Bývalí vedoucí představitelé Komunistické strany Československa jsou vinni tím, že umožnili střelbu a brutální zásahy proti lidem, kteří se před před rokem 1989 vydali přes státní hranice kvůli pokusu o emigraci. Rozhodl o tom Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Úřad ale stíhání podezřelých – exprezidenta Gustáva Husáka, Vasila Biľaka, Petra Colotky a osmi dalších – nezahájí. Kauzu nakonec policie odložila, protože všichni podezřelí již zemřeli. „Nelze trestní stíhání zahájit proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje policejní orgán odložení věci tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, za dostatečně odůvodněné,“ napsal vrchní komisař Jan Trnečka. Jde o první historicky zásadní konstatování orgánů činných v trestním řízení, že se komunističtí pohlaváři dopouštěli tak závažných zločinů.
Bývalí vedoucí představitelé Komunistické strany Československa jsou vinni tím, že umožnili střelbu a brutální zásahy proti lidem, kteří se před před rokem 1989 vydali přes státní hranice kvůli pokusu o emigraci. Rozhodl o tom Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kriminální policie a vyšetřování komunistické potentáty podezříval ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby.
ÚDV ale stíhání podezřelých – exprezidenta Gustáva Husáka, Vasila Biľaka, Petra Colotky a osmi dalších – nezahájí. Kauzu tedy nakonec policie odložila, protože všichni podezřelí již zemřeli. „Nelze trestní stíhání zahájit proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého. S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje policejní orgán odložení věci tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, za dostatečně odůvodněné,“ napsal vrchní komisař Jan Trnečka. Jde o první historicky zásadní konstatování orgánů činných v trestním řízení, že se komunističtí pohlaváři dopouštěli tak závažných zločinů.
Vrcholní představitelé tehdejší Československé socialistické republiky (ČSSR) byli podle ÚDV z titulu svých funkcí seznámeni s právními předpisy, které upravovaly způsob ochrany státních hranic, tedy zejména s nařízením ministra národní bezpečnosti o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně, jehož ustanovení umožňovalo použití zbraně proti osobám, které se neoprávněně pokoušely přejít státní hranice s cílem opustit ČSSR. Stejně tak byli seznámeni s rozkazem federálního ministra vnitra o ochraně státních hranic ČSSR pohraniční hlídkou a bojovou skupinou, který upravoval práva a povinnosti Pohraniční stráže a jehož ustanovení ukládalo pohraničníkům povinnost být neúprosný k třídním nepřátelům socialismu, a další použít zbraň proti narušiteli, u něhož bylo nebezpečí
uniknutí. A znali taktéž ustanovení, které umožňovalo použít zbraň proti osobám, které se po území republiky neoprávněně pokoušely přejít státní hranice a na výstrahu se nezastavily.
„I přesto neučinili při výkonu své pravomoci žádná konkrétní opatření směřující k přijetí právního předpisu, který by příslušníkům Pohraniční stráže nedovoloval použít střelnou zbraň proti osobám, které se neoprávněně pokoušely státní hranice ČSSR překročit a zároveň nijak neohrožovaly příslušníky Pohraniční stráže či jiné osoby. Ačkoli k přijetí takových právních předpisů byli zavázáni čl. 12/2 Paktu a byli v rámci svých politických funkcí nadáni pravomocí taková opatření učinit, neboť konkrétně coby členové předsednictva vrcholného stranického orgánu KSČ měli ve faktické moci úkolovat
federálního ministra vnitra, který disponoval oprávněním stanovit svým nařízením, kdy příslušník Pohraniční stráže při výkonu své pravomoci užije zbraně. Přitom ponechali v účinnosti stav, který tyto služební zákroky Pohraniční stráže, jež měly za následek, nebo k tomuto následku mohly bezprostředně vést, usmrcení nebo zranění osob neoprávněně překračujících státní hranice ČSSR, aniž by tím ohrožovaly na životě a zdraví další osoby, legalizoval, a v důsledku jejich nečinnosti docházelo ke služebním zákrokům Pohraniční
stráže se závažným následkem,“ lze se dočíst v odůvodnění odložení případu.
Věděli, co se děje
Vasil Biľak, Peter Colotka, Karel Hoffmann, Gustáv Husák, Alois Indra, Antonín Kapek, Josef Korčák, Jozef Lenárt a František Pitra byli coby členové sekretariátu Ústředního výboru KSČ 10. dubna 1985 na schůzi předsednictva Ústředního výboru KSČ informováni o zhodnocení plnění hlavních úkolů SNB, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra za rok 1984, kteroujim předložil federální ministr vnitra Vratislav Vajnar. Byli tak informováni o zákroku příslušníků Pohraniční stráže, ke kterému došlo dne 30.10.1984 v úseku 8. roty, 15. brigády v obci Nové Hrady v okrese České Budějovice, na československo-rakouské státní hranici, kde byl při narušení státní hranice postřelen a smrtelně zraněn hlídkou František Faktor. Tomu se sice podařilo překonat hranici do Rakouska, tam ale na následky střelného zranění zemřel,
Vasil Biľak, Peter Colotka, Karel Hoffmann, Gustáv Husák a Ignác Janák ještě coby kandidát předsednictva Ústředního výboru KSČ, Josef Kempný a Jozef Lenárt dne 3. července 1987 na schůzi předsednictva Ústředního výboru KSČ informováni o zákroku příslušníků Pohraniční stráže, ke kterému došlo dne 18.9.1986 za úsekem 15. roty, 5. brigády Pohraniční stráže u obce Mähgring v tehdejším zaápadním Německu, na československo-německé státní hranici. Tam byl postřelen a smrtelně zraněn hlídkou Pohraniční stráže Johann Dick, státní příslušník Německa, a to v domnění, že se jednalo o jinou osobu, která ve směru na SRN narušila státní hranici a kterou v tu dobu hlídka Pohraniční stráže pronásledovala.
„I přesto neučinili při výkonu své pravomoci žádná konkrétní opatření směřující k přijetí právního předpisu, který by příslušníkům Pohraniční stráže nedovoloval použít střelnou zbraň proti osobám, které se neoprávněně pokoušely státní hranice ČSSR překročit a zároveň nijak neohrožovaly příslušníky Pohraniční stráže či jiné osoby, ačkoli k přijetí takových právních předpisů byli zavázáni čl. 12/2 Paktu. V rámci svých politických funkcí byli nadáni pravomocí taková opatření učinit, neboť konkrétně coby členové předsednictva vrcholného stranického orgánu KSČ měli ve faktické moci úkolovat federálního ministra vnitra, který disponoval oprávněním stanovit svým nařízením, kdy příslušník Pohraniční stráže při výkonu své pravomoci užije zbraně, přitom ponechali v účinnosti stav, který tyto služební zákroky Pohraniční stráže, jež měly za následek, nebo k tomuto následku mohly bezprostředně vést, usmrcení nebo zranění osob neoprávněně překračujících státní hranice ČSSR, aniž by tím ohrožovaly na životě a zdraví další osoby, legalizoval, a v důsledku jejich nečinnosti docházelo ke služebním zákrokům Pohraniční stráže se závažným následkem,“ pospal nezákonnou činnost komunistických funkcionářů vyšetřovatel ÚDV.
Po stránce zavinění policejní orgán shledal, že prověřovaní jednali v nepřímém úmyslu porušit následek chráněný trestním zákoníkem tím, že byli s ohledem na znalost právních předpisů upravujících právo příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně proti osobám, které se neoprávněně pokoušely přejít státní hranice s cílem opustit ČSSR. A s ohledem na znalost počtu osob, které se každý rok skutečně pokusily státní hranice neoprávněně přejít, srozuměni s eventualitou, že zachováním právního stavu upravujícího režim ochrany státních hranic může dojít k újmě na životě a zdraví toho, kdo se v okolnostmi vyvolané tísni a pro své politické přesvědčení rozhodne, byť neoprávněně, opustit ČSSR. „Od chvíle, kdy se prokazatelně dozvěděli o použití zbraně Pohraniční stráží proti Františku Faktorovi, respektive proti Johannu Diskovi, pak museli brát jako jistotu, že k újmě na životě a zdraví osob překračujících státní hranice ČSSR skutečně dochází. Prověřovaní dále věděli, jaká restriktivní opatření byla aplikována proti osobám, které zákonnou cestou žádaly o vydání cestovního pasu a výjezdní doložky, a že podezření z emigrace do ciziny, vedle řady dalších vágně definovaných podmínek, bylo důvodem k odmítnutí jejich vydání,“ stojí v odůvodnění odložení případu.
Emigrace kvůli tísni
Aplikace těchto právních předpisů vedla k zamezení jakékoliv emigrace, přičemž je možné opětovně odkázat na zprávu o plnění hlavních úkolů Sboru národní bezpečnosti, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra v roce 1984, již předsednictvu Ústředního výboru KSČ předložil Vratislav Vajnar. V ní bylo uvedeno, že závažným negativním jevem byla nedovolená emigrace československých občanů, přičemž motivem byl nejčastěji zjišťován obdiv k západnímu způsobu života. „Vycestovat do zahraničí, zejména do kapitalistických států, bylo umožněno jen osobám se správným kádrovým profilem, tedy osobám, jejichž politické přesvědčení bylo souladné s tehdejším státním zřízením. Ostatním, tedy osobám s nesouladným politickým přesvědčením, byla možnost vycestovat do zahraničí odebrána, o to spíše možnost se v zahraničí usadit. Tato skutečnost vedla tisíce občanů ČSSR a dalších socialistických států ke snaze neoprávněně překonat státní hranice ČSSR, a to v drtivé většině případů neúspěšně, o čemž byli prověřovaní minimálně jednou ročně informováni prostřednictvím výročních zpráv federálního ministra vnitra o zhodnocení činnosti SNB, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra,“ napsal vrchní komisař ÚDV Jan Trnečka.
Prověřovaní vrcholní komunističtí představitelé tedy byli srozumění s tím, že pro politické přesvědčení podstatná část populace ČSSR i ostatních socialistických států neměla možnost vycestovat do zahraničí, přičemž mnozí se z rozdílných důvodů uchýlili k tak riskantnímu kroku, jako bylo překročení ostnatým drátem obehnaných a ozbrojenými příslušníky Pohraniční stráže hlídaných státních hranic ČSSR, i když míra úspěšnosti takového činu byla mizivá, a v případě neúspěchu jim v lepším případě hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody pro spáchání trestného činu opuštění republiky podle § 109 trestního zákona, v horším případě postřelení či smrt. „Prověřovaným bylo zřejmé, že takový krok pravděpodobně nebyl projevem zcela svobodného rozhodnutí, ale stavu tísně, ve kterém se
vzhledem k výše uvedeným skutečnostem osoby překračující státní hranice ČSSR nacházely. K újmě poškozených by nedošlo, pokud by režim ochrany státních hranic, po celou dobu protiprávně udržovaný prověřovanými, nebyl nastaven na bezpodmínečném zamezení emigrace i za cenu použití těch nejzazších prostředků, jinými slovy prověřovaní upřednostňovali zadržení narušitele, i za cenu jeho usmrcení nebo zranění, před jeho úspěšným proniknutím přes státní hranici na území jiného demokratického státu. Nelze potom přisvědčit případnému tvrzení, že nebylo v moci samotných prověřovaných prosadit změnu právních předpisů, když stále existovala možnost, aby tyto změny alespoň navrhli, popř. aby ze svých funkcí odstoupili, a nenesli tak za eventuální tragické následky služebních zákroků Pohraniční stráže odpovědnost,“ odůvodnil dále Jan Trnečka.
Ze zpráv ministerstva vnitra a slovenské policie cestou policejního společného centra Holíč-Hodonín bylo zjištěno, že všichni prověřovaní zemřeli. Vasil Biľak 6.2.2014, Peter Colotka 20.4.2019, Karel Hoffman 21.2.2013, Gustáv Husák 18.11.1991, Alois Indra 2.8.1990, Ignác Janák 3.8.2016, Antonín Kapek 23.5.1990, Josef Kempný 25.11.1996, Josef Korčák
5.10.2008, Jozef Lenárt 11.2.2004 a František Pitra 2.1.2018.
K rozhodnutí ÚDV se už vyjádřila Platforma evropské paměti a svědomí, která podávala trestní oznámení. „Dle policejních vyšetřovatelů spáchalo jedenáct členů politbyra KSČ zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby. Platforma toto zjištění považuje za dílčí satisfakci pro všechny oběti totalitního komunistického režimu v bývalém Československu. Domníváme se ovšem, že rovněž směrem k obětem by mělo dojít k dalšímu narovnání a měli by být ministerstvem spravedlnosti řádně a přiměřeně odškodněny. Věříme také, že v dané věci zdaleka nepůjde o konečné rozhodnutí. V širší perspektivě lze trestní oznámení Platformy, na základě kterého probíhá vyšetřování, vnímat v intencích usnesení Evropského parlamentu ze dne 19. září 2019 o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy, které vyzývá členské státy k zajištění toho, aby byly hrůzné totalitní zločiny proti lidskosti a systematické hrubé porušování lidských práv připomínány a souzeny a aby se zaručilo, že se podobné zločiny již nikdy nebudou opakovat,“ sdělil České justici výkonný ředitel Platforma evropské paměti a svědomí Peter Rendek.
Alzheimer a demence
Státní zástupce zastavil stíhání bývalých vrcholných představitelů komunistického režimu, které se týkalo používání střelných zbraní na československých hranicích. Dnes to uvedl šéf Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 Jan Lelek. Někdejší generální tajemník Komunistické strany Československa Miloš Jakeš letos v červenci zemřel. Bývalý předseda vlády Lubomír Štrougal a exministr vnitra Vratislav Vajnar pak podle Lelka trpí duševní chorobou, která jim trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. „Usnesení o zastavení trestního stíhání bylo doručeno obhájcům obviněných a nyní je doručováno poškozeným. Rozhodnutí tedy dosud nenabylo právní moci,“ doplnil Lelek.
Jakeš zemřel ve věku 97 let, Štrougalovi bude v říjnu 96 let a Vajnar měl minulý týden 90. narozeniny. Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) zahájil jejich stíhání loni v listopadu. Mužům kladl za vinu zneužití pravomoci, za což jim hrozilo dva až deset let vězení.
Stíhání iniciovala svým trestním oznámením Platforma evropské paměti a svědomí, která se zabývá objasňováním zločinů totalitních režimů. Obvinění se opíralo o nově nalezené archiválie, které podle kriminalistů dokazují, že státníci měli informace o střelbě na hranicích a že přímo dávali pokyny ministrům, jaké právní předpisy mají přijmout.
ÚDV tvrdí, že kvůli nečinnosti trojice funkcionářů bylo od března 1976 do konce roku 1989 zastřeleno či roztrháno psy devět lidí, kteří se snažili překročit československé hranice, a nejméně dalších sedm lidí bylo zraněno. K roku 1976 vztahuje policie počátek trestné činnosti proto, že tehdy vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jenž každému člověku zaručoval právo svobodně opustit kteroukoliv zemi včetně vlasti.
Jakeš i Štrougal byli členy předsednictva KSČ. Vajnar měl jakožto federální ministr vnitra v kompetenci upravovat nařízeními a rozkazy práva a povinnosti příslušníků Pohraniční stráže, a to včetně oprávnění užít zbraň.
Česká justice pak upozornila na fakt, že minimálně jeden ze znalců, kteří zkoumali duševní stav Štrougala a Vajnara kvůli úmrtím na československých hranicích, může být podjatý. Jeden z expertů byl aktivním komunistou, druhý pak byl totalitnímu režimu loajální a ten jej prověřil na styk se státním tajemstvím. Stíhání zastavil státní zástupce právě na základě posudků dvou zmiňovaných znalců.
Pro zastavení stíhání byly klíčové posudky dvou znalců: primáře psychiatrie Ústřední vojenské nemocnice v Praze Vlastimila Tichého a primáře psychologie Jiřího Kloseho v oborech: zdravotnictví pro odvětví psychiatrie a zdravotnictví a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Oba komunističtí exponenti jsou polymorbidními pacienty a podle znalců trpí demencí Alzheimerova typu. Závěry znalců se u Štrougala a Vajnara v podstatě neliší, Štrougal je ve stádiu mírném až středním, Vajnar ve stádiu mírném. „Obviněný je schopen v konvenčních, známých a sociálně pozitivních podmínkách velmi dobře udržet společenské normy a kultivovaný projev, s probíhajícím časem, ale především v zátěži, se však snižuje úroveň psychomotorického tempa, prosexie (pozornost) a paměťových schopností ve všech funkcích. Výsledek aktuálního psychologického vyšetření prokazuje znaky organického poškození, kognitivní deficit, ovlivňující obviněného ve všech složkách života. Osobnostní struktura obviněného je tak významným zásadním způsobem ovlivněna touto duševní chorobou. Vlivem výše uvedené závažné duševní poruchy, demence lehčího stupně, není obviněný schopen zúčastnit se úkonů stanovených v rámci trestního řízení, a to ani za speciálních podmínek. Obviněný vzhledem k výše uvedené závažné duševní poruše není schopen chápat dostatečně smysl trestního řízení,“ stojí v posudcích.
Státní zástupce Tomáš Jarolímek tyto závěry posudků bez námitek přijal. Na dotaz České justice, zda žalobce prověřil, jestli podezřelí nejsou držiteli například řidičského či zbrojního průkazu, pak odpověděl České justici šéf Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 Jan Lelek záporně.
Stejně tak Lelek odpověděl zamítavě i na otázky ohledně toho, zda byli či jsou podezřelí kvůli závažnému psychickému onemocnění například zbaveni svéprávnosti. Zaznělo hned několikrát ne a na otázku, zda žalobce inicioval po zjištění duševního stavu obviněných například návrh na zbavení či omezení svéprávnosti či jiného omezení způsobilostí k právním úkonům, a pokud ne, tak z jakých důvodů, Lelek odvětil: „Nebyly shledány zákonné podmínky k tomuto postupu.“
Podrobnosti se lze dočíst zde.
Jan Hrbáček
