Vítěz výběrového řízení na soudce ESLP Pavel Simon: Štrasburský soud by měl omezit množinu stížností, které přijme k rozhodnutí

Soudce Nejvyššího soudu Pavel Simon Foto: Nejvyšší soud

Jako kandidáta na místo soudce Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) výběrová komise Ministerstva spravedlnosti na prvním místě doporučila vládě soudce Nejvyššího soudu Pavla Simona. Jaká byla jeho motivace přihlásit se do výběrového řízení? Na to odpověděl v rozhovoru pro nejnovější číslo čtvrtletníku Nejvyššího soudu AEQUITAS. Odpovědi nyní přináší i Česká justice. Samotnou volbu jednoho soudce za ČR z kandidátní listiny schválené vládou provede Parlamentní shromáždění Rady Evropy.

Při pohledu do médií v době před hlasováním komise, která vás vybrala za jednoho z kandidátů na budoucího soudce ESLP za Českou republiku, se mohlo zdát, že nepatříte mezi favority. Za ty byli jistě vnímáni soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková a Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Pro leckoho mohlo být tedy překvapením, že jedním ze tří kandidátů, kteří postoupili ve výběrovém řízení dále, jste se stal s přehledem i Vy, a to snad také jako nejlépe hodnocený kandidát.
Jsem upřímně rád, že jsem do výběrového řízení nešel v očích veřejnosti a médií z pozice favorita, protože to je opravdu nevděčná role. Na druhou stranu si nemyslím, že by zrovna moje volba měla být pro někoho překvapením.

Z čeho tak usuzujete?
Především proto, že jsem již mnoho let pravidelně zařazován vládou na seznam ad hoc soudců ESLP. Z tohoto seznamu vybírá předseda ESLP soudce pro rozhodnutí konkrétní věci v případě, kdy je stálý soudce za určitý stát z rozhodování vyloučen. Na seznamu je za ČR pět osob, jejichž mimořádná odbornost, ale i lidské kvality je předurčují k tomu, aby vyhověly vysokým požadavkům kladeným na soudce ESLP. Určitě stojí za povšimnutí, že na daném seznamu z kandidátů, kteří ve výběrovém řízení uspěli, je vedle mě právě ještě paní doktorka Šimáčková. Za sebe považuji za přirozené, že se právě my dva o funkci soudce ESLP ucházíme a že jsme byli komisí vybráni.

K ESLP a k problematice ochrany lidských práv máte tedy už více let blíže, než by méně zasvěcená laická veřejnost tušila.
Problematice ochrany lidských práv se věnuji již od svého nástupu na Nejvyšší soud v roce 2010 v rámci sporů vedených proti státu z důvodu újmy způsobené výkonem veřejné moci. Rád soudní oddělení č. 30, kterého mám tu čest být řídícím předsedou, označuji v debatách s kolegy za malý ústavní soud. Vycházím totiž z přesvědčení, že je to primárně obecná justice, na jejímž vrcholu Nejvyšší soud stojí, kdo má poskytovat ochranu lidských právům a základním svobodám a nikdo by neměl být nucen čekat na to, až se ho zastane Ústavní soud, nebo snad dokonce až Evropský soud pro lidská práva. Otázka: “Jak by tuto věc posoudil Ústavní soud nebo ESLP?” je otázkou, kterou si při našem rozhodování kladu pravidelně a je jasné, že bez znalosti judikatury obou těchto vrcholných soudů si na ni nelze odpovědět.

Jak často se nyní při rozhodování v senátu č. 30 Nejvyššího soudu setkáváte s judikaturou ESLP?
Když jsem na Nejvyšší soud přišel, dostal jsem na starost agendu odškodnění nepřiměřené délky řízení. V té době téměř neexistovala, s výjimkou asi dvou rozhodnutí, judikatura NS k této problematice. S mým tehdejším předsedou senátu a dnes váženým kolegou Františkem Ištvánkem jsme museli judikaturu vystavět od základů, a to tak, aby byla v souladu s rozhodováním ESLP v daných věcech a aby se poškozeným dostalo národního prostředku nápravy, jak to vyžaduje čl. 13 Úmluvy. Práce s judikaturou ESLP pro nás tedy byla denním chlebem. Řekl bych, že se nám podařilo problematiku odškodňování nepřiměřené délky řízení dostatečně projudikovat, a tak jsme se mohli začít zabývat i jinými spory, které se v mezidobí objevily. Pro některé z nich je judikatura ESLP zásadní, jinde ji nelze použít, protože spor věcně nespadá do působnosti Úmluvy. Obecně ale platí, že tam, kde je judikatura ESLP použitelná, se snažíme rozhodovat v souladu s ní, nemáme-li zásadní důvody pro to, abychom se od ní odchýlili.

Myslíte si, že je žádoucí, aby se Nejvyšší soud odchyloval od judikatury ESLP, jak uvádíte?
Myslím si, že to není žádoucí tam, kde je judikatura ustálená a podpořená řádnou argumentací. V takovém případě bychom šli hlavou proti zdi, ke škodě účastníků řízení. To by opravdu žádný smysl nemělo a naše vnitřní přesvědčení o případné nesprávnosti zvoleného řešení tady nehraje žádnou roli. Na druhou stranu existují rozhodnutí ESLP, ve kterých nám přijde, že nebyly dostatečně zváženy všechny argumenty a kde jsme přesvědčeni, že by ESLP po jejich zvážení rozhodl jinak. Navíc u ESLP nejde vždy hovořit o zcela ustálené a konzistentní judikatuře. V takovém případě by NS měl přijmout rozhodnutí podpořené jeho vlastní argumentací a pečlivě vysvětlit, proč judikaturu ESLP nepoužil.
Ostatně stejný postoj zastávám i ve vztahu k Ústavnímu soudu. Kdo jiný, než Nejvyšší soud, by měl být pro Ústavní soud partnerem v mezisoudním dialogu a snaze nalézt nejlépe vyvážené řešení určité právní otázky a kdo jiný, než NS, by se měl snažit ÚS přesvědčit o tom, že jím, míněno Ústavním soudem, zastávaný názor je nesprávný? Ostatně v minulosti se nám podařilo ÚS přesvědčit o nutnosti změny jeho nálezové judikatury (např. stanoviskem Pl. ÚS 39/14-st.).

Jak často s judikaturou ESLP pracují české soudy na všech stupních soustavy?
Na tuto otázku nedokáži odpovědět objektivně, protože nemám k dispozici žádné statistiky, o které bych se mohl opřít. V případě námi nejčastěji přezkoumávaných rozhodnutí Městského soudu v Praze ale mohu říct, že s nimi tento soud, ale v prvním stupni i soudci a soudkyně na obvodních soudech, pracují pravidelně.

Mají dostatek možností ji nastudovat?
Dříve mohla být limitujícím faktorem skutečnost, že judikatura ESLP je dostupná jen ve francouzštině a angličtině. Dnes však máme k dispozici nejen komentář k Úmluvě, ale i překlady stěžejních rozhodnutí ESLP do češtiny zajištěné úřadem Vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP a publikované na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti. Díky tomu se judikatura ESLP stala daleko více dostupnou a v důsledku toho i citovanou v soudních rozhodnutích.
Konečně k tomu nemalou měrou přispívá i Nejvyšší soud, který několikrát do roka vydává Výběr rozhodnutí ESLP. V něm jsou anotována podstatná rozhodnutí ESLP, která by měli naši soudci znát a jsou k nim připojovány komentáře členů redakční rady, které mám tu čest být členem a ve kterých se vysvětluje, proč zrovna dané rozhodnutí bylo vybráno k překladu a publikaci.

Můžete být konkrétní, v jakém rozhodnutí jste v poslední době judikaturu ESLP citoval?
Například v tuto chvíli připravujeme rozhodnutí, které se týká toho, zda je nesprávným úředním postupem, pokud osobě, která se hlásí k veganství, není ve vazbě zajištěna veganská strava. V něm se o judikaturu ESLP hodně opíráme.

Čím myslíte, že byste mohl právě Vy rozhodování ESLP obohatit? Může (kterýkoli) soudce díky svým individuálním vlastnostem a přístupům tuto „zaběhnutou instituci“ nějak ovlivnit?
Než odpovím na tyto otázky, je třeba zmínit potíže, které ESLP má, protože bez definování toho, v čem je problém, nemůžeme přijít s odpovídajícím řešením.
ESLP se podařilo v minulých letech výrazně snížit obrovský počet nevyřízených věcí. Bohužel ale ke snížení došlo převážně u stížností, které bylo možno odmítnout pro nepřijatelnosti, tj. u věcí jednoduchých. Složité kauzy, které na ESLP leží v řádech desítek tisíc, se vyřídit nepodařilo a jejich vyřizování se táhne roky. I pro ESLP přitom platí, že spravedlnost poskytnutá pozdě jako by nebyla poskytnuta vůbec.
Podle mě existují dvě možná řešení. Zaprvé výrazné zvýšení lidských zdrojů ESLP, tj. navýšení počtu soudců a pomocného aparátu. Obávám se ale, že pro to jednak nebude politická vůle u smluvních států a zadruhé by došlo k ještě většímu rozkolísání a nejednotnosti judikatury. Druhé řešení spočívá v omezení množiny stížností, které soud přijme k rozhodnutí. Chápu, že je pro každého soudce přirozeně lákavé poskytovat individuální spravedlnost, považuje to za své poslání, ale obávám se, že tato snaha v případě nejvyšších soudů vede k paralýze systému, jenž má spravedlnost poskytovat. Přijde mi proto jako větší hodnota spíše to, že bude ESLP rozhodovat zásadní kauzy, které se týkají systémových selhání orgánů smluvních států Úmluvy a tím jim pomůže, společně s dalšími orgány Rady Evropy, najít řešení, které zaručí ochranu základních práv a svobod, než aby se zabýval jednotlivostmi, u kterých sice také mohlo dojít k porušení Úmluvy, ale bez širokého dopadu, anebo nikoli zcela zásadním způsobem. Vycházím přitom z přesvědčení, že jsou to právě národní orgány, které mají ochranu základním právům a svobodám poskytovat a ESLP by měl zasáhnout jen ve výjimečných případech.

Místnost pro veřejná slyšení před Soudem. Zde zasedá Velký senát ESLP.
Foto: archiv

K druhé části vaší otázky si myslím, že dějiny a pokrok v nich jsou dějinami jednotlivců a nemyslím si, že bych na ESLP jakkoli zapadl. Už jen pro mou výšku kdekoliv zapadám poměrně obtížně (úsměv). Na druhou stranu nejsem člověk, který by věřil v revoluce a nutnost neustálých překotných změn. Evoluce jako postupný a přirozený vývoj je mi daleko bližší. K tomu mám díky svému dlouhému působení na Nejvyšším soudu v režimu přezkumu přípustnosti dovolání velmi vytříbenou schopnost sebeomezení při rozhodování, kterou považuji za velmi důležitou. Tím si myslím, že bych mohl ke zlepšení situace ESLP přispět.

„Sebeomezení při rozhodování“, co tím konkrétně myslíte?
V rámci dovolacího přezkumu se smíme zabývat jen otázkami, které nám dovolatel předkládá. Nic jiného přezkoumat nesmíme (s několika málo zákonnými výjimkami). V nějaké věci mohu například vidět, že je nárok promlčen a žaloba měla být zamítnuta, ale nebyla a žalovaná překládá k dovolacímu přezkumu otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nestojí, místo toho, aby napadla chybné posouzení námitky promlčení. Správné z hlediska rozhodnutí věci by bylo zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, neboť chybně posoudil promlčení. Tím bych ale vykročil z mezí, které mi dává pro dovolací přezkum zákon. Za sebe s tímto omezením nemám žádnou potíž, protože jde o omezení, které má legitimní účel, spočívající právě v tom, aby nebyl Nejvyšší soud zahlcen, pokud by musel každou věc přezkoumat komplexně. Umím si ale představit, že někdo jiný by s tím potíž mohl mít, a to buď proto, že chce spravedlnost v tom smyslu, jak on ji vnímá, poskytovat vždy, nebo proto, že je pro něj obtížné v režimu podobných                        omezení uvažovat a pracovat. Například kolegové z odvolacích  soudů, kteří k  nám přicházejína  stáž, s omezeným přezkumem mívají velkou potíž a trvá jim někdy i déle než rok, než se s ní naučí pracovat. Někteří to nezvládnou vůbec. Právě šíře poskytované ochrany i v bagatelních případech je podle mne jedním z důvodů, který dovedl ESLP k obrovskému množství nevyřízených věcí, kdy se ESLP stal obětí vlastního úspěchu. Myslím si, že je čas, aby se začal sebeomezovat v tom, které ze stížností přijme jako přijatelné k rozhodnutí. To ale není jen můj názor. Tímto směrem se ubírá i 15. protokol k Úmluvě a podle mě jde o směr jediný možný.

To skoro vypadá, jako byste nevnímal poskytování spravedlnosti za všech okolností jako smysl soudcovské práce?
Vždy jsem se řídil tím, že by soudce měl být schopen nalézt spravedlivé řešení, což pro mě znamená najít řešení obnovující rovnováhu v určitém vztahu. Uvedu jednoduchý příklad. Osoba A půjčí osobě B peníze s tím, že je B má za týden vrátit. B je nevrátí a A bude čekat s žalobou tak dlouho, až uplyne promlčení doba. Když pak A zažaluje B, ten vznese námitku promlčení a soud žalobu zamítne. Je spravedlivé, aby A nedostal své peníze zpět, když je půjčil B a ten se zavázal mu je vrátit, nebo je spravedlivé, aby A peníze zpět nedostal, když si nechal svůj nárok promlčet? Na tuto otázku bude mít každý člověk jiný názor proto, že každý vnímá spravedlnost jinak. Proto mi nepřijde správné, když se soudce řídí vlastní představou spravedlnosti. Pro mě je spravedlnost výslednicí všech zapojených zájmů a hodnot zakotvených v právním řádu. Je to spravedlnost založená na hodnotách právního řádu, nikoli na hodnotách mých vlastních. Pokud má některý soudce tendenci poskytovat individuální spravedlnost, bývá to často právě jeho představa spravedlnosti, která ve svém důsledku nemusí odpovídat hodnotám, na nichž stojí právní řád. Takový soudce by třeba řekl, že B musí peníze vrátit bez ohledu na promlčení, protože dluhy se mají plnit. Tím ale zcela pomine jinou hodnotu, chráněnou promlčením, a tou je právní jistota.

Co Vás ve výběrovém řízení nyní bezprostředně čeká? A pokud uspějete, co bude dále ještě následovat?
Nyní předloží ministryně spravedlnosti prostřednictvím ministra zahraničních věcí návrh tří kandidátů Výboru ministrů Rady Evropy. Poradní orgán Výboru ministrů pro volbu soudců ESLP posoudí, jestli všichni kandidáti splňují požadavky na soudce ESLP, zejména po formální stránce a v případě výhrad tyto komunikuje vládě daného státu. Pokud by Výbor ministrů žádné výhrady proti české kandidátce neměl, bude o ní hlasovat vláda a následně předloží oficiální návrh tří kandidátů Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy. V něm posoudí kandidatury ještě Výbor pro volbu soudců ESLP, který může pozvat kandidáty i k pohovoru a který následně jednotlivé kandidáty doporučí nebo nedoporučí a případně určí pořadí své preference ve vztahu ke každému z nich. O tom, kdo se stane novým českým soudcem ESLP následně rozhodne Parlamentní shromáždění Rady Evropy. Předpokládá se, že by to mohlo být v březnu nebo dubnu příští rok.

Kdy jste začal o kandidatuře na soudce ESLP uvažovat?
Na Nejvyšší soud jsem přišel krátce před svými 35. narozeninami a v určitém smyslu tak dosáhl vrcholu své kariéry ve velmi nízkém věku. Od té doby jsem se stal předsedou senátu, členem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, členem zvláštního senátu rozhodujícího spory o věcnou příslušnost, u kterého se střídám v roli jeho předsedy s předsedou Nejvyššího správního soudu Michalem Mazancem. Dalo by se proto říct, že jsem dosáhl vrcholu své kariéry, stále ještě ve velmi produktivním věku a získal řadu znalostí a zkušeností, které mohu nabídnout, a to je mojí hlavní motivací pro kandidaturu na soudce ESLP. Ostatně stejnou motivaci, a to zkušenost s rozhodováním sporů z oblasti evropského mezinárodního práva soukromého jsem nabízel v rámci své kandidatury na soudce Evropského soudního dvora, kde jsem se ale umístil na pozici náhradníka Jana Passera, kterého tehdy komise vybrala. Rovněž bych mohl využít znalost francouzštiny, kterou jsem se naučil nedávno právě kvůli výběrovému řízení na soudce SDEU a která by se mi určitě hodila i ve Štrasburku.
Pokud bych tedy odešel z Nejvyššího soudu, kde jsem velmi spokojený, bylo by to právě proto, že si myslím, že mám ESLP co nabídnout z hlediska svých soudcovských a organizačních zkušeností a dovedností. Shodou okolností soudní oddělení 30 je řadu roků nejvíc zatíženým soudním oddělením Nejvyššího soudu, takže i s prací pod extrémním tlakem vysokého počtu nedodělků a řízení oddělení, které mu musí čelit, mám velkou zkušenost.

Kdy jste se pro kandidaturu definitivně rozhodl a po poradě s kým?
O své možné kandidatuře jsem se radil s řadou svých kolegů, přátel a samozřejmě i s rodinou. Paradoxní na tom možná bylo, že jsem jim vysvětloval, proč kandidovat nebudu a oni mě přemlouvali, že bych kandidovat měl (úsměv), což se jim nakonec povedlo. Velkou roli v tom sehrála i moje paní, která je profesí frančtinářka, takže pro ni by přestěhování do Francie nepředstavovalo žádný problém. Francii mají rády i naše děti a některé její části znají, protože v ní pravidelně trávíme letní dovolenou.

Pokud byste měl stručně vysvětlit „euroskeptikovi“ smysl ESLP pro občana České republiky, čím byste argumentoval?
Předpokládám, že “euroskeptik” by své pochybnosti vyjadřoval spíše vůči projektu Evropské unie, než Rady Evropy. Nejsem si proto jistý, jestli Rada Evropy někomu vadí (úsměv). Kdybych měl ale popsat její význam, jak jej vnímám, mluvil bych o významu lidských práv a základních svobod jako takových. Myšlenka základních práv není nová. Objevuje se už na konci 18. století, ale tenkrát rozhodně nebyla myšlenkou základních práv pro všechny a její realizace výrazně pokulhávala za skutečností. Opravdová vláda práva stojící na ochraně základních práv a svobod se objevuje až po 2. světové válce, kdy je mj. založena i Rada Evropy a přijata Úmluva o lidských právech a základních svobodách. Na ni v dalších letech navázaly její protokoly, které katalog chráněných práv a svobod ještě rozšířily.
Pro mě je tento příběh příběhem o důležitosti lidské důstojnosti a o tom, aby byla respektována, a to nejen ve vztahu stát – jednotlivec, ale i ve vztahu mezi lidmi navzájem. Pokud dokážeme respektovat důstojnost druhých lidí, i těch, kteří by nás mohli iritovat třeba proto, že se od nás liší svými názory nebo jinak, bude svět daleko lepším místem k životu pro všechny. Přijde mi, že právě o lepší místo k životu pro všechny bychom měli usilovat a katalogy základních práv a svobod v různých mezinárodních, ale i národních instrumentech, nám k tomu dávají příležitost.
Zároveň si ale myslím, že v ochraně lidských práv nemůžeme být naivní a nesmíme nečinně přihlížet tomu, mají-li být základní práva zneužita k účelům, kterým neslouží. Jako společnost bychom měli trvat na standardu ochrany základních práv, kterého jsme dosáhli, protože jde o velký úspěch v našem pokroku, ale stejně tak bychom měli být schopni si tento pokrok ubránit před těmi, kdo by nás o něj chtěli připravit.


JUDr. Pavel Simon (*1975)

Vystudoval Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Soudcem je od roku 2001, kdy se rovněž stal předsedou senátu Okresního soudu v Tachově. Od roku 2003 byl předsedou senátu Okresního soudu v Chebu. V roce 2010 nastoupil na stáž k Nejvyššímu soudu, kam byl natrvalo přeřazen v roce 2012.


AEQUITAS