Pátek, 5. března, 2021

Karel Eliáš: Na občanský zákoník se už nedívám jako na své dítě

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Autor civilního kodexu, profesor Karel Eliáš, prý nedávno kolegům z ministerstva spravedlnosti řekl, že ho již občanský zákoník nezajímá. Zajímá ho už spíše jen občanské právo jako takové. „Na občanský zákoník se už nedívám jako na své dítě. Zvlášť vzhledem k novelám, které přišly nebo na nichž se pracuje,“ řekl v bilančním rozhovoru s Českou justicí. Rekodifikace civilního práva vstoupila v platnost v roce 2014.

Jak zvládáte nouzový stav a omezení s ním spojená?
Dost špatně. Ta atmosféra na mě padá. Mimo to už dlouho žiji se svou paní ve víkendovém manželství, teď je i cestování špatné, a tak jsme se během podzimních restrikcí viděli jen jednou. On i ten kult roušek má svá rizika. Někdo trpí ekzémy, záněty v ústech, dýchacími obtížemi… Je nebezpečné, když si politici umyjí ruce a nechají rozhodovat o životě společnosti specialisty omezené na jednu odbornost. Lhostejno, jsou-li to epidemiologové nebo třeba civilisté. Deptá mě, jak se exekutiva chová.

V čem?
Že se někdo nějak vyspí, oznámí, co nesmíte a hotovo. Se zdůvodněním se moc neobtěžuje. Zažil jsem normalizaci, současnost mi ji v něčem připomíná. Zdá se mi, že ukrajovat pod různými záminkami svobodu chutná byrokracii i politikům. Nejnovější výstřel – návrh novely zákona o veřejném zdraví, který přesouvá vládní agendu nouzového stavu mimo parlamentní kontrolu na hlavního hygienika, je toho věcně i procesně děsivým dokladem. Naštěstí, zdá se, padá pod stůl.

Zlepšilo se to nějak od jara, kdy byl nouzový stav zaveden poprvé v první vlně?
Moc ne. Mě například hlava nebere, proč musí být zavřené malé obchody, třeba papírnictví tady za rohem (rozhovor vznikal v době uzavření obchodů pozn. red.). Ale v Tescu nebo Kauflandu balík papíru klidně koupíte. Butiky nebo obuvnictví mají uzávěru, ale v obchodních centrech, kde jsou zákazníci v násobném počtu, si stejné zboží klidně koupíte. To se nedá pochopit.

Vláda to zdůvodňuje tím, že chce omezit mobilitu obyvatel.
Chce-li vláda omezit mobilitu, proč mě nutí jet přes celé město mezi davy kupujících v obchodním centru, ač bych si totéž mohl vyřídit za pár minut v papírnictví vzdáleném padesát kroků? Nechci nikomu podsouvat postranní úmysly, ale tohle vypadá jako nekalá podpora konkurence.

Nový občanský zákoník vstoupil v platnost v roce 2014. Můžete jako jeho hlavní autor zhodnotit, jak si s ním poradily soudy?
Sleduji to poměrně intenzivně. Teď se sice už nějakou dobu zabývám spíš obecnými otázkami, jako jsou hodnoty v právu, autonomie vůle a tak, ale ono se to do toho občana promítá. Zajímá mě, jak mají fungovat stát a legislativa. Nedávno vydal Jan Kysela knihu o dělbě moci, psal jsem do ní předmluvu. Zdůraznil jsem tam, že inteligence nesmí mlčet. Nebude-li mluvit, zahltí veřejný prostor demagogové. Z demagogie se rodí diktatury.
Na občanský zákoník se už nedívám jako na své dítě. Zvlášť vzhledem k novelám, které přišly nebo na nichž se pracuje. Nedávno jsem kolegům z ministerstva spravedlnosti řekl, že mě ten kodex vlastně nezajímá, že mě zajímá občanské právo. Vezměte si třeba změny v zákonném předkupním právu spoluvlastníků. V roce 2016 jsme se kvůli Chvojkovu kapricu vrátili k ‚hodnotám‘ zavedeným komunisty v roce 1950. Po čtyřech letech se však obnovil původní stav. Jednoho by mělo těšit, že rozum zvítězil, ale co tyhle tahanice způsobily v terénu, kolik lidí zaměstnaly, kolik vyvolaly zbytečných prací? Na hodnocení, jak se zákoník ujal a jak si s ním poradily soudy, je ještě čas. Šest let účinnosti je málo.

Profesor Karel Eliáš s ústavním soudcem Jaromírem Jirsou Foto: PPP

Za jak dlouho tedy bude čas hodnotit?
Aby se v praxi poznalo, co je dobře a co špatně, to chce alespoň dvacet let. Jedna věc je, jak s kodexem nakládá justice. To je důležité. Ale význam má i akademická sféra a vůbec právníci, kteří píší knihy- Ti ovlivňují mimosoudní i soudní praxi. A tady pozoruji různé proudy. Jeden, snad postupně sílí, tvoří lidé, kteří se opravdu snaží najít smysl toho, čemu třeba na první čtení neporozumí; nejdřív pochopit myšlenku a odhalit souvislosti, a teprve pak o tom psát. Třeba Jan Petrov nebo Vlastimil Pihera ve svých textech poctivě analyzují instituty a právní pravidla zákoníku. Jiní volí pohodlnější cestu stylem: ‚něco podobného je v Code civil nebo v BGB, tak to bez zřetele na kontext našeho práva narazíme na francouzské nebo německé kopyto‘, třebaže náš kodex je zvlášť vůči tomu německému dost odtažitý. Konec konců i to je civilizační cesta. Na třech velkých komentářích je znát, jak málo dobrých autorů na takové kvantum stran máme. Tak se bere, co je na trhu. Přejdeme-li pár těch, kteří si místo komentování se mnou vyřizují osobní účty, anebo teskní za starým zákoníkem, jsou pozoruhodní kolegové, co se bez dostatečných znalostí odvážně vrhají do práce. Metoda: ‚když o něčem nic nevím, napíšu o tom knihu‘, není spolehlivá. Svědčí o tom třeba Svobodův výklad ustanovení o věcech v jednom z komentářů. To snad už jsou lepší borci, kteří desítky let píší s malými obměnami totéž. Tenhle stav je vidět i z učebnic. Zatím to jsou takové polotovary. Někteří z těch, kteří do nich přispěli, se ještě nedokázali rozloučit se starými paradigmaty.

To se nedokáží někdy ani soudci.
Justice vždycky navazovala na již rozhodnuté a s nechutí se s tím loučila. Má to plusy i mínusy. Mínus je očividné. Plus je v tom, že judikatura je konstantní. Člověk ví, co může čekat. U nás je hlavní problém, že konstantnost vychází i z toho, co se ukotvilo v sedmdesátých letech nebo vůbec v těch divných dobách. Ale před nějakou dobou jsem se zabýval problematikou vyšší moci. Potěšilo mě, že se justice staví k záležitostem, které se nestávají úplně běžně, stále stejně. Třeba, když se splaší kůň a někomu vznikne škoda. Nebo přijde vichřice, povodeň, extrémní mráz. K těmto otázkám, které aktuálně řešil náš Nejvyšší soud, se soud staví úplně shodně s tím, jak to dělaly soudy za první republiky i za protektorátu.

Opakovaně jsem říkal, že mám k soudcům ohromnou úctu a respekt. Myslím si, že hlavní proud se od počátku snaží a docela se mu to daří. Jistěže jsou také kuriozity. Vzpomínám na prvoinstanční soudkyni, která před účinností nového zákoníku prohlásila, že bude dál soudit podle starého a když tak jí to odvolačka opraví. Pravda, zákoník připravil soudcům docela nálož. Vážím si soudců, kteří vidí za paragrafem život a váží dopady svých rozhodnutí. Na Nejvyšším soudě oceňuji věcněprávní senát, kde působí doktoři Spáčil a Králík. Zvlášť Jiří Spáčil se v době příprav opakovaně vyjadřoval proti kodexu, až jsem na jeden jeho článek napsal reakci nazvanou máchovsky „Aniž křičte, že vám stavbu bořím“. Doktor Spáčil mi pak řekl: ‚ale vy mi tu stavbu fakt boříte‘. Jenže když se podíváte na Beckův velký komentář k občanskému zákoníku, kde Spáčil a Králík napsali značnou část výkladu věcných práv, je vidět, že pracovali, aby zákon v praxi fungoval a výkladem se do něj neházely vidle. Zrovna tenhle senát úspěšně hledá cestu, v čem a jak navázat na dosavadní judikaturu a kde se posunout. Ale i mistr tesař někdy podlehne touze tvořit místo rozsudku vědecké dílo. Ve věci 22 Cdo 1503/2020 Nejvyšší soud řešil s ohledem na § 3056 občanského zákoníku, zda se vlastník pozemku může vyvázat z předkupního práva vůči vlastníku stavby na tomto pozemku převodem vlastnického práva ke své nemovitosti na osobu blízkou, jak tomu je u spoluvlastnictví. Správně rozhodl, že nemůže. Na zdůvodnění by stačila jedna věta. Třeba, že tahle výhoda náleží spoluvlastníkům, ale v § 3056 nejde o spoluvlastnictví, ale o poměr vlastníků dvou samostatných věcí. V důvodech rozhodnutí čteme skoro tři strany učených výkladů. To bez ironie. Jsou korektní, věcně správné, ale slušely by jinému dílu.

Upřímně řečeno, některým rozhodnutím těžko rozumí i zkušení advokáti.
Horší je, když se sofistikovaně zdůvodňuje výsledek sám o sobě špatný. Člověk někdy jen kroutí hlavou. Řekl bych, že na čelná místa v soutěži hvězdné pěchoty patří usnesení Nejvyššího soudu 26 Cdo 2085/2019 a rozsudek 26 Cdo 1524/2019. V prvém případě dlužník garantoval věřiteli splnění dluhu zajišťovacím převodem vlastnického práva ke své nemovitosti. Dlužník na dluh neplnil, věřitelovo vlastnictví se stalo nepodmíněným, a tak se si strany ujednaly v notářském zápisu s doložkou vykonatelnosti, že dlužník nemovitost vyklidí v dohodnuté době. Nejvyšší soud ‚vědecky‘ zdůvodnil, že smlouva není smlouva, tedy i když se smluvně zavážu vyklidit nemovitost, nelze to pojistit doložkou vykonatelnosti. Jak to komentoval jeden kolega – sice se k něčemu smluvně zavážeš, ale soud kolem toho napíše uvozovky a nazdar bazar. V druhém případě je ‚vědecky‘ vyloženo, že podnajme-li si lékařka od nájemce prostory k provozu ordinace, není nijak chráněna, jakkoli z § 2201 občanského zákoníku plyne, že i podnájem je nájem. Tak nám Nejvyšší soud vyrobil dva druhy nájemců – chráněných a v podstatě bezprávných. Tenhle příspěvek kontinentální právní kultuře už bohužel máme i v zelené sbírce. Do třetice rozsudek jiného senátu Nejvyššího soudu, totiž 21 Cdo 2576/2019. Zástavní věřitel v dobré víře ve stav zápisů v katastru nemovitostí nabyl zástavní právo k podílu spoluvlastníka nemovitosti. Zapsaný stav neodpovídal stavu skutečnému. Nejvyšší soud zástavní smlouvu zhodnotil jako neplatnou s odůvodněním, že fakt zápisu zástavce v katastru nemovitostí je bez právního významu. Inu, nejsnáze se soudí bez zřetele na zákonný text, to se pak snadno likvidují jeho opěrné sloupy.

Na Úřadu vlády Foto: vlada.cz

Takže jistota pramalá, žádná.
Zmíněná tři rozhodnutí nemohu hodnotit jinak než jako neuvěřitelně neprofesionální, špatná a škodlivá nejen pro obraz zdejší právní kultury, ale hlavně pro život. To jsou jednoznačné excesy. Podobných je bohužel víc. Ale na druhé misce vah je ohromná masa soudních rozhodnutí korektních a rozumných. Jejich tvůrci, soudci, kteří pracují klidně a s rozvahou, s vědomím, že jejich výrok nekončí na papíru, ale zasahuje do společenských poměrů, kde, jak by řekl Emil Svoboda, nejsou nějaké konstruované mátohy, ale živí, myslící a cítící lidé … takoví soudci si zaslouží respekt a úctu. Veřejná moc, i ta soudní, má sloužit životu, hledat spravedlnost a ne vrchnostensky komandovat

Ale snad se hodí zmínit jedno rozhodnutí ke klíčovému ustanovení občanského zákoníku přijaté krátce po jeho účinnosti. Zákoník, vzhledem k ukotvenosti praxe v řadě paradigmat pro právní stát málo přijatelných, stanovil v § 3030, že i na právní případy podléhající dosavadními právu mají být aplikována ustanovení nového zákoníku o obecných právních zásadách. Jistěže tyhle zásady tvořily i dřív základ právní kultury. Ale výslovné ustanovení představuje apel k případné revizi dopadů myšlenek staré judikatury do nových poměrů. To není nic strašného, soudní výklad zákona se v čase mění. Nejvyšší i Ústavní soud ostatně už v devadesátých letech poukázaly, že judikatura není dogma. Její ‚platnost‘ závisí na vývoji společenských podmínek. Jedna z dobrých příležitostí k posunu se objevila v létě 2015. Nejvyšší soud ve věci 21 Cdo 3612/2014 řešil ochranu dobré víry zástavního věřitele v zápis do katastru nemovitostí. Bylo to významné i vzhledem k tehdejšímu přetahování Nejvyššího a Ústavního soudu o významu dobré víry při transakcích s nemovitostmi. Jenže senát doktora Drápala rozhodl, že mu nějaké právní zásady nebudou bourat zlatý fond judikatury. Tím ten fond obohatil a justice toto rozhodnutí vděčně přijala, jak o tom svědčí asi stovka rozhodnutí, které na tento judikát poukazují.

Která další rozhodnutí soudů vás zaujala?
Dobré je třeba rozhodnutí Nejvyššího soudu k dopadům zákonného zákazu použít k započtení pohledávku nejistou nebo neurčitou. Senát se shodl na kritériích, kdy pohledávka není postavená na jisto. Určil, že pochybnost musí být dána objektivně. Záleží, jestli ta protipohledávka je třeba ze stejného právního poměru, zda by byla spojena s nějakým složitým dokazováním, nebo kdy bylo započtení uplatněno, protože hraje roli, jestli to bylo třeba hned na začátku soudního řízení, ještě než začne dokazování.
V občanském zákoníku se různé regulace přijímaly s optimismem, očekáváním, shovívavostí nebo jenom s nějakým dílčím rozporováním. Něco se ale hodně nesnášelo. Typicky dědické právo. Ale já se nedivím. Když je třicet paragrafů, jak se dědí, to je pro právníka úžasná živnost. A teď jich nějaký blbec napíše tři sta. Jenže civilizované státy dobře vědí, proč musí být dědění věnována zvýšená pozornost.

Neslyšel jsem, že by zrovna toto naráželo v praxi na nějaký problém.
Některým soudcům a notářům to dost vadilo. I když notářům dnes už snad méně. V rámci debat, které jsme měli vloni a letos v Ústavu státu a práva s akademiky, praktiky i legislativci na kolegiu pro občanské právo, se většina shodla, že praxe naráží spíš na procesní úpravu než na hmotné právo. Zaznamenal jsem však, že někteří soudci Nejvyššího soudu chválí proces a kritizují hmotu. V každém případě se s tím praxe musí vypořádat. Že to umí, dokazuje třeba jedno rozhodnutí o neplatnosti závěti. Občanský zákoník stanoví s respektem k vůli pořizovatele, že člověk ve stavu nouze může projevit poslední vůli také ústně před svědky. Stalo se, že jeden pán dostal v lednu infarkt, byl v kómatu hospitalizován, ale v polovině února se probral, zotavoval se, mohl mluvit i psát. Po třech dnech pořídil ústně závěť. Po čase se jeho stav zhoršil, v červnu zemřel. Nejvyšší soud případ vyhodnotil tak, že stav nouze, jaký má zákoník na mysli, tu nebyl. Zůstavitel nebyl někde na poušti, ale v nemocnici, jeho život nebyl bezprostředně ohrožen, společenský styk nebyl ochromen, takže nebyl problém pořídit závěť bez privilegií, třeba i s přizváním notáře.

Konference o Ústavě v senátu, u mikrofonu Karel Eliáš Foto: Irena Válová

Zdá se, že i vy máte svůj „zlatý fond“ judikatury.
Stále nemohu rozchodit nápady v nálezu Ústavního soudu II. ÚS 1864/16. Jedenáctileté děvče tady v Plzni cestovalo MHD společně s matkou. Prověřoval je revizor; dcera neměla přepravní doklad. Matka nezaplatila pokutu, nahlásila revizorovi jméno a bydliště dcery a dopravní podnik ji žaloval. Prvoinstanční soudkyně žalobu zamítla s tím, že jde o problém matky, nechť je tedy žalovaná ona. Ale Ústavní soud rozhodl, že to děvče bylo způsobilé uzavřít přepravní smlouvu a samo nese následky svého činu. No, už tím si nejsem jist. Řekl bych, že takové dítě sotva chápe v úplnosti celek té smlouvy upravené složitými přepravními podmínkami. Ale soud se hlavně vyjádřil, že přítomnost matky a její pokyny nehrají roli, protože se jí dítě mělo vzepřít a odmítnout vstoupit do vozidla. To považuji za úplně pomýlené. Proboha, kde to jsme? Dítě má přece legitimní důvod očekávat, že takovou situaci jeho rodič nějak vyřeší. Navíc byl nález uvolněným kamenem, který spustil lavinu divných legislativních nápadů, třebaže se Ústavní soud snaží sérií dalších rozhodnutí dopad zmírnit poukazem na některé chyby soudní praxe. Například: ignoruje se právo dítěte být slyšeno, rozhoduje se platebním rozkazem, popřípadě s využitím fikce uznání, soud jedná se zákonným zástupcem dítěte, aniž zkoumá, nakolik ten vyjadřuje a hájí zájmy dítěte apod.

Problém dětských dlužníků je celkem složitý. Různé síly se to snaží nějak řešit. Ale na to si, podle mého názoru, zadělala justice sama. Akademická sféra ji v tom směru dost navedla. V občanském zákoníku je § 31 stanovující, že nezletilý je způsobilý právně jednat v rozsahu, který odpovídá jeho rozumu a vůli. Je to podobné jako dřív. Rozdíl je v tom, že nové pravidlo je formulováno jako vyvratitelná domněnka. V komentářích se řeší proč. Inu, to je jednoduché. Děti stejného věku nejsou stejné a na první pohled poznáte přinejmenším extrémy. To musí druhý kontrahent zvažovat. Ale hlavně máme v zákoníku § 857, který jazykem Úmluvy o právech dítěte mimo jiné vyjadřuje, že dítě musí své rodiče poslouchat. Nařídí-li matka dcerce nástup do tramvaje a nepostará-li se, aby se vše odehrálo po právu, nelze dítě vláčet po soudech, protože to je problém matky. V tom měl soud na Plzni-městě svatou pravdu.

Co říkáte návrhům na legislativní řešení tzv. dětských dluhů?
V Poslanecké sněmovně je jednak poslanecký návrh, který je dost špatný, jednak návrh z dílny ministerstva spravedlnosti, který je alespoň legislativně hezky napsaný. Neztotožňuji se ani s jedním, protože myslím, že je sice pěkné stanovit, že dluh dítěte nesou ex lege zákonní zástupci, ale nezvažuje se, jaké to bude mít faktické společenské dopady. Dobrá, když se dítě k něčemu smluvně zaváže a vzniknou z toho dluhy s rdousícím efektem, není je možné v tom nechat. Tohle nějak vyřešili Němci. Vládní návrh naší novely to ne úplně přesně kopíruje. Druhá věc je způsobení škody. Novela prosazuje řešení, že by děti mladší třinácti let odpovídaly za škodu, pokud by ji způsobily činem povahy úmyslného trestného činu. Takže když desetiletý vyhodí spolužákovi z okna tablet za čtyři tisíce, bude to sice úmyslně, ale ne v kvalitě trestného činu. Když budou dvanáctiletí kluci po sobě házet kameny a zasáhnou kolemjdoucího, bude to z nedbalosti. Dostal jste šutrem do hlavy, lebka praskla? Holt jste se měl pojistit. Nemyslím, že tohle je dobře. A to ponechávám stranou, jak se navrhovaná řešení promítnou do situace sociálně slabých rodin, rodin s více dětmi nebo třeba do situace rozvedených rodičů. Nebo problematiku dětských gangů v Praze na Smíchově, v Modřanech, Řepích i jinde, třeba v Táboře.

Jak se díváte na proces příprav nového občanského soudního řádu?
Nejsem tam činný, ale komise podle mých informací pracuje za dobromyslného mlčení ministerstva spravedlnosti dál. Ono to s tím občanem bylo podobné. Také jsme si na tom nějak dělali v rámci vládního zadání víceméně sami. Ale alespoň jsme dostali zasedací místnost, kávu a tatranky. U velkých projektů to tak je. Ministr ví, že má post nejvýš na čtyři roky, že tahle práce přesahuje jeho funkční období, že z toho nic moc nevytěží. Zažil jsem ministrů spravedlnosti asi jedenáct, než se občan dokončil. Asi je rozumné, že do toho ministr moc nezasahuje.

A zajímal se některý z ministrů o občanský zákoník?
Hodně se zajímali Otakar Motejl, Jaroslav Bureš a dost pomohl Pavel Rychetský. Za něho postup prací začal trochu váznout. Objednal jsem se k němu a zeptal se, zda to se zákoníkem myslí vážně. On se tehdy strašně rozčílil. Já na to, že pak pro to ministerstvo musí něco udělat. Rychetský má zásluhu, že se sestavila rekodifikační komise, která se začala scházet a pracovat. Hodně práce udělal Jiří Pospíšil, který viděl, že už je to v podstatě hotové a že by mohl být ten, kdo občanský zákoník uvede v život. Politicky mu umetl cestu, všechna čest. Ale také v něm udělal dva zásahy. Vyškrtlo se registrované partnerství. Politicky to asi jinak nešlo, ač to není systematicky správně. Jde o statusovou věc. A druhý zásek je, že se do zákoníku ‚nacpalo‘ spotřebitelské právo. Pozdější ministr Pelikán to chtěl měnit s tím, že bude spotřebitelský kodex. Můj názor byl, že na to je pozdě. Měli jsme ve věcném záměru zákoníku, že na spotřebitelské právo bude zvláštní zákon. Ale to jsem to tenkrát schytával z mnoha stran. Když už to spotřebitelské právo teď v zákoníku máme, nedává smysl to hned bourat a zase měnit.

Tehdy i ti, kteří občanský zákoník podporovali, hlasovali jako jeden muž proti registrovanému partnerství.
Ano, v drtivé většině. Mně docela vadí, že různé menšiny, a tohle je jedna z nich, nejsou nikdy spokojené. Přitom pokud se zabýváte sociologií, tak je docela zábavné pozorovat, jak si různé menšiny, včetně těch, co si zaslouží zvláštní ochranu, jdou vzájemně po krku. To je někdy složité, ale tak už to s lidmi je.

Eva Paseková, Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY