Pondělí, 19. dubna, 2021

NSS zrušil dubnové rozhodnutí Městského soudu o „přednosti“ nouzového stavu

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Nejvyšší správní soud (NSS) dnes vyhověl kasační stížnosti Ministerstva zdravotnictví (MZd) a zrušil dubnové rozhodnutí Městského soudu v Praze (MS). Tímto rozhodnutím senát Štěpána Výborného konstatoval, že některá vydaná opatření ministerstvy nelze v době vyhlášení nouzového stavu vydávat mimo krizová opatření vlády.

Městský soud v Praze 23. dubna minulého roku rozhodl, že vláda musí při vydávání mimořádných opatření, která závažně omezují lidská práva, využívat nástroje, které jí dává krizový zákon. Soud proto zrušil opatření ministerstva z 26. března a 17. dubna, která se týkaly omezení maloobchodního prodeje, a opatření z 23. března a 15. dubna, jež omezila volný pohyb osob. Soud nehodnotil přiměřenost či účelnost daných opatření, ale pouze jejich právní formu.

„Základem argumentace městského soudu při posouzení stěžovatelovy „věcné působnosti“ (slovy městského soudu) byl jeho právní názor, že vyhlášením nouzového stavu vláda „přepnula“ na jiný právní režim, v němž pravomoc přijmout mimořádná krizová opatření náležela pouze vládě, zatímco ve stěžovatelově „dispozici“ zůstaly toliko úkony striktně spadající pod jeho resort, například vyčlenění lůžek ve zdravotnických zařízeních nebo zákaz návštěv pacientů ve zdravotnických zařízeních. Nejvyšší správní soud neshledává pro tento názor oporu v právní úpravě,“ konstatuje se v rozhodnutí NSS, senátu Filipa Dienstbiera.

Podle názoru soudců je nouzový stav vyhlašován podle ústavního zákona o bezpečnosti a jedním ze stavů, upravených krizovým zákonem. A ani jeden z těchto zákonů neobsahuje omezení, pozastavení či možnost atrakce pravomocí ministerstva či jiných orgánů ochrany veřejného zdraví, kterou jim svěřuje zákon o ochraně veřejného zdraví.

Navíc usnesení vlády výslovně uvádí, že „dosavadní vydaná a platná mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví nejsou tímto vyhlášením nouzového stavu dotčena“.

Hypotetická možnost změny ministerských pravomocí a působnosti vyhlášením nouzového stavu by podle soudců připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by bylo možno považovat vyhlášení nouzového stavu za akt postavený na roveň zákonu, což však odmítl Ústavní soud.

A v neposlední řadě ani zákon o ochraně veřejného zdraví nestanoví, že by za nouzového stavu přecházela pravomoc k vyhlášení mimořádných opatření podle § 69 tohoto zákona na vládu.

Podle soudců nelze pominout ani hledisko rozumnosti, tedy argument racionálního zákonodárce. „Právě za takových situací, v nichž je vyhlašován nouzový stav (nebo některý z ostatních krizových stavů), je nanejvýše třeba právní jistota ohledně úkolů a pravomocí jednotlivých článků veřejné moci. Bez výslovného upřesnění v právním předpise by byli všichni (nejen příslušné státní orgány, jak se obává stěžovatel) ponecháni v nejistotě ohledně pravomoci jednotlivých orgánů. Obzvláště v období krizových stavů, kdy je důležité, aby všechny orgány řádně, včas a efektivně plnily své úkoly, je nežádoucí, aby docházelo k pochybnostem, či dokonce ke vzniku kompetenčních konfliktů. A co více, je-li řešení „problematických“ situací (vedle epidemických stavů např. i sucha, povodně a jiné živelní události, ale např. i stavy nouze ve fungování energetických soustav apod.) svěřeno specializovaným orgánům, nezřídka zřizovaným právě pro takové mimořádné situace (např. povodňové aj. komise), bylo by naprosto nesmyslné omezovat soudním výkladem jejich pravomoc a působnost či přenášet je na jiné orgány právě v případech, kdy problematičnost situace dosáhne takového stupně, že je třeba vyhlásit nouzový (nebo jiný krizový) stav,“ uvádí se v rozhodnutí.

Každý z orgánů veřejné moci má za krizových stavů plnit samostatně svěřené úkoly a vykonávat své pravomoci. Vláda je pak vůči těmto orgánům podle soudců v jakési „superpozici“, která je určena pro úkoly, na něž tyto běžné pravomoci nepostačují.

Podle dnešního rozhodnutí měl soud zkoumat, zda k vydání napadených opatření mělo ministerstvo vůbec zákonné zmocnění. Jde konkrétně o „zbytkové“ ustanovení § 69, odst. 1, písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož ministerstvo může vydávat „zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku“.

Podle soudců je třeba toto ustanovení vykládat primárně v kontextu položek předchozích a s ohledem na kritéria proporcionality a přiměřenosti.

„Stěžovateli tak lze podle § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví přisoudit pravomoc zakázat nebo nařídit jen takové „další určité“ činnosti, které jsou typově obdobné konkrétnějšímu vymezení činností uvedených v předchozích položkách výčtu mimořádných opatření. Samozřejmě nepůjde o činnosti stejné, to by ustanovení písmene i) postrádalo smysl. Současně však nemůže jít o jakoukoliv myslitelnou lidskou činnost. Míra obdoby musí být posuzována jak z hlediska povahy takové činnosti a jejího vztahu k účelu právní úpravy, tedy zvládnutí epidemie či jejímu předcházení (např. rizikovost těchto činností pro šíření epidemie apod.), tak ale také z hlediska intenzity zásahu stěžovatele do práv adresátů opatření vydaného podle tohoto ustanovení, zejména základních práv garantovaných ústavním pořádkem České republiky. Samozřejmě je i zde nutno zohlednit ústavní limity omezení práv formulované především čl. 4 Listiny,“ konstatují soudci.

Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY