Neděle, 3. července, 2022

„Nerozhodují fakta, ale příběhy,“ říká profesor Jiří Jelínek k případu soudce Sováka

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy (PF UK) profesor Jiří Jelínek patří dlouhodobě mezi hlavní kritiky nadužívání odposlechů i jejich úniků. „A to je myslím důvodem celé té monstróznosti v kauze doktora Sováka. Vzbudit dojem takový, aby ještě v předsoudním stadiu trestního řízení byla společnost přesvědčena o jeho vině, ať to stojí, co to stojí. A samozřejmě „příběhu“ pomůže, pokud se může hodit bláto ještě na někoho jiného. A „vyznamenaný“ profesor, to se k tomu hodí,“ říká profesor Jelínek k případu soudce Zdeňka Sováka.

Pane profesore, minulý týden se vaše jméno objevilo v policejních informacích, které zveřejnila některá média, a to v souvislosti s případem soudce Vrchního soudu v Praze Zdeňka Sováka. Co tomu říkáte?
Já jsem to označil za slátaniny bez elementárních logických souvislostí. Řeknu vám, jak k tomu došlo: Zazvonil mobilní telefon, ozval se pro mne neznámý redaktor ze Seznamu a sdělil mi, že má k dispozici usnesení o zahájení trestního stíhání doktora Sováka a že v odůvodnění tohoto usnesení jsou uvedeny přepisy odposlechů, a že se tam objevuje moje jméno, a že by to rád se mnou probral. Řekl jsem jen „pane redaktore, máte špatné informace“ a zavěsil. A druhý den vyšel na Seznamu ten materiál.

Jak hodnotíte stav, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání mají k dispozici vybraní novináři, když přípravné řízení je neveřejné a materiály z přípravného řízení nesmí být zveřejňovány?
No právě. Ten redaktor nemohl mít usnesení o zahájení trestního stíhání, řekl jsem si hned, to je nějaká provokace, a ještě proti profesorovi trestního práva. Přeci se nebudu bavit s někým, který ten materiál buď vůbec nesmí mít, a pokud jej má, potom jedině s porušením povinností orgánů přípravného řízení. Já jsem jinak vůči médiím vstřícný, ale zde to nebylo možné.
Materiál publikovaný na Seznamu obsahuje zjevné nepravdy, nijak nesouvisející skutečnosti se samotným trestním stíháním neboli kauzou doktora Sováka. Aby tomu dal redaktor patřičnou „sílu“, vrazil tam, pokud jde o mne, s kauzou samotnou naprosto nesouvisející vyznamenání prezidentem republiky, asi mu to připadalo vhodné. To mi přišlo z jeho strany zvláště ubohé.
Dále se tam uvádí, s despektem, že jsem advokátem, a to dokonce v určité advokátní kanceláři. Advokátem nejsem, což je možné bez obtíží zjistit. A být advokátem snad není nic špatného.
Nejhroznější na tom je, pokud by ten redaktor skutečně měl to usnesení o zahájení trestního stíhání. A pokud by případně obvolával všechny osoby, které jsou tam identifikovány z odposlechů. Pak by to ovšem byla práce jednak pro orgány, které zabývají delikty policistů, a jednak pro státního zástupce vykonávajícího dozor v této trestní věci, že takové věci vůbec trpí. Myslím, že tento stav dosud trvá. Musím říci, že hanba by mne fackovala, kdybych se dozvěděl, že snad participuje na tomto postupu či rozhodování nějaký absolvent Právnické fakulty UK.

Jak dlouho se znáte se Zdeňkem Sovákem?
My se známe od doby, kdy já jsem nastoupil jako mladý asistent do budovy, kde byl tehdy Nejvyšší soud České socialistické republiky, později tedy České republiky a stal se z toho Vrchní soud v Praze. Doktor Sovák tam už asi působil, protože od té doby se známe, tedy hodně dlouho, přes 40 let. Ta spolupráce s ním byla dříve daleko intenzivnější, posledních deset, patnáct let už je spíše sporadická. V poslední době už moc neparticipoval ani na komentáři k trestnímu zákonu a trestnímu řádu, už osm let jej tvoří kolektiv autorů. Tedy, vedle doktora Sováka, soudce Nejvyššího soudu doktor Říha, což je můj bývalý doktorand, dále doktor Pelc, to je můj asistent na fakultě, a advokát, doktor Bruna.

Měl jste nějaký podobný blízký vztah i s jiným soudcem či soudci Vrchního soudu v Praze?
Ten vztah s doktorem Sovákem je přátelský, i když v posledních letech ta intenzita byla slabší a slabší, také v důsledku jeho onemocnění. Co se týče jiných soudců, mám tam svého spolužáka z ročníku, doktora Zelenku, s nímž se stýkám i mimoúředně. Ale s doktorem Zelenkou jsem nikdy nic nepublikoval. Vždy jsem konzultoval odborné věci. A to nejen na Vrchním soudu v Praze, o odborných problémech můžete hovořit kdekoliv.

Teď je otázka, zda to někdo nemůže považovat za ovlivňování.
Hovoříme o obecných, abstraktních otázkách. Nenajdete žádný monitorovaný, ani nemonitorovaný rozhovor, ve kterém bych něco požadoval. Já jsem vždy říkal, jaké je stanovisko moje, stanovisko nauky, takhle to píšeme v učebnicích. Problém je v tom, jak říkám, že ti praktici moc nečtou tu odbornou literaturu a pak jsou překvapeni tím, že se o problému běžně diskutuje. Vždyť mi přece učíme posluchače tím, že diskutujeme nad konkrétními kauzami, dáváme klauzurní práce, jejichž zadáním je konkrétní kauza. To se snad od profesora trestního práva žádá, aby se vyjadřoval k těmto věcem.

Jak byste popsal svoji práci na Vrchním soudu v Praze?
Ta práce je stejná řadu let. Já jsem se podílel na evidenci judikatury, na výběru rozhodnutí vhodných k publikování, a to buď k internímu, anebo ve sbírce soudních rozhodnutí. Vypracovával jsem stanoviska, připomínky k rozhodnutím, navrhovaným k uveřejnění ve sbírce soudních rozhodnutí, vypracovával jsem stanoviska k různým legislativním návrhům, které se objevily, vytvářel jsem určitý servis pro soudce. To znamená konzultoval jsem s nimi odborné věci, což bylo součást mé práce a je zvláštní, pokud mi to někdo vyčítá.
Co je ale třeba zdůraznit: nikdy jsem se nedostal k živému spisu. Neměl jsem živý spis, vycházel jsem z těch rozhodnutí a podílel jsem se na úpravě těch rozhodnutí, formulování právních vět a na odůvodnění, jak to napsat. A pak jsem konzultoval, to je pravda, odborné problémy.
Měl jsem i několik přednášek pro Vrchní soud v Praze a vystupoval jsem na školeních vrchních soudů.

Kdo vám přiděloval práci?
To vyplývalo z rozvrhu práce. Já jsem byl v posledních letech vždy asistentem místopředsedy soudu pro trestní úsek. To byl kdysi doktor Vočka, pak to byl doktor Stibořík, teď je to doktor Sváček. Ti to určovali bezprostředně.

A mohli vás oslovovat i přímo jednotliví soudci?
To takto mohlo fungovat: ‚Je zde tento problém, obhajoba namítá to, obžaloba zase ono, jak byste to řešil?‘ Anebo: ‚Já si myslím, že by to mohlo být takové řešení, myslíte si, že to obstojí, je zde nějaký podklad v judikatuře nebo literatuře?‘ Ale není to tak, že by přinesli nějaký živý spis. Vždy se jednalo o vyselektovaný problém v abstraktní rovině.

Policie si měla vyžádat několik spisů Vrchního soudu k analýze. Tam jste nějaké podobné konzultace poskytoval?
Tam si myslím, že vůbec.

Prý jste také s doktorem Sovákem nemravně konspirovali, kdy mělo být na odposleších zachyceno, že nechcete, aby byl váš hovor monitorován.
Například se tam v tom materiálu na Seznamu uvádí, že jsme se chtěli s doktorem Sovákem, někdy v budoucnosti, setkat mimo prostor, který by byl monitorován. To zjevně připadalo panu redaktorovi zvláštní, nebýt monitorován. Možná si to ani nedovede představit, že to je možné, že je možné takto žít. A zase to bylo uvedeno ve smyslu ‚chtěli se sejít bez monitorování, to asi něco měli za lubem‘.

Patříte mezi kritiky platné právní úpravy odposlechů. Požádal vás některý ze soudců Vrchního soudu v Praze o konzultace v této věci?
Já jsem napsal odborný článek o tzv. prostorových odposleších, o jejich, teď bych použil termín Václava Klause, „neúpravě“ v trestním řádu ten článek v Bulletinu advokacie před několika lety, byl jsem za něj oceněn. Od té doby jsem se tomu tématu věnoval, publikoval, takže v odborné literatuře jsem zastával tento názor. A pokud jde o Vrchní soud v Praze, tak před časem přišel pan předseda Dörfl s dobrým úmyslem provést školení pro soudce krajských soudů. Tam byla vytipována tři témata, ke kterým jsem měl mít referát. Jedno z nich se týkalo odposlechů. Bohužel, mimořádná opaření spojená s chorobou COVID znemožnila, aby se ten seminář uskutečnil. A tak vedení soudu rozhodlo, abych to zpracoval ve formě písemného materiálu, který byl zaslán na krajské soudy. A tím se to mohlo dostat na Vrchní státní zastupitelství v Praze a mohlo to vzbudit … ale vždycky jsou to odborné věci, v tom rozsahu, v jakém jsem již publikoval. Problém je, že oni ti praktici nečtou odbornou literaturu a pak, když se jim někde něco objeví, tak jsou zaskočeni.

Vypracoval jste nějaký právní posudek pro firmu Metrostav?
To jsem sice vypracoval, ale tato okolnost sama o sobě není nic proti ničemu. Metrostav si u mne objednal právní vyjádření ke kauze, to jsem vypracoval a odevzdal. Jakým způsobem Metrostav toto moje vyjádření použil, nevím.
Tak dvě stě kilometrů odtud na západ je to normální a běžná věc, že si strany nechávají vypracovávat právní stanoviska. Dokonce se předhánějí v tom, kdo předloží hodnotnější posudek. Posudek jsem napsal v době, kdy ještě probíhalo v té kauze přípravné řízení. S kauzou doktora Sováka to nemá vůbec žádnou souvislost.
Jednalo se zde o odborný problém sankcionování právnických osob. Problematikou trestní odpovědnosti právnických osob a jejich sankcionováním se odborně zabývám již léta. Ostatně jádro toho posudku, ten právní problém, jsem považoval za tak zajímavý, že jsem to zpracoval ve formě odborného článku, který jsem publikoval v časopisu Kriminalistika. Jednalo se o ukládání trestu zákazu veřejných zakázek právnickým osobám. Každý se může přesvědčit, každý si to může dohledat a přečíst. Výslovně jsem v článku uvedl, že jde zatím jen o rozhodnutí soudu prvého stupně a upozornil jsem na to, že jde o tu a tu kauzu. O vypracování posudku jsem nebyl požádán doktorem Sovákem nebo někým jiným, ale advokátem zastupujícím firmu Metrostav.
Ostatně o vypracování stanoviska k nějaké právní otázce mne žádá běžně řada osob, jak osob fyzických, tak osob právnických. Většině nemohu vyhovět. Ale může se vyskytnout věc, ve které bych se styděl, kdybych nevyjádřil svůj právní názor.
V případě Metrostavu se jednalo o jinou věc. Jednalo se o zajímavý, zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob neřešený problém. Teď si vzpomínám, že jsem o tomto problému hovořil i na konferenci v Bratislavě, na Bratislavských právnických dnech, a pak jsem to publikoval v Kriminalistice, každý si to může přečíst. Tedy i redaktor Seznamu.

Vedení Vrchního soudu prý s vámi projednávalo již na jaře možný střet zájmů a posléze jste se měli na podzim dohodnout na ukončení spolupráce. Je tomu tak?
Já jsem poslední dobou už ztrácel inspiraci pro tu práci. Já, když jsem nastupoval, jsem byl mladý asistent, tam jsem se mohl hodně věcí naučit. V poslední době mi ta práce moc nepřinášela a řekl jsem si, že už je čas odejít. A shodou okolností to spadlo do období případu doktora Sováka. Domluvili jsme se s panem předsedou Dörflem, že bychom ukončili tu spolupráci k 30. 6. příštího roku.
Pokud jde o ty posudky: já nejsem advokát, posudky píšu výjimečně. Jsem o ně často žádán, ale odmítám je. Zvláště tam, kde by mohlo docházet k přímému střetu těch zájmů. Například mne požádal o posudek pan doktor Elischer, což jsem samozřejmě musel odmítnout.
Ty mé posudky mohou někomu vadit proto, že by se museli vyrovnat s těmi argumenty, to je ten pravý důvod. Ale mé posudky se většinou týkaly rozhodnutí Městského soudu v Praze, nikdy se netýkaly rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V případě Metrostavu jsem posudek začal psát v době, kdy to bylo ve fázi přípravného řízení a než se to k Vrchnímu soudu v Praze dostane, budu z něj už pryč.

Zdeněk Sovák měl také jako soudce končit. Jak si tedy vysvětlujete celou situaci vy?
Já mám vysvětlení jen obecné, konkrétní důvody neznám. Jistým trendem, diskursem naší současné moderní nebo postmoderní doby je, že se tato doba označuje za postfaktickou.
Postfaktická doba znamená, že nejsou rozhodující fakta, jak se věci staly, jak se věci měly, jak se věci sběhly, co je příčina, co je následek, ale rozhodující jsou představy, obraz něčeho, „mediální bublina“, „názorová bublina,“ často výmysly, někdy i bludy. Fakta nejsou důležitá, rozhodující jsou „příběhy“, fakta nejsou ničím, příběh je vším… To pak umožňuje, abyste mohli zastávat jakékoliv bizarní stanovisko, zejména, když chybí potřebná korekce.
Všimněte si to na příkladu výkladu právní normy – jazykový výklad je stále více upozaděn,
oproti jiným metodám výkladu.
Pochopitelně tento stav se v obecné rovině sráží s trestním právem, s principy trestní odpovědnosti i principy trestního řízení. V trestním právu hmotném pravděpodobnost není dostatečnou příčinou následku, v trestním řízení chceme zjistit, pokud možno co nejpřesněji, jak se věc sběhla, trestní proces musí probíhat v mantinelech tzv. spravedlivého procesu atd.  A pak je pochopitelné, pokud se reprezentant oboru, který na neutěšený stav v té či oné oblasti upozorňuje, někdo, kdo dokonce na univerzitě přednáší základy trestní odpovědnosti a trestního řízení, nutně se musí střetávat a potýkat právě s atributy postfaktické doby v mediální podobě.
A to je myslím důvodem celé té monstróznosti v kauze doktora Sováka. Vzbudit dojem takový, aby ještě v předsoudním stadiu trestního řízení byla společnost přesvědčena o jeho vině, ať to stojí, co to stojí. A samozřejmě „příběhu“ pomůže, pokud se může hodit bláto ještě na někoho jiného. A „vyznamenaný“ profesor, to se k tomu hodí. A to hned padne kus bláta i na toho, kdo ho vyznamenal.
A k tomu směřuje také postup, kdy novináři v rozporu s ustanovením § 8a trestního řádu dostanou k dispozici usnesení o zahájení trestního stíhání, ze kterého potom vyzobávají z odůvodnění pro ně mediálně zajímavé perličky a bez souvislostí, bez jakýchkoliv znalostí platného práva, neřku-li trestního práva, je ihned veřejně publikují. A protože naprostá většina novinářů jsou právní laici a odmítají přijmout teorii o postfaktickém světě, sami ji svojí činností podporují. A nesnesou, pokud jim to někdo kazí a nespolupracuje s nimi. Fakta nejsou ničím, příběh je vším.
A protože žijeme také v obecně paranoidní době, potom stačí, když někdo v monitorovaném rozhovoru řekne žertem, že by chtěl něco říci v prostoru, který není monitorován, nebo že říká něco, „co je možné říci i v monitorovaném rozhovoru“ – a už vzbudí podezření, že má něco tajit. Přeci jinak by to neřekl, a ještě nahlas do telefonu. A jsme doma. Jak mi řekl jeden kolega: Víš, jim ani nevadí, že někdo ví, že má monitorovaný telefon, ale jim vadí, když si z toho do telefonu dělá legraci. Jakoby se jim vysmíval za jejich práci. Má pravdu.

Před nějakým časem se v právní obci objevilo, že byste mohl být kandidátem na ústavního soudce. Tuto souvislost vylučujete?
Myslíte něco jako předběžná kádrovací parta? Možné to je, samozřejmě. Točí se o tom filmy, proč by to tak nemohlo být ve skutečnosti. Ovšem vycházíte z nesprávných předpokladů,
Za prvé – Ústavní soud je řádně obsazen, žádné volné místo tam není. Za druhé – žádná nabídka mi nebyla sdělena. Takže není ani o čem uvažovat.  Za třetí –  jsem plně zaměstnán na Právnické fakultě UK v Praze, příští rok nám například naběhne nová akreditace a budeme učit dva ročníky najednou. Vždy jsem dával přednost působení ve fakultních nebo univerzitních strukturách.

Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY