Soudce Jaroslav Mádr: Zaměňují se příčiny s následky a exekutoři se mnohdy staví do pozice fackovacího panáka

Soudce Jaroslav Mádr Foto: Komorní listy

Institut soudních exekutorů se osvědčil a vedl k větší vymahatelnosti práva, myslí si předseda senátu Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě, Jaroslav Mádr. Rozhovor s ním přineslo nejnovější číslo časopisu soudních exekutorů Komorní listy. Přinášíme ho nyní i na České justici.

Zcela zásadní událostí, která ovlivnila i fungování justice, byla pandemie Covid-19 a související krizová opatření. Jak se vás osobně toto období dotklo?
Z hlediska pracovního pro mne opatření přijímaná v průběhu nouzového stavu zase až tak zásadní změny nepřinesla. V rámci omezení volného pohybu jsme sice i v našem odvolacím senátu odročovali jednání nařízená na druhou polovinu března a na větší část dubna, protože však řadu věcí rozhodujeme bez nařízení jednání, rozhodovací činnost senátu se toliko zčásti snížila, ale nepřerušila. I nadále probíhaly jednou týdně porady senátu, a to na pracovišti, pouze se výrazně zvýšil podíl práce z domova, při studiu jednotlivých spisů, přípravě písemných vyhotovení rozhodnutí. Od začátku května jsme se pak již vrátili i k rozhodování tzv. „veřejných“ věcí, tedy těch, k jejichž rozhodnutí je třeba nařídit jednání. Já osobně snížení určitého počtu rozhodnutých věcí využil zejména k přípravě rozhodnutí v jedné skutkově náročné věci. Víc mne tak zasáhl zákaz volného pohybu v rovině osobní, když se můj kontakt s částí rodiny omezil pouze na dálkový – po telefonu a podobně.

Jedním z opatření bylo i schválení zákona č. 191/ /2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu. Myslíte, že šlo o dobrý počin? Předpokládám, že s důsledky zákona se (nejen v exekuční agendě) potýkáte dodnes. Které právní otázky nyní v souvislosti s ním řešíte?
V části, ve které zákon přinesl možnost prominutí zmeškání některých lhůt se podle mého jednalo o opatření odpovídající míře paniky, která zavládla a do značné míry paralyzovala velkou část života společnosti. Co se týče dopadů do exekučního řízení, tedy nemožnosti provedení výkonu rozhodnutí (a tedy i exekuce) prodejem movitých věcí a také nemovitých věcí, v nichž měli povinní místo trvalého pobytu, a to na dobu do 30. 6. 2020, jednalo se o opatření krátkodobá, jejich smysl vidím spíše v rovině psychologické, aby nebyla jitřena již tak dost nervózní atmosféra. V rozhodovací činnosti našeho senátu se toto opatření prakticky projevilo jen tak, že jsme si dávali pozor, abychom na dobu do 30. 6. nenařídili například jednání ve věci odvolání proti příklepu stran nemovitosti užívané povinným k trvalému bydlení. Lze však očekávat, že i v soudních řízeních se začnou projevovat důsledky snížení či ztráty příjmů řady osob, zhoršení ekonomické situace, a to v podobě nárůstu žalob o zaplacení nehrazených dluhů, exekučních a insolvenčních řízení, případně i důsledky opatření přijatých v době nouzového stavu v podobě možných žalob na náhradu škody.  Vzhledem k tomu, že působím u odvolacího soudu, dorazí k nám tyto věci až se zpožděním, poté, co o nich bude rozhodnuto soudy prvního stupně.

Jak trávíte letošní „postpandemické“ léto? Vyřizov áním restů, či spíše odpočinkem?
V podstatě jako každé jiné. I přes stálé určité omezení cestování a též obavy z něho je to doba dovolených jak u soudů, tak i na straně účastníků řízení a jejich právních zástupců. Je nařizováno méně jednání, mám tak více času pracovat na přípravě složitějších věcí – do určité míry se tak letní období podobá době nouzového stavu jen s tou změnou, že nepracuji z domova, ale v kanceláři, což mi vyhovuje více.

Ve své soudcovské kariéře se zabýváte především, byť nikoliv výlučně, exekuční agendou. Jak byste tuto agendu ze své pozice zhodnotil ve srovnání s jinými agendami? Je něčím výjimečná, anebo jde o agendu „jako každou jinou“? Je vhodná pro začínající soudce?
Já jsem vlastně snad s výjimkou jednoho roku, kdy jsem působil ve specializovaném exekučním odvolacím senátu, nikdy převážně exekučním soudcem nebyl, větší část mé rozhodovací činnosti byla vždy v řízení nalézacím. Na druhé straně ve věcech výkonu rozhodnutí jsem rozhodoval, byť jako v agendě považované za „vedlejší“, což bylo zejména v minulosti pravidlem, od samého počátku svého působení ve funkci soudce, v důsledku čehož mi od roku 2001 připadla zčásti i agenda exekuční. Jak u soudů prvního stupně, tak i u odvolacích soudů se řada rozhodnutí v exekučním řízení vydává bez nařízení jednání, tzv. „od stolu“. Že by však právě toto předurčovalo exekuční agendu pro začínající soudce, si ale nemyslím. Jednou ze zásad, na kterých je soudní řízení vystavěno, je zásada veřejnosti. I začínající soudci by proto měli od samého počátku působit v agendách, v nichž je třeba veřejná jednání nařizovat, vedení veřejného jednání je jednou ze základních dovedností, které si soudce musí co nejlépe osvojit. Naproti tomu za vhodnou považuji exekuční agendu například pro soudce pracující na částečný úvazek po dobu rodičovské dovolené – menší množství veřejných jednání jim pak umožní lepší skloubení pracovních závazků s rodinnými. Já sám pak byl za určitý podíl exekuční agendy vděčný třeba v době, kdy jsem tři roky působil ve funkci viceprezidenta Soudcovské unie ČR a kdy jsem tak mohl část práce vykonávat po večerech či o víkendech. Současně však nepovažuji za vhodné, jestliže je exekuční agenda vnímaná jako podružná, vedlejší. Ať ji soudce vykonává v poměru s ostatními agendami, v nichž rozhoduje, z deseti, třiceti nebo devadesáti procent, vždy by měla být posuzována jak samotnými soudci, tak i vedením soudu za jednu z agend hlavních. Konečně její důležitost je patrna i z toho, že sebelepší rozhod nutí na plnění vydané v nalézacím řízení je k ničemu, nepodaří-li se dosáhnout jeho vykonání.

Dovedl byste si sám sebe představit v pozici soudního exekutora? Přijde vám některý z aspektů činnosti soudního exekutora ve srovnání se soudcovskou funkcí lákavý?
Po pravdě řečeno, nedovedl. Na právnickou fakultu jsem kdysi nastupoval s představou, že po jejím skončení bych mohl pracovat jako podnikový právník někde pod horami, během studií jsem se ale nadchnul, možná tehdy naivně, pro práci soudce. Když jsem se jím po určitých obtížích nakonec v roce 1989 opravdu stal, měl jsem to štěstí, že než jsem se v této funkci stačil rozkoukat, došlo k zásadní společenské změně a já tak po celou svoji soudcovskou kariéru zažívám to, co jsem vždy měl a stále mám za to nejcennější a co povolání soudce alespoň v mých očích činí nejprestižnějším ze všech právnických povolání, tedy nezávislost, která je pro mne posilována i tím, že se mohu soustředit jen na vlastní rozhodovací činnost. V tom vidím velkou odlišnost od práce soudního exekutora, jehož úkolem vedle vlastní exekuční činnosti, kterou by měl samozřejmě také vykonávat nestranně, je též budování a řízení vlastní exekuční kanceláře a vedle toho, bohužel, mnohdy zřejmě i „shánění práce“. Organizace jakéhokoliv kolektivu nikdy nebyla mojí oblíbenou disciplínou, proto jsem též nikdy neměl ambice vykonávat řídící funkce ve státní správě soudů. A oslovování potencionálních oprávněných za účelem zajištění dostatečného počtu exekucí pak, alespoň podle mého, nezávislost soudního exekutora nutně oslabuje. Takže správnější odpověď asi bude, že představit bych si to sice dovedl, ale neměnil bych.

Jaké jsou dle vašeho názoru hlavní systémové problémy současného exekučního práva? Myslíte, že má stát jasnou vizi v této oblasti? Máte ji vy sám?
Za jeden z největších systémových problémů exekučního práva od samého počátku účinnosti exekučního řádu považuji určitou neujasněnost postavení soudních exekutorů. Na jedné straně, ač jde o soukromé osoby, stát na ně přenesl řadu ze svých pravomocí, a to včetně rozsáhlé rozhodovací činnosti (která se za dobu od roku 2001 postupně ještě rozšířila), vyžadující, aby byla prováděna nestranně. Na druhé straně přetrvávají prvky, které, alespoň podle mého, jejich nestrannost oslabují – možnost exekutorů uzavřít smlouvu o vedení exekuce s oprávněným, včetně možnosti sjednání smluvní odměny za vedení exekuce, stejně jako možnost oprávněného zvolit si, který exekutor bude exekuci provádět. Já se od prvního semináře k otázkám exekucí, kterého jsem se zúčastnil v roce 2001 v Praze na Květnici, netajím názorem, že právě tyto „smluvní“ prvky považuji za nesystémové a že postavení soudního exekutora by podle mého mělo být postavením nezávislého soudního komisaře, jak je tomu v případě notářů v dědickém řízení, a to včetně zavedení místní příslušnosti soudních exekutorů. Nemyslím si, že by bylo šťastné, pokud by většinu exekucí nakonec vykonávalo několik málo velkých exekučních úřadů (záměrně hovořím o exekučních úřadech, a nikoliv o exekutorech, v úřadech, které vykonávají i desítky tisíc exekucí ročně, musí nutně být vlastní exekuční činnost soudního exekutora spíše marginální, v převážné míře musí být vykonávána jeho zaměstnanci) a vedle nich spíše živořil určitý počet „malých“ exekutorů.

Za další velký problém považuji nedostatečný důraz na odpovědnost i oprávněných za výsledek exekuce. V současnosti je tomu tak, že s podáním exekučního návrhu v podstatě není pro oprávněné spojeno jakékoliv hmotné riziko, neboť sice mohou být vyzváni exekutorem ke složení přiměřené zálohy na úhradu nákladů exekuce, čehož však v rámci „konkurenčního boje“ o oprávněné exekutoři obvykle nevyužívají, a v případě zastavení exekuce pro bezvýslednost se rozhodovací praxe, z mého pohledu bohužel, vyvinula tak, že uložit oprávněnému, aby soudnímu exekutorovi nahradil byť jen část jeho nákladů, lze jen v případě závěru, že na jeho straně lze shledat zavinění za zastavení exekuce, což při převládajícím poměrně striktním výkladu nebývá příliš často. Oprávnění tak v řadě případů podávají exekuční návrhy i proti povinným, proti nimž je vedena řada i dlouhodobě nic nepřinášejících exekucí. Zmíněná rozhodovací praxe, odvíjející se zejména od judikatury Ústavního soudu, je tak jedním (byť jistě ne jediným) z důvodů současného stále velkého množství probíhajících exekucí. Jsem přesvědčen, že pokud by oprávnění podávali exekuční návrhy s rizikem, že v případě bezvýslednosti exekuce budou hradit alespoň část jejích nákladů, přistupovali by k podávání návrhů odpovědněji a řada exekučních řízení, ve kterých nelze očekávat jakéhokoliv výtěžku, by nebyla (zcela zbytečně) zahájena. Nehodlá-li pak Ústavní soud svůj postoj k otázce náhrady nákladů bezvýsledných exekucí změnit, pomohlo by alespoň zavedení povinné zálohy na náklady exekuce, kterou by museli povinní složit současně s podáním exekučního návrhu. Podmínkou by pak bylo, aby se v tomto případě nejednalo o zálohu vypočítávanou jako dnes z výše očekávaných nákladů (tedy i odměny exekutora) v případě plného vymožení exekvované pohledávky, ale zálohu ve výši cca dvou až pěti tisíc korun, která by pokrývala toliko nejnutnější výdaje exekutora v případě zastavení exekuce pro bezvýslednost (respektive alespoň jejich část). Druhou podmínkou by pak bylo, aby z této povinnosti bylo co možná nejméně výjimek, zejména pak, aby osvobozeni od povinnosti placení zálohy nebyli věřitelé, kteří dnes podávají největší množství exekučních návrhů, byť by se jednalo o věřitele „nedobrovolné“ (například dodavatele energií či dopravní podniky), ale ani stát, pokud se obrátí na exekutora s exekučním návrhem.

Za systémovou vadu pak považuji i Ústavním soudem aktuálně prosazovanou možnost posuzování věcné správnosti exekučních titulů, včetně těch, které jsou pravomocnými soudními rozhodnutími. V exekučním řízení, které by mělo sloužit „jen“ k vymožení již uložené povinnosti, se jedná o doposud nemyslitelný postup. Zřejmě jde i o unikum v mezinárodním srovnání, jak je patrno i ze skutečnosti, že zatímco v řadě svých rozhodnutí Ústavní soud argumentuje i příklady z jiných právních řádů, zde jakákoliv zmínka o zahraniční inspiraci chybí. Nejde přitom jen o exekuce. Možnost posuzování věcné správnosti rozhodnutí v exekuci narušuje dosavadní úpravu právní moci i opravných prostředků a v konečném důsledku by mohl vést k vážnému narušení právní jistoty. Při vší úctě ke kolegům z Ústavního soudu mám za to, že se jedná o natolik revoluční záležitost s tak vážnými možnými důsledky, že by si zasloužila, aby jí byla věnována široká odborná diskuze za účasti i (a možná zejména) právních teoretiků, nejlépe završená reprezentativní právní konferencí, na které by bylo možno celou záležitost probrat z více pohledů, prodiskutovat i s těmi, kdo tuto praxi v rozhodovací činnosti Ústavního soudu prosazují.

Co se vize státu týče, těžko říct. Exekuční řád byl v konečném důsledku přijat nikoliv na základě vládního návrhu, ale na základě poslanecké iniciativy. Například někteří ministři spravedlnosti jistě své představy měli, s jejich častým střídáním ale o nějakých dlouhodobějších vizích zřejmě nemůže být řeč. Protože ale množství osob, které jsou či byli exekucemi alespoň někdy postiženi, představuje jistě zajímavou potenciální voličskou skupinu, o náměty na různé změny a „vylepšení“ exekučního řádu obvykle není nouze. Právě chybějící vize ale je podle mého důsledkem skutečnosti, že alespoň mně výsledná podoba exekučního řádu stále více připomíná dort vařený pejskem a kočičkou. Doufám nicméně, že alespoň základní vize, tedy že nucené vymáhání dříve uložené povinnosti by mělo být nadále zabezpečováno prostřednictvím soudních exekutorů, je setrvalá. Právní úprava by měla být pokud možno stabilní, respektive mít nějaký logický vývoj, nepohybovat se „od zdi ke zdi“. Soudní exekutoři zanedlouho oslaví dvacetileté jubileum své existence a přes výhrady, které se vůči exekučnímu řízení obecně či exekutorům samotným objevují, stejně jako přes excesy, k nimž v minulosti došlo v práci některých exekutorů, podle mého není sporu o tom, že jde o institut, který se osvědčil, vedl ke zvýšení vymahatelnosti práva, byť asi ne tak výraznému, jak je někdy zmiňováno (nevím, kde se vzal často opakovaný údaj, že soudy před rokem 2001 byly ve výkonu rozhodnutí schopny vymoci toliko 5 % pohledávek). Důvodem vyšší efektivity soudních exekucí oproti soudnímu výkonu rozhodnutí podle mého je nejen hmotná zainteresovanost exekutorů na co možná nejvyšším uspokojení vymáhaných pohledávek, ale i oprávnění exekutora, aby si sám volil způsob provedení exekuce, oproti tomu, kdy soudy mohou výkon rozhodnutí provádět obvykle vždy jen jediným způsobem, navrženým oprávněným. Výjimečnost institutu soudních exekutorů ale spočívá i v minimálním finančním zatížení státu v exekučním řízení. Stát, byť exekutory pověřuje, se na jejich financování nepodílí ani v případě bezvýsledných exekucí (což je zásadní rozdíl oproti notářům, insolvenčním správcům či ex offo ustanovovaným advokátům). Zvláště v situaci, kdy hospodaření státu míří k historickému deficitu, občasné výzvy ke zrušení institutu soudních exekutorů, které by přineslo nejen zhoršení vymahatelnosti práva, ale i nezbytné výrazné posílení rozpočtů soudů, zjevně nejsou byť i jen trochu smysluplnou alternativou. Skutečnost, že velká část populace má obavu z návštěvy zubařů, přece také není důvodem k návrhu na jejich zrušení.

Podle mého se tu zaměňují příčiny s následky a exekutoři se mnohdy staví do pozice fackovacího panáka, do kterého si kdekdo rád kopne bez rizika, že by tím mohl ztratit nějaké body. Dluhy, které jsou v exekucích vymáhány, včetně mnohdy jistě i velmi vysokých (a dále narůstajících) úroků a smluvních pokut či nákladů, však nemají původ v exekučních řízeních, nejsou zapříčiněny exekutory. A často démonizované náklady exekuce pak v případech, kdy nejsou vymáhány jen bagatelní částky, tvoří výrazně nižší část z toho, co je na povinném vymoženo.

Další velká novela exekučního řádu je nyní ve Sněmovně. Její projednávání je poměrně bouřlivé a nepřehledné. Máte čas a chuť osud této novely sledovat? Nebo spíše počkáte, co zákonodárce nakonec přijme?
Projednávání novely se snažím sledovat, nikoliv však až tak důsledně, jak tomu bylo v případě novel dřívějších, a to nejen pro zmíněnou nepřehlednost projednávání (pokud jsem dobře počítal, bylo podáno snad 21 pozměňovacích návrhů), ale i z určité únavy z neustálých diskusí a změn exekučního řádu, které podle mého vedou někdy spíše ke komplikacím exekučního řízení než k jeho zlepšení. Přesto jsem se i v případě tohoto návrhu novely snažil přispět k formulaci stanovisek Soudcovské unie k některým navrhovaným změnám.

Jaký máte názor na proklamované změny exekučního práva – místní příslušnost, chráněný účet, náhrady plátcům mzdy či zastavování marných exekucí?
O svém názoru na místní příslušnost soudních exekutorů jsem se již zmínil. Co se týče chráněného účtu, snaha o jeho zavedení se jistě opírá o legitimní důvody. Zejména postižení účtu, na který přichází exekucí nepostižitelná část mzdy povinného, nejenže představuje pro povinného obvykle vážný problém, ale je zcela proti smyslu úpravy, která stanoví, jaká část mzdy může být exekučně postižena a jaká nikoliv. Nepostižitelná část mzdy je chráněna proto, aby povinnému, popřípadě osobám, k nimž má povinný vyživovací povinnost, sloužila k zabezpečení jejich základních životních potřeb, nikoliv k tomu, aby mohla být následně postižena jiným způsobem provedení exekuce. Pokud by však tento princip, který ve své rozhodovací praxi aplikoval i Ústavní soud, byl v exekučních řízeních dodržován důsledněji než doposud, nemusela zvláštní úprava chráněného účtu vůbec přijít na pořad dne. Stejně tak jistě nelze upřít i legitimitu požadavku plátců mzdy na zakotvení náhrady nákladů vzniklých prováděním exekuce srážkami ze mzdy. Málokdo chce bezplatně provádět pro jiného něco, z čeho sám nemá jakýkoliv přínos. Otázkou však je, zda se nejedná o krok k postupnému odstranění či vyprázdnění zásady, že každý je povinen soudu bezplatně sdělit skutečnosti mající význam pro řízení a rozhodnutí, kde je hranice, po kterou může stát legitimně požadovat i bezplatnou činnost jako svého druhu daň za fungování soudního systému.

Co se pak týče zastavování bezvýsledných exekucí, jde o záležitost, k níž se dá jen stěží smysluplně vyjádřit v několika větách. Při úvahách o možné nové (benevolentnější) úpravě, po které bývá voláno, by měla být zvážena celá škála otázek, a to nikoliv jen právních, ale zejména sociologických, ekonomických či morálních. Obávám se však, aby základní motivace k možným změnám právní úpravy nespočívala nakonec především ve snaze zalíbit se „širokým masám“, bez ohledu na možné důsledky. Neboť nějaké volby jsou prakticky každý rok, a poukaz na to, že pro řádné fungování společnosti je třeba, aby každý začal se snahou o odpovědný přístup zejména u sebe, ve společnosti, která se (jak se alespoň mně zdá) stále více zaměřuje na práva, aniž by se zajímala i o povinnosti, nemusí mnoho voličů oslovit. Abych ale zcela neutíkal od odpovědi – obecně mám za to, že za situace, kdy současná podoba insolvenčního řádu již neváže úspěšné završení oddlužení jen na uspokojení určité

části pohledávek, ale kdy postačí i vynaložení veškerého spravedlivě požadovatelného úsilí dlužníka v uspokojování pohledávek věřitelů po dobu 5 let, prostor pro zastavení exekuce pro její bezvýslednost není třeba nějak zásadně rozšiřovat. Právní úprava zastavení exekuce by neměla motivovat povinné ke skrývání postižitelného majetku ve snaze dosáhnout zastavení exekuce snáze a rychleji než splněním přísně nastavených povinností oddlužení.

A co další poslanecké nápady – například zjednodušení doručování, procesní limitace vymáhaného příslušenství, milostivé léto a jiné? Zaujal vás některý z nich?
Množství pozměňovacích návrhů jsem už zmínil. Věřím, že jsou motivovány snahou o vylepšení dosavadní úpravy či návrhu novely. Systémovými se mi však povětšinou nezdají. Třeba úvaha o vhodnosti zjednodušení doručování je jistě legitimní. Upravovat však toto separátně v exekučním řízení se mi zdá nešťastným. Za vhodnější považuji naopak sjednocení úpravy doručování (ale třeba i jiných institutů) v různých řízeních, což by přispělo k potřebnému zjednodušení a zpřehlednění právního řádu. Procesní limitace vymáhaného příslušenství by pak byla rovněž svého druhu přezkumem věcné správnosti exekvovaného rozhodnutí, který, jak jsem již zmínil, považuji obecně za velmi problematický. Co se týče návrhu „milostivého léta“, tedy nabídky možnosti zproštění se závazků vůči veřejnému sektoru úhradou prakticky toliko jistiny, ponechám stranou úvahu, nakolik je motivován snahou přijít v předvolebním čase s benefitem, který ještě nenapadl strany stávající vládní koalice. Upozorním jen na to, že je rovněž snahou rozdávat z cizího – aniž bych měl nějaké přesnější informace o ekonomice jednotlivých exekučních úřadů, částka 500 Kč asi nebude způsobilá pokrýt nějakou významnější část byť jen minimálních nákladů jednotlivé exekuce.

Za systémové považuji navrhované odstranění přetrvávající dvoukolejnosti soudního a exekutorského vymáhání pohledávek, a to ve prospěch exekučního řízení. Vzhledem k dosavadním neúspěšným pokusům o prosazení této úpravy však optimistou v tomto směru příliš nejsem.

Očekáváte, že případnou novelou exekučního řádu dojde k vyřešení systémových problémů exekučního práva, nebo si to žádá mnohem širší změny?
Už z toho, co jsem již zmínil, je asi patrno, že skutečně systémové řešení problémů exekučního práva od v současnosti projednávané novely opravdu neočekávám. Mám za to, že takové ambice konečně ani návrh novely od samotného počátku neměl. Za příznačnou přitom považuji i skutečnost, že důvodová zpráva je prosta jakéhokoliv mezinárodního srovnání, toliko na několika málo místech odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a legislativu Evropské unie. Spíše se obávám, aby novela nakonec nepřinesla ještě další nesystémové prvky. Není vyloučeno, že v konečném důsledku se stane již jedním z bodů předvolební kampaně před blížícími se volbami do Poslanecké sněmovny a namísto potřebné vize systémových změn se při schvalování její konečné podoby stane nejdůležitějším argument, že „lidé jsou z exekucí unaveni“. Právní řád (a jeho změny), exekuční právo nevyjímaje, jistě nemůže být odtržen od společenské reality, na druhé straně ale nemůže být smysluplně vytvářen podle výsledků průzkumu vývoje předvolebních preferencí.

Jak relaxujete? Jakým způsobem dobíjíte svoji energii?
Nejraději na horách, v zimě na lyžích, ale i jakoukoliv jinou pohybovou aktivitou v přírodě.

Komorní listy