Neděle, 18. dubna, 2021

Právo přeje bdělým, připomněl NSS při rozhodování o pandemických opatřeních

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Zásadu římského práva, že právo přeje bdělým, aktuálně v několika rozhodnutích ohledně pandemických opatření Ministerstva zdravotnictví (MZd) připomněl Nejvyšší správní soud (NSS). Ten ve dvou případech vyhověl kasačním stížnostem, které napadaly opatření MZd nařizující nošení ochrany dýchacích cest. V jiném případě naopak aplikací maximy stížnosti nevyhověl: stěžovatel totiž nevykázal dostatečnou bdělost.

Úspěšné kasační stížnosti podali advokát Adam Černý a Lukáš Havel, zastoupený advokátem Davidem Zahumenským.

Černý brojí u soudu proti mimořádným opatřením MZd, nařizující nošení ochrany dýchacích cest, již od května minulého roku, přičemž již jednou dosáhl u NSS zrušení odmítavého rozhodnutí MS z procesních důvodů. NSS jeho stížnosti vyhověl v září minulého roku, neboť MS nepřipustil změnu návrhu a v červnu jeho návrh odmítl, protože napadené opatření bylo mezitím ministerstvem zrušeno a nahrazeno opatřením novým.

MS však takto rozhodl ještě před rozhodnutím NSS z 4. června 2020 (č. j. 6 As 88/2020), kterým NSS v jiné věci formuloval zásadu, že, zjednodušeně řečeno, v prostředí neustále se měnících opatření, kdy to rušené je nahrazováno věcně shodným, mají soudy umožnit změnu návrhu a rozhodovat o posledním napadeném opatření.

MS poté, co se mu věc vrátila z NSS, Černého návrh 18. listopadu minulého roku opětovně projednal, připustil změny, leč znovu ho odmítl. Důvodem tentokrát bylo, že mezitím jiný senát MS v Praze toto opatření 13. listopadu zrušil, a to ke dni 21. listopadu.

Černý v kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí namítl, že mu MS opět znemožnil věcný přezkum, když doložil, že mezitím soudu doručil dopoledne 18. listopadu změnu návrhu, která reagovala na nové opatření MZd, které vydalo 16. listopadu. Černý pak poukázal i na to, že v době, kdy soud rozhodl (18.11.), ještě nenastal soudem určený den (21. 11. 2020) zrušení mimořádného opatření ze dne 19. 10. 2020 a to tedy mělo být stále platné.

A NSS dal Černému opět zapravdu. „Byť městský soud rozhodl o zrušení mimořádného opatření výše označeným rozsudkem již dne 13. 11. 2020, účinky tohoto opatření, tedy i povinnosti, které jím byly založeny, a proti kterým stěžovatel brojil, by tížily stěžovatele, jakož i ostatní osoby, pokud by nebylo toto opatření následně zrušeno odpůrcem již ke dni 18. 11. 2020, až do 21. 11. 2020; v daném případě tedy účinky opatření, jehož zrušení se stěžovatel domáhal, trvaly až do 18. 11. 2020. Nelze přitom dospět k závěru, že rozhodnutí, které je dosud účinné, již neexistuje, tudíž ani není způsobilé zasáhnout do subjektivních práv stěžovatele. Z tohoto pohledu lze proto uzavřít, že úvahy, na kterých městský soud založil odmítnutí návrhu, totiž, že napadené opatření obecné povahy neexistuje, v tomto směru nemohou obstát,“ konstatuje se v rozhodnutí NSS.

Ten přisvědčil i Černého námitce, že MS nijak nevzal v potaz, že MZd nahradilo soudem zrušené opatření novým, které platilo pouhé dva dny do 20. listopadu. MS sice rozhodl necelou hodinu předtím, než mu byla Černým doručena změna návrhu, ale podle NSS „s ohledem na jeho pouze dvoudenní účinnost ( do 20. 11. 2020) bylo lze zcela důvodně, a to i s ohledem na dosavadní bdělost a aktivní přístup stěžovatele, očekávat, že stěžovatel učiní další změnový návrh“.

Přílišná horlivost

NSS proto vytkl MS soudu přílišnou „horlivost“ v rozhodování, a to s ohledem na to, že si musel být vědom dosavadní aktivity navrhovatele. „Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nelze odhlížet především od povahy aktérů řízení ve správním soudnictví. Obecně lze konstatovat, že na jedné straně stojí jednotlivec nutně omezený svými prostředky, znalostmi a jinými možnostmi, na straně druhé veřejná moc, o níž jednotlivec tvrdí, že v rozporu se zákonem zasáhla do jeho subjektivních práv. V projednávané věci nadto nelze pomíjet, že stěžovatel na změnová opatření reagoval vždy bezprostředně, tedy nebyl nečinný, choval se maximálně obezřetně a odpovědně, zcela zjevně z jeho postupu vyplývalo, že nadále se hodlá proti postupu odpůrce bránit, a opakovaně se domáhá zrušení opatření vydávaných v souvislosti s omezením svobody pohybu a pobytu bez ochranných prostředků dýchacích cest,“ uvádí se ve zmíněném rozhodnutí.

Z obdobných důvodů vyhověl NSS i kasační stížnosti Lukáše Havla na stejné opatření MZd. I v tomto rozhodnutí podrobil kasační soud kritice rychlost, s jakou MS návrh odmítl. „V tomto kontextu je třeba dát za pravdu stěžovateli v tom, že postup soudu byl vskutku „horlivý“. Za dané situace bylo na místě, aby městský soud vyčkal alespoň do doby, kdy měla skončit účinnost opatření, které v den rozhodování soudu (16. 11. 2020) bylo účinné (do 18. 11. 2020) a umožnil stěžovateli adekvátně na aktuální stav reagovat. Pouze takový postup městského soudu by byl v souladu s výše popsanými hodnotovými východisky, která Nejvyšší správní soud ve své judikatuře uplatňuje,“ konstatuje se v rozhodnutí NSS.

NSS naopak zamítl další kasační stížnost, která směřovala proti květnovému usnesení MS, v němž soud nepřipustil změnu návrhu na zrušení stejného opatření MZd. Jakkoliv by tedy NSS mohl přihlédnout k aktuální judikatuře a konstatovat, že změna návrhu jako u předchozích rozhodnutí měla být připuštěna, neučinil tak. Shledal totiž nedostatečnou bdělost navrhovatele.

„Nicméně podstatné je, že v době, kdy stěžovatel uplatnil u městského soudu změnu původního návrhu a navrhl zrušení mimořádného opatření ze dne 30. 4. 2020, bylo také toto opatření již zrušeno a bylo na stěžovateli, aby navrhl zrušení mimořádného opatření ze dne 4. 5. 2020 (pondělí). K tomu, aby tak stěžovatel učinil, měl 1 týden, neboť městský soud rozhodl dne 11. 5. 2020 (pondělí), což v kontextu všech okolností dané věci nepovažuje Nejvyšší správní soudu za nepřiměřené a ve výsledku vylučující soudní ochranu,“ zdůvodnili své rozhodnutí soudci.

Bylo podle nich na stěžovateli či jeho právním zástupci, aby včas reagovali na situaci, nikoliv aby spoléhali na to, že je soud ke změně návrhu vyzve. Takovou povinnost totiž soud podle NSS nemá, neboť „není povinností soudu, aby v každém případě sledoval, kdy bylo jaké mimořádné opatření vydáno, do kdy platí, či jakým jiným opatřením bylo zrušeno nebo nahrazeno, ale je primárně na navrhovateli, aby na svoji roli nerezignoval a změny návrhu se opakovaně legitimně domáhal“.

„Nejvyšší správní soud opakovaně a dlouhodobě klade důraz na efektivitu soudní ochrany poskytované ve správním soudnictví. Současně si je velmi dobře vědom složité situace ohledně soudního přezkumu opakovaně rušených a nahrazovaných mimořádných opatření odpůrce. Nicméně jde o důsledek dynamicky se měnící neutěšené situace související s epidemií nemoci COVID-19, čemuž musí v první řadě odpovídat bdělost a aktivní přístup navrhovatele, vč. případně opakovaně uplatňovaných změn návrhu, a následně také postup soudu, který musí směřovat k rychlému přezkumu aktuálně platného a účinného mimořádného opatření,“ konstatuje se v aktuálním rozhodnutí NSS.

Petr Dimun

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY