z pokusu vraždy kadeřnice v Hořicích. Ale mám vždy u toho obavu, že ačkoli vše přesně popíšu, novináři z toho nakonec vyberou jen tu jednu větu, která se jim hodí, ale která podle mě zrovna nebude trefná k té samotné kauze. Vybavuji si, když jsem v této konkrétní kauze předstoupil před novináře, tak se tam nahrnulo asi dvacet mikrofonů a chtěli to říct ve zkratce. A já jsem říkal, že to nejde, právě jsem vyšel z jednací síně, kde jsem vše asi tři čtvrtě hodiny odůvodňoval. Nakonec jsem jim asi tři, čtyři, věty řekl, a snad se to tehdy povedlo, žádné zkreslení jsem pak nezaregistroval. I tak si myslím, že soudce by měl být sice schopen obhájit svoje rozhodnutí, ale měl by tak činit jen zcela výjimečně, spíš prostřednictvím tiskového mluvčího. A hlavně by měl odkazovat na texty svých rozhodnutí, třeba na konkrétní pasáže z nich.

Vámi zmiňovaná věc je známá i proto, že v ní docházelo také k určité revoltě senátů na nižším stupni. Vyznačovala se zřejmou neochotou respektovat rozhodnutí dovolacího soudu.
Ano, v této věci byla ta revolta nižších soudů, jak říkáte, markantní. To i za situace, kdy jsme rozhodli o přidělení věci jinému senátu a došlo ke zproštění obviněného u soudu prvního stupně. Nastoupila pak „revolta“ na straně Vrchního soudu v Praze. Pod tíhou právě této věci jsem si uvědomil, že v minulosti, když jsem rozhodoval ještě jako soudce v Českých Budějovicích, a přišlo, v uvozovkách něco „shora“, tak to bylo pro mě svaté. Mohli jsme si o tom myslet své, ale vždy jsme – obrazně – srazili podpatky a rozhodli jsme podle toho, co nám vyšší soud vytkl. V posledních letech mám pocit, že úcty k rozhodnutí vyššího soudu je méně. Nevím, jestli je to dáno sebevědomím mladších soudců anebo snahou prosazovat za každou cenu svůj názor. Tu snahu ale musí doprovázet umění svůj názor přesvědčivě odůvodnit.

Jste právní pozitivista? I v případě, že rozhodnutí, které odpovídá přesně liteře zákona, není úplně spravedlivé?
Jako zástupce starší generace jsem pozitivista, ale na druhou stranu jsem si dobře vědom toho, že právní úprava nemůže být nikdy tak dokonalá, aby se každý konkrétní případ dal beze zbytku posoudit podle zákona. Takže tady se musí uplatnit takový ten soudcovský nadhled v rámci přirozeného práva a je třeba věc posoudit spíše z rozumového hlediska. I z hlediska citu. A to je takové mé druhé negativní poznání, které jsem u Nejvyššího soudu učinil, že když se někde někdy obviněný, v byť bagatelní věci, dostane do soudní mašinérie, ta ho semele. Od okresu, přes kraj, případně od kraje přes vrchní soud, až k soudu nejvyššímu. My tady někdy pak kroutíme hlavou a říkáme si, jak mohla taková banální věc dojít k odsouzení? Ta přece měla skončit v řízení před správním orgánem jako přestupek! Mohl bych uvést řadu takových příkladů. Zrovna dnes jsme rušili rozsudek, kdy byli za výtržnictví odsouzeni členové ochranky jednoho nejmenovaného podniku, protože vyváděli hosta a použili přitom fyzické násilí. Vždyť jako výtržník se tam choval právě ten host, který pravděpodobně svým chováním nedal ochrance jinou možnost, než jej násilně zpacifikovat a vyvést. Proč nikdo nevzal ten rozum do hrsti už na státním zastupitelství nebo na nižších soudech a připustil, aby se to dostalo až k odsouzení? Možná je to pro ně jednodušší – mají pachatele, mají poškozeného, lehce se jim to dokumentuje, objasňuje, ale jsou to věci skutečně hraničící mezi přestupkem a trestným činem a většinou se pak soudy přiklánějí k tomu odsouzení, než ke zproštění.

Jak se jako trestní soudce dovolacího soudu díváte na počty udělovaných alternativních trestů?
Asi nepřekvapím odpovědí, že je soudy využívají málo. Je to ale dáno i možnostmi, jaké soudci mají. Respektive je to dáno možnostmi obviněných, aby případně uložený alternativní trest vykonali. Volá se například po větším ukládání peněžitých trestů. Ale, lze uložit peněžitý trest někomu, kdo nebude schopen takovou částku uhradit, kde bude už od prvopočátku hrozit přeměna na trest nepodmíněný? Podobné je to u trestů obecně prospěšných prací, u trestů domácího vězení. Věznice jsou přeplněné, logicky se po alternativních trestech volá, ale mám pochybnost, že by taková chyba byla jednoznačně jen na straně soudů a soudců. Je to dáno také skladbou společnosti, že máme takové pachatele, z takových společenských skupin, jako máme. A že v řadě případů, kdy jde o recidivisty, stejně už není jiné řešení. Anebo u trestů domácího vězení vzpomeňme na nekonečné problémy s těmi takzvanými náramky. Trvalo přes 10 let, než z výběrového řízení vzešla firma, která je začala dodávat a nyní slyšíme výhrady z ministerstva spravedlnosti a úvahy o vypovězení smlouvy s izraelským výrobcem. Nevím, kde je pravda, ale viděl jsem reportáž, kdy pachatel, který je takto odsouzen, má ten náramek na noze a musí být v noci napojen kabelem k zásuvce, aby zařízení dobil. Myslím, že v dnešní době by mělo být k dispozici důstojnější a sofistikovanější technické zařízení.

Co soudcům v současné době nejvíce komplikuje práci? Je to ta právní džungle, přemíra zákonů a novel?
Velice se mi líbil výrok někdejšího soudce Ústavního soudu Jiřího Nykodýma, který prohlásil, že bychom si měli, pokud se lidé budou chovat přiměřeně slušně, vystačit s desaterem. Skutečně ta právní džungle tady je. Bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa v jednom rozhovoru řekl, že Poslanecká sněmovna a Senát by udělaly nejlépe, kdyby žádné zákony a novely ani nepřijímaly. Já mám někdy pocit, že někteří z poslanců mají potřebu se prezentovat jen tím, že vymýšlejí další a další novely. Protože docházím na semináře s advokátními koncipienty, tak si za tím účelem jednotlivé novely eviduji, vypracoval jsem si jejich přehled. Jen v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže, který je účinný asi sedmnáctý rok, bylo více než dvacet změn! To znamená více, než jedna ročně.
I trestní zákoník, účinný jedenáctý rok, také doznal řady změn. A někdy jen proto, že se něco odehraje ve společnosti a některý z poslanců má ambici na to reagovat změnou, která není v podstatě vůbec nutná. Konkrétním příkladem je proces, jakým se do trestního zákoníku, konkrétně jako § 76, dostal zákaz návštěv různých sportovních, kulturních a společenských akcí. Dřív jsme si vystačili s tím, že při podmíněném odsouzení mohl soud uložit omezení podle § 59 odst. 1 trestního zákona, které bralo v úvahu i zákaz návštěv těchto kulturních, společenských a sportovních akcí. Vůbec proto necítím potřebu takové změny. Ale, pravděpodobně na základě politického koncensu poslanci rozhodli, že se tento nový zákaz do zákona dostane.

Jaké byly Vaše počátky? Chtěl jste být už jako dítě soudcem?
Asi ano. Protože i můj otec byl soudcem, a dokonce místopředsedou Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Necítil jste tlak z jeho strany, abyste se také stal soudcem?
Vůbec ne, spíš jsem to sám vnitřně cítil. Otcova profese mě spíše povzbuzovala v práci, aby na mě nebylo nahlíženo jako na nějaké protekční dítě. Proto jsem na sebe často atrahoval i povinnosti, které jsem nemusel. Asi jsem takto své okolí přesvědčil. A snad i díky tomu jsem už čtvrtý rok svého působení jako soudce okresního soudu byl přeřazen na krajský soud a v době, kdy jsem byl poměrně krátce soudcem krajského soudu, dostal jsem nabídku přejít na Nejvyšší soud. A to rozhodně nebylo přičiněním otce. Popravdě řečeno, byl jsem ale docela rád, když otec odešel v šedesátých letech do důchodu a nesoudili jsme oba. Shodou okolností, protože příjmení Bláha je poměrně časté, křestní jméno Jan také, působili jsme svého času po kraji hned tři soudci tohoto jména. Druhý kolega, zhruba můj vrstevník, rozhodoval v Českém Krumlově a řada lidí nás zaměňovala.

Ani při studiu na fakultě jste neuvažoval o jiné právnické profesi?
Když jsem nastoupil na právnickou fakultu, stal jsem se tehdy brzy takzvaným resortním stipendistou. Předseda krajského soudu mi nabídl, protože byl nedostatek soudců, že jako resortní stipendista budu dostávat asi osm set korun měsíčně a pokud budu studovat v termínu, plnit si své studijní povinnosti, rovnou po škole nastoupím jako čekatel. A tak jsem v červnu 1974 odpromoval na Právnické fakultě Karlovy Univerzity v Praze a 1. srpna 1974 jsem nastoupil jako justiční čekatel Krajského soudu v Českých Budějovicích. To bylo štěstí, že jsem mohl působit Českých Budějovicích, protože už jsem byl tehdy ženatý, měl jsem za finanční pomoci rodičů postavený rodinný domek, takže pokud bych býval zařazen na nějaký okres v kraji, byla by to komplikace, ale jako stipendista bych to musel respektovat. Když jsem za tři čtvrtě roku složil justiční zkoušky, tak jsem se stal od 1. dubna 1975 soudcem Okresního soudu v Českých Budějovicích. Chtěl jsem být civilním soudcem. Ale právě proto, že jsem byl resortní stipendista, tak jsem si nemohl vybírat a předseda krajského soudu Jan Melichar mi tenkrát řekl, že mě potřebuje na trestním úseku. Po pravdě řečeno, po letech jsem za to rád, protože když jsem slýchával od řady civilních soudců, co zažívali v jednací síni, tak jsem měl pocit, že ti naši obvinění v trestních věcech bývali pokornější, ukázněnější – nebyli, když použiji toho termínu, „drzí vůči senátu“ jako v civilních řízeních. Často se říká, že trestní řízení je průzračnější, je tam snadnější poznat, kde je pravda. I když, asi to tak nebude platit vždy a třeba v určitých specializacích to bude obzvláště těžké.

Vy jste tíhnul k některým specializacím?
Ne, dělal jsem vlastně úplně všechno. Když jsem byl soudcem Krajského soudu v Českých Budějovicích ve funkci předsedy senátu, dělal jsem sice převážně odvolací řízení, ale rozhodoval jsem i první stupeň. Sice řádově za celou dobu asi jen v desítkách případů, ale zkusil jsem si tedy i ten první stupeň, který je z mého pohledu souzení tím nejnáročnějším. A protože se v 80. letech vytvářely specializace, tak můj odvolací senát byl specializován na dopravní nehody v celém Jihočeském kraji. Takže, pokud jsem měl někdy specializaci, tak to byly dopravní nehody, ale vedle toho jsem měl i veškerou další agendu. Nebránil jsem se nikdy ničemu, ale kdybych teď měl třeba možnost dále působit u Nejvyššího soudu, nechtěl bych být v senátě, který rozhoduje jen drogovou problematiku. Zdá se mi, že taková specializace je až příliš úzká, jednotvárná, i když tam kolegové dostávají i jinou agendu. Aby bylo jasno, není to kvůli členům našeho „drogového senátu“, těch si velice vážím, ale kvůli té agendě bych to nechtěl.

Zmiňoval jste cestování po Austrálii, Novém Zélandu nebo Kanadě. Dá se říci, že je to Váš koníček. Je to záležitost jen posledních let? Už proto, že před rokem 1989 se příliš cestovat nemohlo?
Bylo-li to možné, mám na mysli i období před rokem 1989, tak jsme s rodinou jezdili tam, kam se smělo. Do Bulharska, bývalé Jugoslávie, Rumunska. Když se naskytla možnost cestovat jinam, oblíbili jsme si Toskánsko. Rádi jsme jezdili do sousedního Rakouska, kam to Jihočeši mají blízko. Takže do Lince, Halštatu, Freistadtu, Salzburku. Do těch vzdálenějších destinací jsem se dostal až proto, že má dcera, poté co vystudovala i ona právnickou fakultu, rozhodla se zdokonalovat v jazycích a začala pracovat a studovat nejprve na Novém Zélandu, pak v Austrálii a nakonec v Kanadě. Díky ní jsme se pak s manželkou dostali k protinožcům a strávili jsme třikrát tři nádherné týdny jak na Novém Zélandu, tak v Austrálii a naposled loni v Kanadě. Kolega Robert Fremr mi k tomu z úsměvem vždy říká, že by také chtěl mít cestovku „Lenka“, protože my vše díky dceři, která všechny cesty sama naplánovala a vypracovala podrobné itineráře, absolvovali bez cestovních kanceláří. A vždy to klaplo. Počasí jsme si vybírat nemohli, takže v Kanadě jsme si užili hodně deště, ale vzpomínáme na to rádi. Dokonce jsme si o Kanadě sestavili takovou rodinnou knihu, kterou často listujeme a vzpomínáme, co jsme který den navštívili. Ale, nesmím zapomenout, že jezdíme taky na chalupu. Postavili jsme si ji v Novohradských horách na zelené louce, či spíše na takovém zbořeništi. V létě jsme se tam vždy dostali přibližně tak na dva týdny, což bych chtěl od příštího roku využívat častěji. Chtěl bych si tam zvát častěji například kamarády ze střední anebo vysoké školy na prodloužený víkend. A brzy také bývalé kolegy z Nejvyššího soudu.


JUDr. Jan Bláha – předseda senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu

V roce 1974 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1975 byl soudcem a brzy i předsedou senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích. V roce 1979 se stal soudcem, později též předsedou senátu, Krajského soudu v Českých Budějovicích. K Nejvyššímu soudu byl natrvalo přeložen v roce 2002, dřívější nabídky odmítal.


AEQUITAS